Únor 2013

Ze dna šuplíku...

18. února 2013 v 22:30 | Awia |  Den za dnem
Číst po sobě několik let starý text může být někdy vskutku nebezpečná záležitost. Zvlášť, když u toho máte pocit, že každou chvíli začnete křičet, chcete si přitom trhat vlasy, nebo si přejete, aby vám někdo vypíchl oči a tak podobně. Občas vážně uvažujete o tom, že se prostě zvednete a půjdete skočit z okna. A to vás při čtení ani tak nezajímá otázka proč, ale spíš JAK. Jak jsem mohl(a) napsat něco takového?! Už jen při pomyšlení, že je to váš vlastní počin, vás jímá hrůza. A když se nad tou otázkou přece jen zamyslíte, nechápete. Zároveň ale chápete až moc dobře. Nevím, co mě k tomu dovedlo. Ale najednou jsem se opět ocitla v příběhu, který jsem nechávala spát.
.
Liduprázdnou ulicí se hlasitě nesl klapot podpadků. Kraťoučké intervaly mezi každičkým KLAP jasně naznačovaly, že osoba, která tou dobou procházela ulicí, spěchá. A vysoká žena v karmínově červeném kabátě doopravdy spěchala. Musela přece rychle za svými dětmi, které na ni beze sporu čekají. Kdo jiný, než jejich matka, by se o ně měl postarat?! A dítka vskutku čekala. Jak však mohla vědět, že dnes čekají zbytečně? Že maminku už nikdy neuvidí vcházet do dveří? Že naposledy, co ji kdy uvidí, bude klesat do země v těžké černé rakvi? Vědět to nemohly. Stejně tak jako to nevěděla ani žena, která šal dál ulicí a víc a víc se přibližovala smrti.
.
Najednou jsem viděla všechny ty chyby, hloupé obraty a krkolomné výrazy, stejně jako jakousi stupiditu (dost možná mou vlastní), která se v textu skrývala. Zároveň se ale stalo něco, co jsem ani v nejmenším nečekala. Zároveň při čtení jsem text v duchu automaticky opravovala. Najednou jsem přemýšlela nad tím, jak bych to mohla říct jinak. Lépe. Věděla jsem, co nechat, kde by bylo lepší něco přidat, kde ubrat, co nemilosrdně vyškrtnout. V hlavě se mi začala rýsovat scéna. A pak jsem to viděla živě před sebou a jediné, co zbývalo udělat, bylo popsat ji.
.
Na pár sladkých okamžiků jsem byla zpátky. U Violy, Leita a ostatních. Snažila jsem se v počítači najít složku, do které jsem si o nich všechno důležité napsala, jenže se mi někde ztratila. Zbyl jen starý text. A zatímco jsem nostalgicky vzpomínala na všechny ty chvíle, které jsme spolu prožili, uvědomila jsem si, že tu se mnou byli pořádný kus života. Copak je vážně můžu nechat, aby takhle skončili - zapomenuti? A co vy? Pamatujete? Vzpomínáte?
.
A.

Drogo

2. února 2013 v 0:54 | Awia |  Ateliér
Jason Momoa jako khal Drogo.