close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Hledání smyslu

16. září 2011 v 12:33 | Awia |  My dear diary I want to tell you what happend to me...
Psaní se stalo nedílnou součástí mého života ještě před tím, než jsem se naučila napsat první písmenko. Zdá se vám to nesmyslné? Ne tak docela. Abyste to však dokázali pochopit, musím se vrátit zpátky v čase, tam do dávné minulosti, kdy jsem přečetla svou první "knihu"…
.
Stalo se tak ještě před nástupem do školy. Nevím, zda mě tehdy hnala touha po vědomostech, potřeba učit se nebo jen prachobyčejné přání být tím, kdo příběh čte a ne jen ten, komu je předčítán. Již v raném věku jsem si tak vybudovala poměrně silný vztah jak je knize, tak k psanému slovu jako takovému. Ráda jsem četla, dychtivě hltala jednu stránku za druhou, a aniž bych si to uvědomovala, obohacovala jsem se do svého budoucího života mnohem víc, než jsem si dokázala představit. Rozvíjela jsem tím nově získanou schopnost, ale především pak svou představivost, díky níž jsem mohla později okusit strhující sílu vlastního procesu tvoření.
.
Odpovědět na otázku, kdy k onomu zásadními zlomu v mém životě, nedokáži, s jistotou však mohu říci, že skutečně nastal. Tenkrát jsem onen prachobyčejný fakt nijak nevnímala. Nepřipouštěla jsem, že číst už mi prostě nestačí. Nechápala jsem to. Přesto mne pouhé konzumování příběhu nedokázalo plně uspokojit. Ano, stále jsem se díky četbě vzdělávala, četba samotná mne však již nenaplňovala, nebo mne spíš nenaplňovala zcela, neboť se ve mně probudila nová potřeba, touha psát a kontrolovat příběh, jenž je plně v mé moci. Jenže tenkrát jsem ji ignorovala, nenaslouchala tomu slabounkému šepotu v mé hlavě a dlouhá léta tak zazdívala to, po čem má zubožená duše tak toužebně prahla.
.
Nejsme však stroje a i to nejskrytější chtění se chce nějakým způsobem realizovat.
.


