close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Když se dějí špatné věci

19. března 2013 v 16:56 | Awia |  My dear diary I want to tell you what happend to me...
Připadá mi to poněkud zvláštní. Je to teprve týden a mně přitom připadá, jakoby uběhlo několik let. Jakoby se to ani nestalo mně, ale celé se to odehrálo v nějakém jiném životě. Na první pohled vypadá vše stejně, ale já vím, že to tak není. Něco chybí. A to prázdné místo se jen tak nezaplní. Možná by to tak nebolelo, kdyby … chyby. Teď už je pozdě. Je pryč. Napořád.
.
Vlastně jsem to svým způsobem věděla. Když jsem ten den odcházela do školy, něco mi napovídalo, že je to naposledy. Ten pocit mě pronásledoval celý den, a když jsem s nepříjemnou předtuchou přijela domů, ze špatného snu rázem stala noční můra. Špatné se stalo ještě horší a přede mnou byla obludná volba. Operace s nejistým výsledkem, která by nás finančně zruinovala, nebo jedna injekce a konec. Jak to nakonec dopadlo, už asi víte. A to jsem si říkala, že už to znovu nikdy nedovolím. Z mých slibů zbyly jen oči pro pláč. Ale ty slzy, co mi stékají po tváři, nejsou projev lítosti. Tohle období bezútěšného pláče a tupého zírání do zdi mám už za sebou. To, co cítím, je vztek. Vztek, kterého se nemůžu zbavit. Vztek z bezmoci a vztek samy na sebe. Vztek, že si nedokážu odpustit. Protože to nejde. A jestli ano, tak to ještě dlouho potrvá.
.
Nového pejska prý mít nebudeme. Máti tak rozhodla a tečka. Její důvody typu "nemohli bychom nikam cestovat, protože by se o psa neměl kdo starat" a "se štěnětem je moc starostí" mi však přijdou jako chabá výmluva. Nevím, jestli si snad nevšimla, ale pořád ještě máme kočku, která zná venkovní svět leda tak z otevřeného okna. To nemluvím o tom, že teď bychom si nějaké dražší cestování dovolit rozhodně nemohli. A když už bychom někam jeli, tak o tu by se snad musel někdo starat, ne? Navíc už se na takové ty klasické rodinné dovolené necítím. Ne, že by mi vadilo strávit pár dní ve společnosti svého příbuzenstva, jelikož však se svými rodiči stále obývám jedny prostory a vídáme se takřka denně, ráda bych si od nich alespoň jednou za čas odpočinula - třeba na té dovolené, že. A po Česku jsme předtím cestovali i se psem, tak proč by to nešlo teď? Zajímalo by mě, co za tím stojí. Jednou jsme zkusili a stačí? Nechtěly by se jí snad uklízet další chlupy? Nebo snad chce šetřit svoje (a naše) city? Nebo hádám úplně špatně?
.
Ne, že bych nového psa nutně potřebovala - na to jsem až příliš kočičí člověk - a rozhodně ne teď, protože rána je čerstvá a potřebuje nějaký ten čas, aby se zahojila. I tak si myslím, že by nový přírůstek do rodiny nebyl vůbec na škodu. Sestra by alespoň měla co dělat, a pokud má ten nahoře opravdu zvrácený smysl pro humor, mohla by se do toho připlést ironie osudu a ona by si do toho konečně našla práci; mně by to donutilo alespoň občas vytáhnout paty z domu, hyperaktivní kočku částečně zklidnilo (konečně by si měla s kým hrát) a určitě by to svým způsobem pomohlo i tátovi, kterého to docela dost vzalo. Navíc jsme už se sestrou obě dospělé a nevím jak ona, ale já po dostudování s rodiči zůstávat rozhodně nehodlám. A kdo ví, možná odejdu i dřív. Stát se může cokoli. A co pak, až zůstanou sami? Nebo to snad chtějí řešit, až daná situace nastane? Já jen, že se té představy malého poskakujícího štěněte nedokážu zbavit. Provází mě od doby, co nás Peggy opustila. A vlastně i v ten moment smrti jako bych pocítila závan nového života. Možná to něco znamená. A možná taky ne.
.
R.I.P., Peggy. Těch osm let s Tebou bylo vážně úžasných.
I will always love you.
.
A.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 es ef | Web | 19. března 2013 v 18:20 | Reagovat

Špatné věci se stávají. Ale časem to  bude lepší, uvidíš.

