close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Jan Otčenášek - Rome, Julie a tma

27. března 2011 v 10:17 | Awia |  Nlezeno, polapeno, přečteno
Prozaik, autor románů z doby okupace a rozhlasových her, filmový a televizní scénárista. To všechno byl Jan Otčenášek (1924 - 1979) , syn truhláře, který vystudoval obchodní akademii a který se nesmazatelně zapsal do dějin naší literatury. Vystřídal několik povolání a za války se aktivně zapojil do ilegálního hnutí mládeže ve skupině Předvoj. Roku 1960 se stává spisovatelem z povolání, kterým setrvává až do roku 1973, kdy začal pracovat jako dramaturg filmového studia Barrandov. Ve svých dílech Otčenášek rozvíjí myšlenku, že by člověk měl hledat své vlastní cíle a nepodléhat pohodlné, ale prázdné přizpůsobivosti. Zásadní otázka, jak se člověk vyrovnává se současnou dobou a svým okolím, byla pro něj vždy doprovázena otázkou jinou, a to, jak se člověk dokáže vypořádat sám se sebou. Mezi jeho nejznámější díla patří jeho prvotina PLNÝM KROKEM (1952), OBČAN BRYCH (1955), ROMEO, JULIE A TMA (1958), KULHAVÝ ORFEUS (1964), MLADÍK Z POVOLÁNÍ (1968), KDYŽ V RÁJI PRŠELO (1972) a VÍKEND UPROSTŘED TÝDNE (1975).
.
Celková charakteristika
.
Staré domy jsou jako staří lidé: plny vzpomínek.
Mají svůj osobitý život a tvář. Jejích puchřející zdi vsákly již snad všechny pachy, které přebývají v blízkosti lidských příbytků. Dávno z nich vyprchala nic neříkající vůně malty a vápna, tak příznačné pro ty moderní a někdy i trochu fádní krabice na předměstských pláních, které se dosud nevzmohly na vlastní dějiny. Zdi starých domů jsou živé. Jsou živeny osudy, které se mezi nimi odehrávaly.
Co všechno viděly? Co slyšely?
.
Poutavá novela nám vypráví komorní příběh lásky za nacistické okupace. Variace na nejznámější Shakespearovský příběh se odehrává na pozadí nejkrutějšího období protektorátu, kdy se mezi dvěma mladými lidmi pozvolna rodí něžný cit. Válka zde není chápána jako tragédie národa, nýbrž tragédie jednotlivce; autor zde ukazuje, jak se dotýkala života obyčejných lidí. Právě hlubší ponor do psychologie postav, které jsou zobrazeny v konkrétním, reálném prostředí, nám válku svým způsobem přibližuje. Poznali se v parku za jednoho letního večera, když nenastoupila do transportu do koncentračního tábora. Žlutá hvězda ji jasně vymezovala od ostatních. Přesto ji skryl, i když tím riskoval nejen svůj život, ale životy všech obyvatel domu… Emotivní příběh plný starostí, strachu o budoucnost, ale také silné a bolestivé lásky dvou mladých lidí, kteří jsou dennodenně nuceni svádět své vnitřní boje, když si ze všeho nejvíce přejí, aby mohli být spolu, má nešťastný konec tak, jako mnoho jiných - jemu podobných, které se mohly a nemusely přihodit. Kniha nám tak osobitě a s citem předkládá osobní tragédii milenecké dvojice, odehrávající se mezi čtyřmi stěnami malého pokojíku.
.
Leč budu vyhnán! Co mi platna moudrost,
když nedovede Julii udělat,
vévodův ortel zrušit, přenést město!
Čert vezmi moudrost! Neříkej mi nic!

