Otevřela jsem mail s několika nepřečtenými emaily. A tam fotky. Od lidí, kteří si přejí, abych je zvěčnila. Už jen ten pouhý fakt mi dokázal vykouzlit úsměv na tváři. A když jsem si tak prohlížela výherkyně mé malé soutěže, nedokázala jsem se ubránit hřejivému pocitu doprovázenému vlnou nefalšované radosti a poskakující nedočkavostí z toho, že budu brzy moci zase začít. Netvrdím, že mi to jde, ale i tak se nemohu netěšit na to, až budu moci…
.
…ponořit se do rysů cizí tváře…
…zapomenout na okolní svět…
…a hlavně nemyslet…
…nemyslet na všechny ty věci, co mě trápí…
…prostě jen kreslit…
…a kreslit…
…a kreslit…
…až do zblbnutí…
…až do konce.
.
A přitom… Přitom to byl jen další způsob na zahnání nudy, nevinná legrácka, jež vzešla z mé hlavy jako už mnohé jiné, ale tahle měla to štěstí (nebo snad smůlu?), že jsem ji dokázala uskutečnit. Výsledkem byla nepovedená napodobenina portrétu. Nejprve se mou obětí stala Abyss následovaná slíbeným obrázkem pro Miselle. A díky náhodné podobnosti mnou načmárané skici při učení o něco později přibyla i Temnářka. Velkou roli zde hrála náhoda. Nic plánovaného ani žádné velké sliby, které bych zase nedodržela. Prostě se tak stalo. První "bleskovka" pak představovala jakýsi blíže nespecifický, avšak výrazný obrat.
.
Asi byste mne ukamenovali, kdybych vám řekla, že se nejednalo o nic víc, než jeden hnusný žertík z mé strany, kdy jsem na cizí účet ukojila své zlomyslné já. A stejně to tak bylo. Při procházení nashromážděných komentářů se mi však v mysli vynořila otázka, jejíž odpověď mi zůstávala záhadou. Co kdyby to bylo doopravdy? Kdo by byl první? A koho bych kreslila? Hnána touhou po odpovědi s vědomím, že se jedná o věc, kterou mohu snadno zjistit, jsem tedy vyhlásila druhou "bleskovku", jejíž výherce nedostal žádný diplomek, ale obrázek snažící o zachycení jeho podoby. Pokračování příběhu už znáte. A jak to dopadne, neví ani sám velký meditující kaktus, ačkoli se na to ptal ožralého kocoura. Takže uvidíme.
.
A.