close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Presumpce neviny

9. června 2011 v 21:03 | Awia
Další momentka ze života K. a jejího fantoma. Když se to stalo poprvé... Časově předchází "Co se škádlívá..." a měla tu být zveřejněna jako první, ale jeden odstavec se stále nechtěl dopsat. Tak vám ji přináším až teď. Úvodní část tentokráte z pohledu pana Fantoma. Snad se bude líbit. :)
.
UPOZORNĚNÍ: V povídce se vyskytuje erotický obsah a sexuální narážky, není proto vhodná pro čtenáře mladší patnácti let! Pozn.: Sexuální orgie nečekejte. Varování je zde pouze pro šťouchaly.
.
Její smích pro tu chvíli zaplnil celou místnost. Rozpínal se do všech stran, dokud neprostoupil všemi kouty a neodrazil se zpět sotva slyšitelnou ozvěnou. Díval jsem se na ni, jak se vlivem křeči svezla na jednu z kuchyňských židlí. Chvílemi si pažemi objímala bolavé břicho a snažila se zkrotit neposedné veselí, které ji právě cleou zmáhalo.
Smála se a nic ji nedokázalo zastavit.
A byl jsem to já, kdo ji rozesmál.
Ten úžasný pocit byl k nezaplacení.
Mohl bych se tak na ni dívat celé věky. Na její oči barvy jarního nebe těsně po rozednění. Na její rty zvlněné do jemného úsměvu, když ta rajská hudba ustala. Na ten roztomilý ďolíček ve tváři, který se tam objevoval vždy, když pozvedla koutky. Na její krk. Na její šíji, jež přímo vyzývala k zaplavení polibky. Na její drobné ruce, štíhlé nohy, všechno! Mohl jsem toužit po doteku jejího těla, snít o sladkých slovech zašeptaných rozechvělým hlasem za noci plné hříchu, představovat si, jak je se mnou, moje… Ale to bylo všechno, co jsem směl. Stačil by jen náznak, žertem myšlená poznámka a všechno kouzlo by se rázem vytratilo. Stáhla by se zpět do své ulity, pryč z mého dosahu, do říše smutku a bolesti. Ale i to málo, co se mi dostávalo, bylo víc, než jsem si zasloužil.
Být s ní znamenalo muka. I tak jsem nedokázal odejít. Nechtěl jsem… Bez ní život ztrácel smysl. Vyzařovalo z ní zvláštní světlo, které pozvolna prostupovalo temnotou mé duše, vnášelo do ní klid a mír a postupně v mém nitru zaplňovalo to prázdné místo, o němž jsem si myslel, že se ho nikdy nezbavím. To ona byla tím, co jsem celý život hledal.
Zachytila můj pohled a tázavě nadzvedla obočí.
"Děje se něco?" zeptala se, tváře růžové a oči lesklé od slz bujarého veselí.
Na čele jí vyvstala drobná vráska znepokojení. Uvědomil jsem si, že se na ni dívám příliš dlouho. Okamžitě jsem svůj zrak stočil jinam a mé oči spočinuly na kuchyňské lince. Uvolněnou atmosféru prostoupily rozpaky. Sakra, musím něco říct...
"Ne nic."
Svou lež jsem podpořil falešným úsměvem. Nevěřila mi.