.
Kompozice a děj
Právě Shakespearovými verši začíná Otčenáškova krátká próza odehrávající se ve třinácti kapitolách. Samotná symbolika čísla zde hraje svou roli, neboť právě i ona magická třináctka se podepisuje na tragičnosti celého příběhu naší dvojice. Děj je vyprávěn chronologicky s občasnými odbočkami do minulosti, která jde zde vyložena v rámci vzpomínání několika málo postav, jež v této nedlouhé novele vystupují. Rámec zde tvoří hrůzy okupace.
Hned v úvodu se seznamujeme s Pavlem, studentem gymnázia v maturitním ročníku, jež si i přes útrapy války poklidně žije svůj život. Většinu času řeší obyčejné chlapecké problémy. Sám ničím nevyniká, není hrdinou, ale ani ztroskotancem. Z fádnosti každodenního života jej vytrhne židovská dívka Ester, s jíž se náhodou seznamuje v parku na lavičce. Nejprve si jí nijak nevšímá, až si uvědomí, že děvče vedle něj pláče. Snaží se ji utišit, podat jí pomocnou ruku. Ester odmítá, ale nakonec se mu přece jen otevře a svěří mu své trápení - před nedávnem jí přišel povolávací lístek do Terezína, kde jsou již nějakou dobu její rodiče. Ona však do transportu nenastoupila.
.
"A kdy se máte dostavit?" zeptal se bezvýrazně.
"Měla…," vydechla. "Dnes ráno."
Projel jím studený úlek. "Vy jste tam nešla?"
"Ne."
Zmlkl. Slabě zahvízdl překvapením. Co na tom říci? Možná, že zatímco tu spolu rozprávějí, už ji hledají. Kopají u příbuzných do dveří. Chlapi v kožených kabátech s vyboulenými kapsami, klobouky se sklopenými střechami. Fuj! Tak se s nimi jednou setkal na schodišti domu, kde bydlel s rodiči, a dosud cítí v těla tu mrazivou drkotavou hrůzu, která se zmocnila celého domu.
Otevřít! A prška ran do výplní.
A ona tady…
.
Pavel tak v tomto okamžiku dojde k rozhodnutí: musí jí pomoci. Tajně ji ukryje ve svém pokojíku, jakési studovně, kterou si učinil z jedné místnosti v otcově krejčovně. Idea úspěšného řešení problému se však brzy hroutí. Co když ji tu někdo najde? Jak dlouho se tu bude muset skrývat. Kdy válka skončí? Co s jídlem? Člověk přece má své potřeby… Krásný pocit z dobrého skutku nahrazuje strach. Přesto si je Pavel více než jistý, že by se jinak nezachoval. Každý večer tak chodí za Ester, aby jí dělal společnost. Zároveň jí také z domu krade jídlo, i když ví, že je to pro dospělou dívku žalostně málo. A v malé místnůstce se zrodila láska.
Pár hodin něhy však nedokáže nahradit zbytek dne, jež je plný strach, samoty a tmy. Napjatá atmosféra života v protektorátu se přenáší i do jejich komůrky. Nejprve atentát na Haydricha a protektor následně umírá. Začíná zběsilá štvanice po atentátnících. Seznamy jmen v novinách jsou stále delší. Vypálení Lidic. Konečné dopadení atentátníků. Právě zde příběh vrcholí. Němci, lační po krvi, vyrazili do ulic, prozkoumávají každičký zapadlý kout, aby jim nikdo neunikl. A o Ester skryté v pokojíku někdo ví…
.
Podařilo se mu vykroutit se železného sevření nepřirozenou silou šílence. Potácel se. Narazil tělem o zeď, zpitomělý vším, podnapilý, bušil se do prsou, na nichž plandala rozervané košile, lapal po dechu. "Vy… blázni… já nechci… slyšíte! Já nechci… kvůli smradlavé židovce… ať pojde sama, dokud je čas… já sám… já sám ji vyženu z pelechu… hned teď ji…"
Než se vzpamatovali z úžasu, vřítil se jako zdivočelý tur do chodby. Ke dveřím pokojíku! Nalehl na ně celým tělem, udeřil pěstmi do výplní. Třískal do nich, hekaje námahou, oslepen záští, stoupající až z hlubin jeho posedlosti, a pokoušel se je prorazit. Otevři! Duté rány se chmurně rozlehly starým domem, strach zachvátil všechna patra až po půdu.
"Afmachen! Auf - ma - chen!" řval. Lomcoval klikou, pak s nepochopitelným rozmyslem ji začal páčit vzhůru, chtěje ji vykroutit, vyrvat ze dřeva. Nešlo to. Znovu udeřil klouby do dřeva s vášní běsa. "Aufmachen! Otevři… ty židovská bestie! Jsi tam, já o tobě vím! Auf - ma - chen!"
Ta uvnitř slyšela všechno. Věděla, že se blíží konec.
Rychle svítalo. Narůžovělý přísvit se dral do okna, dunění nepřestávalo. Stále teď vprostřed pokojíku, ustrojené, ruce svěšeny podél těla, a čekala. Už jen čekala. Dech se zpomaloval, vázl kdesi v hrdle. Raději zavřela oči. Bylo to tak lepší. Studený klid. Odevzdanost. Nic nevidět. Brzo už bude po všem. Ta těžká lítost, která bolí v srdci, je on.
