Leží na posteli, oči zavřené
Jak bezmocná loutka
Leží přede mnou
A více už nedýchá
Moc hezké, škoda těch gramatických rýmů (přál x hrál). Možná bych doporučila méně mluvit a více básnit, třeba věta "Jakou další ránu si pro mne osud přichystal?" se podle mě do básně nehodí.
Obraty "s lehkostí si hrál" nebo "smrt v domě" se mi naopak velice líbí. ![]()
[1]: Pic Pac: Děkuji.
[2]: Lomeril: Dík.
[3]: Zuzana: :)
[4]: Tereza Matoušková: Nejprve bych chtěla poděkovat za kritiku. Ale upřímně - při psaní této "básně" jsem nad gramatikou, výrazy a slovy moc nepřemýšlela. Tedy... přemýšlela, ale nepsala jsem slova, nýbrž pocity. Můj strach, mou bolset, mou noční můru, která se stala svým způsobem realitou.
Chrlíš na mě strach! Mám ho taky docela dost, né tedy ze smrti (ty jsi snad viděla mrtvolu, či čeho se bojíš? Z čeho máš strach?), ale ze tmy, z lidí atd. Napsané je to dokonale. Má to emoce, city, jednoduchost, prostě dokonalost sama! Jsem nevěděla, že máš takovej talent na básničky!
[6]: Žirafka: Když jsem sem tuhle "báseň" dávala, říkala jsem si, zda někdo pochopí její sdělení, jestli někdo pronikne mezi řádky, jestli se někdo zeptá. Možná jsi nebyla první, ale jako první ses ozvala. Ne, nejde o strach ze srmti jako takový. Spíš jsem chtěla popsat ten podivný pocit práznoty, šok, zradu... Napsala jsem to krátce po smrti babičky a řekněme, že mne pronásledovala jistá docela dost živá představa. Jinak děkuji. Ale o talentu na básničky bych rozhodně nemluvila. Já toto cosi totiž za báseň nepovažuji...
Krásně napsané :]]