"Jen si vezmu něco k pití," plácl jsem první věc, která mě při pohledu na dřez napadla. Dokonce jsem měl i trošku žízeň. Natáhl jsem se pro sklenici, když se nálada v místnosti opět změnila.
"Promiň…" zašeptala. "Jsem špatná hostitelka."
"To nevadí, já se obsloužím sám."
Nic neříkala. Periferním viděním jsem zaznamenal, jak se smutně usmála. Dívala se do země a já mohl jen hádat, co se jí právě honilo hlavou.
Zmatený tlukot srdce rozechvíval celé mé nitro. Kam se poděla má sebejistota? Kam zmizelo mé bezprostřední vystupování? Takto jsem se necítil už … dlouho. Téměř jsem si nepamatoval, jaké to je být před ženou nejistý, ale s ní jsem si připadal jako nemotorný puberťák, který se všemožně snaží zaujmout svou tajnou lásku a žalostně se mu to nedaří. Plný rozporuplných pocitů jsem lehce otočil kohoutkem. Stále ještě zaneprázdněn sám sebou jsem strčil sklenici pod proud vody. Neměl jsem ponětí, jak se mi to podařilo, ale v dalším momentě ze dřezu vystřelil menší gejzír. K mé smůle mířil přímo na mě.
"Do háje!" zaklel jsem nahlas a uskočil zpět. Moje nová košile byla naskz promáčená.
K. ke mně celá vyděšená přiběhla. "Jsi v pořádku?" zajímala se okamžitě.
Slabá sprška se ještě odrážela od upuštěné sklenice. Zastavil jsem proto vodu a zjišťoval škody. Kromě toho, že jsem zmáčel půl sebe i miniaturní kuchyňky, se nic závažného nestalo. Nebylo tu žádné jídlo, žádné důležité dokumenty… Nic jsem nezničil. Spadl mi kámen ze srdce.
"To je dobrý, jen jsem se polil."
S úsměvem jsem nad tím mávl rukou, i když mi bylo spíše do breku. Opět jsem se před ní ztrapnil. Tak jako už tolikrát předtím.
"Jsem idiot," konstatoval jsem nakonec a poprvé jsem se tak nazval způsobem, jakým mne už tolikrát pojmenovala. "Ale neboj, vlastní nepořádek si po sobě ještě dokážu uklidit."
Natáhl jsem se pro utěrku. Mokrá látka se mi přitom nepříjemně lepila na tělo. Rozhodl jsem se jí zbavit. Stačilo jen pár rychlých pohybů a košile skončila pohozená přes opěradlo židle, na níž ještě před chvílí seděla má malá mořská víla. Otočil jsem se, abych po sobě utřel tu spoušť, a naše těla do sebe narazila.
Už několikrát jsem se ocitl v její bezprostřední blízkosti, ale toto byla jedna z těch situací, kdy vzduch kolem nás houstnul a já si plně uvědomoval, v jak nedosažitelné vzdálenosti mi i přes přímý kontakt našich těl stále zůstávala. V těch momentech úsměv mrzl na rtech, dozníval společný smích a ona mi unikala…
Čekal jsem na zlomový okamžik, kdy se stáhne, ale ten nějak nepřicházel.
Upřeně jsem se díval přímo před sebe. Bál jsem se toho, co bych mohl spatřit, kdyby se mé oči stočili dolů jejím směrem. Nakonec jsem to přece jen udělal.
Myslím, že mé srdce v tu chvíli vynechalo.
A pak se rozbušilo až závratnou rychlostí.