Pavle!
.
Ester si uvědomuje, že nemá na výběr. Pokud chce zachránit Pavla, musí se obětovat. Jakmile se jí tedy naskytne příležitost, utíká. Běží ulicemi Prahy, aniž by za sebou slyšela kroky pronásledovatelů. Jen je cítí, jak ji obklopují ze všech stran. Běží, i když sama ví, že je jakákoliv snaha marná. Hlavně se musí dostat co nejdál od něj, od Pavla, aby na něho nepřišli. Běží, i když dávno ztratila svůj kufřík, vše, co do té doby měla. A jediné, co má sílu ji v jejím zběsilém úprku zastavit, je kulka v zádech.
.
Postavy
Mužskou část ústřední dvojice tvoří Pavel. Svým životem se nijak neliší od svých vrstevníků. Nenápadný chlapec, který má před sebou maturitu, dospívá za doby protektorátu. Válka se ho sice dotýká, ale jde jakoby mimo něj. To se změní s příchodem Ester, kdy poprvé pocítí její tíhu. Pomoc židovské dívce bere jako samozřejmost, bere to jako ukázku lidství. Teprve nyní začíná vidět všechna zvěrstva, která zde okupanti napáchali. Je citlivý, ale zároveň silný a odhodlaný v boji za správnou věc. Jeho vzdor je tichý, skrytý za zamčenými dveřmi malého pokojíku, ale přesto odvážný, jelikož Pavel svým činem nepokládá všanc jen svůj život. Smysl pro čest a spravedlnost se mu však stává velkou překážkou, když rodičům nedokáže o svém činu lhát, ale zároveň nemá to srdce, aby jim řekl pravdu o svém skutku. Pavel na rozdíl od Romea na konci knihy přežívá, ale nikdy se již plně nezbavil pocitu prázdnoty, který v něm od smrti Ester zůstává.
Ester vyrůstala v malé vesničce za Prahou v rodině lékaře. Měla šťastné dětství; začátkem války se však začala idyla rozpadat. Najednou z její rodiny byli Židé. Přátelé se s nimi přestávali bavit, lidé na ulici se jim vyhýbali. I tak to dívka nesla statečně. Její bratr utekl, rodiče byli povoláni do Terezína. I jí zanedlouho přišel lístek s údaji o transportu, do kterého má nastoupit. Chce jet za rodiči, avšak strach vítězí. Proč jí už nepíšou? Proč mlčí? Živé a veselé děvče si rychle podmaní Pavlovo srdce. I ona se do něj zamiluje a právě kvůli němu je ochotná vydržet samotu, tmu i všechny ostatní hrůzy, které s sebou její úkryt přináší. Je velmi skromná - raději by si jazyk ukousla, než aby přiznala, že se v malém pokojíku trápí. Její láska je nakonec tak silná, že je ochotná kvůli Pavlovi obětovat život.
.
Občas poslouchala hovor z krejčovny, ale hrčení strojů překrývalo slova, takže rozuměla každému a mysl unikal. Rozdělila si den do drobných úkonů, aby se nezbláznila pocitem zbytečnosti, ztracenosti ve čtyřech kalných stěnách. Ráno se pokoušela cvičit: pět kroků sem a zase tam, pak poručila malátnému tělu, aby udělalo dvacet dřepů, rozhýbala trup a ruce, ale moc to nepomáhalo. Pak uklízela: snažila se udržet svůj pelíšek ve vzorném pořádku, ale nebylo toho moc k uklízení a kromě toho musila být co nejtišší. Co zbývá? Čekat a zase jen čekat. K zbláznění! Ale jemu se ke své trýzni nepřiznala, nechtěla mu přidělávat starosti. Zatít zuby a mlčet!
.
Staroušci, nebo-li Pavlovi rodiče, jsou milí a obětaví lidé, kteří jsou však příliš ustrašení k nějakým velkým činům. Přejí si hlavně, aby byl v pořádku Pavel - jejich vytoužené dítě a jediný syn. V době, kdy se příběh odehrává, je Pavlova matka nemocná, otec již také není nejmladší. Přesto by pro syna udělal první poslední. Trápí ho, že mu jeho dítě lže, přesto ho nenutí říci pravdu. Nakonec se Pavlovo tajemství přece jen dozvídá a i když to pro něj není lehké, rozhodne se synovi v těžké situaci pomoci.
Svou roli zde hraje také pomocník v krejčovské dílně, tovaryš Čepek, symbol lidství. Nemá rád Němce a sympatizuje s atentátníky ha Heydricha. Nelíbí se mu, co se tu děje. Každý den brblá nad novinami, když jen tak zběžně prochází, co se děje. Bez váhání Ester pomáhá, když ji jednou objeví v krejčovně. V příběhu má taktéž jistý moralizační úkol, zvláště když se svým nadřízeným, Pavlovým otcem, řeší, co je správné a co ne.
.
