Hledání smyslu
16. září 2011 v 12:33 | Awia | My dear diary I want to tell you what happend to me...Komentáře
Psala jsem, když jsem se cítila špatně, tak to začalo. Pozitivní reakce mě nakoply. Neměla jsem potřebu něco sdělit světu, prostě jsem psala, co mi přišlo na mysl, vlastně jsem to dopředu ani neplánovala. A prý se to líbilo, říkali to. Ale mě ne, mě se to nezdálo dost dobré. Pak i reakce ustaly a to je možná odpověď na otázku, proč už nepíšu, kterou jsem si položila já...
V mém podání to prostě nemá smysl a je marné se ho pokoušet najít.
čtení... já ráda poslouchám když mi někdo čte, když mi četla babička. Kolikrát jsem si nechávala od babičky číst i když už mi bylo třeba jedenáct. Potom to ale šlo s babičkou z kopce a já začala předčítat jí. Podle mně mám hlas, který se dobře poslouchá. Babičce bohužel už nic nepřečtu, ale čtu aspoň mámě, když unavená přijde z práce a jde si lehnout. Ráda čtu cokoliv... Klidně i nějaké novinky, jen aby mě někdo slyšel ![]()
Pěkný článek. Takový ze života, zajímavě braný. Já jsem taky psaní měla tak trochu v krvi od malička, dá-li se to tak říct. Už jako malá jsem kreslila komixy, vymmýšlela děj a přemýšlela o postavách. V první třídě mě to chytilo neskutečně, dokázala jsem pokreslit miliony papírů, vždycky nějaký jednoduchý hrubkama zalitý text k tomu a bylo to.
Otázka proč píšu mě nikdy netrápila. Strašně moc jsem chtěla napsat Neříkej mi pravdu, překonat to, co jsem začala v Lovcích, konečně nepsat živelně, ale zkusit mít postavy i děj dopředu, konstruovat a nenechat se unášet proudem. Strašně to dře a trápím se s tím dobře půl roku. A pak se kouknu na jeden jediný obrázek a tam je - Tabitha Worthingtonová, kterou jsem nikdy předtím neviděla, kráčí po ulici, v jedné ruce časopis, v druhé kafe, a přímo pod nohy jí spadne dobrodružství. A deset stránek je na světě během týdne, po prázdninách, kdy mi dvě stránky trvaly měsíc. Tím chci říct - moc nad psaním a jeho smyslem nespekuluj, abys nezabila tu radost z tvoření samotného. Mně se to málem povedlo.
Já svůj první příběh napsala v šesti, jmenovalo se to "Nesnesitelný obr". No, už ten název něco vypovídá...
Někdy bych to mohla ze srandy uveřejnit
.
Awio, prosím, ozvi se mi na můj email, neb nemám Tvůj. Kvůli pohádkám. Do neděle je šance nějakou napsat, víc osobně. Edith
[1]: Julie Francoise: Potřebuji interakci. Potřebuji znát názor. Teď už bych si mohla psát do šuplíčku s tím, že bych to následně poslala jen několika málo lidem na kritiku, ale tak nějak se bojím, že kdybych jim poslala celé dílo a oni mi ho zcela rozcupovali, už bych nikdy dál nepsala. Proto raději přidávám po kousíčkách a čekám, jak bude čtenářstvo reagovat. :)
[2]: Kitty: Já měla tvoje příběhy náhodou ráda. I když šlo třeba jen o kratičké texty. A obdivovala jsem na nich hlavně to, jak dokážeš příběh napsat tak krátce, aby mu nic nechybělo. Nebo ty střípky... ty byly taky fajn.
[3]: Taychi: Mě se můj hlas nelíbí. Ne, že bych neuměla číst nahlas, ale nechce se mi. Navíc tu není nikdo, kdo by mě poslouchal. A číst vlastní věci? Jo, jde to, ale nejdřív musím překonat ten úděsný pocit trapnosti...
[4]: Adelaine Pierce: Já (vlastně mamka) teď našla jeden takový sešit, kam jsem si psala a kreslila. Je tam načatá pohádka o Červené Karkulce (tak trošku zmixovaná s pohádkou o kůzlátkách, kde je navíc místo vlka liška), která kromě pár hrubek, obsahuje i moderní slova do pohádky nevhodná. No jo, už tehdy jsem musela mít extra hlavní hrdinku, tak si místo s košíčkem vyrazila s igelitkou!
[5]: Lomeril: Ne, že by mě to tak nějak trápilo, ale spíš jsem se na to sama sebe zeptala a zapátrala po odpovědi. Nemyslím si však, že by to bylo důvodem, proč teď nepíšu. Zkrátka jsou tu problémy, které jsem dlouho odsouvala stranou a je načase, abych je začala řešit.
[6]: Annie-chan: To by mohla být docela zábava. ![]()













Zajímavý článek, dost mi to připomíná moje vlastní osudy. Držím palce ke knize! Mně leží v šuplíku dvě, teď momentálně plním svůj čas úvahami, co s nimi. Taky bych se ráda pokusila o vydání, jenže zatím moc nevím, kudy na to. Ovšem rozdíl mezi námi spočívá v tom, že já z neznámého důvodu nikdy nedávala na blog to, co mi přišlo opravdu dobré... Možná se bojím reakcí druhých, nevím.
P.S.: Náhodou, ta první věta tvého článku nesmyslná není. Já zmíněný problém vyřešila v pěti letech tak, že jsem příběh prostě nakreslila a přidala k němu vlnovky místo textu