Červen 2011


Maggie Stiefvater - Mrazení (Shiver)

29. června 2011 v 11:42 | Awia |  Nlezeno, polapeno, přečteno
Vzpomínám si, že jsem ležela ve sněhu, chladnoucí rudá tečka tepla obklopená vlky. Olizovali mě, kousali, poškubávali mnou sem a tam, stahovali se blíž a blíž. Chumel jejich těl zakrýval i tu trochu tepla, kterou mohlo slunce nabídnout. Na huňatých krcích se jim třpytila námraza a jejich dech visel v matně neprůhledných obrázcích ve vzduchu kolem. Z jejich srsti jsem cítila pižmo, pach mokrého psa a hořícího listí, příjemný a děsivý zároveň. Kůže mi tála pod jejich jazyky, vlčí zuby mi bez okolků rvaly rukávy, škubaly mě za vlasy, prodíraly se ke klíční kosti, ke krvi pulsující v krční tepně.
Mohla jsem křičet, ale nekřičela jsem. Mohla jsem se bránit, ale nebránila jsem se. Ležela jsem tam a nechala věci plynout, pohled upřený do bílé zimní oblohy, která před mýma očima nabírala šedý odstín…
.
Když vlci stáhli jedenáctiletou Grace z houpačky, hladoví v mrazivé zimě z nedostatku potravy, nikdo, ani ona sama, nepředpokládal, že by přežila. A přece pak následujících šest let každou zimu vídala svého vlka, který ji z povzdálí sledoval svýma žlutýma očima. Očima, které si pro svůj smutný a hloubavý pohled zapamatovala, když na ni shlížely, zatímco se jí ostatní vlci zahryzávali do rukávu ve snaze strhat z ní oblečení a dostat se alespoň ke kousku masa.
Měla by se jich bát, ale místo toho ji fascinovali. Ve svých snech se s nimi proplétala lesním porostem a proháněla se zamrzlými pláněmi, po ničem netoužila víc, než po možnosti zabořit ruce do hustého kožichu svého němého ochránce, a když za chladných večerů naslouchala vzdálenému vlčímu vytí, její srdce pukalo nepopsatelnou ztrátou. Přála si, aby jejich smutný chorál utichl, ale zároveň se toho děsila. Přála si, aby nikdy nepřestávali. Přála si, aby tam mohla být s nimi…
Vánoce bez tajného pozorovatele by nebyly Vánoci. Zima bez vlků by nebyla zimou. To jen na léto se všichni záhadně ztráceli a Grace nezbývalo nic jiného, než si počkat na další první mrazíky, s kterými se její vlk rok co rok objevoval. Jenže Grace netuší, jak moc jsou vlci s chladem svázáni. Stejně jako netuší, že se s ním zanedlouho setká. S tím, na koho celé roky čekala. Se Samem.

Jednou za život...