Zkamenělá jako socha zírala na mou obnaženou hruď. Neviděl jsem její oči, ale cítil jsem její pohled. Znal jsem přesné místo, na které jej upřela. Ztěžka jsem polkl naprázdno.
Nedokázal jsem se pohnout. Vnímal jsem jen vlastní splašené srdce, které se nejspíš rozhodlo vyskočit mi z hrudníku. Jeho zběsilé údery mne ohlušovaly. Kromě nich jsem slyšel jen vlastní přerývavý dech.
Chvíli jsme tak jen tak stáli, a pak se mě zlehka dotkla. Nejprve jen jeden prst. Pak další… až najednou po mém těle bloudily obě její ruce. Zlehka po něm projížděly, zkoumaly jeho strukturu, toužebně, se zaujetím. Dotýkala se mě jen konečky prstů, ale i to málo stačilo. Ani v nejmenším netušila, co se mnou prováděla.
Pomalu mě zabíjela.
Ale byla to krásná smrt.
Přál jsem si takto umírat navěky.
"Katherine…?" vydechl jsem chraplavě, když už to začínalo být neúnosné. Blížila se k hranici, kdy už jsem jí nedokázal zaručit, že se udržím. Že se nestane něco, co by sama nechtěla. Zaslechla nevyřčenou otázkou ve svém jméně a konečně ke mně vzhlédla. V ten moment jsem přestal dýchat úplně.
Co se to děje? ptal jsem se sám sebe neschopen odpovědi, když jsem se topil v šedavém moři jejích očí.
.
♠♠♠
.
Nikdy jsem si nemyslela, že by mé jméno mohlo znít takhle. V jeho podání se blížilo spíše žalostnému stenu smíšenému s milostným vzdechnutím. Se srdcem rozbušeným vzrušením jsem se na něj podívala a zodpověděla tak otázku obsaženou v mém jméně. Chvíli šoku následovalo náhlé poznání. Temné zorničky se rozšířily neočekávaným přívalem adrenalinu, až téměř pohltily bledě modré duhovky kolem.
Pochopil.
Tyčil se nade mnou jako Davidova socha, neschopen slova nebo pohybu. Cítila jsem to stejně. Na tváři mě šimral jeho horký dech plný touhy a chtíče, zatímco se ve vzduchu vznášela němá prosba. Přestaň... nebo pokračuj! Nemusela jsem se dlouho rozmýšlet. Vybrala jsem si tu druhou variantu.
Stačilo jen natáhnout ruku a dotknout se jeho tváře. Povytáhnout se na špičky, pootevřit ústa... Letmý dotyk, kdy jsme jen lehce přejeli přes rty toho druhého. Svůdné zašimrání, jasná provokace. Nejprve jsem jen bázlivě ochutnala. Pomalu. Něžně. Vpíjela jsem se do něj jako inkoustová kapka do papírového kapesníčku a postupně tála pod spalujícím žárem jeho polibku. Pro ten moment jsme byli jen my dva. Naše spojené rty a těla chtivě se tisknoucí jedno na druhé. Potřebovala jsem víc. Víc dotyků na mé kůži, víc rozohněných polibků, víc chvil nekonečné slasti. Chtěla jsem to. Všechno.
Sestupovali jsme z pomyslných obláčků nebeských výšin zpět na Zemi, odkud jsme pokračovali rovnou do pekel. Ocitli jsme se daleko za hranicemi cudnosti, kde má každá noc příchuť hříchu a smyslného opojení. Dvě zlomené existence. Dvě hvězdy padající ruku v ruce při své nekonečné pouti oblohou. Hříšníci hledající vykoupení, když sestoupili z cesty do Ráje.
Adam a Eva.
Já a on.
My.
Spolu.
Připadala jsem si jako v jednom z těch snů, kdy mne můj fantom navštívil pod rouškou tmy a s úsměvem skrývajícím náznak neřesti prosil o pohádku na dobrou noc. Už jen to, že by tu kdy byl, mi připdalo málem nepředstavitelné, ale přesto... Nutně jsem se potřebovala ujistit, že se mi to jen nezdá. Neexistovalo však nic, co by mne dokázalo přesvědčit o opaku. Moc dobře jsem věděla, jak dokáže být má představivost zrádná. A pokud to přece jen byl výplod mé choré mysli, jež se pohupovala na vlnách rozvášněné fantazie, přála jsem si, abych se nikdy neprobudila.
Žízeň se postupně měnila v hlad. Nejprve nesmělé dotyky získávaly na hrubosti. Jeho ruce, jež se mé pokožky zprvu stěží dotýkaly, již nepotřebovaly jemnými tahy prozkoumávat reálnost mého těla. Nyní chtivě přejížděly z jednoho místa na druhé, jako by se ho snad nemohly nabažit. Romantické vpíjemní z úst do úst vystřídaly žádostivé polibky plné vášně. Už se nesoustředil pouze na rty, ale zasypával jimi i mou bradu, krk, jemný výstupek klíční kosti...
