Poslední tanec IX

25. srpna 2011 v 0:02 | Awia |  Poslední tanec
S divoce bušícím srdcem sledovala svého přítele, jak spolu s ostatními netrpělivě vyhlíží tolik očekávanou čtverku. Sálající teplo vystřídal mrazivý chlad. Nemohla dýchat. Vzduch ji bolestivě bodal do plic a nechával za sebou krvácející rány. Cítila, jak jí na čele vyvstaly drobné kapičky potu. Ruce skryté v kapsách kabátu barvy oblohy za letní noci se přeměnily na dva kusy ledu. Co tady dělá? Jak se sem dostal? Vždyť tu přece vůbec neměl být! A když už, mohl jet autobusem. Tak proč? Na co? Zmatené myšlenky chaoticky poletovaly její myslí v mocném víru. Z těla se stal na okamžik pouhý stroj slepě vykonávající předchozí úkony. Krok. Další. A ještě jeden… Mezi nimi se postupně zkracující vzdálenost jen umocňovala paniku, která ji plně zachvátila. S vypětím všech svých sil odtrhla zrak od jeho postavy a stočila svůj krok souběžně s linií Masarykovy třídy. V tu chvíli si přála být neviditelná, proklouznout kolem Martina tiše a nepozorovaně jako myška, jen aby si jí nevšiml, aby se nezačal vyptávat, nezatoužil po její společnosti, po blízkosti ženského těla.
Rychlostí blesku vyrazila opačným směrem, než měla původně namířeno. Pryč od něj. Pryč od centra. S pohledem upřeným přímo před sebe doufala, že se maximálně promění v černou skvrnu v jeho periferním vidění. Neodvážila se na něj podívat, když na protější straně ulice procházela kolem, a stejně se nedokázala ohlédnout, aby se ujistila, že ji nesleduje. Bránil jí strach z jeho očí. Co kdyby se s nimi ty její setkaly? Co potom? Mohla si jen přát. Věřit, že ji nechá po chodníku proplout tak jako ostatní kolemjdoucí. Dokonce si ani nevšimla přijíždějící tramvaje, která ji před jeho zrakem dokonale skryla.
Napětí z ní pozvolna opadávalo, když nezaslechla kroky, které by ji následovaly, ani své jméno volané z dálky známým basem. Nejrůznější obrazy a nepříjemné vzpomínky se však nořily z hlubin její mysli a ladně vyplouvaly na povrch, aby se jí ukázaly v celé své ohyzdné kráse.
Oči. Spousta očí s chtivým pohledem spočívající na její tváři. Hladové oči hltající její postavu. Oči přeměřující její boky, přejíždějící přes štíhlý pas k poprsí a následně klesající dolů po jejich dlouhých nohou, aby nakonec vzhlédly k jejímu obličeji s jednou a touž prosbou. Pohlaď mne. Obejmi mě. Poddej se mi. Chci tě. Dotěrné rty toužící po polibku. Slizké a nechutné s jazykem čekajícím na průzkum její ústní dutiny. Prázdné. Nic neříkající. Šeptající její jméno. Křičící touhou. Vydávající milostné steny. S úsměvem jí do obličeje vydechnou horký vzduch, z kterého se jí zvedá žaludek. Odvrací tvář, ale on ji otáčí zpět, aby se mohl dívat do jejích očí, aby ji dál ujišťoval, jak ji miluje. Šmátrající ruce, které se jí nemohou nabažit. Cizí tělo tisknoucí se stále blíž. A už cítí i zdvíhající se hruď, celé paže, ramena, nohy, břicho, ale také ztopořený penis křičící na ni svou němou žádost. Sex. Mechanické pohyby zvířete prováděné bez rozmyslu, automaticky. Žádné city, žádný prožitek. Jen akt spojení dvou bytostí, muže a ženy, jeho a jí, Martina a Michaely, následovaný pocitem nekonečné prázdnosti…

"Ale, ale… Kdopak je to za školou?"
Medový hlas působil jako studná sprcha. Nemusela se otáčet, aby věděla, kdo ji právě oslovil. Ten zvláštní souzvuk hrané vážnosti a skrytého výsměchu si pamatovala až moc dobře. Zhluboka se nadechla a ignorujíc své splašené srdce, pohřbila v sobě všechny pocity, aby se tak řádně obrnila ledovou clonou, než se na něj otočila. "Taky tě zdravím," odtušila chladně.
