Bohumil Hrabal - Ostře sledované vlaky

27. března 2011 v 17:12 | Awia |  Nlezeno, polapeno, přečteno
Bohumil Hrabal (1914 - 1997) se narodil v Brně jako nemanželské dítě Marii Kyliánové, která si později vzala Františka Hrabala, správce pivovaru v Nymburku, jež jejího syna adoptoval. Dalo by se říci, že Hrabal, ač nepřímo, vložil celý svůj život do svých knih. Již zmiňovaný Nymburk, s nímž je Hrabal neodmyslitelně spjat, se stal ústředním dějištěm mnoha jeho románů. Inspirace vlastními osudy je patrná. Za svůj život vystřídal mnohá povolání. Za války si vydělával jako úředník, traťový dělník i výpravčí. Jeho první básnické pokusy neprošli kvůli ideologii režimu. Než se tedy začal roku 1963 živit jako spisovatel z povolání, prošel řadu dalších profesí. Stal se obchodním cestujícím, pracoval v kladenských železárnách, taktéž byl baličem papíru ve Sběrných surovinách a nakonec se jako kulisák dostal do pražského Divadla S. K. Neumanna. I když hned jeho prvotina slavila značný úspěch, Hrabal se rozhodně neměl jako v pohádce. S popularitou jeho děl to bylo jako na houpačce - strmé vzestupy následovaly nečekané pády. I tak se však nedá popřít jeho zásadní vliv na literaturu 20. století. Mnohé jeho knihy se výrazně podepsaly i do oblasti filmu, kdy je na stříbrné plátno nepřenesl nikdo jiný než Jiří Menzel, který Hrabala několikrát úspěšně oživil a zvýšil jeho popularitu nejen v Čechách. Mezi nejslavnější Hrabalova díla tak patří povídkový soubor PERLIČKA NA DNĚ(1963), dále knihy jako POSTŘIŽINY(1976), OSTŘE SKEDIVANÉ VLAKY (1964), SLAVNOSTI SNĚŽENEK(1978), PŘÍLIŠ HLUČNÁ SAMOTA (1980) či OBSLUHOVAL JSEM ANGLICKÉHO KRÁLE(1971).
.
Celková charakteristika
Snad nejznámější Hrabalova novela nás zanáší do jistého západočeského městečka blízko hranic, kde místním nádražím za doby protektorátu projíždí německé ostře sledované transporty. Příběh odehrávající se během jednoho dne na konci druhé světové války, však není pouze o válce jako takové. Válka a její důsledky jsou zde zaobaleny pouze zprostředkovaně. Mnohem důležitější jsou osudy hlavních postav, jejich problémy a především činy, které z obyčejného člověka dělají hrdiny. Ačkoli je příběh laděn lehce humorně, nechybí mu dramatičnost a spád. Autor taktéž věrohodně zachycuje danou dobu a nebojí se ani erotických motivů.
.
"Miloši, zejtra máme noční zase spolu… naší stanicí projede nákladní vlak složený z osmadvaceti vagónů střeliva, vezou to v otevřených vagónech, bude projíždět naší stanicí ve dvě hodiny po půlnoci. A mezi naší stanicí a sousední nejsou kopce a žádný stavení… ten celej vlak by mohl vyletět na útraty vesmíru…"
"To jo, pane výpravčí, to jo, ale čím?"
"Všechno dostaneme včas…"
"Kde je ten vlak?"
"Zejtra pojede z Třebíče."
"Teďka zase my budeme ostře sledovat vojenskej transport, že?" zasmál jsem se a v přístěnku se na chvíli setmělo. To hejno polských rysů přeletělo kolem okna.

