Červenec 2011

Pro dobrotu na žebrotu

20. července 2011 v 14:53 | Awia |  Rubbish
MIlý pane Kalousku,
.
ráda bych Vám sdělila pár slov o Vaší skvělé politice. Nejsem sice žádný ekonom ani politolog, státověda je mi v podstatě cizí a o tom, jak to zde v republice funguje mám jen základní povědomí, přesto je tu jedna věc, která bije do očí a mě osobně velmi znepokoujuje. Víte, co? Mně je to jedno. Klidně si zaveďte 19% DPH (ano, dnes se sice schválilo "dvojí" DPH, ale když se na to tak podíváte, ve výsledku to vyjde nastejno, jako kdyby bylo jen jedno...) . Klidně zrušte MHD pro děti, studenty a pro důchodce. Klidně si zdražte elektriku a plyn. Zpoplatněte i ty vysoké školy! A zaveďte třeba nové daně. Třeba za to, že chodíme po chodníku a jezdíme auty po veřejných silnicích. Taky bychom mohli platit za to, že vydýcháváme drahocenný vzduch. Ano! Proč bychom vlastně nemohli platit za to, že vůbec jsme?! To je přece skvělý nápad, na kterém se dá vydělat! Ale řekněte mi jedno...
.
KDE NA TO MÁM KURVA BRÁT PENÍZE?
.
Kde na to mají brát ostatní peníze? Když jim vezmete odměny, platy nezvednete a necháte je platit za každé hovno, za které se dá. A kdyby jen jedno ... ale ať za to občas platí i dvakrát, vždyť oni na to mají ... ano, ty 3/4 občanů naší republiky, které berou podprůměrný plat, si to doopravdy mohou dovolit. Zajímalo by mne, jestli víte, jak se dá dnes vyžít s minimální mzdou? Já Vám to řeknu: Nedá. A teď mi poradťe, jakožto studentovi, který při denním studiu pracovat prostě nemůže, jak mám tohle všechno platit, když potřebuji někde bydlet, něco jíst, nějak se oblékat, nějak se dopravit do školy a ještě vlastně už téměř mám platit za to, že do té školy chodím, když moji rodiče, kteří by mi rádi přispěli, na tohle prostě nemají ani dohromady (a já si s prominutím dovolím říci, že nejsem debil, který by to v té palici neměl a dostal se na vysokou školu jen omylem). Říkáte, že si mám vzít půjčku? Speciální pro studenty, že ano? A kdy ji mám jako splácet mi neporadíte? Až dokončím studia? Aha... Takže všechno, co si poté vydělám, půjde na splácení dluhu. A vlastní bydlení mám platit z čeho? Nebo mám zůstat viset na krku rodičům? Či jak si to vlastně představujete?
.
To si vážně myslíte, že tu všichni chtějí žít na dluh? Ale to Vás samozřejmě zajímat nemusí, Vy na to totiž narozdíl od drtivé většiny občanů máte... A vlastně na mnohem víc! Ničíte nás. A mám-li být spravedlivá, tak nejen Vy! Ale vaše skvělá opatření v naší měnové politice pocítí ve svých peněženkách vlastně i ten, kdo o to vůbec nestojí. Ale vždyť ... koho zajímá názor nějaké devatenáctileté žáby? Jenže Vy se bát nemusíte. Vy už tady nebudete, až se ten bordel bude snažit někdo uklízet. Tak nač se zajímat?
.
Děkuji, že nás noříte do stále větších sraček. A dovolím si říci, že jestli to tak půjde dál, tak za pár na tom budeme tak špatně, že se lidi i za těch komunistů měli líp!
d.
Se srdečným pozdravem
A.

Recenzentem snadno a rychle! A nebo taky ne...