Jeho horký dech, rozechvělý toužebným přáním, mě zlehka pohladil po tváři, když zrovna rty přejížděl přes mou lícní kost. Zběsilý tlukot jeho srdce jako by byl můj vlastní. Jeho tělo napjaté vzrušením, tak blízko, až mě přivádělo k šílenství. Přestávala jsem myslet. Racionální část mého já byla utlumena lavinou splašených hormonů, když vládu nad mým tělem přebíraly instinkty a pudy. Postupně jsme přestávali být lidmi. Až se z nás stala zvířata hnána touhou po tom nejpřirozenějším aktu, kterým si každý druh zajišťoval svou vlastní existenci.
Nepotřebovali jsme slova. Naše těla za nás promlouvala dost jasně. Věděli jsme, co musí nutně následovat.
Mé prsty si s jeho páskem od kalhot poradily snad příliš rychle. Zip se rozepnul téměř sám. Nejasně jsem si pamatovala, že jsem knoflík omylem odtrhla. Najednou stál přede mnou nahý v celé své kráse. Nedal mi ani prostor se tím pohledem řádně nabažit. Nebyl čas. Surově mě natlačil ke kuchyňské lince, u které jsme stále stáli, a dal mi tím jasně najevo, že teď je řada na mě. Letní šaty, do nichž jsem se dnes oblékla, se však nedaly rozepnout ani elegantně přetáhnout přes hlavu. Staly se tak nepříjemnou překážkou na cestě k milostným hrátkám.
Ale my si teď nechtěli hrát. Nechtěli jsem se zdržovat. Ta potřeba byla příliš velká.
Stačilo se jen zbavit spodního prádla...
Za kratičký okamžik jsem se ocitla v bouřlivém oceánu. Topila jsem se. Topila jsem se v nekonečném příboji slasti. Všechno, co se mezi námi stalo, všechno, co nás rozdělovalo, najednou zmizelo. A já konečně mohla zapomenout. Nemyslet. Prostě jen být.
Vzrušení prostupovalo každičkou buňkou mého těla. Postupně se šířilo z oblasti podbříšku až ke konečkům prstů, dokud mě nepohltilo celou. Přicházelo ke mně v přívalových vlnách, jež narážely do ústesu stále větši silou. Padali jsme. Dolů do hubin, stále rychleji, až jsme za zvuku burácejících blesků řítili ke dnu. Poblouženění, touha i chtíč. Vášeň. Neukojitelná žízeň. Hlad. To všechno se slévalo do jednoho jediného pocitu, který mě vynášel vysoko do nebe. V jednom okamžiku jsem se téměř dotýkala hvězd. A pak to bylo všechno pryč. Zbyl jen pot, zběsilý tlukot srdce a zrychlený dech, jež přerývavě vycházel z našich úst ve snaze zklidnit se zpět do normálu.
Znovu jsem začínala vnímat realitu.
Seděla jsem na kuchyňské lince, napůl ve vodě, co se tam rozlila; sukni vykasanou a uvnitř jsem se celá chvěla. Bylo to tak … jiné! Odlišné od všeho, co jsem kdy zažila. Silnější. Intenzivnější. Krásnější. Jako by právě ta surovost posílená neodkladnou potřebou, jež si naše těla žádala, a zbavena všech něžností či jiných přípravných procedur způsobila, že jsem si mohla samotný prožitek o to více vychutnat. Věděla jsem, že na tohle jen tak nezapomenu.
Uvědomila jsem si, že jej stále ještě svírám ve svém objetí. Uvolnila jsem tedy svůj křečovitý stisk a nepatrně se od něj odtáhla. Napětí v mém těle však přetrvávalo i nadále. I on učinil krok zpět. Vytvořil tak mezi námi prostor a já mohla elegantně sklouznout na zem. Sukně mi při tom samovolně sjela dolů, aby opět zakryla mé obnažené boky. Tázavě jsem k němu vzhlédla.
Nedíval se na mě. Pohledem prohledával podlahu, ale pak se přece jen odhodlal a naše oči se setkaly. Ty jeho odrážely strach a zahanbení. Ale já nechtěla slyšet omluvy. Pootevřel ústa:
"J-já…"
"Ššš…" položila jsem mu prst na rty, abych ho umlčela.
Viděla jsem zamtek odrážející se v jeho nechápavém pohledu, když jsem od něj pár kroků poodstoupila. Viděla jsem, jak se změnil v pochopení, když jsem si opět vykasala sukni a šaty přetáhla opatrně přes hlavu. Ústa se mu roztáhla do neřestného úsměvu, zatímco jemné vějířky ozdobily koutky jeho očí, jež byly pro ten moment stejně temné jako venkovní obloha posedá hvězdami. Lákala jsem ho za sebou a on šel, aby si mohl poslechnout svou pohádku před spaním pěkně v pohodlí mé postele. Hra teprve začala.
A noc byla ještě mladá.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Alisa | Web | 9. června 2011 v 22:18 | Reagovat

