Jsem blbá, úplně blbá, ale to už všichni stejně víte. Zkoušela jsem si 100 otázek pro vaši postavu od Annie-chan. Jen tak. Z hecu. Protože jsem se nudila. Mými pokusnými králíky se stali Filip s Martinou. Z něj vylezl věčně nadržený maniak bez kouska citu a špetky cti. Taky vedle Martiny vypadá jako pedofil. Ona se teď naopak jeví jako dušeně nevyrovnaná a naprosto labilní. Schyzofrenik trpící maniodepresivní psychózou. Ve výsledku pak vzniká romantický doják, červená knihovna, nebo (co hůř!) romantika pro dívky v rozmezí 13-15 let (fajn, kvůli scénám se sexem by to ty třináctileté asi číst neměly, ale co si budeme o dnešní mládeži povídat; stačí se podívat, kde jsem v tom věku byla ... ehm, raději nic). Jak jsem mohla něco takového vymyslet? Nemáte nejmenší tušení, jak se za něco takového stydím!
Na druhou stranu bylo zodpovídání některých otázek zábava, nad jinými jsem se docela zapotila. Nejsem si všemi jistá. Ale to nevadí. Promýšlení pozadí postav a na jeho základě vysvětlování jejich myšlenkových pochodů, názorů a celkové psychyky mě něvýslovně baví! Akorát si pak připadám špatná za to, co těm chudáčkům dělám. Řekla bych, že každý máme své úchylky... Je zvláštní tvořit lidské životy. Ale zároveň to v sobě má neopakovatelné kouzlo. Kdo to nezkusil, nepochopí.
A teď z trošku jiného soudku. Před tím, než se spolu vyspali. Před tím, než spolu začali chodit. Filip a Martina. On je jí mírně posedlý, ona netuší, co od něj očekávat, co ji k němu táhne.
.
(Ne)romantická večeře aneb Jak to vypadá, když nechtěně urazíte "tu druhou"
.
Zadívala se na pár u protějšího stolu. Elegantně oblečený čtyřicátník se začínající pleší krmil svou mladou blonďatou společnici. Mohlo jí být tak kolem dvaceti, ale nedivila by se, kdyby jí ve skutečnosti táhlo teprve na sedmnáct. U těchto prototypů panenky Barbie se věk špatně odhadoval. Dcera? Ne. Soudě podle jejího laškovného úsměvu a svůdného pomrkávání šlo určitě o milenku nebo zaplacenou společnici. Mužův chtivý pohled jasně naznačoval, jak si představuje zakončení dnešního večera. Jeho obří tlapa si hověla na dívčině lýtku. Nezdálo se, že by jí to vadilo. Teď bylo na ní, aby vložila svému hostiteli sousto do úst.
Upila ze své sklenice a aniž by odtrhla zrak od flirtující dvojice, otočila se na svého společníka: "Filipe? Chytil bys mě, kdybych padala?"
Otázka zůstala chvíli viset ve vzduchu, vznášela se mezi nimi, než konečně dosedla na dotazovaného plnou vahou a on odpověděl. "Samozřejmě."
Střelila po něm zlostným pohledem.
"Říkáš to jako malého dítěti."
"Vypadáš jako malé dítě."
Otevřela ústa v němém úžasu. Co ji to tu právě říkal? Než však stihla zareagovat, on už dál rozvíjel svoji myšlenku.
"Vážně," ujišťoval ji. "Právě teď se tváříš jako pětiletá holčička, které někdo řekl, že Ježíšek neexistuje. Ale neboj, ještě je tu Santa Claus."
Sladce se na ni usmíval. Vypadal úplně jako andílek, jen svatozář chyběla k dokonalosti. Pod maskou neviňátka se však skrýval samotný ďábel. Propaloval ji svým temným pohledem. Jeho uhrančivé oči si ji s klidem prohlížely a čekaly na její reakci. Propadala se do těch dvou bezedných tunelů, až na okamžik nahlédla za oponu a spatřila jeho pravou tvář.
Málem mu naletěla, husa jedna hloupá! Opět udělala tu stejnou chybu. Příliš se mu otevřela, odhodila veškeré zábrany a on toho sprostě využil. Vysmíval se její naivitě a důvěřivosti. Kolikrát jí říkal, že se chová jako malé děcko? A kolikrát mu musela dát za pravdu? Ne, už nechtěla být šachovou figurkou na jeho pomyslné šachovnici, nechtěla se nechat ovládat. Už nebude jeho hloupou hračkou. Chystala se mu něco pěkně peprného odseknout, ale tím by jen ztropila scénu, na kterou čekal. Jen by ho pobavila svou hloupostí a zároveň uspokojila jeho potřebu vysmívat se ostatním. Snažila se nevnímat své splašené srdce, jehož ohlušující údery jí zaznívaly v uších. Jen si počkej, chlapečku! Se mnou si zahrávat nebudeš. V očích se jí zlověstně zablesklo. Přichystala se na protiútok. Stáhla se zpět do své ulity neproniknutelnosti a vytáhla své ostré drápky. Plamenný hněv přeměnila na chladnou vypočítavost. Uvolnila svaly v obličeji a s lehkostí profesionála na tváři vykouzlila líbezný úsměv. Přistoupila na jeho hru.