Robert se na ni mile usmál. Z andělské tváře na ni však shlížely oči ďábla.
"Na který test ses nestihla naučit?"
Tázavě nadzvedla obočí. Co najednou takový zájem? Nejprve se chová, jako by neexistovala a teď se chce kamarádit? Na krátký okamžik se setkala s jeho zkoumavým pohledem, z něhož jí přeběhl mráz po zádech. Nepříjemný pocit probouzel nutkání po útěku. Pryč! Do bezpečí. Zachraň se! popouzel ji šestý smysl šepotavým křikem. Vlastní hrdost jí však zabraňovala odejít bez boje. Nasadila masku naprostého klidu.
"Nevím, kde bereš tu jistotu, že jsem za školou."
"A nejsi?" opáčil okamžitě.
Stačilo jen mírně našpulit rty, aby si sám odpověděl:
"Vidíš, věděl jsem to."
Měřila si ho ledovým pohledem. S klidem se zařadil po její pravici a srovnal s ní krok. Jeho tvář byla opět nečitelná. Snažila se dešifrovat ten zamyšlený pohled oříškových očí, ale čím déle se do nich potápěla, tím více získávala pocit, že ji propalují a vidí jí až do duše. Nevydržela to a přerušila oční kontakt. Opět to neblahé tušení. Čte v ní jako v otevřené knize. Přes všechnu snahu je pro něj stále jasná a předvídatelná. Tak zranitelná svou snadnou manipulovatelností. Neschopná. Bezmocná. Jak dlouho se tak na ni vůbec díval? Ale hlavně, co všechno viděl?
Přidala do kroku. Chtěla se ho co nejrychleji zbavit, najít ztracenou rovnováhu. Rozhodla se ho naprosto ignorovat, její pošramocené já se však hlásilo ke slovu. Potřebovalo si vylít svou zlost. Trpká touha po pomstě jí brzy rozvázala jazyk. "Když už jsme u toho, co ty tady děláš?" zeptala se jakoby mimochodem. On však dokázal rozeznat útok, který v sobě vyřčená otázka skrývala.
"V úterý učím jen první hodinu. Teď už mám volno," řekl bezelstně. "Já se povinnostem nevyhýbám."
"Však já také ne," reagovala okamžitě. Když spatřila jeho tázavý pohled, spokojeně se usmála. A mám tě! Chvíli ho udržovala na tenkém ledě záhadných nejasností, než dodala: "Pořád nám opakují, že tam chodíme dobrovolně. Tak jsem tam dnes dobrovolně nešla."
Na jeho tváři se objevil onen pokřivený úsměv s jemnou dávkou pobavení a kouskem lehké ironie. Chvíli kráčeli mlčky, když ji zaskočil svou otázkou:
"Nechceš jít na kafe?"
Překvapeně se na něj podívala. Z jeho úst by čekala téměř cokoliv, ale pozvání na kávu tam rozhodně nepatřilo. Proč by ji zval? Vždyť ho nezajímala! Určitě to řekl jen proto, aby ji opět rozhodil. Ale ona se tentokrát nehodlá nechat zviklat. Ještě mu ukáže. Však uvidí… Sladce se na něj usmála. "Kafe nepiji."
"Škoda," povzdechl si. Znělo to upřímně. "A co čaj?"
"Proč bych s tebou měla někam chodit?"
Pokrčil rameny. "Vezmi to třeba jako dárek k svátku."
"Jistě," usykla jedovatě. Už ji ani nepřekvapovalo, že ví o jejích jmeninách. I tak ji takhle hra přestávala bavit. Odhodila tedy svou masku nedotknutelnosti a naprosto bez obalu se ho zeptala: "Zveš mě, abys mě mohl trápit?"
"Prosím? Ale Michaelo! Na to jsem přece moc velký lidumil."
"Jo, a já jsem ještě panna," procedila tiše skrz zuby.
"Co?"
"Ale nic," odbyla ho podrážděně.
"Přestaň trucovat. Proč odmítat jedno pozvání? Nemusíš hned za vším vidět postranní úmysly."
"Od tebe bych něco takového ani nečekala."
"Tak vidíš!" mrkl na ni a obdařil ji dalším úsměvem.
