close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Fotografie

18. února 2011 v 23:23 | Awia |  Jedou za čas šílím...
Původně jsem chtěla dopsat třináctou kapitolu, abych vám mohla oznámit, že je to na dlouho dobu poslední, jakou zde z tohoto (a vlastně i jakéhokoliv jiného mého rozepsaného) příběhu vidíte. Bylo to těžké rozhodnutí, ale nezbytné. Psaní mě teď jen rozptyluje. Teď se musím naplno věnovat jiným, důležitějším věcem. Tím však nechci říci, že nebudu vůbec psát. Určitě budu. Ale nic ničekejte. Nic neslibuji. Tak tu alespoň na rozloučenou přikládám malou jednorázovku, kterou jsem sepsala v úžasném rozpoložení - psychycky na dně. A to už jsem téměř zapomněla, jak krásně se mi při depresi píše. Tak je tu máte alespoň na chvíli na nějakou dobu naposledy. Ty moje dvě dušičky na společné cestě k zatracení s nevyhnutelnou katastrofou těsně před cílem.
.
Tentokráte Viola a Leito.
.
Protáhla se jako kočka, když ji sluneční paprsky pohladily po tváři a uvítaly ji tak do nového dne. Otevřela oči a pohlédla na jeho tvář, klidnou a spící. Bylo tak uklidňující mít jej zase vedle sebe. Bez něj jakoby ztrácela jistotu, jakoby každý její krok postrádal smysl. Nedokázala si představit, že by o něj přišla. Snažila se být silná, nepodléhat svým slabostem, ale byl to právě jeho úsměv, co ji nutil pokaždé vstát a pokračovat v té úmorné cestě, po které se spolu vydali. Byly to jeho paže, které ji objímaly, když se její svět bortil na malinkaté kousíčky, a právě jeho ruce jí pomáhaly ho slepovat znovu dohromady. Byl to jeho hlas, co jí konejšil ve chvílích, kdy temné mraky zastínily slunce na jejich hlavami. Sama by to nedokázala. Nikdy by nedošla tak daleko. Byla mu za to nevýslovně vděčná.
Usmála se na něj a poslala mu jeden vzdušný polibek. Je t'aime, mon chéri. Opatrně, aby ho nevzbudila, vzala jeho ruku, kterou ji ochranitelsky objímal, a odsunula ji stranou. Vyklouzla zpod peřiny a rychle se zabalila do deky, aby neprochladla. Naskočila jí husí kůže. V blízkosti druhého těla bylo příjemné teplo, jak z něj sálala hřejivá životní energie. Teď pocítila vtíravý chlad. Rychle posbírala své svršky a odběhla do koupelny, kde na ni čekala ranní sprcha.
Mokré vlasy si sepnula sponkou, aby jí nepadaly na záda. Uvařila si kávu na zahřátí a v poklidu ji vypila. Vrátila se k němu do ložnice. Chvíli se prostě dívala jak spí a očima bloudila po jeho důvěrně známých rysech ve tváři. Pár neposedných pramínků černých vlasů mu spadalo přes oči. Úzké, jemně tvarované rty měl ve své sladké nevědomosti lehce pootevřené. Na tváři mu začínalo rašit mírné strniště. Přesto jí takto ve spánku připadal jako malý kluk, co ještě pořád dostává dárky od Ježíška a věří na zázraky. Pod maskou neviňátka se však skrýval člověk bez iluzí o tomto odporném světě. Anděl, který byl cestou do nebe svržen do pekel. V jednu chvíli vroucně milující milenec, za okamžik cizinec bez emocí, bez srdce. A přesto ho milovala se všemi jeho vnitřními démony, kteří ji děsili k smrti, ale zároveň nesmírně vzrušovali.
Její představivost se rozjela na plné obrátky. Vybavily se jí cizincovy oči, které ji chtivým pohledem propalovaly v okamžicích, kdy se ji chystal znásilnit. Jeho žádostivé tělo nepřestupující na žádný kompromis. Síla a hrubost. Požitek a slast. Ne, jedna roztoužená noc plná vášně jim stačila. Zahnala myšlenky na erotické hrátky do pozadí a raději přešla k jeho malé knihovničce, kde procházela jednotlivé tituly. Neměl moc knih. Většina z nich byla v anglickém vydání. Namátkou vytáhla básnickou sbírku od Baudeleaira a překvapilo ji, když zjistila, že jde o francouzský originál. Les Fleurs du mal - Květy zla, hlásal titulek. Zvědavě knihou zalistovala. Stačilo však otočit na první stránku, aby zpoza tvrdých desek něco nevypadlo. Dopis? Sehnula se pro něj k zemi. Nikoliv. Fotografie.
Z lehce ušmudlaného papíru se na ni usmívala čtyřčlenná rodinka. Na první pohled ji zaujal světlovlasý muž, který mezi ostatními havraními kšticemi doslova zářil. Jeho ocelově modré oči byly plné vřelého veselí. Pyšnil se svou rodinou, která tu stála vedle něj. Jednou rukou objímal svou ženu, která stála po jeho pravici a v náručí svírala malé batole. Po otcově levici stál chlapec… Srdce se jí rozbušilo rychleji. To přece nemohl být…! Podívala se přesněji. Myslela si, že je to on, malý Leito, ale namísto olivové zeleně na ni s lhostejným výrazem shlížela chladná modř. Zelené oči vypátrala až u ženy. A náhle s jistotou věděla, že by je našla i u toho malého dítěte, které kolébala. Vyjeveně zírala na fotografii ve své ruce. Rodina Cartierových na ní pózovala před domem kdesi ve Francii v době, kdy byly Leitovi stěží dva roky.
Náhlý šramot způsobil, že sebou vylekaně trhla. Okamžitě otočila hlavu za zvukem. Její bien-aimé ji pozoroval rozespalýma očima plnýma něžného citu. "Dobré ráno," zachraplal do ticha a lehce se na ni usmál. "Co princezno, vyspala ses dobře?"
Neodpověděla. Jen na něj mlčky shlížela.
Na čele mu naskočila vráska. "Děje se něco?" zeptal se vážným hlasem.
Uhnula pohledem a posadila se na okraj postele. Zanedlouho byl u ní. Jeho ruce ji pevně objímaly, když polibky častoval její krk a šíji.
"Lásko? Co je?" dožadoval se prosebně.
Ještě chvíli odolávala, ale nakonec to přece jen nevydržela. Ta nejistota ji doslova sžírala. "Kdo je to?" zeptala se a prstem ukázala na mladého chlapce na fotografii. Leito se zmateně podíval na obrázek. A když poznal, o co se jedná, jeho zrak potemněl.

