Listopad 2011

provehito in altum

30. listopadu 2011 v 17:05 | Awia |  Ateliér

En?

18. listopadu 2011 v 20:44 | Awia |  Ateliér
Znáte to. Podzim ještě ani pořádně nezačal, najednou je tu zima a s tou přichází mé velmi "oblíbené" komerční svátky, kdy sama nevím, co chci, ani čím obdarovat ostatní. Ano, hádáte správně, jsou to Vánoce! A já je vážně nemám ráda. Ta pohoda, která během tohoto období kdysi v naší famílii panovala, je pryč a já jsem schopná vnímat jen provokativní výzdobu v supermarketech, z které je mi na zvracení. Shánění dárků na poslední chvíli se za posledních několik let stalo mou přirozenou součástí. Letos jsem se však rozhodla tuto tradici porušit. Žádné dárky nebudou. Tak! Tvrdí ta, co právě jeden dokončila. A koho vlastně zajímá, že je na obdarovávání poněkud brzy? Kdo vůbec potřebuje nějaké Vánoce? Radost Božstvu přece můžu udělat kdykoli!
A tady je. Ona. En. S letním sestřihem.
.
Teď už jen pár slov závěrem:
A) Pokud máte dojem, že jsou její vlasy příliš žluté, seřiďtě si správně kontrast na obrazovce, protože ona je žluté doopravdy nemá!
B) Zdají-li se vám její oči až nepřirozeně modré, tak se vám tak nezdají, protože je tak doopravdy má. Tečka.
C) Pokud si myslíte, že je tam někde chyba, tak tam určitě něke je, ale to je teď vedlejší, jasné?
D) Líbí se mi to, a pokud můj názor nesdílíte, je to váš problém, ne můj.
E) Ne, už to nijak předělávat nebudu. Piplám se tu s tím druhý den, vlasy jsem třikrát předělávala, než získaly tuto podobu, a celkově mě ten obrázek stál dost námahy. Takže pro tentokrát na blbý rýpání zapomenem, ano zlato? ;)
.
Nějaké otázky?

Ztracena v čase

18. listopadu 2011 v 14:06 | Awia |  My dear diary I want to tell you what happend to me...
Život umí být vážně krutý. V jednu chvíli jste plní optimizmu, čekáte, s úsměvem na rtech, co nového vám každý další den přinese, a s dětskou naivitou věříte v lepší zítřky. Svět je rázem jiný, hezčí, lepší. A pak ... BUM! Náhle přijde nevyhnutelná srážka s realitou, kdy jste o své iluze zcela bezcitně okradeni. V ten moment zjistíte, že to všechno nebylo nic víc než jen sprostá lež. Přichází procitnutí, které bolí. Z veselých barev se najednou stává obrovitý kýč, jenž se vám vysmívá do tváře na každém kroku, bije vás do očí a neustále vám připomíná, jak hloupí a bláhoví jste byli.
.
Jak jsem si vůbec mohla myslet, že to zvládnu?
.
Nechápu to. Ale tady vlastně nejde o to pochopit. Možná to ani nejde. Ten protivník, co přede mnou stojí, je silný. Mnohem silnější, než jsem si myslela. Tiše jako stín se vkrádá o mé mysli, aby ji nakonec, aniž bych si to vůbec nějak uvědomila, zcela ovládl. Ale teď už vím. Byla to jen iluze, krásná a lákavá, která mě zmámila a donutila mě uvěřit všem těm lživým slibům do budoucna; obyčejná mánie, jež mě vynesla na vrchol a poté krutě srazila k zemi.
.
Mé vnitřní rozbroje mě pomalu, ale jistě ničí. Cítím, jak mě vysávají. Už jsem díky nim natolik rozervaná, že ani pořádně nevím, kdo jsem. Ztrácím se sama v sobě. A přitom vím, že je tu cesta. Že můžu bojovat. A zvítězit. Vykašli se na to zlato, ty nemůžeš za to, že mi je, tak jak mi je, nejsi ty, je to jen chemie… Ne, ještě ne. Ještě mě nedostali. Odmítám. Nechci. Žádné prášky. Protože tyhle 'zázračné pilulky' mi možná pomůžou v tom, že mě uklidní, ale ve skutečnosti nic neřeší. Nejsou to léky. Je to jen další lež, díky které si můžu myslet, že jsem v pořádku. Je to droga, která omámí tělo, ale duši nijak neléčí. A proto říkám … strčte si všechny ty své prášky do prdele! Tady o ně nikdo nestojí. To už ať se raději rovnou zblázním.
.
A.
.

Jsem

17. listopadu 2011 v 12:35 | Awia |  My dear diary I want to tell you what happend to me...
Jsem jako lehce schizofrenní Martina, vnitřně rozervaná, v podstatě silná, ale vyčerpaná neustálím kolísáním mezi dvěma stranami, které spolu zápasí v nikdy nekončícím souboji světla a tmy. Jsem jako Viola, zlomená a osamocená duše, která bloudí po cestě životem, bez přátel a bez opory, protože ztratila veškerou víru v sebe i v druhé. Jsem jako Michaela žijící ve lži, ztracená ve tmě, kde se skrývám před pravdou ve světě iluzí, jež jsou krásné na pohled, ale ve skutečnosti mě pomalu, ale jistě ničí. Jsem jako důvěřivá a věčně naivní K., co si staví vzdušné zámky a věčně lítá s hlavou v oblacích, dokud nespadne na zem a nedojde ke srážce s realitou.
.
Jsem všechny dohromady a přitom žádná.
Jsem vyčerpaná, zlomená, nemocná.
Zcela nepoužitelná pro život.
Jsem…
.
A.
.