.
Děj a kompozice
Rámec této nedlouhé novely tvoří konec druhé světové války; dala by se za něj považovat i malá železniční stanička, kde se příběh odehrává. Inspirací se stala autorovi skutečná událost - přesněji výbuch německého muničního vlaku, odpáleného časovým spínačem partyzánskou skupinou. Tato próza rozdělená do pěti nepojmenovaných kapitol však zdaleka není jen o úspěšné akci na jeden německý vlak. Důraz je zde kladen na hlavního hrdinu, jeho strasti i radosti, životní (ne)úspěchy či první lásky.
Vše začíná cestou Miloše Hrmy na stanici, kam se vrací po svém pobytu v nemocnici. Miloš přitom myslí na svou rodinu, dokonce zmiňuje i své předky, jež měli roztodivné osudy, ale především vzpomíná na svou milou Mášu a také na důvod, proč se jednoho dne rozhodl připravit o život. Znemožnit se před ženou je totiž největší potupa, jaká může muže potkat. Smrt si však pro Miloše nepřichází ve vaně, neboť je ve vedlejší místnosti všímavý zedník a jeho čas ještě nenastal.
.
A vložil jsem obě ruce do horké vody, díval se, jak zvolna ze mne vytéká krev, jak je voda růžová, jak ale pořád ta červená krev tak znatelně proudí, jako by mi ze zápěstí někdo vytahoval dlouhý, pérující červený fáč, tančící závojíček… a potom jsem houstl ve vaně, tak jako houstla ta barva, kterou jsme natírali ten plot kolem celých státních dílen a museli jsme do ní lít terpentýn … a hlava se mi naklonila a do úst mi tekla malinová limonáda, která ale byla lehce slaná … a potom ta soustředěné modré a fialové kruhy, který pérovaly jako pohybující se barevné spirály … a potom se nade mnou naklonil stín a tvář zavadila brada zarostlá strniskem. Byl to ten zedník v bílých šatech.
.
Přes časté odbočky je však dějová linie jasná. Na stanici přijíždí vyšetřovací komise, která má prošetřit incident z minulého dne, kdy výpravčí Hubička orazítkoval telegrafistce Zdeničce Svaté zadek. Právě při této události, se nadobro zmaří přednostův plán na postup na komisaře. Večer se pak Hrdlička svěřuje Milošovi se svým plánem. Miloš horlivě souhlasí, ale nedomýšlí celou věc do konečného důsledku. Mnohem více ho trápí jeho komplex (ejakulito prekoks), který se snaží za každou cenu odstranit. To se mu nakonec podaří, když na stanici přichází cizí žena s tajnými informacemi pro Hubičku. Poprvé se cítí jako muž. Tato skutečnost mu taktéž dodá kuráž pro onen rozhodující čin. Přesto však Miloš nedostane šanci ukázat Máše své "vyzrání" neboť je smrtelně postřelen Němcem, který na transportu hlídkoval. Ačkoli je hrdina spokojený se svým činem, uvědomuje si také zbytečnost války a smrti všech, kdo při ní padli.
.
A potom se ozvala detonace. A já, který jsem se ještě před chvílí těšil na ten pohled, ležel jsem vedle německého vojáka dál, natáhl jsem ruku a otevřel jsem jeho tuhnoucí dlaň a dal jsem mu do ní ten zelený čtyřlístek, který přináší štěstí, zatímco z krajiny vyrůstal do nebe hřibovitý oblak, který neustále rostl o vyšší patra a vyšší kouřová mračna, slyšel jsem, jak tlak vzduchu proběhl krajinou a syčel a hvízdal o holé větve stromů a keřů, jak zatřásl v semaforu převodovými řetězy a opřel se o rameno a zatřásl jím, ale já jsem se kuckal a chrčela ze mne krev. Do poslední chvíle, než jsem začal ztrácet z dohledu sebe sama, držel jsem se s tím mrtvým za ruku, a pro jeho neslyšící uši jsem opakoval slova vlakvedoucího té rakety, která přivezla ty zbědované Němce od Drážďan:
"Měli jste sedět doma, na prdeli…"
.
Postavy
Miloš Hrma, dvaadvacetiletý pracovník u drah, je vypravěčem celého příběhu. Citlivý mladík, který se vždy spíš bál a schovával se, než aby bojoval, je sužován pocity cizosti a osamění. Neustále je stíhán představou, že se na něj ostatní dívají skrz prsty; pocit pronásledování ještě zesiluje po neúspěšném pokusu o sebevraždu. Navíc si připadá méněcenný kvůli svému selhání. Právě prožívání své první lásky spolu s neúspěšným přechodem na muže je pro něj důležitější než válka okolo. Možná i to je důvod, proč jde po znovu nabytém sebevědomí jako hrdina hodit bombu na projíždějící vlak. Ale netuší, že se pak se svou Májou už nikdy neuvidí. Hrabal tak však jasně ukazuje, že hrdinského skutku je hoden kdokoliv, třebas i ten, do něhož byste to na první pohled neřekli.
Výsadní místo zde má i výpravčí Hubička, na něhož sice všichni kvůli jeho bláznivým skutkům nadávají, ale ve skutečnosti jej skrytě obdivují právě proto, že si z ničeho nic nedělá, že si i přes útrapy doby dokáže užívat života a že se mu klaní nejedna ženština z okolí. Vyhlášený sukničkář a magnet na problémy si však umí poradit za každé situace. I z incidentu s hloupou Zdeničkou, jejíž orazítkovaná zadnice zvěčněná fotoaparátem jakožto důkaz doličný prošla několika rukama, vyvázne bez úhony. Taktéž se v této postavě odráží zapadlý vlastenec, který se nebojí bojovat za správnou věc.
.
A okýnkem ve sklepě jsem viděl, jak na perón vyšel pan výpravčí Hubička, rozkročil se a díval se na nebesa, a dobře jsem věděl, že už se tam nerozevírá Zdenička, nevystrkuje přes celá nebesa zadnici, ale tiše tam vjíždí nákladní vlak, osmadvacet vagónů, které najednou mizí a do vzduchu tryská obrovský oblak, pořád roste, jako hrady na nebi před lední bouřkou, a ještě výš…
.
Přednosta stanice je zde poněkud komickou postavou - spíše karikaturou člověka, než člověkem samotným. Je to zásadový občan, který si nepřeje nic víc, než aby v práci vše šlapalo tak, jak má. Jeho podřízení však ví, jak mu brnkat na nervy. Možná malinko namyšlený, přesto ve své podstatě hodný pán, který se těší přízně hraběcí rodiny Kinských a co se chodí pravidelně vykřičet k sobě do světlíku nebo se odreagovat ke svým věrným holoubkům, v jejichž chovu si libuje.
