close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Poslední tanec VIII

24. srpna 2011 v 0:01 | Awia |  Poslední tanec
A tak jsem po (více) jak půl roce přidala novou kapitolu. Ne, nezajímá mě, že jste nejspíš zapomněli, o čem to bylo. Chcete-li to vědět, přečtěte si to znovu. Tečka. A teď budu s klidem pokračovat tam, kde jsem v minulém díle skončila.
.
Dorazily na konec další ulice. Míša nedaleko rozpoznala Tančící dům. Zůstala stát a prohlížela si ho ze své perspektivy. Tato podivná stavba v mnoha lidech způsobovala spíš rozpaky, ale ji vždy přitahovala. Líbila se jí. Viděla v ní tančící dámu s elegánem po boku. Dvojice tak rozdílná, ale přesto se doplňující. Její fantazie se rozjela na plné obrátky. Náhle si před sebou představila opravdový pár. Ona byla tou výstředně oblečenou tanečnicí a jejím partnerem, který ji zlehka držel za ruku a vedl, byl … Robert?! Právě jí před očima vyvstala tato podivná scéna, když Klára přerušila mlčení. Představa se rázem rozplynula a místo ní před ní stal opět podivný dům.
"Víš, nechci tě nějak okrádat o čas. Jen je mi líto, že se už spolu téměř vůbec nevídáme."
Za jiných okolností by jí toto přiznání připadalo nanejvýš směšné a politováníhodné. Lítostivý tón v kamarádčině hlase by ji dráždil, provokoval. Nejspíš by v ní vzbudil i odpor. Nesnášela podlézavost, doprošování se. Skutečnost, že jí ostatní svým chováním lezli do zadku, ji znechucovala. Zvrácenou radost jí pak dělala možnost zničení jejich nadějí. Teď to však bylo jinak. Klára neškemrala o více času. Jen smutně konstatovala aktuální situaci.
"Já vím," přiznala Míša pochmurně. "Vzpomínám si, jak jsme spolu trávily každý druhý den."
Klára se pousmála. "To bylo fajn. Tak kam se ty časy poděly?"
Dobrá otázka. Ale kde odpověď? Míša jen pokrčila rameny. Vrhla ještě jeden pohled na Tančící dům, než se znovu vydala na pochod, tentokrát záměrně směrem k řece. Přátelství. Co to vlastně je? Láska k druhému člověku. Přesto však nešlo o lásku mileneckou. A jako o každý cit i o přátelství se muselo pečovat. Jen díky pravidelnému zalévání mohla květinka zapustit kořeny a následně bujaře vzkvétat. S nedostatkem vody však mohla také uvadnout. Jejich rostlina chřadla. Květy už dávno nenesla. Listy zežloutly a zkroutily se. Proč ji jen přestala chodit zalévat? Co ji donutilo zavřít branku do zahrádky a nechat rostlinu na pospas osudu? Znala odpověď. A při pohledu do temných vod Vltavy si uvědomila, že ji bude muset říct nahlas.
"Není to tvoje chyba."

Klára zareagovala přesně tak, jak předpokládala. "Co?" zeptala se zmateně.
"Že teď spolu nejsme," řekla prostě. Očima stále pozorovala plynoucí řeku. "Ty jsi měla vždy snahu," pokračovala po chvíli. "A já? Já se ani neobtěžovala říct ti, co se děje. Poslední dobou jde se mnou všechno z kopce, i když to tak vůbec nevypadá. Vždyť mám všechno, co si jen můžu přát! Dobré známky, kluka, přátele… Měla bych být šťastná." Poslední větu pronesla pochmurným tónem. Smutně si povzdechla. "Tak proč tomu tak není? Proč se stále častěji cítím prázdná? Nedokážu se z ničeho těšit ani radovat. Ten pocit vždy trvá jen chvíli a potom…? Potom si ten vztek vylévám na lidech okolo."
"Jaký vtzek?"
"Na lidi."
To Kláru zaujalo. "Něčím tě štvou?"
