close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Prodaná nevěsta

13. února 2011 v 15:31 | Awia |  Když to má nějakou hlavu a dole dokonce i jakousi pochybnou patu
Uh, já něco napsala? Vážně? Vážně! Bohužel vás ale musím zklamat, moji milí čtenáři, jelikož to nemá žádnou souvislost s kterýmkoliv z mých rozepsaných příběhů. (Vím, vím, měla bych dokončit tu kapitolu BE, ale když se do toho budu nutit, nevzejde z toho nic kloudného.) Tak tu máte trojici - Filipa, Martinu a Alici! (Jak se to krásně rýmuje!) Už jsem s těmito postavami psala povídku do sborníku (kromě Alice - říkala jsem vám, jak se mi toto jméno líbí?). Fajn, měla bych přestat psát jako patnáctiletá puberťačka. A protože mne nic dalšího smysluplného nenapadá, tak tu máte příběh. Kdyby jste si všimli nějaké chyby či překlepu, předem děkuji za upozornění. Enjoy!
.
Po krátké zastávce se koráb opět rozhoupal na vlnách a dál brázdil vody oceánu. Lidé na palubě se zmítali ze strany na stranu jak se do lodi opíral silný vítr. Oči přítomných tupě zíraly do prázdna, jejich tváře se stáhly do podivného šklebu vlivem mořské nemoci. Ve vzduchu se vznášela směsice nejrůznějších pachů, jejichž původ nechtěl nikdo znát. Mluvilo spolu jen pár lidí. Většina zůstávala němá a naprosto lhostejná svému okolí. Loď plná cizinců vyplula z přístavu a po předem určené trase mířila k dalšímu ostrůvku, kde se někteří odvážili vystoupit a jiní zase přistoupili. Vlivem stísněného prostoru se tu námořníci mačkali jeden na druhého, aniž by o to byli stáli. Pro někoho dobrodružná výprava za pokladem, pro jiného cesta hromadnou městskou dopravou. Tramvaj zastavila na další zastávce, aby se kupa lidí jako jedna mohutná vlna uvolněná z nádrže rozlila ven na chodník a chvíli udělala místo, než se dovnitř nahrnuli další davy.
Sedačky jako vždy obsadili důchodci, kteří z nich vyhodili nevychované studenty, když se laskavě neuráčili pustit je sednout. Filip se ani nenamáhal hledat volné místo. Beztak by jej z něj zanedlouho vyhnali. Místo toho si stoupl do zadní části vozu, kde se s klidem opřel o okno. Nepotřeboval se kochat ulicemi, které už stejně stokrát viděl a nevnímal, i když na ně upřel své čokoládové oči. Mnohem zábavnější bylo sledovat ruch v jedoucí tramvaji. Nedaleko něj se právě dohadovaly dvě babky o jeden sedák. Neustále se vzájemně vybízely, aby se ta druhá posadila; nabídku však zarputile odmítaly. Naznačovaly si snad, že je ta druhá stará? Takovou skutečnost si obě odmítaly připustit. Filipa při pohledu na jejich komickou dvojici napadla zrádná myšlenka. Co kdyby se na volné místo posadil? Reakce obou žen by ho zajímaly. Rád šokoval své okolí. Než se však rozhodl k činu, tramvaj se opět zastavila a jedna stařenka se odbelhala pryč. Celá akce se tím rušila, neboť teď, když už tam stála jen jedna, by nastalá situace ztratila své zrůdné kouzlo.
"Ale, ale … Kdopak to tady je?"

Důvěrně známý hlas byl jako jemné pohlazení probouzející ze spánku; poslední záchvěv snu a dotyk s realitou. "Alice?"
"Taky tě zdravím," odvětila klidně plná hrané neutrality. Pozvednutá brada mu spolu s rty zkřivenými do lehce ironického úšklebku napovídaly něco jiného. Oči na něj tiše křičely. Každičká buňka jejího těla k němu vysílala signály plné emocí. Neodpustila mu. A nikdy mu neodpustí.