27. června 2011 v 21:14 | Awia |  My dear diary I want to tell you what happend to me...
Řekla jsm si jednou za život a hodlala si to splnit. No matter what, no matter how, I just wanted it ... at least once in my ruined life. Byla to jen prosba pronesená šeptem do ticha mého potemnělého pokojíku. A poprvé po velmi dlouhé době jsem si své přání doopravdy splnila.
.
Zvláštní, jak se z důvěrně znémého prostředí mého domova, zdá všechno to, co jsem během předešlého týdne zažila, neuvěřitelné. Jako by to bylo celé jen jeden dlouhý poblázněný a až k neuvěření realistický sen. Jako bych nikdy neodjela. Jako bych celou tu dobu byla tady. A přitom jsem byla tam.
Vím to.
Protože v kabelce mi pořád leží vstupenka, někde na dně otevřeného kufru se válí pomačkaný program a do peněženky se mi na pěkně debilní místo nalepila ta bílá páska s lesknoucím se nápisem, co jsme měli kolem ruky.
.
Welcome to Prague and ... welcome to Prague.
By the way, you are the best Dancig Master!
Hele holky, a nemnohl by to pochopit trošku jinak...?
Ehm, sakra.
.
Já jsem šneček, pa-ram pa-ram. Mám svůj domeček, pa-ram pa-ram. Tu-dum tu-dum. Tu-dum tu-dum. 4 FOOLS! 4 ever! Jsou zkrátka věci, na které jen tak nezapomenete.
.
Šílený kytarista, který mě celou dobu fascinuje svým ještě šílenějším pohledem, strčí do pusy trsátko, párkrát ho oblíže a pak ho vhodí do publika. Fuj! Tak to bych tedy rozhodně nechtěla. Ale kdyby mi hodil nějaké bez jeho slin, tak bych se nezlobila. Bohužel.
.
Stáli jsme tam namačkaní jako sardinky. Dokonce i pan Kimono zmizel z dohledu. Z pódia se na nás usmívaly leda tak bubny a dav při sebelehčím pohnutí závěsu ječel jako smyslů zbavený. Stačil jakýkoliv závan větru.
"Pojď větríčku! Duj! Duj!" zakřičela El do davu.
To mě ale vážne dostalo.
.
"Udělejte tři kroky vpřed."
"Kam asi ty debile?" chtělo se mi křičet, když už to zopakoval snad potřetí, ale to už se na mě přitiskla masa lidí a já se pohnula, i kdbych chtěla zůstat stát na místě. A jak to najednou šlo.
.
"I think I could get three of my buts in it."
Jo Jarede, tu větu jsi tam vážně neměl říkat. Někteří lidé pak mají zvláštní asociace. A tak už kromě bratrů v triku existují i bratři v slipech...
.
Pořád mi to připadá jako sen. Ale přitom jsem tam byla. Byla jsem tam. Byla! Všecbno se mi to ale slévá do jedné velké bláznivé pestrobarevné šmouhy. Nějak si nedokáži vybavit, kdy se co odehrálo? Tohle se stalo ve středu? Ve čtvrtek? A jakou hráli první písničku? A co bylo další? Kdy se na pódiu objevila dvojčata? Otázky, otázky a zase otázky. Nevím a je mi to upřímně jedno. Protože ten pocit, ten nikdy nezapomenu.
.
Where are you, my replay button? I want to go back. To feel it again. And again. And again. And never stop. Sakra... Já chci znovu. Fňuk. Ale to je mi teď asi prd platný...

Je čas udělat "pápá"

20. června 2011 v 20:42 | Awia |  My dear diary I want to tell you what happend to me...
Vím, je to nemilé, ale lidi, já se miluju! Neptejte se mne, jak jsem na to přišla, protože to sama nevím, každopádně tento fakt na celé věci nic nemění. Jsem prostě úžasná. Skvělá. Dokonalá. Poslední dobou překonávám sama sebe. Jsem na sebe pyšná. Ale co je hlavní, jsem sama se sebou spokojená. A možná i víc než jen to.
.
I'd like to smile and never stop.
I'd like to cry because of laughing.
I'd like to stay in love with myself.
I'd like to feel this was forever.
.
Dnes jsem si byla pro vysvědčení (nejen to maturitní). Nejprve jsme jako panácí stepovali před sálem, abychom nakonec nakráčeli do auly přírodovědecké fakulty za doprovodu svatebního pochodu (no, ten to nejspíš nebyl, ale mně to tak znělo) a posléze za zvuku "optimistických" pohřebních skladeb dostali papír, na který jsem tak dlouho čekali. Byla to fraška. Měli nám to normálně rozhodit a bylo by. Nebyla jsem jediná, kdo tento názor zastával.
.
Velké loučení se nekonalo. Proč taky? Už se těším na změnu prostředí. Těším se na nové lidi. Těším se na Brno. Protože já tam půjdu. Protože jsem prospěla ... s vyznamenáním. Vím, tato skutečnost mi bude v životě k ničemu, ale je to skvělý pocit vidět to napsané na tom papíře, když jste v to ani nedoufali. Mé cíle byly prosté - hlavně projít. A to se povedlo.
.
Už ve čtvrtek. Už se to blíží... Řekla jsem si, že MUSÍM. Alespoň jednou za život. A splním si to. Jo!
.
Nebrasče nejspíš bude vydávat Malé kluky... Potřebuje je přejmenovat. Chápu, ten název není zrovna nejkratší, ale právě on je jednou z věcí, tkeré na tom příběhu miluju. I tak si ho koupím. Pokud vyjde knižně.
.
Píšu romantické slátaniny, které se mi líbí. Píšu z pohledu patetického Fantoma, který je ve skutečnosti krásně nepatetický. A K. se pořád nehlásí ke slovu, ale mně to nijak nevadí...
.
Kreslím. A vracím se tak ke svým starým hrdinům. Chrabrého rytíře, sira Leita Cartiera, jsem si nakreslila dnes (dobrá, začala jsem včera) a jsem s ním i přes veškeré chyby, kterých jsem se nevědomky dopustila, spokojená. Je to moje nejlepší práce.


