Víš, jaký je to pocit, když ti připadá, že celá tvá existence je jen omyl a nic víc?
Když už nevíš, jak dál, a jediné, co vnímáš, je vlastní neschopnost a bolest, kterou způsobuješ jiným…
Když už není žádné světlo ani ve chvílích, kdy se na tebe z nebe usmívá slunce…
Když se topíš a křičíš o pomoc, ale nikdo tě neslyší…
A když ti slzy stékají po tváři a ty víš, že svět by se obešel stejně dobře i bez tebe?
A možná… možná by mu bez tebe i bylo líp.
Víš Jaké to je, když jsi troska?
Když už nejsi ani ten nejneschopnější z neschopných
Když nejsi nic.
Nevíš.
A nemůžeš vědět.
Protože ty jsi neměl nikdy potřebu řvát, zatímco se ostatní smáli.
A život ti nikdy nepřipadal jako těžké břímě, které tě pomalu, ale jistě zabíjí.















