S divoce bušícím srdcem sledovala svého přítele, jak spolu s ostatními netrpělivě vyhlíží tolik očekávanou čtverku. Sálající teplo vystřídal mrazivý chlad. Nemohla dýchat. Vzduch ji bolestivě bodal do plic a nechával za sebou krvácející rány. Cítila, jak jí na čele vyvstaly drobné kapičky potu. Ruce skryté v kapsách kabátu barvy oblohy za letní noci se přeměnily na dva kusy ledu. Co tady dělá? Jak se sem dostal? Vždyť tu přece vůbec neměl být! A když už, mohl jet autobusem. Tak proč? Na co? Zmatené myšlenky chaoticky poletovaly její myslí v mocném víru. Z těla se stal na okamžik pouhý stroj slepě vykonávající předchozí úkony. Krok. Další. A ještě jeden… Mezi nimi se postupně zkracující vzdálenost jen umocňovala paniku, která ji plně zachvátila. S vypětím všech svých sil odtrhla zrak od jeho postavy a stočila svůj krok souběžně s linií Masarykovy třídy. V tu chvíli si přála být neviditelná, proklouznout kolem Martina tiše a nepozorovaně jako myška, jen aby si jí nevšiml, aby se nezačal vyptávat, nezatoužil po její společnosti, po blízkosti ženského těla.
Rychlostí blesku vyrazila opačným směrem, než měla původně namířeno. Pryč od něj. Pryč od centra. S pohledem upřeným přímo před sebe doufala, že se maximálně promění v černou skvrnu v jeho periferním vidění. Neodvážila se na něj podívat, když na protější straně ulice procházela kolem, a stejně se nedokázala ohlédnout, aby se ujistila, že ji nesleduje. Bránil jí strach z jeho očí. Co kdyby se s nimi ty její setkaly? Co potom? Mohla si jen přát. Věřit, že ji nechá po chodníku proplout tak jako ostatní kolemjdoucí. Dokonce si ani nevšimla přijíždějící tramvaje, která ji před jeho zrakem dokonale skryla.
Napětí z ní pozvolna opadávalo, když nezaslechla kroky, které by ji následovaly, ani své jméno volané z dálky známým basem. Nejrůznější obrazy a nepříjemné vzpomínky se však nořily z hlubin její mysli a ladně vyplouvaly na povrch, aby se jí ukázaly v celé své ohyzdné kráse.
Oči. Spousta očí s chtivým pohledem spočívající na její tváři. Hladové oči hltající její postavu. Oči přeměřující její boky, přejíždějící přes štíhlý pas k poprsí a následně klesající dolů po jejich dlouhých nohou, aby nakonec vzhlédly k jejímu obličeji s jednou a touž prosbou. Pohlaď mne. Obejmi mě. Poddej se mi. Chci tě. Dotěrné rty toužící po polibku. Slizké a nechutné s jazykem čekajícím na průzkum její ústní dutiny. Prázdné. Nic neříkající. Šeptající její jméno. Křičící touhou. Vydávající milostné steny. S úsměvem jí do obličeje vydechnou horký vzduch, z kterého se jí zvedá žaludek. Odvrací tvář, ale on ji otáčí zpět, aby se mohl dívat do jejích očí, aby ji dál ujišťoval, jak ji miluje. Šmátrající ruce, které se jí nemohou nabažit. Cizí tělo tisknoucí se stále blíž. A už cítí i zdvíhající se hruď, celé paže, ramena, nohy, břicho, ale také ztopořený penis křičící na ni svou němou žádost. Sex. Mechanické pohyby zvířete prováděné bez rozmyslu, automaticky. Žádné city, žádný prožitek. Jen akt spojení dvou bytostí, muže a ženy, jeho a jí, Martina a Michaely, následovaný pocitem nekonečné prázdnosti…