Cítím se krásně.
Je mi krásně.
A vy se mějte taky krásně.
.
A.

Beth Revis - Napříč vesmírem (Across the Universe)

16. června 2011 v 14:13 | Awia |  Nlezeno, polapeno, přečteno
.
Sedmnáctiletá Amy se připojí ke svým rodičům, kteří byli jako jedni z mála vybráni, aby osídlili novou planetu. Na palubě nejmodernější vesmírné lodi Godspeed ji tak čeká 300 let, které stráví zmražená v ocelové krabici, než jako Šípková Růženka procitne ze svého kryotického spánku a bude moci přivítat cizí svět, jež se jí má stát novým domovem. Jak však mohla tušit, že bude násilnicky probuzena o 50 let dříve? Mladá dívka je tak nedobrovolně vržena do života na lodi, která se řídí podle vlastních pravidel.
Amy si rychle uvědomí, že její probuzení nebylo jen pouhou chybou počítače. Někdo z těch několika tisíce obyvatel lodi se ji pokusil zabít. A pokud Amy rychle něco udělá, její rodiče půjdou na řadu jako další… Komu však může věřit, když na ni na každém kroku čekají jen samé tajemství a lži? Ale přesto se tu najde někdo, kdo na ni už čeká, kdo ji chce ochránit a udělá klidně i více než jen to, pokud mu to dovolí… Elder - budoucí kapitán lodi a láska, kterou neviděla přicházet.
.
Vědecká fantastika? Ve vesmíru? A co teprve, když se do ní pustí žena?! Katastrofa? Možná… Beth Revis se tohoto úkolu zhostila po svém, rozhodně se jí však nedá upřít, že by jej nezvládla na výbornou. Nečekejte sáhodlouhé popisy nových technických vymožeností či snad principů, na jakých principech daná zařízení přesně pracují; jemná ruka něžného pohlaví se na tomto díle nezapře, a proto se spíše než na techniku zaměřuje na děj, postavy a emoční stránku příběhu. I tak však knize nic neschází a dovolím si říci, že jde o napínavý thriller, který dokáže upoutat i staršího čtenáře než jen věkovou skupinu, které je primárně určen.
Příběh, který nám tu autorka předkládá, rozhodně není běžnou romancí pro náctileté. Ano, na první pohled tu máme vše potřebné - ústřední dvojici skládající se z hezké dívky a švarného mladíka, ústředního nepřítele v podobě starého a věčně nevrlého velitele lodi a nakonec také neznámého vraha představujícího nebezpečí pro zmraženou posádku, jež je proti jeho útokům naprosto bezbranná. Přesto však každý čtenář již po pár stránkách rád uzná, že toho v sobě tato kniha skrývá mnohem, mnohem víc.

Ach to dilema!