Nerada čítam poviedky, príbehy, životné skúsenosti o sexe . Nie že by som bola nejaký puritán, skôr mi nič nechýba v skutočnom živote a netrpím potrebu si to nahrádzať . Ale tvoja tvorba sa mi veľmi páči a zase som neodolala . Páči sa mi, že to nezachádza do detailov, takže mi to vlastne ani neprekážalo . Máš úžasný talent na opisy situácie... Tak jednoduchej a komplikovanej zároveň . Mám rada tvoju tvorbu . Asi to z mojich slov nie je nič moc, ale nehovorím to často . :-)

2 Dětský sen | Web | 9. června 2011 v 22:24 | Reagovat

No... smekám, jak bych to řekla- přečetla jsem to všechno na jeden nádech- divím se, že stále žiji... a jsem nadšená z tvého stylu psaní, opravdu je to moc pěkně napsané, krásně popsané situace a celkově, prostě se mi to moc líbí :)

3 Abyss | Web | 11. června 2011 v 10:36 | Reagovat

Konečně! Ty už jsi mě s touhle povídkou úplně mučila, poslala jsi mi kousek a já ti hned chtěla sežrat celou ruku (no chápeš to přirovnání) :D Joo trápila jsi mě pěkně xD
Strašně mě zaujalo kolik je v celém díle přímé řeči :D No a vůbec mi tam nechybí :))
Další věc - jak jsi se vyhla přímému popisu aktu, to je myslím celá ta jedinečnost toho jak píšeš. Když na milostnou akci narazím někde v knize je to celkem často trapnějšího rázu, ty jsi z toho udělala úplně něco jiného a nového :D
... jinak miluju poslední odstavec :D

4 Awia | Web | 11. června 2011 v 11:38 | Reagovat

[1]: Alisa: Děkuji. Hodně si toho vážím. Já vlastně taky nemám ráda, když se při popisu hlavně těchto situací zabíhá až příliš do detailů. To je navíc jeden z důvodů, proč jsem to napsala tak, jak jsem to napsala. Navíc by se mi tam věta "vrazil jí ptáka do píče" asi moc nehodila (omlouvám se za ten slovník, ale byla to jen názorná ukázka). Ale přiznávám, že pokud si to situace žádá, je lepší použít hrubší výrazy. Třeba k takovému znásilnění by se můj popis asi zrovna dvakrát nehodil... Zároveň se mi nelíbí ty opisy z červné knhovny, kde je to plné mušliček a motýlků ... a kdo ví čeho ještě. Tak jsem se zaměřila na city. Alespoň jsem se pokusila. A jsem ráda, že se mi můj cíl popisu-nepopisu samotného aktu povedl. Tedy alespoň dle tvých slov. A příště ... příště už to třeba nebude o sexu.

[2]: Dětský sen: Taktéž děkuji. Je vždy hezké si něco takového pod svým textem přečíst. K tomu mám navíc menší citouvou vazbu, tudíž mě to těší o to víc. :)

[3]: Abyss: A já si říkala, jestli se ozveš... :-D No jo, ale kdybys mi sežrala ruku, tak bych ji nedopsala, víš... Navíc si to vyřiď s mým mozkem, který ten odstavec stále nechtěl napsat. Ale nakonec se přece jen podařilo a to je hlavní, no ne?
Jo, té tam moc není, že. Ale ona tam být ani moc neměla. No, jestli chceš ... můžu ti poslat naopak dialog, kde je to samá přímá řeč. ;) Ty mám taky. Vlastně zatím jen jeden, ale k vyššímu počtu se snad časem dopracuji.
Jak už jsem psala Alise, vyhnout se přímému popisu aktu byl záměr. Sama to nemám moc ráda.
Poslední odstavec byla taková malá trešnička na dortu. :-D Co spolu asi v té posteli dělali, hm... :-P

5 evi | Web | 12. června 2011 v 2:50 | Reagovat

Já se ti nedivím - sama si popisy sexu moc ráda představuju, ale když pak dojde na to, že bych je měla napsat, tak mi to přijde divné. Raději jen naznačit, a ať pak už pracuje čtenářova představivost. A to ty umíš velmi dobře:-)

6 Awia | Web | 14. června 2011 v 20:52 | Reagovat

[5]: evi: Díky. :) Mimochodem, ty to umíš taky velmi dobře, když už jsme u toho ... ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.