Březen 2013

Když se dějí špatné věci

19. března 2013 v 16:56 | Awia |  My dear diary I want to tell you what happend to me...
Připadá mi to poněkud zvláštní. Je to teprve týden a mně přitom připadá, jakoby uběhlo několik let. Jakoby se to ani nestalo mně, ale celé se to odehrálo v nějakém jiném životě. Na první pohled vypadá vše stejně, ale já vím, že to tak není. Něco chybí. A to prázdné místo se jen tak nezaplní. Možná by to tak nebolelo, kdyby … chyby. Teď už je pozdě. Je pryč. Napořád.
.
Vlastně jsem to svým způsobem věděla. Když jsem ten den odcházela do školy, něco mi napovídalo, že je to naposledy. Ten pocit mě pronásledoval celý den, a když jsem s nepříjemnou předtuchou přijela domů, ze špatného snu rázem stala noční můra. Špatné se stalo ještě horší a přede mnou byla obludná volba. Operace s nejistým výsledkem, která by nás finančně zruinovala, nebo jedna injekce a konec. Jak to nakonec dopadlo, už asi víte. A to jsem si říkala, že už to znovu nikdy nedovolím. Z mých slibů zbyly jen oči pro pláč. Ale ty slzy, co mi stékají po tváři, nejsou projev lítosti. Tohle období bezútěšného pláče a tupého zírání do zdi mám už za sebou. To, co cítím, je vztek. Vztek, kterého se nemůžu zbavit. Vztek z bezmoci a vztek samy na sebe. Vztek, že si nedokážu odpustit. Protože to nejde. A jestli ano, tak to ještě dlouho potrvá.
.
Nového pejska prý mít nebudeme. Máti tak rozhodla a tečka. Její důvody typu "nemohli bychom nikam cestovat, protože by se o psa neměl kdo starat" a "se štěnětem je moc starostí" mi však přijdou jako chabá výmluva. Nevím, jestli si snad nevšimla, ale pořád ještě máme kočku, která zná venkovní svět leda tak z otevřeného okna. To nemluvím o tom, že teď bychom si nějaké dražší cestování dovolit rozhodně nemohli. A když už bychom někam jeli, tak o tu by se snad musel někdo starat, ne? Navíc už se na takové ty klasické rodinné dovolené necítím. Ne, že by mi vadilo strávit pár dní ve společnosti svého příbuzenstva, jelikož však se svými rodiči stále obývám jedny prostory a vídáme se takřka denně, ráda bych si od nich alespoň jednou za čas odpočinula - třeba na té dovolené, že. A po Česku jsme předtím cestovali i se psem, tak proč by to nešlo teď? Zajímalo by mě, co za tím stojí. Jednou jsme zkusili a stačí? Nechtěly by se jí snad uklízet další chlupy? Nebo snad chce šetřit svoje (a naše) city? Nebo hádám úplně špatně?
.
Ne, že bych nového psa nutně potřebovala - na to jsem až příliš kočičí člověk - a rozhodně ne teď, protože rána je čerstvá a potřebuje nějaký ten čas, aby se zahojila. I tak si myslím, že by nový přírůstek do rodiny nebyl vůbec na škodu. Sestra by alespoň měla co dělat, a pokud má ten nahoře opravdu zvrácený smysl pro humor, mohla by se do toho připlést ironie osudu a ona by si do toho konečně našla práci; mně by to donutilo alespoň občas vytáhnout paty z domu, hyperaktivní kočku částečně zklidnilo (konečně by si měla s kým hrát) a určitě by to svým způsobem pomohlo i tátovi, kterého to docela dost vzalo. Navíc jsme už se sestrou obě dospělé a nevím jak ona, ale já po dostudování s rodiči zůstávat rozhodně nehodlám. A kdo ví, možná odejdu i dřív. Stát se může cokoli. A co pak, až zůstanou sami? Nebo to snad chtějí řešit, až daná situace nastane? Já jen, že se té představy malého poskakujícího štěněte nedokážu zbavit. Provází mě od doby, co nás Peggy opustila. A vlastně i v ten moment smrti jako bych pocítila závan nového života. Možná to něco znamená. A možná taky ne.
.
R.I.P., Peggy. Těch osm let s Tebou bylo vážně úžasných.
I will always love you.
.
A.