15. června 2011 v 14:07 | Awia |  Rubbish
Znáte to (nebo možná taky ne). Máte příběh, zápletku, perfektně vymyšlenou dějovou linii. Vše se vám odehrává přímo před očima jako film a vy se, povzbuzeni faktem, že konečně víte o čem psát, chopíte pera a začnete osudy svých hrdinů přenášet ze své hlavy rovnou na papír. Když v tom … problém! Na scénu přichází nová postava a vy nevíte, jak ji pojmenovat.
.
Upřímně? Kdyby jen nová … Když nemáte jméno pro hlavního představitele, je to mnohem závažnější problém. A přesně to se mi stalo u pana Fantoma.
.
Dobrá, nejedná se o žádnou katastrofu světového měřítka, nikdo kvůli tomu neumřeme a jeho jméno je ve skutečnosti naprosto nepodstatné, jelikož se v příběhu nejspíš nikdy neobjeví, ale přesto… Přesto se jedná o věc, která ke každému člověku patří, do jisté míry ho dělá tím, kým je, a můj fantom by se tak z mého snového světa přenesl zase o kousek blíž realitě.
.
Jméno.
.
Většinou k vám přijde samo s danou postavou. Stačí jen zavřít oči, představit si ji, ponořit se do ní a vy najednou vidíte těch pár písmenek, které ji budou označovat po celý příběh. Většinou se tak stane během zlomku vteřiny. Přítel K.? Pavel. Její bytná v Londýně? Jenna. Fantomova nejlepší kamarádka (a ex-přítelkyně)? Linda. Fantomův brácha? Greg. Fantom? Fantom… A ať se do jeho postavy nořím jak chci, nevidím nic než jen černočernou tmu. Přitom o něm vím (téměř) všechno.
.
Awia se zamyslí nad jeho osobností a nechá myšlenky volně plynout...
.
Kretén. Imbecil. Naprostý idiot. Egoista, co si myslí, že je snad středem celého vesmíru. Chová se jako rozmazlený fracek, i když už dávno není dítětem. Majetnický blbeček, který nikdy neprohrává a ne nebere jako odpověď. A přitom umí být i milý, pozorný, galantní… hotový kavalír! Ovšem to jen v případě, když se mu chce. Když mu to za to stojí. Nebo když je s K., která si ho nevědomky omotala kolem prstu a udělala z něj patetického debila. Jo. To je on. Fantom.
.
Ale k jeho osobnosti mi zkrátka nic nesedí. Ať se snažím, jak chci … pořád si nevybral. Pořád neví. Tápe. A já bych mu ráda pomohla, ale sama musím uznat, že ani já ještě nepřišla na nic, co by se mu mohlo alespoň z části zamlouvat. Ano, vážení, mé postavy si totiž jména vybírají ve většině případů samy.
.
Chtělo by to … něco neobvyklého, mužného, sexy … zároveň však jemného, něžného, schopného citu. Už chápete ten problém? A já nemůžu na nic přijít. Neudělám z něj přece Petera, když se k němu jméno Peter absolutně nehodí.
.
Navíc … I'm obsessed with male names starting with "J". Když ono to v té angličtině zní tak hezky.
.
John. Johnny. Johnatan. Joseph (ne, toho už mám). Joel (toho taky). Jason. Jim. Jimmy. Jeff. Jeremy. Jasper. Jared. Justin. Jacob. Julian. Joe. Joefrey. Jaimie. Jake. Jackson. Josh. Jack. Jace. James… A zté šílené změti na vás vyskočí?
.
Jade
.
Hezky to zní. Pomalu ochutná jméno na jazyku. A dobře se vyslovuje. Je takové jiné, téměř exotické… jedovaté jako had, který se vás chystá uštknout. Nebezpečí. Síla. Respekt. Strach. Líbí se mi. Ale postrádá bezpečí, oporu, pocit jistoty. I tak. Možná… Možná bude Jade. A nebo taky ne. To už je ve hvězdách. Co myslíte vy?
.
Nechť žije věčné dilema spisovatele!
A.

