To si tak čmárám a najednou hle, ten obličej mi někoho připomíná! A tak na mě z papíru koukala Temnářka. Zvláštní, co všechno může vzejít ze vzteku nad tím, že se vám tvář v daném úhlu nepovedla, a proto se raději vrátíte k starému dobrému pohledu zepředu. A nebyla bych to já, kdybych se obrázek nepokusila dokončit i v digitální podobě, zvlášť, když se mi líbil. Výsledek mého snažení můžete vidět níže.
Snad tam nějaká ta podoba i bude. Každopádně se stále mohu odvolávat na to, že jsem Terku nekreslila úmyslně... Alespoň tedy ze začátku. A na ty nedostínované uši moc nekoukejte. Buďte rádi, že jsem dokončila ty hroty na "objku"! :D
look to the right then to the left to steal your heart was my biggest theft . now here we are you have to choose don't be afraid there's nothing left to loose . say it aloud this is our last chance to get out of this bad romance
Lidé si neradi připouštějí, že je něco špatně. Raději klamou sami sebe, skrývají se ve lži a utíkají před pravdou, která je jim neustále v patách. Každý běh však jednou skončí. A až nebudou moci dál popadnout dech, až se jim budou nohy podlamovat pod každým dalším krokem, pak se zastaví a na pokraji svých sil budou muset čelit všem těm věcem, které odsouvali stranou a odmítali si je připustit. Potom už je ale příliš pozdě.
.
Zastavila jsem se, zavřela oči a vykročila vstříc temnotě. Dobrovolně jsem se nechala pohřbít lavinou neřešených problémů, abych se jim konečně postavila čelem. Pohlédla jsem sama do sebe. A i když jsem se bála nejrůznějších hrůz, které by se z hloubi mé duše mohly vynořit, i když jsem se bála bolesti, kterou jsem tam skryla, nepřestávala jsem jít dál, pokračovala jsem v cestě, dokud jsem nedošla k samotnému středu a uviděla světlo. Když jsem pak oči zase otevřela, pohlédla jsem do jiného, nového světa.
Ne, svět se nezměnil. To já…
.
Utíkala jsem už příliš dlouho. Řítila jsem se kupředu jako dostihový kůň na běžecké dráze, slepá a hluchá ke svému okolí i sama k sobě. A má zubožená duše přitom křičela. Po dlouhých letech nezájmu jsem ji konečně vyslechla. Možná pozdě, ale lepší pozdě než nikdy. Teď už vím, že si za svoje šrámy můžu sama. A já jsem taky tím jediným, kdo je může vyléčit.
.
"Optimisto," ozvala se druhá svým jízlivým hlasem. "Copak to nechápeš? Nemůžeš být dokonalá…"
"Ale já nechci být dokonalá. Teď už ne. Chci být jen jiná, lepší."
"Dokonalá, jiná, lepší… Copak to není jedno a to samé? Kolikrát ses o to už pokoušela? A jak to dopadlo?"
"Proč se ptáš, když to víš? Stejně jako víš, že tentokrát je to jiné."
Ta druhá si jen opovržlivě odfrkla.
"Neboj, neumřeš," řekla jí konejšivě a povzbudivě se na ni usmála. "Nezmizíš. Pořád tady budeš. Protože i když jsme dvě, pořád jsme jedno."
.
Už nechci být slepá a dál jako kůl v plotě stát zamrzlá na mrtvém bodě. Chci jít dál. Nevím, jakou půjdu cestou, ale vlastně na tom ani nezáleží. Vlastně ani nevím, po které cestě jsem se vydala. Možná je to ta sebepoznání, kdy se učím přijmout takovou, jaká jsem. Žádné lži, žádná přetvářka. Jen já a nic víc.
.
Změním se. S nadějí budu čekat na nové zítřky plné příslibů. Půjdu dál a beze strachu. Hlavně se ale zbavím té nedůvěřivosti a otevřu se světu, abych už nebyla tím, komu se pomáhá, ale tím, kdo pomáhá. Chci rozdávat úsměvy. A přinášet světlo do šedivých dnů ostatních. Chci jít až na okraj a nahlédnout, co je za ním…
Thu Jul 14, 21:35 Poslušně hlásím, že jsem úspěšně postoupila do dalšího stupně šílenství. Ano, vím, je to šokující odlahení, ale je to vskutku možné! A nebojte, také jsem tomu nevěřila. Důkazy však mluví jasně: Opět jsem se o krok přiblížila stavu totální demence.