"Tak to je otázka za milion," opáčila Míša trpce. Nad odpovědí však musela krátce popřemýšlet. Jak to jen srozumitelně vysvětlit? Nakonec se přece jen dala do vyprávění: "Pokaždé je relativní klid. Všechno je fajn jako jindy, ale pak někdo něco řekne a celý den jde do háje. Tys za mou špatnou náladu vlastně nikdy nemohla. Jen jsi řekla věc, která mne v danou chvíli popudila. Já se už neudržela a vybouchla jsem. Je mi líto, že jsi to ze všech lidí musela odnést právě ty."
Opět nastalo ticho. Klára o jejích slovech přemýšlela. "Ale… Proč jsi mi to neřekla?" vydechla po chvíli.
"Protože jsem nechtěla, aby se tě má špatná nálada nějak dotkla." Pokřiveně se usmála. "Což je docela paradox, jelikož se tak stejně stalo," dodala kysele.
"Kdybys mi to řekla, mohlo být všechno jinak."
To byla pravda, ale přesto… "Neudělala jsem to proto, že mi na tobě záleží."
"Teď se stydím já, že jsem na tebe tak vyjela," přiznala Klára kajícně.
"Nemáš proč," ujistila ji Míša láskyplně. Nejistě se na kamarádku podívala. "Mír?"
"Mír." Vzápětí se na Klářině tváři objevil náznak rošťáckého úsměvu. "Ale příště mi řekneš, když se bude něco dít. Slibuješ?" dodala se vztyčeným prstem.
Míša se poprvé za večer usmála. "Slibuji," zašeptala do noci. To slovo se chvíli vznášelo ve vzduchu, než kleslo do hlubin peřejí a nechalo se odnášet proudem kamsi do dálek, aby se následně mohlo vlít do Labe a Německem pak zakončit svou pouť do Severního moře.
.
***
.
"Neměly bychom už jít?"
Míša jen stěží dokázala odtrhnout zrak od plynoucí řeky. Pohled do temných vln ji uklidňoval. Ještě před chvílí se propadal do temných vod černějších než noční obloha. Vybavila si propast, která se mezi ní a Klárou rozprostírala. Byla stejně hluboká a nepřekonatelná jako předtím, ale přesto došlo v celé té scenérii k jakémusi pokroku. Už k sobě nestály zády, nekřičely marně na druhou stranu bez odezvy. Nesměle přešlapovaly u samého okraje útesu, hleděly si do tváří a snažily se najít cestu na druhou stranu. Nebylo to mnoho, ale alespoň učinily ten první krůček po cestě zpět. Otočila se na kamarádku. "Kam?" zeptala se zmateně.
"No přece zpátky … za ostatními. Nebo na koleje. To je jedno."
"Ah…" Uvědomila si, že nejsou v Olomouci. Stály na Jiráskově mostě, Vltava pod nimi nerušeně tekla dál a kousek od nich se na odiv zdvíhal Tančící dům. "Tak … půjdeme?"
"Jasně," přitakala Klára a poodstoupila kousek stranou, aby Míša mohla projít. Jasně tím naznačila, že jí přenechává vůdčí postavení.
Míša však zůstávala stát. V duchu se sobě musela ironicky zasmát, i když to byla spíš politováníhodná situace. "Tak nějak jsem zapomněla, kudy jsme sem přišly," přiznala s lehkým náznakem trpkosti v hlase. S napětím vyčkávala na Klářinu reakci.
Kamarádka se na ni povzbudivě usmála. "To je dobrý, s tím si nelam hlavu," ujistila Míšu vesele a s rozjařeností sobě vlastní máchla rukou v přehnaném gestu, aby jím svá slova podpořila. "Myslím, že když půjdeme k divadlu, nic tím nezkazíme. Není to daleko a děcka navíc říkala, že odtud pojedou."