Presumpce neviny

9. června 2011 v 21:03 | Awia
Další momentka ze života K. a jejího fantoma. Když se to stalo poprvé... Časově předchází "Co se škádlívá..." a měla tu být zveřejněna jako první, ale jeden odstavec se stále nechtěl dopsat. Tak vám ji přináším až teď. Úvodní část tentokráte z pohledu pana Fantoma. Snad se bude líbit. :)
.
UPOZORNĚNÍ: V povídce se vyskytuje erotický obsah a sexuální narážky, není proto vhodná pro čtenáře mladší patnácti let! Pozn.: Sexuální orgie nečekejte. Varování je zde pouze pro šťouchaly.
.
Její smích pro tu chvíli zaplnil celou místnost. Rozpínal se do všech stran, dokud neprostoupil všemi kouty a neodrazil se zpět sotva slyšitelnou ozvěnou. Díval jsem se na ni, jak se vlivem křeči svezla na jednu z kuchyňských židlí. Chvílemi si pažemi objímala bolavé břicho a snažila se zkrotit neposedné veselí, které ji právě cleou zmáhalo.
Smála se a nic ji nedokázalo zastavit.
A byl jsem to já, kdo ji rozesmál.
Ten úžasný pocit byl k nezaplacení.
Mohl bych se tak na ni dívat celé věky. Na její oči barvy jarního nebe těsně po rozednění. Na její rty zvlněné do jemného úsměvu, když ta rajská hudba ustala. Na ten roztomilý ďolíček ve tváři, který se tam objevoval vždy, když pozvedla koutky. Na její krk. Na její šíji, jež přímo vyzývala k zaplavení polibky. Na její drobné ruce, štíhlé nohy, všechno! Mohl jsem toužit po doteku jejího těla, snít o sladkých slovech zašeptaných rozechvělým hlasem za noci plné hříchu, představovat si, jak je se mnou, moje… Ale to bylo všechno, co jsem směl. Stačil by jen náznak, žertem myšlená poznámka a všechno kouzlo by se rázem vytratilo. Stáhla by se zpět do své ulity, pryč z mého dosahu, do říše smutku a bolesti. Ale i to málo, co se mi dostávalo, bylo víc, než jsem si zasloužil.
Být s ní znamenalo muka. I tak jsem nedokázal odejít. Nechtěl jsem… Bez ní život ztrácel smysl. Vyzařovalo z ní zvláštní světlo, které pozvolna prostupovalo temnotou mé duše, vnášelo do ní klid a mír a postupně v mém nitru zaplňovalo to prázdné místo, o němž jsem si myslel, že se ho nikdy nezbavím. To ona byla tím, co jsem celý život hledal.
Zachytila můj pohled a tázavě nadzvedla obočí.
"Děje se něco?" zeptala se, tváře růžové a oči lesklé od slz bujarého veselí.
Na čele jí vyvstala drobná vráska znepokojení. Uvědomil jsem si, že se na ni dívám příliš dlouho. Okamžitě jsem svůj zrak stočil jinam a mé oči spočinuly na kuchyňské lince. Uvolněnou atmosféru prostoupily rozpaky. Sakra, musím něco říct...
"Ne nic."
Svou lež jsem podpořil falešným úsměvem. Nevěřila mi.
"Jen si vezmu něco k pití," plácl jsem první věc, která mě při pohledu na dřez napadla. Dokonce jsem měl i trošku žízeň. Natáhl jsem se pro sklenici, když se nálada v místnosti opět změnila.