V díle je také několikrát zmiňovaná Máša, Milošova milá, s níž se seznámil při nástupu u drah, když spolu měli natírat plot. O její osobnosti toho moc nevíme, jelikož ona sama v celém příběhu vystupuje jen jednou, s určitostí se však dá říci, že je pro děj svým způsobem zásadová. Když se pak s Milošem krátce setkává a přesvědčuje ho, že to nebyla jeho vina, a domlouvá si s ním další schůzku, se na prchavý okamžik zdá, že by se věci mohly stočit k lepšímu. To ale ještě nikdo netuší, jak ona osudná noc dopadne.
.
Myslil jsem na Mášu, na to, jak jsme se poprvé potkali, když jsem ještě byl u traťmistra, který nám dal dva kbelíky s červenou barvou a řekl, abychom natírali plot kolem celých státních dílen. Máša začínala u dráhy zrovna tak jako já, stáli jsme proti sobě, mezi námi byl vysoký drátěný plot, u nohou jsme měli každý svůj kbelík se suříkovou barvou, každý svůj štětec a proti sobě jsme tupali, natírali plot, každý ze své strany, pořád tak tvářemi proti sobě, čtyři kilometry celou bylo toho plotu, pět měsíců jsme takhle každý den proti sobě stáli, a všecko jsme si s Mášou řekli, ale pořád byl mezi námi ten plot; po natření dvou kilometrů toho plotu jsem jednou natřel drát ve výši Mášiných úst tou červenou barvou a řekl jí, že ji mám rád, a ona z druhé strany natřela ten drát taky a řekla, že mě má taky ráda…
.
Jazyk a styl
Hrabal má jednoznačně svůj vlastní osobitý styl, který vkládá do všech svých děl. První osoba novele dodává notnou dávku přesvědčivosti, taktéž i způsob, kterým vypravěč příběh vypráví. Taktéž mnohdy narušovaná linie, návrat do vzpomínek, neustále odbočky a následné návraty - to vše se až příliš podobá mechanismům lidské mysli, která taktéž přebíhá od tématu k tématu. Co se jazykového projevu týče, autor se vyjadřuje převážně spisovně, ale nebyl by to Hrabal, kdyby si do textu neložil své hrabalovské obraty, kterými však text čtenáři přibližuje. V knize nechybí pro Hrabala příznačná dlouhá souvětí a záměrné opakování slov při podrobných popisech nejrůznějších situací.
.
Ukázka
Ani jsem se nepohnul, v ruce už jsem držel tu věc, slyšel jsem, jak do mne přechází tikot toho přístroje, a pak projela lokomotiva, shora byla cloněná plachtou, aby hloubkaři neviděli na dálku, když topič přikládá, a potom jeden vagón za druhým, nízké otevřené vagóny a na nich v bedýnkách střelný prach, bedny proložené vrstvami slámy, tři, čtyři, pět vagónů, počítal jsem si je, měsíc byl skrytý za béžovým mračnem, z něhož se sypal tak hustě sníh, a přece ten měsíček byl pořád vidět jako potopená obruč na dně potoka, který hrká mělkým korytem, sedm, osm, devět, a sníh se rozpadal tak, že jsem na chvíli neviděl ani lokomotivu ani poslední vagón toho vlaku, jedenáct, dvanáct, třináct a potom jsem lehce hodil ten přístroj, jako bych házel do říčky květinu, vypočítal jsem si to přesně, hodil jsem, když se pode mnou ocitlo čelo vagónu, a ten přístroj padl akorát doprostřed vagónu, který si najel do té věcičky, která tam teď ležela a odnášela ten ostře sledovaný vlak k jeho konci, díval jsem pořád, do poslední chvíle na vagón, na tu skvrnu, kterou měla uprostřed, ten čtrnáctý vagón, až sníh, ten vagón zašafroval a já jsem s umínil, že se odtud shora budu dívat ty čtyři minuty, až do té doby se budu dívat z tohohle posazu, jako myslivec vyčkám zde ten moment zkázy, a pak jsem už viděl, jak se blíží poslední vagón s budkou na konci, odkud jednou vyšlehl dlouhý kužel světla se soustředil se na mne, vytáhl jsem revolver a viděl, jak se zableskla hlaveň pušky hned pode mnou.
(…)
Nastavil jsem před ústa dlaň, a když jsem odkašlal, vyplivoval jsem krev. Ten německý voják mi prostřelil plíce a já jemu asi břicho. Teď jsem si uvědomil, proč pan výpravčí Hubička celý večer odprskával, odplivoval. Jako by dopředu viděl tenhle můj konec, protože pan výpravčí Hubičky nikdy z ničeho strach neměl, ono to asi bylo silnější než on, všechno se stalo, než se to stalo…
(…)
Rozpřáhl jsem ruce a lehl si na záda, koutkem úst mi tekla krev a hru´d jsem měl plnou ohně. A najednou uviděl to, co asi pořád viděl pan výpravčí Hubička, že jsem ztracený, že mohu jedině čekat, až ten vlak vyletí do povětří, že kdyby nic jiného, tedy jen tohle mi v téhle situaci musí stačit, protože nic mne nemůže čekat než smrt, buďto umřu na ten průstřel, nebo mne najdou a Němci mne pověsí nebo zastřelí, tak jak to mají zvykem, a tak mi přišlo a došlo, že jsem byl určen pro jinačí smrt, než o kterou jsem se pokusil tam v Bystřici u Benešova.
(str. 79 - 81)
.
Můj názor na dílo
Jak jsem již mnohokrát říkala: nedá se popřít, že by Hrabal neměl styl, ten o má, jedinečný a osobitý, zda však sedne každému z nás, to už je otázkou vkusu jedince. Nechci nijak zpochybňovat jeho podíl na naší literatuře, našly se pasáže, které mne hluboce oslovily, nad nimiž jsem zamyslela, kdy mi mráz přejel po zádech… ale byly tu i takové okamžiky, kdy jsem měla chuť smát se nad absurditou popisovaného. Některé situaci mi přišly až přespříliš vyhrocené, čímž narušovaly reálnost příběhu. Taktéž otázka sexu, která nás celou knihou provází, mi přišla v konečném kontextu hloupá a do teď si nejsem jistá její úlohou v příběhu, kde byla tolikrát přetřásána. Pokud bych se však měla podívat na knihu jako na celek, neučarovala mi, ale také nemůžu říci, že by mne v některých pasážích nechala úplně chladnou.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Tereza Matoušková | E-mail | Web | 27. března 2011 v 18:37 | Reagovat

