Srpen 2011

Poslední tanec IX

25. srpna 2011 v 0:02 | Awia |  Poslední tanec
S divoce bušícím srdcem sledovala svého přítele, jak spolu s ostatními netrpělivě vyhlíží tolik očekávanou čtverku. Sálající teplo vystřídal mrazivý chlad. Nemohla dýchat. Vzduch ji bolestivě bodal do plic a nechával za sebou krvácející rány. Cítila, jak jí na čele vyvstaly drobné kapičky potu. Ruce skryté v kapsách kabátu barvy oblohy za letní noci se přeměnily na dva kusy ledu. Co tady dělá? Jak se sem dostal? Vždyť tu přece vůbec neměl být! A když už, mohl jet autobusem. Tak proč? Na co? Zmatené myšlenky chaoticky poletovaly její myslí v mocném víru. Z těla se stal na okamžik pouhý stroj slepě vykonávající předchozí úkony. Krok. Další. A ještě jeden… Mezi nimi se postupně zkracující vzdálenost jen umocňovala paniku, která ji plně zachvátila. S vypětím všech svých sil odtrhla zrak od jeho postavy a stočila svůj krok souběžně s linií Masarykovy třídy. V tu chvíli si přála být neviditelná, proklouznout kolem Martina tiše a nepozorovaně jako myška, jen aby si jí nevšiml, aby se nezačal vyptávat, nezatoužil po její společnosti, po blízkosti ženského těla.
Rychlostí blesku vyrazila opačným směrem, než měla původně namířeno. Pryč od něj. Pryč od centra. S pohledem upřeným přímo před sebe doufala, že se maximálně promění v černou skvrnu v jeho periferním vidění. Neodvážila se na něj podívat, když na protější straně ulice procházela kolem, a stejně se nedokázala ohlédnout, aby se ujistila, že ji nesleduje. Bránil jí strach z jeho očí. Co kdyby se s nimi ty její setkaly? Co potom? Mohla si jen přát. Věřit, že ji nechá po chodníku proplout tak jako ostatní kolemjdoucí. Dokonce si ani nevšimla přijíždějící tramvaje, která ji před jeho zrakem dokonale skryla.
Napětí z ní pozvolna opadávalo, když nezaslechla kroky, které by ji následovaly, ani své jméno volané z dálky známým basem. Nejrůznější obrazy a nepříjemné vzpomínky se však nořily z hlubin její mysli a ladně vyplouvaly na povrch, aby se jí ukázaly v celé své ohyzdné kráse.
Oči. Spousta očí s chtivým pohledem spočívající na její tváři. Hladové oči hltající její postavu. Oči přeměřující její boky, přejíždějící přes štíhlý pas k poprsí a následně klesající dolů po jejich dlouhých nohou, aby nakonec vzhlédly k jejímu obličeji s jednou a touž prosbou. Pohlaď mne. Obejmi mě. Poddej se mi. Chci tě. Dotěrné rty toužící po polibku. Slizké a nechutné s jazykem čekajícím na průzkum její ústní dutiny. Prázdné. Nic neříkající. Šeptající její jméno. Křičící touhou. Vydávající milostné steny. S úsměvem jí do obličeje vydechnou horký vzduch, z kterého se jí zvedá žaludek. Odvrací tvář, ale on ji otáčí zpět, aby se mohl dívat do jejích očí, aby ji dál ujišťoval, jak ji miluje. Šmátrající ruce, které se jí nemohou nabažit. Cizí tělo tisknoucí se stále blíž. A už cítí i zdvíhající se hruď, celé paže, ramena, nohy, břicho, ale také ztopořený penis křičící na ni svou němou žádost. Sex. Mechanické pohyby zvířete prováděné bez rozmyslu, automaticky. Žádné city, žádný prožitek. Jen akt spojení dvou bytostí, muže a ženy, jeho a jí, Martina a Michaely, následovaný pocitem nekonečné prázdnosti…

