close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Samomluva

18. července 2011 v 19:37 | A. |  Výlevárna pocitů, kdy obyčejná slova nestačí...
"Umím psát básničky!" vykřikla do ticha. V hlase jí zněl náznak uvztekaného dětského vzdoru.
"Ty víš, že umíš," konejšila ji ta druhá a jemně ji pohladila prstem po tváři. "Tak proč se tak vztekáš?"
"Já … nevím," přiznala neochotně.
"Nevíš? Nebo nechceš vědět?"

Docela zásadní otázka, nemyslíte?

Uhnula pohledem. Zbaběle utekla od očí té druhé, jako už tolikrát předtím.
"No?" požadovala ta druhá nesmlouvavě. "Tak jak je to?"
"Nevím…"
"Lhářko! Že ti není hanba klamat tak sama sebe."
Tiše vzlykla. "Když já…"
"Co? Ale teď pravdu."
"Nechci…" zašeptala. "Bojím se."
Ta druhá se zasmála. Z jejích úst vyšel divoký, surový smích.

Zešílela. Dočista se zbláznila.

"Čeho?" zeptala se ta druhá popadajíc se za břicho. "Pravdy?"
Mlčela. Nechtěla to přiznávat. Nechtěla to vyslovit nahlas. Po tváři jí stekla první slza.
Na tváři té druhé se objevil krutý škleb. "Bojíš se pravdy, že je to tak?" naléhala na ni dál.
Po tváři jí stekla první slza.
"A tak utíkáš … do krásné iluze. Ale řekni mi, jak dlouho to ještě vydržíš? Už nemáš dech a pravda tě pomalu dohání. Tak jak je to? Proč se tak vztekáš?"
"Já…"
"A neříkej, že nevíš."
"Chtěla bych…"
"Co?"
"Pochopení."
"Pochopení?" zopakovala po ní ta druhá, stěží skrývajíc své překvapení.
"Ano," přitakala sotva slyšitelně.

Ano! Ano! Ano!

A pak se v ní něco vzepřelo. Náhlá vlna vzteku a rozhořčení vzala za své a razila si cestu ven stejně jako slzy, které se již nesnažila zadržet. "Už mě nebaví stále dokola poslouchat, jak se někomu líbí," vyštěkla bojovně. Trpká pachuť nevole se jí přitom usadila na jazyku.
"Copak bys chtěla, aby tě každý setřel?"
"Ne, to ne… Slova chvály vždy potěší, ale proto je nepíšu."
"A proč tedy?"
Vztek vystřídalo zoufalství. "Copak je to tak těžké pochopit?" zeptala se. "Vkládám do nich kus sebe, svou duši, své pocity…"
"A po ostatních pak chceš, aby…?"
Otázka zůstala chvíli viset ve vzduchu. Dávala si na čas, než ji zodpověděla.
"Nevím, co od nich chci, ale chci to," řekla nakonec. "Hloupé že?"
Ta druhá dlouho nic neříkala. Jen se na ni zamyšleně dívala, až přece jen s lehkou melancholií v hlase pronesla: "Možná…"

Chci pochopení, ale mluvím v jinotajích. A potom se vztekám na sebe a na celý svět, protože mi nikdo nerozumí.
Jaká to ironie!
Teď nevím, mám-li brečet nebo se smát.
Bloudím v krhu a nevím, jak ven. Možná, že není úniku...Tápu jako slepec postrádající hůl, když bloudím v nezměrném labyrintu temnoty. Každým krokem se stále více přibližuji ke středu. Ale nevím, je-li to dobře či nikoliv...
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Ivi Werwolfin | E-mail | Web | 18. července 2011 v 19:56 | Reagovat

Zaujímavé a veľmi pekné....teda ...ý článok.

2 Nathalie | Web | 18. července 2011 v 20:02 | Reagovat

Súhlasím s Ivi Werwolfin. Zaujímavý článok a myslím, že je aj trošku na zamyslenie.

3 Sayu Invisible | Web | 18. července 2011 v 20:21 | Reagovat

Přesně tak. Chci naprosto to samé. A rozumím tomu. ;)

4 Ilma | E-mail | Web | 18. července 2011 v 20:42 | Reagovat

Matematici věří, že z kruhu lze uniknout, věřme taky. Ty pocity znám.

5 Kikulka | Web | 18. července 2011 v 21:21 | Reagovat

Vidíš aspoň v tom není Lenka Laskorádová sama. :D Spousta lidí zbožňuje Jinotaj, ale to nejlepší na něm je to že ho musíš objevit a najít, v poslední řadě taky porozumět. Kdo se ani nesnaží, nic z toho pak nemá a o mnoho přijde.
Ale teď vážně. Jsem ráda, že nejsem jedinná kdo píše o sobě v (mém případě) ne zrovna smysluplným stylem. A trocha nostalgie ještě nikomu neublížila.

6 Kitty | Web | 19. července 2011 v 20:14 | Reagovat

Nevíš, jestli je střed dobrý? Ani já ne. Nebylo ti dobře na okraji? Ne, vlastně si myslím, že není dobře se vracet. Na začátku je zrození a ve středu smrt. Konec je nutný, ale co bude cestou?
Proboha... Ty moje kecy, už zase. je mi ze sebe zle.

7 evi | Web | 27. července 2011 v 11:45 | Reagovat

To mě donutilo k zamyšlení, proč vlastně básník píše básně. A řekla bych, že asi hlavně pro sebe. Jeho nitro je přeplněno pocity, které musejí na povrch. Musí jim dát formu a tvar. Vlastně je asi jedno, kdo to čte a co na to řekne. Možná by básníka mohlo potěšit, když se v jeho pocitech někdo najde a ty verše jsou mu pak blízké. Vědomí, že v tom není sám. Jenže básník je asi vždycky sám. Sám se sebou ve svojí hlavě. Jsou jeho verše dobré nebo špatné? Líbí se nebo nelíbí? To by asi neměl řešit. Pro něj jsou dost dobré, pokud dokázal vyjádřit všechno, co ho tížilo nebo mu naopak působilo radost. Pokud cítí, že se mu to nepodařilo úplně, nebude spokojený. A na ostatních nezáleží - oni do básníkova nitra nevidí...

8 Awia | Web | 28. července 2011 v 20:35 | Reagovat

[4]: Ilma: Bohužel, nejsem matematik.

[5]: Kikulka: Jo, jenže tohle jen obrazné vyjádření umělcovy duše, ale lidé, kteří nejsou s umělcem nalazeni na stejnou vlnu nedokáží pochopit, co bylo "dílem" myšleno... Teď to nemyslím nijak zle, ale ty nejsi naladěná na stejné vlně. I přesto jsem ráda, že jsi se ozvala. Je zvláštní sledovat, jak v jednom sdělení vidí různí lidé různé věci. :)

[6]: Kitty: Co bude cestou nevíme a muísme to objevit. Proto vlastně cesta existuje. (A tohle kecy nejsou, jo?)

[7]: evi: Částečně s tebou souhlasím. Básník píše hlavně pro sebe. Ale bez odezvy také nemůže být. Hledá pochopení a když ho nenachází, přicháží zklamání a on se ještě více propadá do propasti. Bohužel ne každý básníkovi rozumí, takže je to takový malý začarovaný kruh (zase kruh O.o).

Mimichodem, tento článek není o tom, zda umím nebo neumím psát básničky. Jen že jedna má napsaná báseň (nebo spíš reakce na ni) byla podnětem k tomu, aby tento článek vznikl. *sad smile*

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.