"Promiň…" zašeptala. "Jsem špatná hostitelka."
"To nevadí, já se obsloužím sám."
Nic neříkala. Periferním viděním jsem zaznamenal, jak se smutně usmála. Dívala se do země a já mohl jen hádat, co se jí právě honilo hlavou.
Zmatený tlukot srdce rozechvíval celé mé nitro. Kam se poděla má sebejistota? Kam zmizelo mé bezprostřední vystupování? Takto jsem se necítil už … dlouho. Téměř jsem si nepamatoval, jaké to je být před ženou nejistý, ale s ní jsem si připadal jako nemotorný puberťák, který se všemožně snaží zaujmout svou tajnou lásku a žalostně se mu to nedaří. Plný rozporuplných pocitů jsem lehce otočil kohoutkem. Stále ještě zaneprázdněn sám sebou jsem strčil sklenici pod proud vody. Neměl jsem ponětí, jak se mi to podařilo, ale v dalším momentě ze dřezu vystřelil menší gejzír. K mé smůle mířil přímo na mě.
"Do háje!" zaklel jsem nahlas a uskočil zpět. Moje nová košile byla naskz promáčená.
K. ke mně celá vyděšená přiběhla. "Jsi v pořádku?" zajímala se okamžitě.
Slabá sprška se ještě odrážela od upuštěné sklenice. Zastavil jsem proto vodu a zjišťoval škody. Kromě toho, že jsem zmáčel půl sebe i miniaturní kuchyňky, se nic závažného nestalo. Nebylo tu žádné jídlo, žádné důležité dokumenty… Nic jsem nezničil. Spadl mi kámen ze srdce.
"To je dobrý, jen jsem se polil."
S úsměvem jsem nad tím mávl rukou, i když mi bylo spíše do breku. Opět jsem se před ní ztrapnil. Tak jako už tolikrát předtím.
"Jsem idiot," konstatoval jsem nakonec a poprvé jsem se tak nazval způsobem, jakým mne už tolikrát pojmenovala. "Ale neboj, vlastní nepořádek si po sobě ještě dokážu uklidit."
Natáhl jsem se pro utěrku. Mokrá látka se mi přitom nepříjemně lepila na tělo. Rozhodl jsem se jí zbavit. Stačilo jen pár rychlých pohybů a košile skončila pohozená přes opěradlo židle, na níž ještě před chvílí seděla má malá mořská víla. Otočil jsem se, abych po sobě utřel tu spoušť, a naše těla do sebe narazila.
Už několikrát jsem se ocitl v její bezprostřední blízkosti, ale toto byla jedna z těch situací, kdy vzduch kolem nás houstnul a já si plně uvědomoval, v jak nedosažitelné vzdálenosti mi i přes přímý kontakt našich těl stále zůstávala. V těch momentech úsměv mrzl na rtech, dozníval společný smích a ona mi unikala…
Čekal jsem na zlomový okamžik, kdy se stáhne, ale ten nějak nepřicházel.
Upřeně jsem se díval přímo před sebe. Bál jsem se toho, co bych mohl spatřit, kdyby se mé oči stočili dolů jejím směrem. Nakonec jsem to přece jen udělal.
Myslím, že mé srdce v tu chvíli vynechalo.
A pak se rozbušilo až závratnou rychlostí.