Nedokázala si pomoci, ale ve způsobu, jakým zvedal jen jeden koutek, viděla jasný výsměch, skrytou ironii, náznak zlověstné myšlenky, nečestnosti a zrady. Možná právě proto jeho slovům nevěřila a měla se před ním neustále na pozoru. Jako by jí měl každou chvíli vrazit kudlu do zad. Čekal jen na příhodný okamžik, kdy do ní bude moci zanořit oboustrannou čepel tak, aby jí způsobila co nejvíce bolesti. Přesto ho U Bystřičky následovala do cukrárny, jako by snad nevnímala všechny ty varovné signály. Ale bylo tu vzrušení, ten pocit neustálého mrazení v zádech. Touha po pomstě. A ještě to něco, doposud nepopsané a nepojmenované, co ji k němu táhlo, navzdory trpkým slzám a hořkému zklamání na konci.
Automaticky zamířila do zadní části lokálu. Ačkoliv se ráda předváděla, instinktivně vyhledávala místa, kde se mohla skrýt a nebyla tolik na očích. Stěna v blízkosti ji vždy uklidňovala. Stolek skrytý za pozůstatkem zbořené zdi se tak zdál naprosto ideální. S potěšením zjistila, že sem nejde nepříjemný závan z nedalekých záchodků a že strategické místo, na něž si sedla, jí poskytovalo dobrý rozhled po zdejších prostorách i jejich návštěvnících. Chvíli se kochala černo-bílým interiérem oživeným fialovými doplňky. Zvláštní barevná kombinace spolu s moderním nábytkem vytvářela jedinečnou atmosféru nového a neprobádaného, jakoby jiného světa, který byl však zároveň až nápadně povědomý a důvěrně známý.
V levé části jejího zorného úhlu se mihl temný stín. Robertova přítomnost se tak opět přihlásila o slovo. "Teda děvče, ty mne dnes nepřestáváš překvapovat," řekl, když se posadil na židli proti ní.
"Proč?"
Zeptala se naprosto bez zájmu, aby řeč nestála. Nechtěla si s ním povídat, ale zároveň se až úzkostně bála tíživého ticha, které by jinak nastalo. Dalo by prostor nevyřčeným otázkám a zkoumavým pohledům, před kterými nebylo úniku. To už bude raději konverzovat na nějaká nudná a bezvýznamná témata.
"Myslel jsem si, že si sedneš přímo před tou prosklenou stěnu, aby tě mohli ostatní obdivovat," odvětil prostě.
Překvapeně vzhlédla. Vážně se jí ho podařilo zmást? Vítězný triumf však neměl dlouhého trvání. Jeho tvář zůstávala stále stejně klidná a nečitelná. Dokonalá maska neproniknutelnosti. Na jazyku pocítila trpkou pachuť pokory.
"Nepotřebuji být stále středem pozornosti," odtušila chladně.
Rychle se natáhla pro nápojový lístek, jen aby se na něj nemusela dívat. I tak vnímala jeho upřený pohled. Cítila, jak ji propalují jeho oříškově hnědé oči, jak si ji zadumaně prohlíží a zkoumá každý její pohyb, třeba i nepatrný záchvěv ve tváři. Namísto seznamu nápojů a jejich cen viděla jeho, jak ji naprosto neskrývaně a veřejně analyzuje. Pozoroval ji jako nějaký nový druh, který byl právě objeven. Příjemný pocit z cizích pohledů vymizel a nahradilo ho stálé vnitřní napětí, kdy jí varovný hlásek potichu našeptával, aby se před ním měla na pozoru. Připadala si před ním nahá a nechráněná; zbavená své ulity mu ukazovala naprosto všechno. Měl na očích každičký milimetr její kůže, prohlédl i ta nejskrytější zákoutí její mysli, zatímco on sám zůstával zahalen temným pláštěm tajemství a nechával ji pouze hádat, kdo je ten cizinec, co proti ní stojí.
"Pravda," přisvědčil. "Jaké by měl herec potěšení ze svého představení, kdyby byl nucen vystupovat čtyřiadvacet hodin denně bez možnosti oddechu? Jeho úsilí by se nedočkalo žádného ocenění v podobě potlesku. Nemohl by přemýšlet nad svými úspěchy, těšit se z šokovaných tváří diváků… Musel by hrát neustále, bez chuti a bez odměny, do strhání těla i duše. Nikoliv samotná hra, ale až chvíle za oponou, chvíle osamocení a zpětného přemítání nad svým výkonem - teprve až to má pro herce smysl a jen tak může dosáhnout vlastního uspokojení. Jinak by byl loutkou ostatních, která má jen falešné tváře a tu pravou už sama dávno nezná."