"Děláš ze mě kolaboranta," chvěl se krejčík plačtivým hněvem. "Že mu chci spíchnout ty hadry? Co na tom? Cukrátko? Tím přeci válku nevyhrají! Já nejsem žádný válečník ani hrdina, nemohu si to dovolit…"
"Musíš!" přerušil ho tvrdě Čepek.
Odhodil rozpíchané sako na střihačskou tabuli. "Alespoň jednou v životě musíš! Alespoň trochu, i kdybys měl z toho plné gatě. Hop nebo trop! Jinak bys byl už mrchou. Já taky nejsem žádný Jánošík, to mi hergot věř, ale jsou chvíle, kdy člověk musí ukázat, že je vůbec člověkem, má-li se ještě vůbec kdy podívat slušným lidem do očí."
"Co… co to … propána - meleš?"
Tovaryš vstal, popadl svého mistra a odváděl ho do vedlejšího přístěnku jako náměsíčníka. Bylo mu trochu líto toho uprášeného staříka s krakovským metrem kolem krku.
"Tak poslouchej," zašeptal, když byli sami. "Nechtěl jsem tě strašit, ale cosi mi tu neštymuje, a pak ti to musím zatepla vyklopit…"
.
Do příběhu se taktéž prolíná soused Rejsek, který sympatizuje s Němci a je zde viděn jeho udavač a kolaborant. I on ví o židovské dívce skryté kousek od dílny. A ačkoliv tento postarší alkoholik není okolím vnímán nijak vlídně, je tu jeden fakt, který mu přece jen mluví k dobru - mlčel o Ester, neudal ji, ani ostatní z dílny, udržel tajemství. I tak na konci nevydržel.
.
Jazyk a styl
Otčenáškův lehce poetický styl přidává příběhu na kráse i tragičnosti. Vypravěč ke čtenáři promlouvá spisovným, jemně lyrizovaným jazykem, hraje si se slovy. Zároveň však ví, jak pomocí pomlk a krátkých či nedokončených vět vytvořit napětí. Jazyk postav je poté hovorový, plný slangu i nespisovných slov. Bohaté dialogy mají spád; autor ukazuje mistrné ovládnutí přímé i nepřímé řeči. K dramatizaci však velkou měrou přispívají i vnitřní monology postav plné nejistoty a pochybností, jež bývají umocněny četnými otázkami.
.
Ukázka
"Nač myslíš?" ptala se, když ho přistihla v chmurném zamyšlení, s čelem nakrčeným vráskami. Občas se takhle zapomenul a její hlas pak zalétal do svíravých představ jakoby z velké dálky.
Objel si dlaní tvář a vynutil na ní mdlý úsměv.
"Na hlouposti. Takové všední starosti… nic zvláštního."
Ale tušil, že ji neoklamal. Vzal ji do náručí, ústy jí zavíval oči, pak zabořil obličej do vlasů, utíkaje do té hebké, vonící tmy před myšlenkami, které v něm vytrvale ryly.
Kdybys věděla, říkal jí v duchu, kdyby tušila…
Žhavý červen dýchal do ulic, parky hýřily barvami letních květin jako kdykoliv jindy, slunéčko sedmitečné se vyšplhá po nastaveném prstu a rozepne křidélka jako kdykoliv jindy. Cosi surového bylo v té netečné lhostejnosti přírody; šílela pod horkými paprsky růstem a bujením, zatímco salvy výstřelů se rozléhaly z kobyliské střelnice po městě. Popravší sonderkommanda měla plné ruce práce. Hlavně pušek nestačily vychladnout.
… a rovněž budou zastřeleny ty osoby …
Mám tě ráda, šeptala mu mezi polibky. Líbali se se stálou dychtivostí, ale myšlenky ho dostihovaly i okamžiku, kdy cítil její ústa. Před očima vyvstávaly seznamy s docela obyčejnými, všedními jmény, jaká nosí kdekdo.
Stékala po prvních stranách novin mezi udýchanými prohlášeními protektorátní vlády a zprávou vrchního velitelství branné moci o obkličovací bitvě u Charkova, četla se na plakátech vele programů kin a reklamy na ústní vodu. Odůvodnění skutkové podstavy drtivě stručné: odsouzení poskytovali vědomě úkryt policejně neohlášeným osobám - prásk! - schvalovali atentát - prásk! - odsouzeni pro nedovolené držení zbraní - prásk! - Mám tě ráda! Můj že, za co se ještě bude střílet? Za pohled, za špitnutí přes rameno, za výdech, za nedovolené držení života! Prásk! Prásk! Telefony na pražské centrále gestapa se zmítaly na vidlicích, zprávy pršely, zmatné údaje, udání ze msty, nadávky, kletby, vypisovaly se další milióny za nicotná sdělení, která by vedla k dopadení pachatelů. Kde jsou? Existují vůbec? Snad už jsou mrtvi a střílení nikdy nepřestane. Protože jen hektolitry teplé krve mohou pomstít člověka, který hynul na posteli s rozstřílenými játry. Aparát horečně pracoval, šeptanda, zvětšená až do paniky, mlela naplno.
Mám tě ráda…
Jména, jména, jména. A adresy. A výstřely.
A další seznamy.
(str. 73 - 75)
.
Můj názor na dílo