Já, mé druhé já a Awia

8. června 2011 v 12:44 | Awia |  My dear diary I want to tell you what happend to me...
Jestli jste mi včera, když jsem psala oborový test na angličtinu, nedrželi palečky, tak vězte, že já se to dozvím, a potom, potom ... Ještě nevím, co s vámi provedu potom, ale třeste se, protože má mysl je zvrácená a v kombinaci s tou pomstychtivou částí mého já dokáže vymyslet pekelně krutý trest. A ten, jak je známo, nikoho nemine. MUHAHA.
.
Ale teď vážně. Upřímně by mě zajímalo, kolik lidí vůbec vědělo, že nějaký takový test vůbec píšu, neboť jsem to nikde veřejně nerozhlašovala. Proč taky, když je neúspěch zaručen? A i když vím, že si o studiu anglistiky můžu nechat leda tak zdát (ale je to krásný sen!), stále tu zůstává ta maličká část mé osobnosti, která stále naivně doufá. Zabijte ji někdo. Prosím. Protože právě ona bude šíleně zklamaná, až si za čtrnáct dní přečte "nepřijat(a) pro neprospěch u přijímací zkoušky".
.
Ale teď šedesát bodů bych přece mohla mít, no ne?
Zmlkni huso, to se nestane!
Proč ne?
Protože jsi blbá, to ti ještě nedošlo? Vždycky se snažíš o něco, na co nemáš.
Když já bych tak moc chtěla...
Jo, já bych chtěla taky spoustou věcí, jenže chtít v životě prostě nestačí.
Ale...
Žádný ale! Nic nebude, je ti to jasný? Protože já vážně nestojím o to, abys mi tu pak zase brečela.
.
A stejně budu. Takže je to jedno. Výdyť já si ani nepamatuji, o čem tam ty články byly! A jediné, co mi teď straší v hlavě, je onen příšerný fakt, že ve třetím cvičení bylo v té větě špatně slovíčko "but", ale já si to uvědomila, až bylo po zkoušce... Klasika.
.
Nechť žijí České dráhy, lidská debilita a Awiina naivita!
adios

Když srdce pláče...

5. června 2011 v 18:38 | Awia |  My dear diary I want to tell you what happend to me...
Avril Lavigne - Smile
.
Ta písnička jako by se mi svým názvem naprosto otevřeně a nepokrytecky vysmívala. A přesto... Přesto jakmile zazní její poslední tóny, klikám na tlačítko "přehrát znovu" a ona jede opět od začátku. A ještě jednou. A ještě. Pořád dokola.
.
Asi bude pršet, probleskne jí hlavou při pohledu na šedá mračna pomalu zaplavující oblohu. A ona od té doby čeká... Čeká na první kapku, která spadne, aby mohla vyběhnout ven a běžet daleko za vesnici, kde by si lehla uprostřed pšeničného pole a křičela... Jenže ten den se deště nedočká.
.
Občas mi připadá, jako bych byla od okolního světa oddělena nějakou neviditelnou stěnou. Jsem tu a přece nejsem. Pláči, ale mé slzy nikoho nezajímají. Chtěla bych se smát, bavit se ... žít. Ale místo toho jsem pohřbena zaživa.
.
And if not, when tell me - why do I have that feeling my life is passing me by?
.
Snažím se, ale jako by se ode mne všechno, co chci neustále vzdalovalo. Zdá se, jako by stačilo natáhnout ruku, ale když to udělám, mé prsty nenahmatají nic než jen prázdný vzduch. Proč se musím vždy snažit o něco, na co nemám? Proč vždycky musím chtít věci, keré mít prostě nemůžu? Proč...?
.
Proč mám pocit, že nic není tak, jak má být?
.
V dáli zase zahřmělo. Její hlava se nezávisle na její vůli otáčí směrem k onu, následována očima, které opouštějí obrazovku počítače a s nadějí vyhlížejí ven na šedou oblohu. Ale i těžké mraky jí unikají. Utíkají před ní při své pouti oblohou a ztrácejí se kdesi v dáli. Ve městě bude pršet. Ale tady ne.
.
Chtěla bych bojovat. A pro jednou vyhrát, když už mám v životě neustále vyhrávat. Alespoň tentokrát. But how should I defeat my enemy, when it is myself I'm fighting against? Protože nejhorší boj je ten, který vedete sami se sebou. Tak jak? Jak mám vyhrát, když vítězství znamená prohru?
.
Zavře oči a v myšlenkách cestuje časem dopředu. Copak tohle je nějaká budoucnost? A první slza jí skane po tváři, následována desítkami sestřiček, které jedna za druhou putují dolů po její tváři.
.
Já už tyhle pocity nechci!
Klidně vám je daruji, aniž bych chtěla něco na oplátku.
Nechcete?
Vždyť já se vám nedivím.
Kdo by chtěl...