Říjen 2011

Temnářka (pseudoportrét)

29. října 2011 v 0:21 | Awia |  Ateliér
To si tak čmárám a najednou hle, ten obličej mi někoho připomíná! A tak na mě z papíru koukala Temnářka. Zvláštní, co všechno může vzejít ze vzteku nad tím, že se vám tvář v daném úhlu nepovedla, a proto se raději vrátíte k starému dobrému pohledu zepředu. A nebyla bych to já, kdybych se obrázek nepokusila dokončit i v digitální podobě, zvlášť, když se mi líbil. Výsledek mého snažení můžete vidět níže.

Snad tam nějaká ta podoba i bude. Každopádně se stále mohu odvolávat na to, že jsem Terku nekreslila úmyslně... Alespoň tedy ze začátku. A na ty nedostínované uši moc nekoukejte. Buďte rádi, že jsem dokončila ty hroty na "objku"! :D

Time to brake up

28. října 2011 v 21:02 | Awia
look to the right
then to the left
to steal your heart
was my biggest theft
.
now
here we are
you have to choose
don't be afraid
there's nothing
left to loose
.
say it aloud
this is our last chance
to get out
of this bad romance
.

My bliss

22. října 2011 v 18:42 | Awia
.
Why do we
have problems
like this?
Why won't you
let me
to give you
one last kiss?
.
The truth is
that I
really miss
your eyes,
your hair,
your tasty lips
- the only things
that bring me bliss.
.

Kousek po kousku

17. října 2011 v 18:18 | Awia
.
.

skládáme skládanku
ze slov a vět
pomlu tvoříme
náš nový svět
hádáme hádanku
co můžem smět
společně kráčíme
tam a zase zpět
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.



Closer to the edge.

14. října 2011 v 19:31 | Awia
Lidé si neradi připouštějí, že je něco špatně. Raději klamou sami sebe, skrývají se ve lži a utíkají před pravdou, která je jim neustále v patách. Každý běh však jednou skončí. A až nebudou moci dál popadnout dech, až se jim budou nohy podlamovat pod každým dalším krokem, pak se zastaví a na pokraji svých sil budou muset čelit všem těm věcem, které odsouvali stranou a odmítali si je připustit. Potom už je ale příliš pozdě.
.
Zastavila jsem se, zavřela oči a vykročila vstříc temnotě. Dobrovolně jsem se nechala pohřbít lavinou neřešených problémů, abych se jim konečně postavila čelem. Pohlédla jsem sama do sebe. A i když jsem se bála nejrůznějších hrůz, které by se z hloubi mé duše mohly vynořit, i když jsem se bála bolesti, kterou jsem tam skryla, nepřestávala jsem jít dál, pokračovala jsem v cestě, dokud jsem nedošla k samotnému středu a uviděla světlo. Když jsem pak oči zase otevřela, pohlédla jsem do jiného, nového světa.
Ne, svět se nezměnil. To já…
.
Utíkala jsem už příliš dlouho. Řítila jsem se kupředu jako dostihový kůň na běžecké dráze, slepá a hluchá ke svému okolí i sama k sobě. A má zubožená duše přitom křičela. Po dlouhých letech nezájmu jsem ji konečně vyslechla. Možná pozdě, ale lepší pozdě než nikdy. Teď už vím, že si za svoje šrámy můžu sama. A já jsem taky tím jediným, kdo je může vyléčit.
.
"Optimisto," ozvala se druhá svým jízlivým hlasem. "Copak to nechápeš? Nemůžeš být dokonalá…"
"Ale já nechci být dokonalá. Teď už ne. Chci být jen jiná, lepší."
"Dokonalá, jiná, lepší… Copak to není jedno a to samé? Kolikrát ses o to už pokoušela? A jak to dopadlo?"
"Proč se ptáš, když to víš? Stejně jako víš, že tentokrát je to jiné."
Ta druhá si jen opovržlivě odfrkla.
"Neboj, neumřeš," řekla jí konejšivě a povzbudivě se na ni usmála. "Nezmizíš. Pořád tady budeš. Protože i když jsme dvě, pořád jsme jedno."
.
Už nechci být slepá a dál jako kůl v plotě stát zamrzlá na mrtvém bodě. Chci jít dál. Nevím, jakou půjdu cestou, ale vlastně na tom ani nezáleží. Vlastně ani nevím, po které cestě jsem se vydala. Možná je to ta sebepoznání, kdy se učím přijmout takovou, jaká jsem. Žádné lži, žádná přetvářka. Jen já a nic víc.
.
Změním se. S nadějí budu čekat na nové zítřky plné příslibů. Půjdu dál a beze strachu. Hlavně se ale zbavím té nedůvěřivosti a otevřu se světu, abych už nebyla tím, komu se pomáhá, ale tím, kdo pomáhá. Chci rozdávat úsměvy. A přinášet světlo do šedivých dnů ostatních. Chci jít až na okraj a nahlédnout, co je za ním…

I'd like to live closer to the edge. And I will.

.
.Ta dětinská a věčně naivní
A.