Začala jsem tedy snít. Nebyly to však sny, které mi přinášela noc, ale sny, které mi přinášel den. Vždy jsem žila napůl tady a napůl tam, ve snech, iluzích a představách. Fantazírovala jsem možná až příliš, ale byla jsem díky tomu šťastná a také zdánlivě celistvá. Zároveň jsem se však nikdy plně neodpoutávala od našeho světa, i ve svých fantaziích jsem zůstávala "při zemi" a raději uvažovala nad situacemi, které by mohly nastat tady a teď, než nad nějakými pohádkovými zeměmi. A možná proto mám raději příběhy "ze života", ty, jež jsou umístěny do naší reality. A možná proto je taky sama píši.
.
Jak jsem se naučila psát, je snad každému jasné. Hádáte správně, vinu na tom nese povinná školní docházka. Asi vám tu nemusím říkat, že jsem u slohových prací vždy vynikala a psala je se zápalem, jež by mnohým cizí. Nikdy jsem si však nesedla a nenechala tužku, aby, vedená mou rukou, zaplavila řádky přívalem slov. A pak přišel blog. Bylo mi šestnáct, cítila jsem se rozervaná a nutně jsem potřebovala nějaký způsob seberealizace; způsob, jak se vypořádat sama se sebou. Netvrdím, že se mi to podařilo. Dostala jsem se však k tomu, po čem mé srdce již dlouho dobu toužilo, k samotné tvořivé činnosti - ke psaní; čímž se blížíme k samotnému jádru mého dnešního problému, totiž k otázce, nad kterou mnoho pisálků ani nepřemýšlí, ale já si ji dnes dopoledne přece jen položila.
.
Proč vlastně píšu?
.
Nebudu lhát ani vám, ani sobě. Táhlo mě to k tomu. A já to prostě chtěla zkusit. Tečka. Částečně za to mohlo také fakt, že jsem ve svých značně zanedbaných kreslících schopnostech selhávala a na místo ke komiksu se uchýlila ke z mého pohledu mnohem jistější a snadnější formě psaného příběhu. Nápad byl a já se s ním chtěla podělit se světem. Líbil se a já v něm pokračovala. Že bych však psala čistě kvůli kladným reakcím, říci nemůžu. Stejně jako nemůžu říci, že bych kvůli nim nepsala. Byla jsem zlomená, ztracená sama v sobě a dlouhou dobu strádala nedostatkem opěrného bodu ve svém životě. Potřebovala jsem najít něco, v čem bych nebyla jen průměrná, ale alespoň o něco málo lepší než ostatní. A zde jsem to našla. Považovat to však za jediný důvod mého psaní, by nebylo správné.
.
Psala jsem jen a pouze kvůli sobě, kvůli vlastnímu egu a mým vlastním potřebám. Po dlouhé době někdo mou činnost dokázal ocenit, což bylo líbezné volání, kterému se nedalo odolat; balzám na duši, jež léčil ony hluboké rány. A zároveň jsem se vypisovala ze svých pocitů a problémů, abych se s nimi dokázala snadněji vypořádat. Už to nebyly jen neviditelné myšlenky uvnitř mé hlavy. Dala jsem jim tvar, určitou podobu, čímž jsem je mohla smysluplně formulovat a následně také plně pochopit. Mohla jsem se vyznat sama v sobě. Nevědomky to tak byla moje malá soukromá narativní terapie (že Miselle?).
.
A ano, byla. Protože teď už je všechno zase jinak…
..
Nechci psát čistě sobecky kvůli sobě. To bych si pak mohla všechna svá "díla" schovávat k sobě do šuplíku a nikdy je nikomu neukázat. A stejně jako potřebuji interakci se čtenářem, chci něco víc. Chci psát pro druhé. Chci být lepším člověkem a chci, aby jimi mohli být i jiní. Chci být tím, kdo jim otevře oči a ukáže cestu, i když ji sama neznám. Chci jim ukázat, co mě život naučil, donutit je, aby nešli slepě za tím, po čem netouží, aby nebyli jen zmechanizované stroje, aby prohlédli pod povrch, aby pochopili a chápali.
.
Chci vydat knihu. Ano, vidina slávy je nádherná a velmi, velmi lákavá, ale buďme upřímní. Kdo jí doopravdy dosáhne? A je to vůbec to, po čem toužím? I když mám sklony říci ano, mám takový dojem, že odpověď zní ne… Protože má duše se nespokojí jen s uznáním. Protože ona bude chtít vždycky něco víc... Učit jiné a zanechat odkaz, na který se nezapomene. Přesáhnout sebe samu.
.
Možná proto tu jsem.
Možná to je ten cíl, za kterým budu chtít vždycky jít.
.
A.
.
PS: Také už pomalu chápete, proč mi škola začíná připadat nesmyslná a zbytečná?
.
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Julie Francoise | Web | 16. září 2011 v 13:08 | Reagovat

Zajímavý článek, dost mi to připomíná moje vlastní osudy. Držím palce ke knize! Mně leží v šuplíku dvě, teď momentálně plním svůj čas úvahami, co s nimi. Taky bych se ráda pokusila o vydání, jenže zatím moc nevím, kudy na to. Ovšem rozdíl mezi námi spočívá v tom, že já z neznámého důvodu nikdy nedávala na blog to, co mi přišlo opravdu dobré... Možná se bojím reakcí druhých, nevím.
P.S.: Náhodou, ta první věta tvého článku nesmyslná není. Já zmíněný problém vyřešila v pěti letech tak, že jsem příběh prostě nakreslila a přidala k němu vlnovky místo textu:-)

2 Kitty | Web | 16. září 2011 v 15:34 | Reagovat

Psala jsem, když jsem se cítila špatně, tak to začalo. Pozitivní reakce mě nakoply. Neměla jsem potřebu něco sdělit světu, prostě jsem psala, co mi přišlo na mysl, vlastně jsem to dopředu ani neplánovala. A prý se to líbilo, říkali to. Ale mě ne, mě se to nezdálo dost dobré. Pak i reakce ustaly a to je možná odpověď na otázku, proč už nepíšu, kterou jsem si položila já...
V mém podání to prostě nemá smysl a je marné se ho pokoušet najít.