"Jaképak štěstí, že tě mám. Bez tebe bych byla úplně ztracená," opáčila ironicky.
V očích se mu mihlo překvapení. Během okamžiku se však ztratilo za maskou pomyslného klidu. Byl dobrý herec. K jeho smůle však proti němu seděla dobrá pozorovatelka. Vycítila jeho nejistotu. A mám tě! Neměl ji provokovat, přirovnávat k dítěti. Ne tady, když na sobě měla elegantní šaty a seděla v jedné z těch lepších restaurací ve městě, tam, kde se scházela jen vybraná společnost, která zde i za sklenku obyčejné vody utrácela nekřesťanské peníze. Cítila se tu jako dáma, užívala si to a on celý večer takhle zničil. Nechápala ho. Proč ji sem vůbec zval? V jednu chvíli se choval jako galantní kavalír a potom se z něj stal naprostý idiot. Nemělo cenu s ním dále zůstávat. Urážky poslouchat nepotřebovala.
Sklenici s nedopitým vínem postavila na stůl. Natáhl se pro flašku, aby jí dolil, ale ustrnul v půli pohybu. Vstala od stolu.
"Ty někam jdeš?" zeptal se nejistě.
"Nenamáhej se. Poznám, když nejsem vítaná."
Se zvráceným uspokojením zpozorovala, jak se strany obrátily. Teď byla ona tím, kdo se na druhého díval z pomyslné výše. Ani se nenamáhala skrývat vítězný úsměv. Proč taky? On by si ho určitě neodpustil. Blaženě zapředla, když spatřila, jak se jeho dokonalá maska ponenáhlu hroutí. Nakonec z ní nezbylo nic. Dvě čokoládové oči na ni upíraly prosebný pohled ublíženého štěněte. Byl tak krásně ztracený. Připomínal jí chlapečka, kterému starší bratr ukradl autíčko, s nímž si chtěl hrát. V duchu se nad tou myšlenkou pousmála. A kdo tu pak vypadal jako malé dítě?
"Ale..."
Jeho námitky ji nezajímaly; zarazila ho mávnutím ruky. "Nebude ti vadit, když to celé zaplatíš sám?" zeptala se nevině. "Pro tebe to přece nic není," mrkla na něj a aniž by se snad dál nějak o Filipa starala, nechala ho tam samotného.
.
Rychle zaplatil a vyběhl za ní ven do noci. Chladný vzduch ho okamžitě uvítal ve své náruči. Sněhové vločky se líně snášely k zemi ke svým sestrám, které tam zatím vytvořily jemnou souvislou vrstvu. Ze stop však nedokázal odhadnout, které jsou její. Rozhlížel se liduprázdnou ulicí na obě strany a hledal jakékoliv známky pohybu. Několikrát zavolal její jméno. Bez odezvy.
To proklaté ticho mu drásalo uši. Přece nemohla takto odejít! Copak nechápala, c všechno jí samotné hrozí? Město dokázalo být nebezpečné i za bílého dne. A ona byla tak křehká, tak zranitelná. Bezradně postával před vchodem do restaurace a zvažoval, co dál. Nikdy by si neodpustil, kdyby se jí něco stalo. Vlastní rozum jej však zrazoval. Místo aby mu poradil, přehrával mu ty nejděsivější scénáře. Přejeta autem. Znásilněna a zavražděna. Ubita k smrti. Ty obrázky uvnitř jeho hlavy jej doháněly k šílenství. Kdyby alespoň věděl, kterým směrem se vydala!
V posledním zoufalém pokusu se jí snažil dovolat. Marně. Tušil, že by to teď nezvedla, přesto se jedna jeho část modlila, aby tak učinila. Klidně by snášel její nadávky, jen kdyby uslyšel její hlas. Přesvědčil by ji, aby na něj počkala a on ji pak mohl doprovodit domů. Telefon však zůstával hluchý. Když mu pak hovor položila, zhasla i ta poslední jiskřička naděje. Byl to vůbec její prst, který stiskl tlačítko s červeným telefonem? Znovu ty obrázky. To bylo poprvé, co se o Martinu doopravdy bál.
.
A na úplný závěr ještě přikládám svou poslední básničku. Berte ji s rezervou. Hlavně druhou sloku (je to sloka, že ano?). Jinak se mi začátek a konec líbí.
.
Neutíkej, nechoď spát
Můžeme si spolu hrát
Až tě chytím do pasti
Hrátky plné neřesti
.
Sundáš si své střevíce
Políbím tě na líce
Rozepneš mi košili
Zvíře ve mně zešílí
.
Teď nevím jen, jak najevo ti dát
Že miluji tě, že mám tě rád












