Květen 2011

Co se škádlívá...

31. května 2011 v 20:08 | Awia
UPOZORNĚNÍ: V povídce se vyskytuje erotický obsah a sexuální narážky, není proto vhodná pro čtenáře mladší patnácti let! Pozn.: Sexuální orgie nečekejte. Varování je zde pouze pro šťouchaly.
.
Neplánovala jsem krást cizí srdce. Natož jemu. Stalo se to bohužel rychleji, než jsem stihla cokoliv udělat. Jedno náhodné setkání změnilo život nám oběma. Po dlouhé době jsem byla první ženou, která ho odmítla. Myslela jsem, že se ho tím zbavím, ale podepsala jsem si rozsudek smrti. Teď už vím, že z mého života neodejde. Ani kdybych chtěla… Ale já nechci. Už ne.
.
Moje první myšlenka, když jsem vstoupila do jeho ložnice? Jo, taky bych chtěla mít takový pokoj jen sama pro sebe. Má vlastní komůrka však stěží zabírala třetinu toho, co se rozprostíralo přede mnou. Někdo si takový luxus zkrátka může dovolit. Já mezi ty šťastlivce bohužel nepatřila. Rozhodně jsem však neplánovala celou dobu postávat někde v koutku jako šedá myška. Když už jsem se tu jednou ocitla, plánovala jsem si to náležitě užít. A ta postel u protější stěny mě jasně vybízela, abych ji šla hned teď vyzkoušet.
Chtěla jsem se na ni posadit, to však mou pozornost upoutala knihovna. Police plné úhledných řad a komínků si přímo říkaly o to, abych je šla prozkoumat. A jako správný milovník šustění stránek a vůně papíru jsem si to prostě nemohla odpustit. Nedalo se odolat. Bylo jich tam tolik! Samozřejmě mě také zajímalo, co asi můj fantom čte.
Zvědavě jsem očima přejížděla jednu polici za druhou. Kromě klasiků světové literatury jsem našla i autory, jejichž jména jsem v životě neslyšela. Vedle beletrie se tam nacházely odborné publikace, slovníky, životopisy vědců i umělců. Zahlédla jsem tam i Bibli a něco, co mi připomínalo Knihu mrtvých, stěžejní knihu tibetského buddhismu. Na první pohled naprosto chaotická sbírka nejrůznějších titulů. Přesto jsem v tom cítila jakýsi pořádek, skrytý řád. K jeho osobnosti se mi navíc právě něco takového naprosto hodilo.
Nevím proč, ale už na první pohled mě zaujala ta malá béžová knížečka. Krčila se mezi dvěma čtyř set stránkovými svazky a chudinka se mezi nimi úplně ztrácela. Mému zkušenému oku však neutekla. Útlý hřbet nezdobil žádný nápis, tak jsem ji opatrně vytáhla. Co když to byl jeho tajný deník? Skutečnost však byla poněkud jiná.

(téměř) VYSMÁTÁ

18. května 2011 v 16:27 | Awia |  My dear diary I want to tell you what happend to me...
Maturita. Když jsem nastupovala na střední, na něco takového jsem vůbec nemyslela. Jistě, všichni jsme věděli, že nás to čeká, ale bylo to přece tak daleko... A ačkoliv se tato zkouška dospělosti každým dnem přibližovala, stále zůstávala jaksi mimo můj dosah. Šlo o něco nepředstavitelného, téměř neskutečného. A pak to najednou bylo tady. Moc blízko.
.
Ale dala jsem to a to je hlavní!
Dokonce nad má očekávání ... což mi však stejně nikdo věřit nebude, ale budiž.
.
Nebudu ze sebe dělat siláka. Během svatého týdne jsem se několikrát složila. Z části proto, že jsem nabyla dojmu, že nic neumím. Z části proto, že jsem se nedokázala donutit naučit. Nechtělo se mi. Pořád byl čas. A potom náhle nebyl. Čekání na popravu bylo to nejtěžší, co mě snad na maturitě jako takové potkalo. Kolikrát jsem si přála, abych to měla už za sebou? Ale když přišlo na věc, najednou se mi zachtělo ještě jeden den navíc. To už zbývaly poslední minuty do mého nástupu.
.
Mé reakce na stresové situace jsou poněkud zvláštní. Světe div se, ale byla jsem to já, kdo uklidňoval ostatní, to já se celý den usmívala, to já hýřila vtipem. Dokonce mi bylo řečeno, že bych měla maturovat častěji, protože tak skvělou náladu u mně někteří za celá čtyři léta studia nezažili! Občasné záchvaty nervozity jsem zaháněla pryč svým imaginárním samopalem a samozřejmě také řádnou zásobou čokolády. I když mi z ní docela dost zbylo (nebojte, dnes už to není), ale to jednoduše proto, že jsem neměla myšlenky na jídlo. Byla jsem tam od jedné do čtvrt na sedm, ale když jsme skončili, připadalo mi, jako by byly tři. A já se usmívala, když opouštěla ústav s názvem gymnázium a můj mozek pomaličku zpracovával informaci, že už to mám za sebou.
.
Ano, je to o vědomostech. Ale je to také o štěstí. Je to o začátku. O tom, že když ze startu vyrazíte správnou nohou, doběhnete do cílové rovinky. Začínala jsem latinou. Do té místnosti jsem vstupovala s myšlenkami na Roscia. Chtěla jsem ten text. Přála jsem si ho. Když však verdikt zněl číslo osm, neklesala jsem na mysli. Bylo to pod desítku a to bylo hlavní. Žádná básnička. Žádný těžký text. Žádná složitá gramatika, kterou bych neprocházela. Je to zvláštní, ale já se na tom potítku i nudila. A ne jednou.
.
Teď už mě čekají jen písemné. Ne, nebudu se na ně učit. A ne, nepřipouštím prohru. Zvládnu to. Strach mi to nenažene. Přežila jsem ústní. A horší než TSP na Masarykovu univerzitu to být nemůže! Takže zpráva pro všechny, které to tento týden či snad někdy v blízké či daleké budoucnosti čeká - nemusíte se bát. Pokud ty čtyři roky v lavicích nespíte a občas tu věc jménem mozek zapnete, projít maturitou musíte!
.
Tak to dopadá, když...
... když se z pěti předmětů učíte jen na dva.
... když máte tu nejšťastnější ruku ze všech.
... když máte chuť se usmívat.
... když skáčete učitelům do řeči.
... když vás smůla zastihne při ZSV, kdy si vytáhne kombinaci otázek, které jste se neučili.
... když z toho i přes to dostanete za dva.
... když jste z angličtiny druzi nejlepší (za ten den).
... když mluvíte.
... když projdete.
... když už to máte za sebou.
.
.
Tak já se pro dnešek loučím.
A nezapomeňte se mít Awískově!