Cestou po Masarykově nábřeží se mezi nimi rozhostilo nepříjemné ticho. Nemotorné pokusy o rozhovor jej však nijak neulehčovaly. Náhle si neměly co říci. Míša se cítila poněkud trapně, jelikož nebyla schopná souvislé konverzace. Krev se jí vehnala do tváří jako nepopiratelný důkaz studu samy před sebou a děkovala mrazivému večeru, že může své růžové líce připsat chladu venku. Teploty zase o něco poklesly a hřejivý alkohol z ní už dávno vyprchal. Očima probodávala chodník, jak svižným krokem kráčely stále dál. Fantazie se jí při pohledu do země rozjela na plné obrátky. Propast mezi nimi opět vystoupila ve vší své kráse i zrůdnosti. Stála tam, důvěrně známá a stále stejně nepřekonatelná. Dívala se dolů do hlubin, ale neviděla nic než prohlubující se čerň. Neslyšela hučící vodu kdesi dole v roklině, a když tam vhodila kamínek, marně čekala na ozvěnu jeho dopadu.
Bezedná jáma se jí vysmívala do očí. Při tom pohledu se jí zmocňovala závrať, přesto se nedokázala podívat jinam. Něco jí na představě nekonečného pádu přitahovalo. Srdce se jí rozbušilo závratnou rychlostí. Stačilo přece tak málo, aby letěla. Snažila by se ji Klára zachránit? Skočila by tam za ní? Nebo by tam jen stála a dívala se, jak jí Míša mizí z dohledu? Litovala by ji? Nebo by ji zmohl zlomyslný smích nad Míšinou hloupostí? Nedokázala si pomoci. Vidina ponoření do hlubin ji vzrušovala více než možnost překročení propasti na druhou stranu. A chtěla ji vůbec překročit?
Vybavil se jí Klářin povzbudivý úsměv. Co jím sledovala? Vážně ji chtěla povzbudit? Zrádný červ nedůvěry, který ji poslední dobou stravoval, se opět hlásil ke slovu. Nedokázala se na Kláru dívat jako na ochotnou a starostlivou dívku bez postraních úsmyslů. Jaký důvod se skrýval za přílišnou pozorností? Třela Míše med kolem rtů, našeptávala jí do uší slova, která chtěla slyšet, a kolébala ji na vlnách sladké písně, aby ji ponořila do světa snů. Sledovala a vyčkávala. Hledala slabinu, které by později mohla proti ní využít. Těšila se na chybný krok, aby jí ho pak mohla stále dokola předhazovat. A dnes se jednoho dočkala. Míša jí sama prozradila, že se ztratila. Místo přátelského úsměvu teď před očima měla posměvačný škleb. Teď už jen stačilo počkat, až nadejde správný okamžik, kdy jí to směle předhodí.
"Hele, támhle jsou naši!" ozval se radostně Klářin hlas.
Vzhlédla. Na dohled se před nimi rýsovala skupinka podnapilých spolužáků ve společenském oblečení. I když slovům nerozuměla, jejich hlasité projevy doléhaly až k jejím uším. Spolu s bujarými výbuchy smíchu ji dráždily a ona nyní byla ráda, že stojí tady na opačném konci ulice a není součástí jejich veselého hloučku. Sledovala, jak k nim líně dojela jedna z pražských tramvají. Dveře se za nimi s klidem zavřely a vůz se vydal směrem po Národní. Míša nijak nelitovala, že jí i se spolužáky zakrátko zmizel z dohledu.
Klářino nadšení v ten moment pohaslo. "Ujeli nám."
"Smůla. Budeme muset počkat na další."
"Jo. Asi nám nic jiného nezbývá," přisvědčila Klára zaujatě. Zase se mezi nimi rozhostilo ono tíživé ticho. Klára to však tentokrát nevydržela a po pár vteřinách rozhořčeně spustila: "Nechápu, jak na nás mohli nepočkat. Jistě, neviděli nás, ale co mi vážně neleze do hlavy je fakt, že se po nás nikdo nesháněl! Odmítám uvěřit, že by na nás jen tak zapomněli. To přece není možné! A pokud ano, jak mohli?"
