close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Když srdce pláče...

5. června 2011 v 18:38 | Awia |  My dear diary I want to tell you what happend to me...
Avril Lavigne - Smile
.
Ta písnička jako by se mi svým názvem naprosto otevřeně a nepokrytecky vysmívala. A přesto... Přesto jakmile zazní její poslední tóny, klikám na tlačítko "přehrát znovu" a ona jede opět od začátku. A ještě jednou. A ještě. Pořád dokola.
.
Asi bude pršet, probleskne jí hlavou při pohledu na šedá mračna pomalu zaplavující oblohu. A ona od té doby čeká... Čeká na první kapku, která spadne, aby mohla vyběhnout ven a běžet daleko za vesnici, kde by si lehla uprostřed pšeničného pole a křičela... Jenže ten den se deště nedočká.
.
Občas mi připadá, jako bych byla od okolního světa oddělena nějakou neviditelnou stěnou. Jsem tu a přece nejsem. Pláči, ale mé slzy nikoho nezajímají. Chtěla bych se smát, bavit se ... žít. Ale místo toho jsem pohřbena zaživa.
.
And if not, when tell me - why do I have that feeling my life is passing me by?
.
Snažím se, ale jako by se ode mne všechno, co chci neustále vzdalovalo. Zdá se, jako by stačilo natáhnout ruku, ale když to udělám, mé prsty nenahmatají nic než jen prázdný vzduch. Proč se musím vždy snažit o něco, na co nemám? Proč vždycky musím chtít věci, keré mít prostě nemůžu? Proč...?
.
Proč mám pocit, že nic není tak, jak má být?
.
V dáli zase zahřmělo. Její hlava se nezávisle na její vůli otáčí směrem k onu, následována očima, které opouštějí obrazovku počítače a s nadějí vyhlížejí ven na šedou oblohu. Ale i těžké mraky jí unikají. Utíkají před ní při své pouti oblohou a ztrácejí se kdesi v dáli. Ve městě bude pršet. Ale tady ne.
.
Chtěla bych bojovat. A pro jednou vyhrát, když už mám v životě neustále vyhrávat. Alespoň tentokrát. But how should I defeat my enemy, when it is myself I'm fighting against? Protože nejhorší boj je ten, který vedete sami se sebou. Tak jak? Jak mám vyhrát, když vítězství znamená prohru?
.
Zavře oči a v myšlenkách cestuje časem dopředu. Copak tohle je nějaká budoucnost? A první slza jí skane po tváři, následována desítkami sestřiček, které jedna za druhou putují dolů po její tváři.
.
Já už tyhle pocity nechci!
Klidně vám je daruji, aniž bych chtěla něco na oplátku.
Nechcete?
Vždyť já se vám nedivím.
Kdo by chtěl...
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Es | Web | 5. června 2011 v 18:53 | Reagovat

Zvládneš to.. jinak dobře napsanej článek!

2 Wolfiik | E-mail | Web | 5. června 2011 v 19:04 | Reagovat

Proč mám pocit, že nic není tak, jak má být?
....tan pocit moc dobře znám. Jo myslím že ho zná každej člověk. Každej, ale v jiným slova smyslu. Život není lehkej, ale jak se říká skojí zato bojovat nebot jednou přijde něco krásnýho (ale nebe to není ;-) Toho jednoho slova ,,proč,, si taky hodně často říkám a vím jaký to je. Přesto vím že jednou bude lepší. Budeš se smát, budeš se bavit abuděš NAPROSTO ŠTASTNÁ. Tak natáhni dlan, usměj se a čekej na tvoji šanci......

3 Alisa | Web | 5. června 2011 v 19:13 | Reagovat

Myslím, že tých, čo žijú "za stenou" je viac . Prečo máme pocit, že nás nikto nepočuje, aj keď kričíme ? Zisťujem, že je to tým, že si namýšľame, že nás nikto počuť nechce . Pritom v živote každého človeka je aspoň jedna osoba, ktorej záleží na tom, čo cíti . Iba mi to nechceme prijať . Možno som dnes príliš múdra . Ale ľudia sa príliš trápia a to ma na svete štve .

4 Awia | Web | 5. června 2011 v 21:40 | Reagovat

Prvně díky za podporu a víru v lepší zítřky. Sama to nějak postrádám. Ale ono bude líp. Musí.

[1]: Es: Jen jsem psala věci tak, jak mě napadly. Většinou se snažím o nějaký souvislý text, ale tentokrát jsem ani na to neměla sílu. Navíc mám pocit, že takto to moje rozpoložení vystihnuje mnohem lépe.

[2]: Wolfiik: Nečekám na nebe. Nechci do Ráje. Chci jen trošku štěstí. Copak je to moc? Asi ano. Ale než ho začnu hledat u jiných, měla bych si uklidit sama u sebe. Vím to. A přesto nejsem schopná s tím něco udělat. Proč? Zase to slovo. Nesnáším ho.

[3]: Alisa: Chápu, že říci, že mě nikdo neslyší, je přehnané. Netvrdím, že to tak je. Znám pár skvělých lidiček, keteří si mé skuhrání vždy vyslechnou. Problém je v tom, ze v mém bezprostředním okolí mi takový člověk žalostně chybí. Není tu. Nikdo. A já pak v sobě spustu věcí dusím...

Mimochodem, já sama sebe za to taky štvu. Kolikrát jsem si řekla, že nepropadnu depresím? A kolikrát mi to bylo prd planté?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.