19. července 2011 v 6:56 | A. |  Pod kukátkem rozpytváno do nejmenších detailů
Recenzi? Tu přece zvládne i cvičená opice! Ano, špatnou recenzi zvládne napsat doopravdy každý, avšak napsat takovou, která by za něco stála, dokáže jen málokdo. Nevěříte? Tak se na to podíváme poněkud podrobněji.
.
Ačkoli se to tak nezdá, první problém nastává již u samotného pojetí tohoto slohového útvaru. Jejím účelem není prozradit děj, jak se mnozí mylně domnívají. Zjednodušeným přepisem celého příběhu, kdy mimo jiné prozradíte jak celou zápletku, tak její rozluštění, docílíte maximálně toho, že čtenář knihu vlastně nemusí ani otvírat, neboť již dopředu ví, co se stane a jak to celé dopadne. A to je v podstatě přesným opakem toho, o čem by recenze jako taková být měla. Nejprve by však nebylo od věci zmínit, co to ta recenze vlastně je?
.
Odpověď na tuto otázku není až tak těžká. V podstatě se jedná o názor recenzenta (nebo také kritika, chcete-li, neboť i toto označení se pro autory recenzí hojně využívá) na danou věc, v našem případě na knihu. Jejím cílem je nabudit (nebo také odradit) potenciálního čtenáře tak, aby se na jejím základě rozhodl, zda má cenu daný titul shánět, či nikoliv. Svým způsobem jde i o kritiku, ta však v tomto případě zůstává povrchnější a nerozebírá dílo do detailů. Vždyť právě vyzdvihnuté klady a zápory hrají v recenzích nejzásadnější roli. Jak jinak vyjádřit svůj postoj k dané věci? Ale i zde mnoho lidí naráží. Nestačí říci líbí - nelíbí. Recenzent má totiž ve svých rukou obrovskou moc a je to právě on, kdo rozhodne o tom, zda si knihu přečtou masy hladových čtenářů nebo jen hrstka vyvolených, které neodradil. Zde je však důležité neplést si pojmy - recenze neslouží k reklamě, kde knihu vychválíte do nebes, ale má pomoci čtenáři rozlišit kvalitní čtení od braku.
.
Hodnotit knihu nemůžete jen ze svých subjektivních pocitů - ano, ty hrají při čtení velmi důležitou roli, avšak do recenze tak úplně nepatří. A přitom jen málokdo se od nich dokáže oprostit a nahlédnout na knihu i z jiného pohledu, aby ji prozkoumal ze všech možných i nemožných úhlů a odhalil přednosti, které v ní mohou někteří spatřovat. Nejenže se tak dá docílit částečné objektivity, ale důležitou roli to může hrát i u názorů, jež v recenzi zmíníte, neboť ty byste si měli jakožto správní recenzenti umět vždy obhájit.
.
Stále jsem vás nepřesvědčila? Tak nebojte. Tím to tedy zdaleka nekončí! Je tu totiž spousta dalších aspektů, nad kterými byste se jako správní recenzenti měli alespoň na chvíli zamyslet a brát je při psaní vlastní recenze na vědomí (popřípadě je tam i zmínit), jinak byste totiž mohli pěkně tvrdě narazit. Hlavní je uvědomit si, co vůbec recenzujete. Pokud jste přečetli typický romantický příběh pro ženy, nemůžete si stěžovat na nedostatek akčních přestřelek a hektolitrů protečené krve, stejně jako v historického románu nemůžete očekávat vymoženosti moderního světa. Důležité je také vědět, za jakým účelem byla kniha napsána, cochtěl autor říci a v neposlední řadě pak pro jakou cílovou skupinu je určena. Jaký pak má smysl stěžovat si nad tím, že jste právě přečetli naprostou hrůzu, která zaujme leda tak pubertální slečny, když právě jim byla tato "hrůza" určena?
.
Významnou roli taktéž hrají recenzentovy předešlé zkušenosti. Píšete-li dojmy ze své první knihy s fantasy tematikou, pak se dá jen stěží mluvit o recenzi. Proč? Jak pak můžete knihu označit za drahokam tohoto žánru, když jste z něj nic jiného nepřečetli? Správný recenzent se ve své oblasti orientuje, je v ní zběhlý a má o ní mnohem více informací, než nezasvěcená osoba. Má načteno a zná mistry oboru. Především si je však plně vědom toho, proč jsou právě oni vyzdvihováni a jiní naopak zatracováni. A právě díky tomu získává potřebný přehled, díky kterému může knihu zařadit.
.
Nakonec tomu musíte dát ještě formu. Nepřeskakovat od jednoho tématu ke druhému a poté se znovu zpětně vracet, vložit úvod, závěr… Můžete si s ní i pohrát. Místo suchopárného popisu vložit sem tam nějakou trefnou poznámku k ději, vtipně vypíchnout nějaký moment, trapný okamžik okořenit mírnou ironií či ji rovnou opepřit sarkasmem. Fantazii se meze nekladou a je na každém recenzentovi, jakým způsobem se čtenáře pokusí zaujmout. Vždyť i recenze jsou svým způsobem umělecká díla, v nichž autoři prezentují svůj um a pomáhají ostatním s orientací v nezměrném oceánu titulů, jež se na nás v mocných přílivových vlnách stále valí.

Samomluva

18. července 2011 v 19:37 | A. |  Výlevárna pocitů, kdy obyčejná slova nestačí...
"Umím psát básničky!" vykřikla do ticha. V hlase jí zněl náznak uvztekaného dětského vzdoru.
"Ty víš, že umíš," konejšila ji ta druhá a jemně ji pohladila prstem po tváři. "Tak proč se tak vztekáš?"
"Já … nevím," přiznala neochotně.
"Nevíš? Nebo nechceš vědět?"

Docela zásadní otázka, nemyslíte?