Oči upírala na nápojový lístek, stěží však vnímala, co je na něm napsáno. Jeho tvář zmizela, zbyla jen slova. Jména nápojů a jim určené cenovky se staly jen jakýmisi bezvýznamnými skvrnami na pozadí toho všeho, zatímco se jí vyřčené věty vrývaly hluboko pod kůži, drásaly ji a rozdíraly, aby se do ní nesmazatelně zapsaly jako cejch, který ve středověku vypalovali na rameno čarodějnicím a nevěstkám. Zanechávaly v ní znamení, které se postupně vpíjelo do ní samé, a i když po něm po chvíli nezůstalo žádné viditelné památky, uvnitř způsobovalo naprostý zmatek. Co se jí tím snažil říci? Vysmívá se jí snad? Ale to dokázal i beze slov, tak jaký pak má význam jeho sdělení? Má vůbec nějaký? Zmocnila se jí sžírající nejistota, která s sebou přinášela stále nové otázky. Vlastní hrdost jí však nedovolovala, aby se na některou z nich zeptala. Místo toho jí pýcha nutila lhostejnou masku. Vlastní tělo ji však zrazovalo, zatímco si mysl odmítala připustit porážku, a proto hrdě tasila meč a s hlavou vztyčenou vyrazila proti větrným mlýnům, i když se jednalo o marný a předem prohraný boj.
K jejich stolu přišla servírka. Vysoká blondýnka se jich zeptala, zda si přejí objednat, a vytrhla tak Michaelu z proudu myšlenek. O její odhodlání ji tím však nepřipravila. Stále chtěla bojovat.
"Jeden Tonic," poručil si Robert a krátce se na servírku usmál.
Míšu tím nepřesvědčil. Zvlněné rty v prázdném úsměvu a jeden krátký, přelétavý pohled, kdy ani nezaostřil na dívčinu tvář. Jeho pozornost se přesunula zpět na ni a ona se setkala s jeho šelmím pohledem. Nořila se do moře roztaveného karamelu ve snaze dohlédnout až na dno. A na okamžik se jí doopravdy podařilo proklouznout pod masku falše. Našla skulinku, kterou nahlédla do jeho duše a spatřila to klidem maskované napětí, kdy se zatajeným dechem vyčkával na protivníkův tah.
Chvíli mu s divoce bušícím srdcem hleděla do očí. Přímo před ní tu vyvstaly lži a přetvářka. Ani on nebyl perfektní. To zjištění mělo příchuť hořkého vína. Nejprve jen bázlivě usrkla ze sklenice, ale když se jeho pozornost přesunula zpět na ni a ona se setkala s jeho šelmím pohledem, na okamžik proklouzla pod masku falše a s vědomím sladkého vítězství vypila pohár až do dna. Karty se začínaly obracet.
Mohlo to trvat stěží vteřiny, přesto se jí zdálo, jako by to byly celé roky. Stačil jen malý pokrok, aby se jí ztracená rovnováha a pošmourané sebevědomí navracely mílovými kroky. Lehký úsměv, který se jí rozlil po tváři, byl upřímný, a ačkoliv jen stěží nadzvedla koutky, po dlouhé době se jí chtělo od srdce zasmát.
Přerušila oční kontakt a pohledem slepě přejela nápojový lístek před sebou. "Já bych si dala Vídeňskou kávu," poprosila, aniž by se zajímala o cenu či pouhopouhý fakt, zda mají daný nápoj v nabídce.
"Myslel jsem, že kafe nepiješ," poznamenal Robert jakoby mimochodem, když servírka odešla vyřídit jejich objednávku.
Ne, tentokrát ti na to neskočím! ujistila ho v duchu.
"Lhala jsem," řekla nahlas.
Otazník vepsaný na jeho tváři se jí stal jemným pohlazením. V odpověď jen ledabyle pokrčila rameny. Chtěl si hrát na pravdu? Tak tady to měl!
Zasmál se. Krátce. Vřele. Opravdově. Jako by snad řekla nějaký vtip. Sotva viditelná pavučinka vrásek na okamžik ozdobila koutky jeho očí; dvě mince z roztaveného zlata si ji prohlížely zvídavým pohledem. Zkoumaly ji, analyzovaly.