Wed Jun 29, 12:41 Neudělala. O jedej jediný bod. Sakra! Tušila jsem, že mě v té obalce bude čekat jeden z takových podrazů. Už když jsem si pro ni šla... A to jsem si zrovna dneska říkala, že už bych se na ten internet mohla podívat, abych se dál nenapínala. Ale já se nevzdávám. Existuje odvolání. A kdyby nevyšlo, tak příští rok znovu. A tentokrát ne na sto ale dvě stě procent!
Wed Jun 15, 19:19 Dnes mi došel dopis z univerzity v Olomouci. Nepřijata - žádná novinka. Ale i tak mohu dnešek označit za skvělý den. Tak nějak se usmívám, mám dobrou náladu, postupně se zamilovávám do jména Jade a od své kamarádky jsem na DeviantARTU získala prémiový účet! Jako dárek. Děkuju. A moc se těším na PCF. Protože oni tam budou a já tam budu a ... řekla jsem si, že alespoň jednou za život. Že musím. A já si to splním. A užiju si to, i kdyby mělo celý den chcát. Tak. Tečka. Howk.
Magiie Stiefvater - Mrazení Když vlci stáhli jedenáctiletou Grace z houpačky, hladoví v mrazivé zimě z nedostatku potravy, nikdo, ani ona sama, nepředpokládal, že by přežila. A přece pak následujících šest let každou zimu vídá svého vlka, který ji z povzdálí sleduje žlutýma očima... [čti více]
Beth Revis - Napříč Vesmírem Sedmnáctiletá Amy se připojí ke svým rodičům, kteří byli jako jedni z mála vybráni, aby osídlili novou planetu. Na palubě nejmodernější vesmírné lodi Godspeed ji tak čeká 300 let, které stráví zmražená v ocelové krabici, než jako Šípková Růženka procitne ze svého kryotického spánku... [čti více]
Bohumil Hrabal - Ostře sledované vlaky Snad nejznámější Hrabalova novela nás zanáší na západ Čech, kde jednou malou nádražní stanicí projíždějí německé ostře sledované transporty. Příběh odehrávající se během jednoho dne na konci druhé světové války však není pouze o válečném konfliktu jako takovém... [čti více]
Na první pohled naprosto obyčejná středoškolačka Viola Yagami řeší nevšední problémy každý den. Pomalu proniká do tajuplného světa plného intrik a lží, kdy nevědomky odhaluje jedno velké tajemství, které s ní má společného mnohem víc, než se na první pohled zdá. Nedobrovolně se ocitá stále blíže lidem, s nimiž by neměla nejraději nic společného. Přitom to všechno začalo docela nevinně, když se jedna noční můra stala pravdivou...
Kapitola jedenáctá - Až ke hvězdám Štěstí je dáma nanejvýš vrtkavá. Když už si myslíte, že je vše v pořádku, že vás nic nemůže překvapit, najednou se něco zvrtne a vy z nebeských výšin padáte na pekelné dno. Milují se. Je tu něco, co je sbližije - společné zážitky, příběh, ale zároveň mezi nimi stojí propast, která se každým dnem prohubuje. Problémy však nezmizí, když předstírají, že ždné nejsou. Jen vyčkávají v pozadí na svůj okamžik, aby opět vypluly z hlubin na povrch a ukázaly se ve vší své ošklivosti... [kapitola]
Kapitola desátá - Čas žít Tajemství. Každý je máme. Existují i taková, o nichž nemají ponětí ani naši nejbližší. Právě před nimi je skrýváme. Kostlivci ve skříni, na než se snažíme zapomenout. Utíkame před nimi, talčíme je do nejtemnějšího koutku naší mysli, ale nikdy se jich nezbavíme. A občas nás začínají dohánět. Co se skrývá hluboko za ocelovými studánkami? A co se stane, když uvidí ducha...? [kapitola]
Cesty osudu jsou nevyzpytatelné. Nikdy nevíme, co se může přihodit. Příběh jedné existence, která se při cestě na vrchol propadla do těch největších hlubin. Každý slepec potřebuje hůl. Ale co když je mu nabídnuto světlo? Dokáže Michaela otevřít oči a spatřit pravdu? Nebo se opět ponoří do své lži?
VII. Rány na duši Chybovat je lidské. Každý občas šlápneme vedle, ale Míše se tentokrát podařil pořádný kopanec do cizích citů. Ledová královna se nestará, zda svými slovy zraňuje. Emoce však v sobě pohřbít nedokážeme. Maska dokonalosti vždy zůstane pohou maskou skrývající skutečnost. Uvědomí si Míša svou chybu? [kapitola]
VI. Curriculum vitae Paní Dokonalá se opět hlásí ke slovu. Její podrážděnost je tentokrát mířena na svou nejlepší kamarádku. Hádka plná výčitek. Raněné city. Uražená ješitnost. Čím to, že je Míša neustále nespokojená? Chyba v ostatních? Možná... [kapitola]