Uhnula pohledem. Zbaběle utekla od očí té druhé, jako už tolikrát předtím.
"No?" požadovala ta druhá nesmlouvavě. "Tak jak je to?"
"Nevím…"
"Lhářko! Že ti není hanba klamat tak sama sebe."
Tiše vzlykla. "Když já…"
"Co? Ale teď pravdu."
"Nechci…" zašeptala. "Bojím se."
Ta druhá se zasmála. Z jejích úst vyšel divoký, surový smích.

Zešílela. Dočista se zbláznila.

"Čeho?" zeptala se ta druhá popadajíc se za břicho. "Pravdy?"
Mlčela. Nechtěla to přiznávat. Nechtěla to vyslovit nahlas. Po tváři jí stekla první slza.
Na tváři té druhé se objevil krutý škleb. "Bojíš se pravdy, že je to tak?" naléhala na ni dál.
Po tváři jí stekla první slza.
"A tak utíkáš … do krásné iluze. Ale řekni mi, jak dlouho to ještě vydržíš? Už nemáš dech a pravda tě pomalu dohání. Tak jak je to? Proč se tak vztekáš?"
"Já…"
"A neříkej, že nevíš."
"Chtěla bych…"
"Co?"
"Pochopení."
"Pochopení?" zopakovala po ní ta druhá, stěží skrývajíc své překvapení.
"Ano," přitakala sotva slyšitelně.

Ano! Ano! Ano!

A pak se v ní něco vzepřelo. Náhlá vlna vzteku a rozhořčení vzala za své a razila si cestu ven stejně jako slzy, které se již nesnažila zadržet. "Už mě nebaví stále dokola poslouchat, jak se někomu líbí," vyštěkla bojovně. Trpká pachuť nevole se jí přitom usadila na jazyku.
"Copak bys chtěla, aby tě každý setřel?"
"Ne, to ne… Slova chvály vždy potěší, ale proto je nepíšu."
"A proč tedy?"
Vztek vystřídalo zoufalství. "Copak je to tak těžké pochopit?" zeptala se. "Vkládám do nich kus sebe, svou duši, své pocity…"
"A po ostatních pak chceš, aby…?"
Otázka zůstala chvíli viset ve vzduchu. Dávala si na čas, než ji zodpověděla.
"Nevím, co od nich chci, ale chci to," řekla nakonec. "Hloupé že?"
Ta druhá dlouho nic neříkala. Jen se na ni zamyšleně dívala, až přece jen s lehkou melancholií v hlase pronesla: "Možná…"

Chci pochopení, ale mluvím v jinotajích. A potom se vztekám na sebe a na celý svět, protože mi nikdo nerozumí.
Jaká to ironie!
Teď nevím, mám-li brečet nebo se smát.
Bloudím v krhu a nevím, jak ven. Možná, že není úniku...Tápu jako slepec postrádající hůl, když bloudím v nezměrném labyrintu temnoty. Každým krokem se stále více přibližuji ke středu. Ale nevím, je-li to dobře či nikoliv...

Hlubina

15. července 2011 v 23:06 | Awia |  The way I think, the way into my heart...
.
.
.
.
bloudím světem sem a tam
kráčím cestou do nikam
bez cíle a beze smyslu
plácám věty o nesmyslu
vysmívám se životu
ironii svého bytí
padám do hlubin
kdo mě chytí?
.
zlomená duše, ztrhané tělo
nic není tak, jak by mělo
spálené mosty, vyprahlá pustina
tak nějak vypadá pohřební hostina
tváří na západ
modlím se k Bohu
pokouším se vsát
dokud ještě mohu
.
tak posluště si
piště do přihrádky
však
řekněte mi někdo
čtete mezi řádky?
.
.
.
.

Slečna Propast (pseudoportrét)

11. července 2011 v 21:12 | Awia |  Ateliér
To jsem zas jednou dostala chuť kreslit a nevěděla co. Právě tou dobou Abyss zveřejnila na blogu své další video. A šilencova mysl zapracovala... Výsledek? Podobizna, která se předloze vůbec nepodobá, ale mnohem více připomíná mou představu Diany z Miselliny úžasné povídky Nymfička.



Nekoukejte na chyby. Jsou tam. A je jich hodně. I tak doufám, že se bude neplánovaný "portrét" v Awiovské stylu alespoň někomu líbit a najde u Abyss i nějaké to využití. ;) A budete se divit, ale mně se to i líbí. Nakreslila jsem světlé vlasy. Juj! :3
.
Tož sa mějte!
A.

Blue

7. července 2011 v 9:20 | Awia |  The way I think, the way into my heart...
.
we used to be red
but now we're blue
and all I wish is
you
to be here
with me
so we could
stand up in the rain
full of pain
of broken-hearted
hand in hand
walk around
this empty land
or lay
to the ground
eye to eye
for the last chance
one more time
together
side by side
breathing tonight
before we die
.