*název vložte dle libosti*

16. května 2011 v 22:12 | Awia |  The way I think, the way into my heart...
.
.
.
.

Opilí láskou tančíme mezi kapkami deště
Tak pojď blíž - já chci tě ještě
Chci znovu zažít bláznovství těch dnů
Chci slíbat smutek ze tvých svůdných rtů
Chci zase lítat vzhůru do oblak
Když srdce mé bije jak na poplach
.
Ráda bych se skryla v tvé náruči
Jediné, co bezpečí mi zaručí
Na okraj světa, do pekla i do nebe
Šla bych, lásko, klidně pro tebe
Pro tvůj úsměv, pro ten bych umřela
Pro tvoje oči Kaina i Ábela
Pro tvou smutnou tvář jako bych nebyla
Pro polibek bych i zabila
.
U mrtvoly stát, prosazovat presumpci neviny
Když před tebou hájím hříchy Eviny
Už nechci čekat, žádné slzy plné hořkosti
Na kolena padnout, zůstat ve tvé blízkosti
Tvého stínu se domáhat, tebe vedle sebe mít
Ať usmívat se můžu, ať můžu zase žít
.
.
.
.

Sedmikrásky

10. května 2011 v 22:39 | Awia |  The way I think, the way into my heart...
.
.
.
.
.toužím
po tvém úsměvu
po blízkosti tvého těla
hřeším
abych měla u sebe
co jsem vždycky chtěla
blázním
když do ucha mi šeptáš
sladká slůvka lásky
a pak si tu básním
a po zdech kreslím
sedmikrásky

Hola!

9. května 2011 v 21:54 | Awia |  Rubbish

Já se učím Platóna, víte? Tedy ... učila jsem se. Aneb, jak se říká - všho moc škodí - i učení! ^^' No, ne že bych něco uměla... Každopádně, tu je obrázek. V poněkud nezvyklém stylu. Ale co?! Tak jsem zskusila něco jiného. A mně se to líbí! *vyplázne jazyk na všechny, kdo s ní nesouhlasí* Uznávám, má to své mouchy, ale ... ne, mně se je nechce vychytávat. Zapomněla jsem si lepačku a rukama to jde těžko. Takže ... asi tak.
.
Dodatečná otázka pro všechny statečné: Kdo je postava na obrázku? Jako nápověda vám musí postačit, že se jedná o člověka z povídky, kterou si můžete přečíst zde na blogu. To už tak těžké není, ne? Pár zasvěcencům může napovědět i nadpis, kdyby si přece jen nebyli jisti.
.
Adios!
A žijte v míru. :)

S taškou přes rameno a králíkem v podpaží...