Přeběhl jí mráz po zádech. Moc dobře věděla, co ten chladný zájem znamená. Prohlížel si ji jako šelma svou kořist, když právě zvažovala, kam bude nejvýhodnější zaútočit. Hledal její slabinu, škvíru, kterou by mohl nahlédnout dovnitř, aby ji opět uviděl nahou a nechráněnou. Ale ona mu nechtěla dávat další šanci. Ne teď. A ani nikdy jindy.
"Jenom… Asi si to budeš muset zaplatit sama. Pro dva s sebou nemám peníze."
Chabý pokus. Rozbil se o její hradby stejně jako příboj tříštící se o skálu.
"To je hezké," konstatovala, ačkoli na tom nic hezkého nebylo. "Tak ty mě pozveš, ale dát pár korun za mou milou přítomnost se ti nechce."
"Jsem chudý student."
"Chudáčku," politovala ho bez špetky lítosti v hlase. "Co kdybych s sebou nic neměla?"
Čekala na odpověď s výzvou v očích. Co kdybych s sebou nic neměla? opakovala svá slova v němé otázce. Už nebyla kořist. Nyní u jejich stolu seděly dvě šelmy, obě na vrcholu potravního řetězce, a přeměřovaly své síly ve slovním souboji.
Naklonil se k ní. Gestem jí naznačil, aby ho napodobila, a když tak učinila, se lvím úšklebkem jí pošeptal ono velké tajemství. "To by sis tu asi musela odpracovat," mrkl na ni, aby se pak opět pohodlně opřel na místě, na kterém se posadil.
Chtěla mu na to něco říct, smazat ten samolibý výraz z jeho tváře, ale to už byla servírka zpátky a stavěla před ně na stůl objednané nápoje.
"Tonic a Vídeňská káva. Ještě něco?" zeptala se a své modrozelené oči upřela na Roberta. Téměř toužebně k němu shlížela. Jako pes k pánovi, napadlo Míšu, když si dívčina obdivného pohledu všimla.
"Zatím všechno," řekl Robert, aniž by se na servírku třeba jen jednou podíval. Ta mu věnovala ještě poslední pohled plný naděje, než se konečně otočila a odešla.
Míša ji doprovázela pohledem. Pozorně sledovala každý její krok, jak s hlavou hrdě vztyčenou mířila zpátky za pult, aby všem kolem sebe ukázala, že se jí jeho nezájem nikterak nedotknul. Lhářka. Nedokázala čelit pravdě, a proto se nyní zarputile utvrzovala ve vlastní lži. Prohlížela si ji se vzrůstající nechutí. Znala tento typ až moc dobře. Dokonalá, úžasná, krásná. Muži obletovaná, okolím obdivovaná. Uvnitř ale prázdná. Stejně jako panenka vystavená na pultu s namalovaným úsměvem bez duše, jež si každý koupí, avšak až ho omrzí, bez výčitek ji vymění za jinou.
"Ještěže ti z očí nesrší blesky. Z chudáka holky by jinak zbyla jen hromádka popela."
Robertův jízlivý hlas ji vrátil zpět do reality. Pomalu svou pozornost přesunula ze servírky na svého společníka. Líně zaostřila na jeho obličej. Lví oči ji probodávaly svým neproniknutelným pohledem a čekaly, jak zareaguje. "Zato ty ses na ni ani nepodíval," odvětila věcně a s chutí se vrátila zpět do hry. Tahle šachová partie ještě ani pořádně nezačala a ona už cítila vítězství v kapse.
"Proč? Měl bych snad?" Nezdálo se, že by ho to nějak vzrušovalo.
Pokrčila rameny. "Nevím. Chudinka se na tebe tak dívala… Skoro jako na boha."
"Och, jaké to muselo být zklamání, když zjistila, že jsem jen obyčejný člověk…"
"Stejně jsi o nic nepřišel," konstatovala s mrazivou odměřeností zřejmého faktu.
"Myslíš?"
Nepodíval se, aby se o jejích slovech přesvědčil; zbyla jen otázka. S odpovědí si však dávala na čas. Pomalu usrkla kávy, aniž by přitom spustila zrak ze svého protivníka. Opatrně postavila hrneček zpět na své místo. Olízla si rty.
