Březen 2011

Bohumil Hrabal - Ostře sledované vlaky

27. března 2011 v 17:12 | Awia |  Nlezeno, polapeno, přečteno
Bohumil Hrabal (1914 - 1997) se narodil v Brně jako nemanželské dítě Marii Kyliánové, která si později vzala Františka Hrabala, správce pivovaru v Nymburku, jež jejího syna adoptoval. Dalo by se říci, že Hrabal, ač nepřímo, vložil celý svůj život do svých knih. Již zmiňovaný Nymburk, s nímž je Hrabal neodmyslitelně spjat, se stal ústředním dějištěm mnoha jeho románů. Inspirace vlastními osudy je patrná. Za svůj život vystřídal mnohá povolání. Za války si vydělával jako úředník, traťový dělník i výpravčí. Jeho první básnické pokusy neprošli kvůli ideologii režimu. Než se tedy začal roku 1963 živit jako spisovatel z povolání, prošel řadu dalších profesí. Stal se obchodním cestujícím, pracoval v kladenských železárnách, taktéž byl baličem papíru ve Sběrných surovinách a nakonec se jako kulisák dostal do pražského Divadla S. K. Neumanna. I když hned jeho prvotina slavila značný úspěch, Hrabal se rozhodně neměl jako v pohádce. S popularitou jeho děl to bylo jako na houpačce - strmé vzestupy následovaly nečekané pády. I tak se však nedá popřít jeho zásadní vliv na literaturu 20. století. Mnohé jeho knihy se výrazně podepsaly i do oblasti filmu, kdy je na stříbrné plátno nepřenesl nikdo jiný než Jiří Menzel, který Hrabala několikrát úspěšně oživil a zvýšil jeho popularitu nejen v Čechách. Mezi nejslavnější Hrabalova díla tak patří povídkový soubor PERLIČKA NA DNĚ(1963), dále knihy jako POSTŘIŽINY(1976), OSTŘE SKEDIVANÉ VLAKY (1964), SLAVNOSTI SNĚŽENEK(1978), PŘÍLIŠ HLUČNÁ SAMOTA (1980) či OBSLUHOVAL JSEM ANGLICKÉHO KRÁLE(1971).
.
Celková charakteristika
Snad nejznámější Hrabalova novela nás zanáší do jistého západočeského městečka blízko hranic, kde místním nádražím za doby protektorátu projíždí německé ostře sledované transporty. Příběh odehrávající se během jednoho dne na konci druhé světové války, však není pouze o válce jako takové. Válka a její důsledky jsou zde zaobaleny pouze zprostředkovaně. Mnohem důležitější jsou osudy hlavních postav, jejich problémy a především činy, které z obyčejného člověka dělají hrdiny. Ačkoli je příběh laděn lehce humorně, nechybí mu dramatičnost a spád. Autor taktéž věrohodně zachycuje danou dobu a nebojí se ani erotických motivů.
.
"Miloši, zejtra máme noční zase spolu… naší stanicí projede nákladní vlak složený z osmadvaceti vagónů střeliva, vezou to v otevřených vagónech, bude projíždět naší stanicí ve dvě hodiny po půlnoci. A mezi naší stanicí a sousední nejsou kopce a žádný stavení… ten celej vlak by mohl vyletět na útraty vesmíru…"
"To jo, pane výpravčí, to jo, ale čím?"
"Všechno dostaneme včas…"
"Kde je ten vlak?"
"Zejtra pojede z Třebíče."
"Teďka zase my budeme ostře sledovat vojenskej transport, že?" zasmál jsem se a v přístěnku se na chvíli setmělo. To hejno polských rysů přeletělo kolem okna.