6. května 2011 v 20:02 | Awia |  My dear diary I want to tell you what happend to me...
.
.
.
Vždy jsem si přála příjít do školy vy pyžamu. Dnes jsem si to přání splnila.
.
.
Pamatuji si na den, kdy jsem do toho ústavu vstoupila poprvé. Tehdy jsem byla malá patnáctiletá žába, co vstupovala do nové etapy svého života. Strach, obavy, radost, vzrušení... Cítila jsem to všechno najednou, ale především jsem viděla cizí tváře, ještě neutvořený kolektiv a hlavně příležitost začít znovu, jinak. Netvrdím, že se mi to podařilo. Spoustu věcí bych udělala jinak, některé bych vzala zpět ... ale o tom jindy. Už delší dobu mám pocit, že (opět) nezapadám. Táhne mě to dál. Moje vnitřní já křičí po změně. Potřebuji jinam. Nové prostředí. Nové příležitosti. Nové tváře. A ačkoli se budoucnosti tak trošku bojím, jelikož je teď značně nejistá, víc než kdy přetím si uvědomuji, že se tato čtyřletá etapa chýlí ke konci a zanedlouho začne nová. A víte co? Já se na to vlastně i těším. Konečně budu moci zase dýchat. Konečně budu moci roztáhnout křídla a létatat vzhůru ke vhvězdám... A i když možná znovu spadnu na hubu, nevzdám to. Budu hledat. A najdu. (Ptáte se, kde beru tu jistotu? Jo, to bych taky ráda věděla.)
.
Dnes jsem tam byla (téměř) napsledy. Dlouho jsem váhala, dlouho se bránila, ale vysvětlete mému pomatenému mozku, že by měl v noci vypnout a spát. Někdy mezi třetí a čtvrtou hodinou ranní za mě navíc rozhodl, že se mi tam chce. O půl šesté ráno, kdy jsem dnes oficiálně vstávala (vzhůru jsem byla asi od těch čtyř), jsem přemýšlela nad tím, jestli toho nebudu litovat. Pochybnosti, pro mne tolik příznačné, mne doprovázely celou cestu do školy. Moje zelené kalhoty spolu s velkým modrým plyšákem přitahovaly pozornost kolemjdoucích i spolucestujících v tramvaji a ve vlaku. To jsem však ještě nevytáhla své trumfy! Pyžamko v plné kráse (i s papučkami), zacuchané vlasy, píšťalku v puse a odporně páchnoucí sprej připravný na všechny neplatiče jsem v celé kráse předvedla o půl hodinku později, kdy jsme já (Ospalka), Žaba, Kočičí žena, Doktorka, Fotbalistka a Pipi vyrazily s kasičkou vesele do města. Tou dobou jsem si už ale užívala.
.
Ptáte se, co se dělo? To si jen pár cvoků ze střední vyšlo po městě, kde od nebohých (a hlavně chudých) spoluobčanů v někřesťanskou ranní hodinu vybírali peníze na svůj maturitní večírek. A hádáte správně - Awia dnes měla poslední zvonění! Jo, teď už je přede mnou jenom to těžší. Každopádně jsem si dnešek řádně užila, rozdala spoustu úsměvů až mě z toho pusa bolela, svým pískáním ohlušila několik lidí a pár jich taktéž zasmradila. Mají platit, zmrdi. Žádné "já jsem taky student" (a co jsme pak jako my, že ...) nebo "nemám drobné" (bereme i papírové, karty pouze s pinem) případně "důchod je nám málo" (jo, jedna koruna by tě zabila, babo) nebereme. Hloupé výmluvy, které stejně na nikoho neplatí. Pod výhružkou příšerného smradu však většina přispěla. A někteří i dobrovolně! Ani nevíte, jak něco takového potěší.
.
Kolikrát jsem si říkala, jaké to bude, až jednou já budu stát před vchodem na naše (ne)milované gymnázium a vyhrožovat mladším ročníkům, že je bez zaplacení "vstupného" nepustím... Představovala jsem si to, ne jednou. Ten scénář mám do teď před očima, ale je nějak vybledlý, zastíněný realitou, mým skutečným zážitkem. Bylo to v mnohém jiné. Lepší. A znovu se to už nikdy nezopakuje.
.
Teď mi snad můžete jen přát pevné nervy a honě štěstí (bude potřeba) tuto neděli a přespříští úterý, kdy půjde o hodně. Prosím... Já chci do Brna. A ráda bych prolezla i u té maturity. Tak uvidíme, zda na to má demence stačí...

Nevidím, neslyším, nedoufám, necítím...

3. května 2011 v 19:49 | Awia |  The way I think, the way into my heart...
V dobách největší krize se směle ozývá moje (slepé a hluché) básnické střevo. Prosím, berte ho z rezervou. To se jen Awia dozvěděla, že o některých věcech si může nechat jen zdát... Je to smutné, ale ano, jsem totálně blbá (teď už oficiálně).
.
.
.
.
.
.
.
padám do hlubin
stále níž
při výstupu schodů do nebe
.
čekáš, až promluvím
hlasem zlomeným
že tady jsem - pro tebe
.
stoupám ke hvězdám
stále výš
jízdenku do pekla si pořídím
.
už ani nedoufám
srdcem svým - bolavým
že život svůj znovu si utřídím
.
.
.
.
.
.
.
Navíc mi NĚKDO (zase) zablokoval mozek a já nejsem schopná normálně uvažovat (jako kdybych toho byla kdy schopná, že?). Přiznejme si to narovinu: jsem troska. A na rekonstrukci je už bohužel (nebo bohudík?) příliš pozdě.
.
Žijte v míru.
(A mějte se Awískově!)