close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Ztracena v čase

18. listopadu 2011 v 14:06 | Awia |  My dear diary I want to tell you what happend to me...
Život umí být vážně krutý. V jednu chvíli jste plní optimizmu, čekáte, s úsměvem na rtech, co nového vám každý další den přinese, a s dětskou naivitou věříte v lepší zítřky. Svět je rázem jiný, hezčí, lepší. A pak ... BUM! Náhle přijde nevyhnutelná srážka s realitou, kdy jste o své iluze zcela bezcitně okradeni. V ten moment zjistíte, že to všechno nebylo nic víc než jen sprostá lež. Přichází procitnutí, které bolí. Z veselých barev se najednou stává obrovitý kýč, jenž se vám vysmívá do tváře na každém kroku, bije vás do očí a neustále vám připomíná, jak hloupí a bláhoví jste byli.
.
Jak jsem si vůbec mohla myslet, že to zvládnu?
.
Nechápu to. Ale tady vlastně nejde o to pochopit. Možná to ani nejde. Ten protivník, co přede mnou stojí, je silný. Mnohem silnější, než jsem si myslela. Tiše jako stín se vkrádá o mé mysli, aby ji nakonec, aniž bych si to vůbec nějak uvědomila, zcela ovládl. Ale teď už vím. Byla to jen iluze, krásná a lákavá, která mě zmámila a donutila mě uvěřit všem těm lživým slibům do budoucna; obyčejná mánie, jež mě vynesla na vrchol a poté krutě srazila k zemi.
.
Mé vnitřní rozbroje mě pomalu, ale jistě ničí. Cítím, jak mě vysávají. Už jsem díky nim natolik rozervaná, že ani pořádně nevím, kdo jsem. Ztrácím se sama v sobě. A přitom vím, že je tu cesta. Že můžu bojovat. A zvítězit. Vykašli se na to zlato, ty nemůžeš za to, že mi je, tak jak mi je, nejsi ty, je to jen chemie… Ne, ještě ne. Ještě mě nedostali. Odmítám. Nechci. Žádné prášky. Protože tyhle 'zázračné pilulky' mi možná pomůžou v tom, že mě uklidní, ale ve skutečnosti nic neřeší. Nejsou to léky. Je to jen další lež, díky které si můžu myslet, že jsem v pořádku. Je to droga, která omámí tělo, ale duši nijak neléčí. A proto říkám … strčte si všechny ty své prášky do prdele! Tady o ně nikdo nestojí. To už ať se raději rovnou zblázním.
.
A.
.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Bezejmenné Esko | Web | 18. listopadu 2011 v 14:35 | Reagovat

teď tě bohužel strašně chápu... :-(

2 renátka Alatka | Web | 18. listopadu 2011 v 14:37 | Reagovat

ach jo...:( je to někdy boj

3 Taychi | Web | 18. listopadu 2011 v 14:41 | Reagovat

Je to jen chemie...Nevím, co bych ti na to měla říct, ale snad jen, Xindl má sakra dobrý a pravdivý texty.... Já věřím že se to zlepší...

4 Verča a Heddy | Web | 18. listopadu 2011 v 15:32 | Reagovat

život je boj,ale přece jen stojí za to ho žít

5 Anežka | 18. listopadu 2011 v 15:52 | Reagovat

Už teď je líp! a každou minutou se to zlepšuje, jasný :)

6 Opti-Mystique | Web | 18. listopadu 2011 v 15:58 | Reagovat

Vzdušným zámkům zemětřesení neublíží...
... a právě proto se tak strašně bojím, že by mě snad někdo mohl shodit do reality...

7 Jane Ensslin | Web | 18. listopadu 2011 v 16:19 | Reagovat

To je optimismus. Ne mít se pořád dobře, ale věřit, že se mít dobře budeš...

8 Kimberly B. | E-mail | Web | 18. listopadu 2011 v 18:55 | Reagovat

Asi jsem moc mladá, hloupá a naivní, abych radila... Ale tvoje deprese trvá už moc dlouho na to, abych mlčela!
Takže si vezmi pořádně velkou a kalorickou čokoládu oblíbené příchuti, mp3jku, nebo cokoli z čeho posloucháš hudbu a zalez si někam do tmy!
Je to divné, ale ve tmě se světlušky života hledají úplně nejsnadněji... A nesejde na tom, kdo ti zhasnul světlo!
A depky se nejlépe řeší uzavřením problému/problémů, kterými začaly. :-)
Teď už jenom můžu držet všechny palečky, které mám a snad i ty, které najdu cestou...