Přiznávám, že když jsem tuto novelu začínala číst, netušila jsem, o čem je. Možná jsem o ní už jednou slyšela, možná jsem to úspěšně zapomněla. S dočtením posledního řádku jsem se však nemohla zbavit pocitu, že toho bylo až žalostně málo. A přesto právě nevelká délka knihy dodává příběhu to osobité kouzlo, dramatičnost, tragičnost i poetiku. Otčenášek má úžasný styl, který vtáhne do děje. Ví, jak zaujmout čtenáře a udržovat napětí až do posledního okamžiku. Je to nádherný a smutný příběh, který se v té době klidně mohl stát. Právě z oné reálnosti až mrazí v zádech. Láska na pozadí války je vždy krásná a tragická. Nemusím říkat, že se mi kniha velice líbila. Až mám choutky nevracet ji zpátky do knihovny…
.
______________________________
Ukázky převzaty z: OTEČNÁŠEK, Jan. Romeo, Julie a tma, 8. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1982. ISBN 22-096-82
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Shav | Web | 27. března 2011 v 10:52 | Reagovat

Teda, myslím, že se tato kniha stane další položkou na seznamu těch knih, které si musím přečíst.

2 Kitty | Web | 27. března 2011 v 12:38 | Reagovat

Myslím, že v primě jsme o tom trochu mluvili, nebo byla zmínka v čítance. Každopádně když jsem to při uklízení naší domácí knihovny našla, neváhala jsem. Dopředu mě hnal především rozsah :-D.
Už nevím, co jsem si o tom myslela. Nějak to vyprchalo...

3 Awia | Web | 27. března 2011 v 17:16 | Reagovat

[2]: Kitty: Upřímně - zaujal mne autorův styl, knížka se mi líbila, ale že by mne nějak hmatatelně zasáhla, to se říct nedá.

4 Elinka | Web | 27. března 2011 v 20:50 | Reagovat

Tuto knížku jsem četla asi před rokem a připadal mi děj trošku jednoduchý. ALe jinak je to podle mně úžasná knížka s takovou tou romantikou ale i dramatičností. Jako celek se mi to líbilo =)*

5 Awia | Web | 27. března 2011 v 20:52 | Reagovat

[4]: Elinka: Myslím, že v tomto případě byl jednoduchý děj zvolen naprosto záměrně. ;-) Nemůžu se zbavit dojmu, že kdyby to bylo přece jen o něco delší, ztratiloby to to kouzlo.

6 Peťka ;) | Web | 28. března 2011 v 13:30 | Reagovat

tahle knížka má něco do sebe... četla jsem ji asi před rokem a přiznám se, že mi trochu splývá s Petrem a Lucií od Rolanda... naše česká verze přepracovaného shakespeara se mi asi ale líbila víc... byla čtivější a ne tak melodramatická...

7 Awia | Web | 28. března 2011 v 14:03 | Reagovat

[6]: Peťka ;): Mě právě více oslovil Roland, ale máš pravdu, že příběh Pavla a Ester je takový pravděpodobnější, uvěřitelnější a navíc umocněn oním problémem rasové nesnášenlivosti té doby. Přesto však ve mně Roland zanechal hlubší pocity. Ale to je jen můj názor...

8 Kateřina Pecková | 2. dubna 2011 v 0:01 | Reagovat

Byla to jedna z nejlepších knih, co jsem kdy četla a tenhle rozbor je opravdu pěkně napsaný.
Hned jsem si zase vzpomněla na tu atmosféru..

9 TJ | 16. října 2012 v 14:34 | Reagovat

8-O  :-P

10 Anie | Web | 11. srpna 2013 v 18:22 | Reagovat

Četla jsem. Je to skvělá kniha, která nás vtáhne do děje a nedovolí přestat číst, dokud se nedozvíme, jak to dopadne.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.