2 Bels | E-mail | Web | 20. března 2013 v 8:42 | Reagovat

Chápu, jak se cítíš, smrt zvířete vždycky sebere. Snad brzy bude líp a zbydou krásné vzpomínky.
Tvou mámu chápu, pejsek umřel nedávno a přijde mi, že tohle je zcela typický rodičovský přístup. Když nám umřela milovaná kočka, máma taky ještě několik měsíců poté prohlašovala, že žádnou další mít v domě už nechce. Mno a po půlroce jsme si pořídili kocoura a zbožňuje ho snad víc, než tu předešlou kočku.
Tak ji nech chvilku vydechnout a uvidíš, že třeba časem změní názor. Případně se na ni domluvte a psa stejně pořiďte, ona si zvykne :D

3 Nikolas | Web | 27. března 2013 v 12:28 | Reagovat

Hrozně hezky jsi to napsala. Já jsem (naštěstí) zatím smrt psa nezažila, ale úplně se děsím toho, až se tak jednou stane. Miluju ty naše paka víc než cokoli a musí to být asi hrozně těžké odvést psa na veterinu a dát to svolení, že se může nechat uspat.
Taky si myslím, že je ještě brzy na nového psa, ale asi je pořízení štěněte tím nejlepším lékem.

4 Lenin | Web | 29. března 2013 v 20:52 | Reagovat

Zažila jsem stejnou situaci, když mi bylo 9. Nenáviděla jsem tátu za to, že naší milovanou fenku odvezl k doktorovi a nechal ho, aby ji zabil. Měla rakovinu a operace + léčba by vyšly draho. Víc, než jsme si mohli dovolit, ale vysvětli to devítiletý holce.

Taky jsem chtěla dalšího psa, viděla jsem v tom takovou malou spásu, ale moje matka taky dalšího psa nechtěla. Kupodivu ze stejných důvodů, jako ta tvoje. Já si ale myslím, že tím prostě chtěla předejít dalším slzám, až by pes odešel. A myslím, že to tak má i ta tvá.

A taky si myslím, že se z toho možná jen potřebuje oklepat, a pak si třeba dá říct. Naše maminka se oklepávala 6 let. Pak jsme domů prostě přitáhli štěně a ona se do něj i přes prvotní negaci zamilovala. Teď by svojí Ejbinku nevyměnila za nic na světě, miluje jí jako svoje třetí dítě a je šťastná, že jsme si toho dne postavili hlavu a neposlouchali její "nechci". Co to taky zkusit? :)

5 Akari | Web | 29. března 2013 v 21:20 | Reagovat

Páni, to je mi líto. Taky jsme měli psa, musela jsme ho utratit, protože měl nemocné klouby, jenom se tak snažil chodit a prostě už skoro vůbec nemohl, byl na něj hrozný pohled, měl různé vyrážky po těle, nemohli jsme ho ani hladit. Já sama jsem to samozřejmě nerozhodla, ale byla jsem ráda, že mu to trápení skončí. :/ Je to hrozný, zvířat je mi víc líto, než když umře nějakej člověk. Nedávno se nám ztratil pes (jen na den, ale i tak) a měla sjem hroznej strach, představovala jsem si, že ho už nenajdeme.. Ale našli, no.
Já myslím, že by nové zvíře pomohlo, ale chápu, že je to čerstvé a možná to tak cítí i tvoje máma a prostě nechce tohle cítit znovu. Těžko říct.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.