Její oči si ho zkoumavě měřily. Cítil jejich dotyk na své tváři, jak po ní zlehka projížděly. Dívala se, jak moc se od jejich posledního setkání změnil. Mlčky ji nechal pátrat po neexistujících rozdílech. Byl pořád stejný. Intuitivně vycítil okamžik pochopení odrážející náznak důvěrného citu. Na kratičký moment se ocitli zpět v čase, kdy se spolu střetávali v bitvách vášnivých milenců. Stačilo však jen jemné zavátí větru a všechny křivdy plné bolesti byly zpět. Navrátila se chladná nenucenost.
"Dlouho jsme se neviděli," poznamenala po chvíli ticha.
"Škoda. Ale jak jsem slyšel, ty teď máš poněkud jiný střed zájmu. Doufám, že vám to s Tomášem klape..."
"To myslíš vážně?" skočila mu překvapeně do řeči.
"Proč bych neměl?"
"Proč bys měl?"
"Asi mi to nebudeš věřit, ale záleží mi na tobě," řekl popravdě.
"Máš pravdu, nevěřím ti," odvětila bez jakéhokoliv náznaku přetvářky. Krutá pravda se stala její nejsilnější zbraní. Na něj však neplatila. On si nic nenalhával; nežil ve světě iluzí, který by jinak zbortila.
"Jsi s ním šťastná?"
"Má mě rád."
"Na to jsem se neptal. Nezajímají mě jeho postoje, nálady či citové výlevy. Ptám se na tebe."
Ruce zkřížila vzdorovitě na prsou. "Ano, jsem s ním šťastná. Stará se o mně, miluje mě a respektuje moje názory. Rozumíme si. Nespěchá a nejde mu jen o sex. Spokojený? I když vážně nechápu, na co to chceš vědět… Ne! Nic neříkej! Vím, záleží ti na mě."
Upřeně se jí zadíval do očí. Nezměnila se. Nezatrpkla. Šla dál.
"Co je?" ohradila se s lehkým záchvěvem nedůvěry v hlase.
"Nic. Jen jsem rád, že jsi šťastná. Toť vše."
Na tváři se jí objevil zlověstný úsměv. "Nebuď sentimentální. Nesluší ti to," řekla sladce.
Pobaveně se její poznámce zasmál. Chtěl jí odpovědět něco stejně bodrého, ale v ten moment si uvědomil, že právě zastavili nedaleko univerzity. Jeho pozornost se s bušícím srdcem okamžitě stočila ke dveřím. Očima pátral v davu, přeskakoval z obličeje na obličej a hledal známou tvář. Ač se snažil, nenacházel. Dřívější vzrušení rychle ochablo, jak se jeho tělem rozléval pocit zklamání. Nepřišla. Zároveň s tou myšlenkou však kolem okna přímo proletěla čísi hlava a na poslední chvíli se protáhla zavírajícími se dveřmi do vozu. Její sukně jen taktak unikla skřípnutí. Dívka jakoby vůbec nevnímala udivené výrazy ostatních. Párkrát namáhavě vydechla, načež se narovnala a s úsměvem na rtech se otočila zády ke svému publiku. Filip se v té chvíli zaradoval. Přišla. Nejel zbytečně. Svou radost však okamžitě mistrně skryl; v této hře nesměl dávat najevo pocity.
"Marťo!"
Dívka se automaticky ohlédla. Chvíli očima bloudila po davu, až se zastavila na jejich dvojici. Srdce mu dvakrát poskočil, když se jí po tváři rozlil široký úsměv. "Ahoj!" zvolala radostně na svou kamarádku. Jemu nevěnovala ani letmý pohled.
"To je náhoda. Co ty tu?"
"Právě mi skončila zkouška."
"Nepovídej! A jak jsi vlastně dopadla?"