Míša zůstala na kamarádku překvapeně zírat. Proud slov se z ní valil jako utržená lavina. Nepřestávala, ani když dorazily na zastávku, aby vyčkaly na další spoj. Klára se spokojila i s jednoslovnými odpověďmi, hlavně když měla stále o čem mluvit. Míša si vzpomněla na počátky jejich přátelství. Chodily spolu do třídy od primy, ale přesto zůstávaly cizinkami. Až přechod na vyšší gympl způsobil, že se více seznámily. Právě Klářina výmluvnost položila základy, na kterých poté mohly dále stavět. Tehdy jí připadalo téměř zázračné, kolik toho mají obě dívky společného. Nyní stále častěji shledávala přesný opak.
Studovala jízdní řády, aby náhodou nenastoupily na nesprávnou tramvaj. Klářin hlas již téměř nevnímala, když si náhle povšimla oné zdrcující skutečnosti. Ne, to nemohla být pravda! Odmítala tomu uvěřit. Čísla uvedená na rozpisu jednotlivých linek však mluvila za vše. "Do háje..." ulevila si polohlasně.
"Copak?" reagovala Klára okamžitě. "Posloucháš mě vůbec?"
Jako by Míša její otázku ani neslyšela. "Myslím, že nám právě ujela poslední tramvaj," konstatovala až překvapivě klidně.
"Nesmysl. Kolik je hodin?"
"Jedna třicet."
"A sakra..." Klára si až teď uvědomila vážnost situace. "Nemáš... Nemáš na taxíka?" zeptala se plná naděje. Míša jí lítostivě pohlédla do očí. Klára porozuměla i beze slov. Přesto se ona nepopiratelná pravda vznášela ve vzduchu ještě hodnou chvíli po té, co byla vyřčena.
.
***
.
Stěží potlačila další zívnutí. Víčka jí každou chvílí těžkla víc a víc. Zmocnila se jich gravitace a ona se sama od sebe zavírala. Míša je pak snad už jen silou vůle odlepila od sebe, aby zanedlouho zase přibrala na váze a zlehounka klesala. Tupá bolest hlavy jí situaci nijak neulehčovala, když se nedostatek spánku hlásil o slovo stále hlasitěji. Vidina opravdové postele s teplou peřinou a měkkými polštáři však stále zůstávala v nedohlednu a ona pomalu uvažovala, jak dlouho ještě potrvá, než ji únava plně přemůže a i tvrdá dřevěná deska lavice jí přijde pohodlná. Neměla to včera s tím pitím tolik přehánět. A spát mohla jít také dříve. Ale devatenáct vám není každý den a Michaela se rozhodla, že taková událost potřebuje náležitě oslavit. V ten moment ji uklidňoval pouze fakt, že se v podobném stavu nacházela polovina třídy, která byla na párty přítomna.
"Víme-li tedy, že se první a druhý člen rovnají jedné a že je n plus druhý člen roven rozdílu an+1 a an, není těžké na základě těchto informací vypočítat další členy této posloupnosti. Třetí člen se tedy bude rovnat á dva mínus á jedna, což je jedna mínus jedna a to se rovná nule," vysvětloval sametový hlas nechápající třídě. "Obdobným způsobem můžeme vypočítat i čtvrtý, pátý nebo šestý člen posloupnosti. Tak, kdo nám to půjde vypočítat k tabuli?"
Náhodně zvoleným nešťastníkem se stal Aleš. Míša si stále dokola opakovala, že nesmí usnout. Když už se nedokázala na nic soustředit, musela se alespoň udržet v bdělém stavu. Tupé zíráni na tabuli a mechanické opisovaní písmenek a číslic do sešitu jí však situaci nijak neulehčovaly. Vzdala své pokusy něco si z této hodiny odnést a svou pozornost přenesla na Roberta, který se producíroval před tabulí a s neochvějnou trpělivostí vysvětloval Alešovi, jak má příklad správně vypočítat.