"Vždyť se na ni podívej!" vyzvala ho, ale nečekala, až tak učiní. "Je to jen další ubožačka, co prodává své tělo hladovým pohledům kolemjdoucích. Hraje si na dámu, ale nevidí, že je jen další ze sta, další děvka, co -"
Zarazila se. Jeho výraz byl pořád stejně nečitelný, téměř jako by se nezměnil, ale přesto… Způsob, jakým se na ni díval, v ní vyvolával mírné napětí. Něco se změnilo. Atmosféra nabrala odlišný nádech. Jako by snad vychutnával tajný trumf. Jako by mu sama nahrála do karet.
Neodpověděl, jen ji dál propaloval svým šelmím pohledem. Přejel jí mráz po zádech. Neuhnout! Vydržet! opakovala si se zaťatými zuby stále dokola, ačkoli v ní touha po útěku každou vteřinou vzrůstala. Zase. Zase ten pocit. Zase z něj vycítila skrytou hrozbu.
"Co tady vlastně děláš?" zeptala se ve snaze uniknout z nebezpečných vod a po tenkém ledě zabruslit k jinému, jistějšímu tématu.
Káva jí tentokrát nedopřávala hořké potěšení, ale umožnila jí útěk od jeho pátravých očí, které v ní vyvolávaly vnitřní chvění a vzrůstající nejistotu. Nabrala si lžičku šlehačky a opatrně ji vložila do úst. Nedokázala si ji vychutnat. Sladký hřích se smísil s trpkou pachutí, jež se jí usadila na jazyku, a místo očekávaného pocitu slasti se v ní akorát vzbouřila vlna nechuti.
"Nepřipadáš mi zrovna jako učitelský typ," dodala po chvíli, když se k ničemu neměl, a bezmyšlenkovitě si nabrala další lžičku.
"Vzdělávání národa taky není dráha, kterou bych se chtěl ubírat."
Překvapeně vzhlédla. "Tak proč...?"
"Nějak se uživit musím," objasnil prostě. "A když hned neseženu místo programátora, můžu učit. Vím, je to nevděčná práce za směšné peníze, ale učitelů je málo a já věřím, že by se nějaké to místo pro mladého a nadšeného kantora našlo. Navíc je dobré nechávat si nějaká ta zadní vrátka. Občas se totiž vážně hodí..."
"Myslela jsem, že studuješ matematiku."
"A informatiku," upřesnil. "Tu učím mimochodem taky."
Jen mlčky přitakala.
"Co ty?" stočil pozornost ze sebe na ni. "Kam se chystáš po maturitě?"
"Ekonomie."
"Ekonomie?" zopakoval po ní, jako by se snad přeslechl.
"Snad tě to nepřekvapuje."
"To ne jen..."
Nadzvedla obočí. Jen...?
"Nesedí mi to k tobě," řekl nakonec. "Nejsi ten typ."
Musela se pousmát. "Co ty víš, jaký jsem typ?" zeptala se a nabrala si další lžičku šlehačky. Dívala se mu zpříma do očí a čekala. Stejně jako on, který jí její upřený pohled oplácel. Nevyřčená výzva se hlasitě ozývala do ticha. S každou uplynulou vteřinou její vzrušení narůstalo, tep se zrychloval, dech krátil. Byli jako dvě šelmy, jež za sebe nechaly promlouvat řeč těla v němém souboji o autoritu. A pak řekl slova, ze kterých ji zamrazilo:
"Vím toho o tobě mnohem víc, než si myslíš, Michaelo."
.
Tak a teď si dávám na dalšího půl roku pauzu...
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 evi | Web | 28. srpna 2011 v 0:43 | Reagovat

Tedy tohle nechápu - dva sedí v cukrárně a normálně se baví a ty to umíš napsat tak, že z toho člověku jde po zádech mráz! Ten souboj jejich charakterů je fakt strhující a já pevně doufám, že si to s tím dalším půlrokem rozmyslíš:-)

2 Awia | Web | 1. září 2011 v 13:37 | Reagovat

[1]: evi: To víš, v kavárně nemusí probíhat jen milostné rozhovory. ;) A kdy bude další vážně netuším. Mám totiž před sebou scénu, která se mi vůbec, ale vůbec nechce psát. Což však neznamená, že bych nepsala vůbec...

3 Vitaliy | E-mail | Web | 16. listopadu 2011 v 8:32 | Reagovat

Díky za info, hledám informace, poněvadž co se v mládí naučíš, ve stáří jako když najdeš.:-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.