Bylo zajímavé sledovat Alicinu náhlou proměnu, kdy z ní všechen stres i napětí rázem opadly; hrané pocity vystřídaly vřelost a opravdový zájem.
Okolní svět pro dívky přestal existovat. V ten moment vnímaly jen jedna druhou. Nemohl jim však dopřát chvíli soukromí. Nedal Martině šanci, aby ukojila zvědavost své přítelkyně. Intimita a důvěrnost rozhovoru přímo sváděly k narušení. Rád tomu kouzlu podlehl.
"Ty vážně umíš přijít na poslední chvíli," poznamenal sarkasticky namísto pozdravu na adresu nově příchozí a zkoumavě si ji měřil.
Na tváři se jí objevil pobavený úšklebek. "Copak, zabloudil jsi cestou domů?" zeptala se, jako by ho snad ani neslyšela. "Nechci tě zklamat, ale tahle tramvaj jede opačným směrem, než je tvoje útulné hnízdečko."
"Já vím," přisvědčil s lehkým úsměvem. "Stejně mě ale nepřestává udivovat, jak to vždy stihneš. To ti ještě nikdy nezavřeli přímo před nosem?"
"Ale jistě. To jen když jsi tu ty, tak mi to jako zázrakem vyjde. Nerada to přiznávám, ale asi mi nosíš štěstí."
"Nezníš zrovna nadšeně."
Teprve nyní se na něj podívala. Vpíjel se do jejích blankytně modrých duhovek s olivovým nádechem okolo zorničky. Její oči byly hlubiny Středozemního moře, do nichž se ponořil. Jak se v nich jednou ocitl nechtěl vyplavat na hladinu. Klidně by v nich utonul, kdyby to bylo možné. Mimoděk si všiml nadzvednutého obočí či rychlého olíznutí jejích jemně vyříznutých rtů.
"Dnes v osm před divadlem. Hraje se Prodaná nevěsta. Lístky mám u sebe. A přijď včas!"
Sotva to na něj jedním dechem vychrlila, už byla pryč. Na poslední chvíli ještě vykřikla spěšné rozloučení. Stihl jen překvapeně zamrkat. Nezmohl se ani na odpověď. Nedala mu šanci. Neschopen slova z okna sledoval její siluetu, jak se nenávratně vzdaluje. Než stihl zareagovat, dveře se zavřely a zanedlouho mu zmizela z dohledu. Udělala to. Už zase! V duchu si nadával za neschopnost jakéhokoli činu. Zaskočila ho, jen co byla pravda! Naprosto ho převezla. Vykolejila. Pokaždé učinila přesný opak toho, co předpokládal. Za tu vlastnost ji nenáviděl. A miloval. Odpověď tudíž byla naprosto jasná. Půjde s ní na operu. A přijde včas.
Zachytil tázavý pohled bledě modrých očí. Co jí měl říci? Ano, Alice, známe se. Ale to bylo přece zjevné po tom, co viděla. Navíc byla ta věta sama o sobě jako odpověď líbezně nedostačující. Sváděla k dalším, mnohem intimnějším otázkám, které zůstávaly prozatím nevyřčeny. Vznášely se mezi nimi jako bezkřídlí motýli na své strastiplné pouti do temnot. Na povrchu chladná maska, uvnitř zuřící bouře protichůdných pocitů. Zmatek následovala nejistota podepisující se na jemných změnách v postoji a vkrádající se do jeho temného, vychytralého pohledu.
"Nevěděla jsem, že se s Martinou znáte," poznamenala jakoby mimochodem. Ve skutečnosti se v tom nacházel jasný záměr. Přímý, cílený a bez ostychu. Vycítil, jak ve své společnici probudil nebezpečný zájem. Snažila se o dojem lhostejnosti, za kterým se skrývala dychtivost po informacích. Nezůstávala vůči němu chladnou, pořád se starala. Ale šlo tu o něj, nebo o Martinu?
