Víš..?
25. března 2012 v 18:56 | AwiaKomentáře
Popravdě řečeno... Vím.
Je to jako sedět u vany a svádět pomyslný boj s žiletkou, která tolik přitahuje zápěstí. Je to jako brečet, protože to nechceš skončit, ale pokračovat ti připadá zbytečné. Je to jako když slunce zapadne a ty postrádáš tu jistotu, že druhý den opět vyjde. Je to jako prázdno uvnitř tebe, které tě požírá. Prázdno, které je potřeba rychle vyplnit, protože jinak se zblázníš. A nebo hůř...
Teď můžu říct jen jedno - bojuj.
Vím. Ale doufám, že už nikdy nezažiju. A ty se drž!
Víš, nejsi jediná, kdo ten pocit zažil. Četla jsem si své deníkové zápisky před pouhými třemi měsíci. Teď už to ani nechápu, proč vlastně, ale byla jsem na dně. Opravdu jsem nechtěla žít. Ten pocit si pamatuju a jsem svým způsobem ráda, že jsem to zažila. Vím, jaké to je být dole a už nikdy tam nechci spadnout. I když nemůžu vědět, jeslti se to nestane. Třeba zítra.
Jak řekla Kimberly, bojuj. Protože nikdo jiný tě na nohy nepostaví, jenom ty. Bojuj za sebe a za svůj život:) Hodně štěstí, hlavu vzhůru.
O tomto pocitu mnohé vím, prožívám ho často...
Neboj, nejsi v tom sama ;)
Každý má občas pocit, že je všechno na hovno, že chce umřít, ale za nějakou dobu už ani nemusí chápat, proč tomu tak bylo. A možná se svým stavům bude později i smát. Alespoň tak to mám já.
If you are willing to buy a house, you would have to receive the <a href="http://goodfinance-blog.com/topics/business-loans">business loans</a>. Furthermore, my brother commonly takes a college loan, which seems to be the most useful.













velmi upřímně řečeno... true story. :(