Jan Otčenášek - Rome, Julie a tma

27. března 2011 v 10:17 | Awia |  Nlezeno, polapeno, přečteno
Prozaik, autor románů z doby okupace a rozhlasových her, filmový a televizní scénárista. To všechno byl Jan Otčenášek (1924 - 1979) , syn truhláře, který vystudoval obchodní akademii a který se nesmazatelně zapsal do dějin naší literatury. Vystřídal několik povolání a za války se aktivně zapojil do ilegálního hnutí mládeže ve skupině Předvoj. Roku 1960 se stává spisovatelem z povolání, kterým setrvává až do roku 1973, kdy začal pracovat jako dramaturg filmového studia Barrandov. Ve svých dílech Otčenášek rozvíjí myšlenku, že by člověk měl hledat své vlastní cíle a nepodléhat pohodlné, ale prázdné přizpůsobivosti. Zásadní otázka, jak se člověk vyrovnává se současnou dobou a svým okolím, byla pro něj vždy doprovázena otázkou jinou, a to, jak se člověk dokáže vypořádat sám se sebou. Mezi jeho nejznámější díla patří jeho prvotina PLNÝM KROKEM (1952), OBČAN BRYCH (1955), ROMEO, JULIE A TMA (1958), KULHAVÝ ORFEUS (1964), MLADÍK Z POVOLÁNÍ (1968), KDYŽ V RÁJI PRŠELO (1972) a VÍKEND UPROSTŘED TÝDNE (1975).
.
Celková charakteristika
.
Staré domy jsou jako staří lidé: plny vzpomínek.
Mají svůj osobitý život a tvář. Jejích puchřející zdi vsákly již snad všechny pachy, které přebývají v blízkosti lidských příbytků. Dávno z nich vyprchala nic neříkající vůně malty a vápna, tak příznačné pro ty moderní a někdy i trochu fádní krabice na předměstských pláních, které se dosud nevzmohly na vlastní dějiny. Zdi starých domů jsou živé. Jsou živeny osudy, které se mezi nimi odehrávaly.
Co všechno viděly? Co slyšely?
.
Poutavá novela nám vypráví komorní příběh lásky za nacistické okupace. Variace na nejznámější Shakespearovský příběh se odehrává na pozadí nejkrutějšího období protektorátu, kdy se mezi dvěma mladými lidmi pozvolna rodí něžný cit. Válka zde není chápána jako tragédie národa, nýbrž tragédie jednotlivce; autor zde ukazuje, jak se dotýkala života obyčejných lidí. Právě hlubší ponor do psychologie postav, které jsou zobrazeny v konkrétním, reálném prostředí, nám válku svým způsobem přibližuje. Poznali se v parku za jednoho letního večera, když nenastoupila do transportu do koncentračního tábora. Žlutá hvězda ji jasně vymezovala od ostatních. Přesto ji skryl, i když tím riskoval nejen svůj život, ale životy všech obyvatel domu… Emotivní příběh plný starostí, strachu o budoucnost, ale také silné a bolestivé lásky dvou mladých lidí, kteří jsou dennodenně nuceni svádět své vnitřní boje, když si ze všeho nejvíce přejí, aby mohli být spolu, má nešťastný konec tak, jako mnoho jiných - jemu podobných, které se mohly a nemusely přihodit. Kniha nám tak osobitě a s citem předkládá osobní tragédii milenecké dvojice, odehrávající se mezi čtyřmi stěnami malého pokojíku.
.
Leč budu vyhnán! Co mi platna moudrost,
když nedovede Julii udělat,
vévodův ortel zrušit, přenést město!
Čert vezmi moudrost! Neříkej mi nic!

Smrt v domě

15. března 2011 v 18:57 | Awia |  The way I think, the way into my heart...

.
.
.
.
.
Možná jsem chtěl příliš,
když štěstí jsem si přál
Na křídlech snů poletoval a s lehkostí si hrál
Možná jsem chtěl příliš,
když toužil jsem radostí se smát
Užívat si života a lásku rozdávat
.
Smrt v domě se mi teď krutě vysmívá
Lítost, bolest strach - to na nemívá
Jen oči pro pláč mám
A nevím
Jak dál?
Tak se ptám
Jakou další ránu si pro mne osud přichystal?
.
Jsem o krok blíž, srdce sevřené
Leží na posteli, oči zavřené
Jak bezmocná loutka
Klidná a tichá, co ozvat se ostýchá
Leží přede mnou
A více už nedýchá
.
.
.
.
.

Huh?

14. března 2011 v 22:26 | Awia |  My dear diary I want to tell you what happend to me...
Potřebovala jsem vypnout. Utéct pryč z toho světa. Vypnout. Nemyslet. Zapomenout. Na chvíli přestat vnímat okolí, sebe, svou existenci a naplno se ponořit do nějaké činnost. Nemohla jsem číst. Nemohla jsem psát. Tak jsem začala kreslit. A tady je výsledek mého dalšího chvilkového šílenství, které bylo výsledkem další krize v mém životě. Jak tohle dopadne...?