Poslední tanec VIII

24. srpna 2011 v 0:01 | Awia |  Poslední tanec
A tak jsem po (více) jak půl roce přidala novou kapitolu. Ne, nezajímá mě, že jste nejspíš zapomněli, o čem to bylo. Chcete-li to vědět, přečtěte si to znovu. Tečka. A teď budu s klidem pokračovat tam, kde jsem v minulém díle skončila.
.
Dorazily na konec další ulice. Míša nedaleko rozpoznala Tančící dům. Zůstala stát a prohlížela si ho ze své perspektivy. Tato podivná stavba v mnoha lidech způsobovala spíš rozpaky, ale ji vždy přitahovala. Líbila se jí. Viděla v ní tančící dámu s elegánem po boku. Dvojice tak rozdílná, ale přesto se doplňující. Její fantazie se rozjela na plné obrátky. Náhle si před sebou představila opravdový pár. Ona byla tou výstředně oblečenou tanečnicí a jejím partnerem, který ji zlehka držel za ruku a vedl, byl … Robert?! Právě jí před očima vyvstala tato podivná scéna, když Klára přerušila mlčení. Představa se rázem rozplynula a místo ní před ní stal opět podivný dům.
"Víš, nechci tě nějak okrádat o čas. Jen je mi líto, že se už spolu téměř vůbec nevídáme."
Za jiných okolností by jí toto přiznání připadalo nanejvýš směšné a politováníhodné. Lítostivý tón v kamarádčině hlase by ji dráždil, provokoval. Nejspíš by v ní vzbudil i odpor. Nesnášela podlézavost, doprošování se. Skutečnost, že jí ostatní svým chováním lezli do zadku, ji znechucovala. Zvrácenou radost jí pak dělala možnost zničení jejich nadějí. Teď to však bylo jinak. Klára neškemrala o více času. Jen smutně konstatovala aktuální situaci.
"Já vím," přiznala Míša pochmurně. "Vzpomínám si, jak jsme spolu trávily každý druhý den."
Klára se pousmála. "To bylo fajn. Tak kam se ty časy poděly?"
Dobrá otázka. Ale kde odpověď? Míša jen pokrčila rameny. Vrhla ještě jeden pohled na Tančící dům, než se znovu vydala na pochod, tentokrát záměrně směrem k řece. Přátelství. Co to vlastně je? Láska k druhému člověku. Přesto však nešlo o lásku mileneckou. A jako o každý cit i o přátelství se muselo pečovat. Jen díky pravidelnému zalévání mohla květinka zapustit kořeny a následně bujaře vzkvétat. S nedostatkem vody však mohla také uvadnout. Jejich rostlina chřadla. Květy už dávno nenesla. Listy zežloutly a zkroutily se. Proč ji jen přestala chodit zalévat? Co ji donutilo zavřít branku do zahrádky a nechat rostlinu na pospas osudu? Znala odpověď. A při pohledu do temných vod Vltavy si uvědomila, že ji bude muset říct nahlas.
"Není to tvoje chyba."

Ztracený ráj

21. srpna 2011 v 22:59 | Awia |  The way I think, the way into my heart...
..
.
veselý pláč, smutný smích
zaznívá teď ze rtů mých
v očích slzy hořkosti
v ústech plno trpkosti
realitu nevnímám
do snů raděj utíkám
nechci radit, litovat
jen tři slova - mám tě rád
pohlazení po duši
mé srdce se rozbuší
když s otevřenou nářučí
mi ho někdo zaručí
.
teď prázdná jsem - jen tělo bez duše
kdo mi jenom pomůže?
chci vidět svět, ale když otevřu oči
vidím jen tmu a hlava se mi točí
tak tápu dál, chci zpátky ten pocit
co mivala jsem za probdělých nocí
.
že žiju, že tady jsem
že nejsem jenom přeludem
že nejsem hloupou zátěží
že Ti na mě záleží
že mi život neprotíká mezi prsty
že nescházím ze své cesty
že stačí přání, jenom chtít
že u sebe Tě můžu mít
že srdce mě už nebolí
když v nekonečném souboji
rozumu s citem a citu s rozumem
všechnu slávu pozbudem
.
.