Přecházel sem a tam jako hladový lev v kleci. Jistá rozvážnost v jeho gestech mu propůjčovala osobitou eleganci. Udivovala ji ladnost jeho pohybů. Nechoval se zdrženlivě, ale také se do ničeho nehrnul. Působil dojmem vyrovnaného a sebejistého člověka. Pevný krok, hlava hezky nahoře. Nesl se vskutku královsky. Pod bílým mírně vytahaným tričkem se mu rýsovaly svaly a Míša se přistihla, že přemýšlí o tom, jak asi pan kandidát vypadá nahý. Ta představa ji vzrušovala. Přešel do míst, kde okno do místnosti vrhalo pruh světla, který rozzářil jeho zlatavou hřívu. Otočil se zády ke svítícímu slunci a ležérně se opřel o katedru. Vypadal tak velmi impozantně jako pravý král zvířat. Přestala si prohlížet jeho tělo a přenesla se ke studii obličeje. Vystouplejší lícní kosti, nepříliš výrazný nos a smutné psí oči, které právě pozorovaly počítajícího Aleše. Temný pohled padlého anděla ji přitahoval. Byl klidný a zamyšlený. Mohla se jen dohadovat, co se za ním skrývá.
"Myslíš, že je to správně?" zeptal se klidně Aleše, když se za rovnítkem objevil výsledek.
"Já nevím," pokrčil spolužák rameny.
"Tak se zeptáme ostatních, jak to vypočítali. Třeba …" Očima bloudil po třídě. Dva tmavé karamelové uhlíky se nakonec zastavily na její osobě. "Michaelo?"
Otevřela ústa. Nevyšel z nich však žádný zvuk. Musela se sama sobě usmát. Ten si ale uměl vybrat. Nechtěla však dávat najevo svou slabost a proto klidně odpověděla: "Tři."
Chvíli ji propaloval pohledem. Jen nejasně si uvědomovala, že ji právě jako jedinou ze třídy oslovil jménem. Zbytek studentů pro něj dál zůstával dívkou v poslední lavici a chlapcem v červeném tričku. "Skoro," přisvědčil s lehkým podtónem ironie. "Příště by ses možná nemusela vznášet kdesi v paralelním vesmíru, ale dávat pozor," dodal hlasitěji. "Třeba bys pak byla dospěla ke správnému výsledku. Má někdo jiný nápad?" otočil se na opět na třídu. Míša jen mimoděk zpozorovala Vladimírovu zvednutou ruku.
.
***
.
Zazvonilo na hodinu. Otravný zvuk řinčícího zvonku jí připomněl, že by si měla pospíšit na hodinu. Její ruce pod proudem vlažné vody o něco zrychlily, když si při smývání bakterií snažily sedřít kůži do masa. Nestihnu to! byla její první poplašená myšlenka, které se však vzápětí sama vysmála. Chrčivé drnčení ještě neustalo, ale její pohyby opět nabyly na své nenucené vláčnosti. Teprve po doznění ozvěny zastavila vodu, dvěma prudkými pohyby ze svých dlaní sklepala těžké kapky a natáhla se pro papírový ubrousek. Ustrnula v půli pohybu. Kam spěchat? zeptala se sama sebe a s lehkým úsměvem na rtech vrazila své ruce pod skučící sušák, aby je pohladila přívalem teplého vzduchu.
Připadalo jí, že stará rachotina na stěně dodělává za posledního tažení. Každou chvílí do ní musela rážně klepnout, aby na ni párkrát zakašlala a za okamžik opět utichla. Vybavenost školy ji vždy udivovala, ale za ty roky si už zvykla natolik, že skomírající sušáky na záchodech nevnímala. Chudáci ve třetím patře. Tam pro změnu tyto krabice nefungovaly vůbec a jako bonus netekla ani teplá voda.
Svému odrazu v zrcadle věnovala ironický úšklebek. V zápětí však musela opět popohnat umírající stroj. Tenhle už měl vážně dost. Přesto u něj zůstávala stát a neučinila těch pár kroků k novějšímu modelu zařízení. Hledala záminku pro své zpoždění, které se každým okamžikem prodlužovalo. S každou narůstající minutou její srdce zrychlovalo. Málem už se, zcela bezmyšlenkovitě, zachovala jako poslušná ovečka, která tupě následuje pastýře; věří mu, když ji vede na porážku. Včas se zastavila. Uvědomila si svou chybu. Sama si nevědomky přitáhla oprátku kolem krku. Ale to přece chtěli. Udělat z člověka pochodující schránku bez duše, která by ještě vděčně následovala stádo potlačením jakékoliv individuality.