A hlavně proboha neříkej, že to nepomůže, že život je na nic, apod. Není to pravda, (Pozor, prohlásím klišé!!!) ikdyž to tak občas vypadá... :-)

9 Awia | Web | 18. listopadu 2011 v 19:33 | Reagovat

[1]: Bezejmené Esko: Vážně? Nevím... Jdu vůbec pochopit?

[2]: renátka Alatka: Někdy... někdy je to boj, který nekončí.

[3]: Taychi: Já od něj znám sice jen čtyři písničky, ale tahle mi k srdci přirostla nejvíc. Má v sobě poselství. Asi jako všechny. A máš pravdu - bude líp. Budu zase veselá, usměvavá, optimistická a plná energie. A potom zase spadnu dolů a pořád dokola. Jo, už se těším. :/

[4]: Verča a Heddy: Někteří lidé si to nemyslí. Ne, že bych mezi ně patřila.

[5]: Anežka: Jo, kéž by. :-D

[6]: Opti-Mystique: Mě tam nikdo neshází, já tam padám sama. Asi bych se mohla odnaučit zakopávat o vlastní nohy...

[7]: Jane Ensslin: Eh?

[8]: Kimberly B.: Moje deprese v podstatě nikdy netrvá příliš dlouho, jen se ke mě pokaždé vrací. Je jako bumerang, který vší silou odhodím a on mě pak zezadu srazí na zem. Nevím, kde je problém. A věř mi, že bych ho ráda vyřešila. Jenže tohle nechutenství mi v tom brání. Vlastně ani nevím, jestli jsem v depresi. Přijde mi, že kolísám na provaze někde nad propastí. Můžu spadnout. Nebo vzlétnou do oblak. Ale nevím, jestli to chci.

10 Kimberly B. | E-mail | Web | 18. listopadu 2011 v 21:00 | Reagovat

[9]: Tak to je potom problém... Bude líp! ;-)

11 Raisel | Web | 18. listopadu 2011 v 22:44 | Reagovat

Abych řekla, tenhle podzim je totálně na nic. Lidi se rozchází, nebo naopak schází. A na mě všechno padá.Není lehký uvěřit, že je na tom stejně i někdo jiný. Ale já to mám teď opravdu jako ty.A vždycky, VŽDYCKY

12 Raisel | Web | 18. listopadu 2011 v 22:45 | Reagovat

Pardon, dříve odesláno 8-O
VŽDYCKY se to ke mě vrátí, když to nejmíň čekám. když jsem zrovna na chvíli "šťastnější" a tu situaci co nikdy nebude jako dřív už neřeším. Život je kruťárna. nezbyde nám, než se pořádně do něj opřít a dát mu nakládačku :-)

13 Sach* | Web | 19. listopadu 2011 v 11:32 | Reagovat

Říká se že musíš věřit..ve zlepšení. Já už jsem to vzdala, tak mě překonej!

14 Awia | Web | 19. listopadu 2011 v 15:21 | Reagovat

[10]: Kimberly B.: Snad...

[11]: a [12]: Rasiel: Podzim je vždy takové podivné období. Na jednu stranu je strašně krásný, když se listí stromů obarví do teplých tónů, a svítí sluníčko, ale pak se  zatáhne, listy opadají, na zemi je bahno, prší nebo je pod mrakem a nálada jde do háje. To mám raději i tu bílou zimu, kdy je všechno pokryto sněhovou pokrývkou. Víš, nakopala bych život do zadku, ale ten se nějak blbě hledá...

[13]: Sach*: Ale teď jsi mě donutila se usmát. Nezaručuju úspěch, ale pokusím se. ;D

15 evi | 22. listopadu 2011 v 18:17 | Reagovat

vlastně hrozně lituju, že internet, blogování a tohle všechno nebylo už v době, kdy mě bylo tolik, co tobě, a cítila jsem se dost podobně. Jsme si tady mohli v těch depkách společně s někým mně podobným pěkně lebedit. Aspoň bych se necítila tak sama - kdoví proč mi připadalo, že všichni kromě mě jsou v pohodě. Ale neboj, vážně bude líp. Když jsem to přežila já...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.