Prosinec 2011

Blonde.

20. prosince 2011 v 22:09 | Awia |  Ateliér
Jak jsem říkala - modrooká blondýna...
Lineart můžete vidět zde [odkaz].

aries*

19. prosince 2011 v 18:59 | Awia |  Ateliér
Bylo to snad včera nebo předevčírem, kdy jsem prohlásila, že obrázek pro znamení berana rozhodně kreslit nebudu. A hádejte, co jsem dnes nakreslila? Bingo! Právě jste vyhráli 10 000 Kč. Jelikož je však republika ve značném dluhu, nemůžeme vám je vyplatit. Smůla. Tak nějak přemýšlím o tom, že budu o všem prohlašovat, že to neudělám, abych to pak udělala... Naopak to zatím funguje, tak proč by to takhle taky nešlo?

Ráda bych ten obrázek vybarvila.
Ráda bych barvami podpořila toto znamení.
Ale nevím, jak na to...
.
BERAN (21.3. - 20.4.). Živel: oheň. Planeta: Mars. Barva: červená. Energie. Síla. Živelnost. Nespoustanost. Vášnivost. Originalita. Nápaditost. Průkopník. Vůdce. Tvrdohlavost. Roztěkanost. Ambice. Nedochvilnost. Bezstarostnost. Egoista. Odvaha. Průbojnost. Zvědavost. Upřímnost. Hravost.
.
To by byla charakteristika ve zkratce. Fakt, že na mě vlastně (z té větší poloviny) vůbec nesedí, teď na chvíli opomeneme, ano? Takže jak? Nějaké nápady? A proč se vlastně ptám, když z ní stejně nakonec udělám modrookou bondýnu? Ty nápady jsou každopádně vítané. Zajímalo by mě, co by se vám k ní hodilo víc...
.
Ta tvrdohlavá, nespolehlivá a věčně nerozhodná
A.

since 1992

15. prosince 2011 v 22:42 | Awia |  Ateliér
words and pictures - that's my art
it's the way into my heart
there's no doubt, the end is near
this is the way that I feel
.
anytime but now and enywhere but here
.

Stíny

9. prosince 2011 v 13:25 | Awia |  Rubbish
Probudila se uprostřed noci z ošklivého snu. Zase se k ní vracela noční můra, jež ji pronásledovala již několik měsíců a v různých obdobách se pod rouško tmy vkrádala do její mysli, aby se pokaždé probudila s lehce otupělým vědomím svazující bezmoci a svízelným pocitem viny. Nacházela se ve stavu na pokraji vědomí a bdělosti, kdy si sice uvědomovala blízkost reálného světa, ale nebyla ještě plně vzhůru, neboť jedna její část stále zůstávala uvězněná ve světě fantazií. Tělo se však začalo pomalu probouzet a vtíravý chlad, který jím prostupoval i pod těžkou přikrývkou s flanelovým povlečením jen celý proces urychloval. Ničím nepodložený strach pramenící kdesi z jejího nitra se rázem změnil v děs, jež ji celou zcela ochromil. Nikdy si ničím nebyla tak jistá jako tím, že se právě nachází ve smrtelném nebezpečí. A i když v ztichlém domě kromě tichého tikotu hodin neslyšela nic než vlastní dech a rychlé údery svého vystrašeného srdce, cítila cizí přítomnost i upřený pohled, který ji pozoroval.
Stočená do klubíčka zády ke dveřím a zcela ovládnutá myšlenkou na brzkého konec čekala, až jí ostří nože konečně vnikne do zad. Ta rána ale nepřicházela. A jak čas dál utíkal svým lenivým tempem, představa potupné smrti se zdála čím dál nesnesitelnější, až ji vyburcovala k odvážnému činu zemřít tváří tvář svému protivníkovi. Chvíli se ještě zdráhala, ale pak se v jakémsi náhlém popudu posledního vzdoru přece jen otočila, vystavujíc svou nechráněnou hruď nepříteli, aby mu ukázala, že o něm ví, že se ho nebojí a že je zcela smířená s tím, co musí následovat. Pokoj byl však prázdný a ona v něm marně hledala náznaky dřívějšího nebezpečí. Nikdo tam nebyl. Ta žena - asi čtyřicátnice s propadlými tvářemi a špinavými blond vlasy - zmizela a s ní se vytratil i nůž představující hrozbu. Pár minut pak mžourala do tmy a přemítala o iracionálnosti celé té představy cizinky ve své ložnici, jenže to už jí víčka opět těžkla, a ona se postupně nechala zcela pohltit pocitem úlevy, jež pomalu zaplavoval celé její tělo a kolébal ji ve své hřejivé náruči opět k ničím nerušenému spánku...
.
Říkám jim stíny. Přicházejí vždy za noci a přinášejí s sebou chlad a nejistotu. Jsou to tiší, okem nezpozorovatelní společníci, jejichž přítomnost však nikdy nevěstí nic dobrého. Nevím, co jsou zač, ale vím, že jsou. Chodí za mnou pokaždé, když jsem psychicky vyčerpaná, zeslabená, na dně. Asi tak pro ně představuji lehčí kořist, aby … co? Aby mě přetáhli na svou stranu? Ale stranu čeho? Nebo snad koho?
.
Občas mi připadá, že se jedná jen o negativní energii přitahovanou vším tím negativním pohřbeným hluboko ve mně samotné. Ale proč mají v mých představách vždy lidskou podobu? Možná jsou to neklidné duše zemřelých, kteří nemohou jít dál. A ano, duše, protože za mnou nikdy nepřichází ti samí. Jednou je to muž, pak zas žena, dokonce jsem "viděla" i stařenku se svraštělou kůží, která mi svým šátkem připomínala prababičku, jež jsem nikdy moc neznala. Je tu však věc, která je všechny spojuje - prázdný pohled, kterým mě pozorují. A možná je to něco daleko za hranicí mého chápání a já se nikdy nedozvím, zda se jedná o skutečnost nebo jen další výmysl mé choré mysli.
.
Jedna moje část by je chtěla poznat, spatřit na vlastní oči a zjistit, co jsou zač. Ale pak je tu ta druhá část, s níž ta první mlčky souhlasí, která si je odmítá pouštět k tělu a intuitivně je od sebe odhání. Protože ona nechce být neklidným stínem. Nechce se vzdát. Ale bojovat, třebaže je ten boj nerovný a vlastně předem prohraný. Protože nad větrnými mlýny se přece nedá zvítězit...
.
A.