Já jsem četla od Hrabala pouze povídky v rámci povinné četby a musím říct, že mě to nijak nezaujalo. Ne, že by to nemělo něco do sebe, ale nedokázala jsem překousnout autorův kostrbatý styl. 8-)

2 Awia | Web | 27. března 2011 v 20:59 | Reagovat

[1]: Tereza Matoušková: Tohle jsem četla taktéž jen a pouze kvůli povinné... S čím souvisí druhý velmi důležitý artikl, který tato kniha splňuje - není dlouhá. Jinak bych po ní rozhodně nesáhla. Nic proti Hrabalovi, ale jeho styl mi prostě nesedl. Což však nic nemění na tom, že se mě pár momentů v knize dotklo. Většinou však šlo o mou barvitou představivost v momentech, kdy bych ji měla nejraději vypnutou.

3 Lokusta | Web | 25. července 2011 v 11:54 | Reagovat

Mne Hrabal vyhovuje. Nie je to veľmi objektívne vzhľadom na to, že protivojnová literatúra je jednoducho mojou slabosťou, ale čítala som od neho aj Perličku na dně (neviem, či som to napísala správne), čo je zbierka poviedok a páčilo sa mi to. Obe knihy som čítala samovoľne, nie ako povinnú literatúru.

4 Awia | Web | 28. července 2011 v 20:17 | Reagovat

[3]: Lokusta: Každému se líbí něco jiného. Já jsem od něj prvně četla Obsluhoval jsem anglického krále (po shlédnutí filmu jsem byla zvědavá na knižní předlohu) a tam mi Hrabalův styl až tak nevadil, protože tolik neodbíhal, ale u Vlaků jsem se chvílemi vážně ztrácela.

5 David | E-mail | Web | 1. března 2012 v 15:22 | Reagovat

Bart by to neřekl lépe :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.