3 Taychi | Web | 16. září 2011 v 16:27 | Reagovat

čtení... já ráda poslouchám když mi někdo čte, když mi četla babička. Kolikrát jsem si nechávala od babičky číst i když už mi bylo třeba jedenáct. Potom to ale šlo s babičkou z kopce a já začala předčítat jí. Podle mně mám hlas, který se dobře poslouchá. Babičce bohužel už nic nepřečtu, ale čtu aspoň mámě, když unavená přijde z práce a jde si lehnout. Ráda čtu cokoliv... Klidně i nějaké novinky, jen aby mě někdo slyšel :D

4 Adelaine Pierce | Web | 16. září 2011 v 16:28 | Reagovat

Pěkný článek. Takový ze života, zajímavě braný. Já jsem taky psaní měla tak trochu v krvi od malička, dá-li se to tak říct. Už jako malá jsem kreslila komixy, vymmýšlela děj a přemýšlela o postavách. V první třídě mě to chytilo neskutečně, dokázala jsem pokreslit miliony papírů, vždycky nějaký jednoduchý hrubkama zalitý text k tomu a bylo to.

5 Lomeril | Web | 16. září 2011 v 16:28 | Reagovat

Otázka proč píšu mě nikdy netrápila. Strašně moc jsem chtěla napsat Neříkej mi pravdu, překonat to, co jsem začala v Lovcích, konečně nepsat živelně, ale zkusit mít postavy i děj dopředu, konstruovat a nenechat se unášet proudem. Strašně to dře a trápím se s tím dobře půl roku. A pak se kouknu na jeden jediný obrázek a tam je - Tabitha Worthingtonová, kterou jsem nikdy předtím neviděla, kráčí po ulici, v jedné ruce časopis, v druhé kafe, a přímo pod nohy jí spadne dobrodružství. A deset stránek je na světě během týdne, po prázdninách, kdy mi dvě stránky trvaly měsíc. Tím chci říct - moc nad psaním a jeho smyslem nespekuluj, abys nezabila tu radost z tvoření samotného. Mně se to málem povedlo.

6 Annie-chan | Web | 16. září 2011 v 16:39 | Reagovat

Já svůj první příběh napsala v šesti, jmenovalo se to "Nesnesitelný obr". No, už ten název něco vypovídá...

Někdy bych to mohla ze srandy uveřejnit :D.

7 Edith Holá | E-mail | Web | 16. září 2011 v 22:10 | Reagovat

Awio, prosím, ozvi se mi na můj email, neb nemám Tvůj. Kvůli pohádkám. Do neděle je šance nějakou napsat, víc osobně. Edith

8 Awia | Web | 15. října 2011 v 14:14 | Reagovat

[1]: Julie Francoise: Potřebuji interakci. Potřebuji znát názor. Teď už bych si mohla psát do šuplíčku s tím, že bych to následně poslala jen několika málo lidem na kritiku, ale tak nějak se bojím, že kdybych jim poslala celé dílo a oni mi ho zcela rozcupovali, už bych nikdy dál nepsala. Proto raději přidávám po kousíčkách a čekám, jak bude čtenářstvo reagovat. :)

[2]: Kitty: Já měla tvoje příběhy náhodou ráda. I když šlo třeba jen o kratičké texty. A obdivovala jsem na nich hlavně to, jak dokážeš příběh napsat tak krátce, aby mu nic nechybělo. Nebo ty střípky... ty byly taky fajn.

[3]: Taychi: Mě se můj hlas nelíbí. Ne, že bych neuměla číst nahlas, ale nechce se mi. Navíc tu není nikdo, kdo by mě poslouchal. A číst vlastní věci? Jo, jde to, ale nejdřív musím překonat ten úděsný pocit trapnosti...

[4]: Adelaine Pierce: Já (vlastně mamka) teď našla jeden takový sešit, kam jsem si psala a kreslila. Je tam načatá pohádka o Červené Karkulce (tak trošku zmixovaná s pohádkou o kůzlátkách, kde je navíc místo vlka liška), která kromě pár hrubek, obsahuje i moderní slova do pohádky nevhodná. No jo, už tehdy jsem musela mít extra hlavní hrdinku, tak si místo s košíčkem vyrazila s igelitkou! :-D

[5]: Lomeril: Ne, že by mě to tak nějak trápilo, ale spíš jsem se na to sama sebe zeptala a zapátrala po odpovědi. Nemyslím si však, že by to bylo důvodem, proč teď nepíšu. Zkrátka jsou tu problémy, které jsem dlouho odsouvala stranou a je načase, abych je začala řešit.

[6]: Annie-chan: To by mohla být docela zábava. :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.