"Párkrát jsme se potkali," pokrčil rameny.
Nic neříkající odpověď. Věděl to, ale nedokázal si pomoci. Musel ji poškádlit. Slabé pouto mezi nimi stále zůstávalo, i když to hlavní bylo dávno zpřetrhané. Hravá laškovnost však jen zastírala vzrůstající nervozitu. Nebyl špatný herec, ale proti němu stál dobrý pozorovatel. Co všechno si může dovolit prozradit? A chtěla by vůbec slyšet pravdu? Zkoumavým pohledem pokradmu pokukoval po své společnici. Rozprostřelo se mezi nimi ticho narušované kvílením tramvaje a občasným zakašláním spoluobčanů.
Nadzvedla obočí. Párkrát? tázala se mlčky. Poté ticho konečně prolomila a promluvila nahlas: "Zdálo se mi to, nebo právě říkala něco o tom, že jdete spolu do divadla?" Zamyšleně se u toho mračila.
"Nevím, co se ti zdálo, nebo nezdálo." Další provokace. Vrhla po něm nevrlý pohled. "Ale každopádně máš pravdu, jdeme spolu do divadla," přisvědčil naoko neochotně, aby si mohl vychutnat její překvapený výraz. Pootevřela ústa v němém úžasu. Dříve, než se však stačila zeptat, její dotaz zodpověděl. "Chtěli tam jí jako parta z kolejí, šest-sedm lidí, jestli víš, co myslím, ale Radek onemocněl a protože jsme na to onehdy nějak zavedli řeč, zeptal se mě, jestli bych nešel místo něj." Komu záleželo na tom, že neříkal pravdu?
"Aha. Tak to jo. Vidíš, nedošlo mi, že Radka znáš."
"Už docela dlouho."
"Jistě. Další z okruhu tvých přátel." Neunikl mu jedovatý důraz, kterým ochutila poslední slovo.
"Nechápu, na co narážíš," odvětil s nuceným klidem.
Ve skutečnosti ji chápal až moc dobře. Byla stejná jako Martina. Stejně jako ona věděla, jak je na tom se vztahy se svými známostmi. Hrál si na jejich kamaráda, přičemž mu byli všichni naprosto lhostejní. Cenu pro něj neměla jejich osobnost, ale užitek, který z nich těžil. Nemohla to však vztahovat na všechny. I on měl své bílé vrány, mezi něž Alice patřila, i když si to odmítala připustit. A pak tu byla ještě Martina. Ta černá kočka, co mu přeběhla přes cestu.
"Ty moc dobře víš, o čem mluvím. A když už jsme u toho, Martinu necháš na pokoji. Nedovolím, abys ji zničil."
Věnoval jí jeden ze svých zkoumavých pohledů. Všiml si, jak pod jeho tíhou znejistěla.
"Proč bych něco takového dělal?"
"Baví tě to. Baví tě ničit lidské životy, mařit jejich naděje a sny. Rád ostatní připravuješ o iluze a ukazuješ jim, jaký je opravdový svět - krutý a bezcitný, kde se každý stará jen sám o sebe. Ale to si Martina nezaslouží. Je příliš dobrá na to, abys ji srazil na dno. Necháš ji být…"
"Nebo?" vydechl.
"Nebo ti udělám ze života peklo."
Odešla bez rozloučení a jediné, co po ní zbylo byl sotva znatelný odér jejího parfému. Slabá vůně odvála spolu s posledním vystupujícím cestujícím. Tramvaj se téměř vyprázdnila. Zbývaly dvě zastávky do konečné. Svezl se na prázdnou sedačku a svůj netečný pohled upřel ven z okna, aniž by vnímal rysy ulice. V uších mu dozníval její hlas; před očima se rýsovala její postava. Výhrůžka vyřčená v žáru vášně, splývající z úst v jemné smyslnosti. Napětí ve vzduchu dostalo nádech erotična. Tělem mu projel jemný záchvěv vzrušení. Pohladil jeho citlivé slabiny a připomněl mu chvíle mučivé slasti. Na mysli mu vytanula dívčí tvář. Propalovala ho pohledem, který jej doháněl k šílenství.