Kráska v zrcadle se na ni dívala s vítězným úsměvem na rtech. V jejích očích spatřila mocné plameny žhnoucí touhou po vzpouře. Odrážely se v nich síla s divokostí. Tak pojď, vybízela ji nespoutaná. Ukaž jim, co v tobě je. Jen ať vidí, že tebe ještě nedostali. To přece chceš. Rebelii… Děsila se představy světa plného bezejmenných. Raději by stokrát zemřela, než se podřídit řádu. Svoboda a nespoutanost, dvě milenky, které ji neustále sváděly. A ona se jim ráda poddávala. Usměv na tváři se jí roztahoval, když hleděla do temných očí plných vzdoru. Věděla, co přijde. Koneckonců se už rozhodla.
Za pár chvil se ocitla na chodníku před hlavním vchodem do onoho ústavu jménem gymnázium. Těžké dřevěné dveře se za ní s klapnutím zavřely a stvrdily tím její rozhodnutí. Chladný podzimní vítr ji hladil po tvářích, posílal vzdušené polibky k jejím lícím a jako žádostivý milenec šmátral rukama po jejích nohou, kdy se marně snažil dostat pod záhyby sukně vyčnívající zpod temného kabátu. Vánek si pohrával s jejími rozpuštěnými vlasy a šeptal jí do ucha sladká slůvka, jak za doprovodu klapotu podpatků vysokých kozaček rychlým krokem mířila směrem k hlavní třídě. Znepokojeně pozorovala ocelově šedá mračna nad hlavou a v duchu se modlila, aby nezačalo pršet. Ten den si zapomněla deštník a rozhodně by nerada promokla.
S každým dalším krokem se cítila lehčí, jak se za ní stará budova stále více vzdalovala. Navzdory sychravému počasí a všudypřítomnému chladu, který vystupoval z okolního světa zahaleného do peřiny studených a smutných tónů, se jejím tělem rozlévalo příjemné teplo. Na cestu jí svítilo její vlastní soukromé sluníčko, jehož hřejivé paprsky ji jemně hladily. Těšila se domů na zasloužený odpočinek. Konečně bude moci vypnout, vypadnou z role a odložit stranou masku dokonalosti, aby mohla být sama sebou. Tam za dveřmi na ni čekal důvěrně známý byteček. Tam se nacházel ztracený ráj. Horká vana, hudba linoucí se tiše celým jejich příbytkem, ale hlavně ona - pro ni tak vzácná a tolik kýžená samota.
Tramvajová zastávka se před ní lehce zdvíhala ze země jako kamenitý ostrůvek uprostřed ocelové šedi asfaltového moře. Na vymezeném prostoru se již mačkali trosečníci, kteří s nevrlostí sobě vlastní vyhlíželi svůj záchranný koráb, jenž se již pomalu blížil. Přáli si jej urychlit v jeho líném pohybu, avšak svým chtíčem a nedočkavostí akorát způsobili, aby na semaforu přeblikla červená a pojízdná krabice se skřípotem zastavila na křižovatce
Michaela se v duchu usmívala nad protáhlými obličeji spoluobčanů. Jejich zklamání bylo její výhrou. Zatímco oni budou čekat o půl minuty déle, ona beze spěchu přejde silnici a k ostrůvku dorazí akorát včas, aby se mohla s dalšími cestujícími poklidně nalodit. Z dálky dav projížděla očima, když její zrak zběžně zaznamenal známou tvář. Okamžitě se k povědomým rysům vrátila. Ty vlasy. Ty rty. Ten nos. To nemůže být! Ale přece jen…
Martin.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 evi | Web | 28. srpna 2011 v 0:41 | Reagovat

Je fakt, že jsem už trochu pozapomněla, kde to minule skončilo, ale první věty mě zas rychle vrátily do děje. Je to pořád bezvadné!

2 Awia | Web | 1. září 2011 v 13:35 | Reagovat

[1]: evi: To jsem ráda. Uprímně jsem se jednu dobu strachovala, zda se k tomu někdo ještě vůbec vrátí a pokud, bude-li vědět, o čem příběh pojednává.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.