Možná byly kamarádky, ale ve skutečnosti o Martině vůbec nic nevěděla. Neznala osobu skrývající se za milým úsměvem. Tu provokativní dámu bez iluzí, zhnusenou okolním světem a vždy připravenou zarýt své ostré drápky do nic netušícího nepřítele, tu dívku plnou vášně pyšně ukazující světu své skryté neřesti, tu tajemnou ženu s kamenným výrazem hráče pokeru vyslovující klidným hlasem nespočet návrhů plných dvojsmyslů, tu lesní vílu, nádhernou a nespoutanou, divokou a líně se protahující jako kočka na slunci, tu s černým závojem obepínajícím celé její tělo, temnou a pomstychtivou, zlou a zákeřnou potvoru, která se nebojí podvádět a se rozjařeným smíchem hazarduje se životem, když se vysmívá smrti do očí, tu, kterou miloval, tu druhou Martinu, jeho Martinu.
Poznal jsem ji, Alice, tak jako tebe. Poznal jsem každičký kousek jejího těla, dotkl se její duše…
v duchu se zpovídal své staré známé. Otevřeně a bez ostychu zodpovídal její nevyřčené dotazy. Říkal jí všechny ty věci, jež se bál vyslovit nahlas, aby je nepřipravil o jejich kouzlo tak, jak o něj přichází nahlas vyslovené přání. Kolik by jí to vlastně mohl ve skutečnosti prozradit? Martina jejich vztah nechtěla vystavit na obdiv široké veřejnosti. Ty sladké tajnosti, jež ji spolu s Filipem pojily, pečlivě schovávala hluboko na dno šuplíku. Nepřála si, aby s o nich vědělo, i když éterem proudila spousta dohadů plná pochybností. Jen slepý by si nevšiml změny. Ale Alice měla zůstat v blažené nevědomosti. Mohla by je poštvat proti sobě, aby ochránila kamarádku vystavenou neexistujícímu nebezpečí. Moc dobře to věděli. Proč tedy
v její přítomnosti přijala jeho hloupou výzvu? Proč se k němu veřejně hlásila? Změnila snad názor? Možná. Opět ji nechápal.
Dokázal by o Martině psát básně i celé romány, jak důvěrně známou se mu stala. Na druhou stranu mu i přes všechen ten čas, co spolu strávili, připadala stejně záhadná a nedosažitelná jako v jejich
začátcích. Nechápal ji. Neviděl do ní přes tu jasnou čitelnost. A když už nabyl přece jen dojem, že ji měl ve své hrsti zahnanou do kouta, z něhož nebylo úniku, stačilo jediné špatně zvolené slovo a ona jeho iluzi krutě roztříštila na miliony malinkatých kousíčků a stále mu s výsměšným úsměvem na rtech unikala. Podle tebe, Alice, je bláhová, když přistoupila na moji hru, pomyslel si trpce. V tvých očích ji nakonec zničím tak, jako jsem zničil tebe. Tak proč měl pocit, že je to přesně naopak? Že ona ničila jeho? Jako by se pokoušel polapit vzduch. A přesto se snažil
dál, znovu natahovali ruce v tomto marném a předem prohraném zápas. Alice měla pravdu. Padali do propasti bláznivých snílků. Ale nebyli
v tom sami, každý zvlášť.. Ruku v ruce do ní padali spolu.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Kallia | Web | 7. března 2011 v 23:05 | Reagovat

pěkný, pěkný... fakt se mi to líbí :) zajímavý a povedený :)

Nový komentář

Vezměte na vědomí, že diskuse je moderována. Než se nový komentář začne zobrazovat, musí jej nejdříve schválit autor blogu.

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.