______________________
Je t'aime, mon chéri. (fr.) - Miluji tě, můj drahý.
bien-aimé (fr.) - milý
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 evi | Web | 19. února 2011 v 2:34 | Reagovat

Ale tak... tedy... neee! Takhle nás nemůžeš navnadit a utnout to!
Dobře, dobře, maturita se blíží a máš určitě úplně jiné starosti, ale tak někdy sepsat něco jen tak na odreagování... ne?
Každopáďo přeju hodně sil do učení a vůbec všeho, na čem děláš:-)

2 Awia | Web | 19. února 2011 v 9:29 | Reagovat

[1]: evi: Děkuji, evi, ale momentálně nedělám nic, tedy kromě toho, že si urovnávám myšlenky ve své pomatené hlavě. A něco určitě napíšu. Toho se nebojím. Jinak... tenhle úryvek, tohle zcela bezvýznamné nic, které přesto tolik znamená, není o Leitovi, ale o Viole. O tom, jak odhalila (část) jeho tajemství.

3 Kitty | Web | 19. února 2011 v 10:51 | Reagovat

Takže ho poznala? Páni. Už se v tom dost zamotávám. Leito ví, že je jeho bratr ve městě a že ho Viola zná? Tak dlouho nepřibyla ádná kapitola a už mi to nesecvakává...

4 Awia | 23. února 2011 v 17:17 | Reagovat

[3]: Kitty: Ehm... ne, nepoznala. Jen si všimla druhého kluka na fotografii - logický závěr: Leito má brášku, o kterém jí nikdy neřekl. Jinak ano, Leito ví, že je jeho bratr ve městě a že ho Viola zná. Ale nechce jí to říct. Nechce, aby se příliš babrala v jeho minulosti... No, snad tu brzy něco přibyde. Ale nic neslibuji. Momentálně jsem (opět) zaseklá.

5 Kaori | Web | 25. února 2011 v 21:29 | Reagovat

Ach jo, na tohle jsem si pilovala zuby, a když mám konečně čas, ty změníš design a... nejspíš je chyba u mě, ale ten design vidím tak rozhozeně, že absolutně nejde přečíst text, protože je to všechno hozené doprava a navíc se to plete do textu v postranním menu, takže to vůbec nejde přečíst :-(
Nicméně já jsem fikaná a okopírovala jsem si to do wordu :D
A musím s povzdechem říct: To už je konec? TAK moc by mě zajímalo, jak Leito bude reagovat a jestli bude lhát nebo ne.
Doufám, že se u tebe všechno urovná. Co nejdřív. Jak kvůli nedočkavým čtenářům, tak i tobě samotné :)
...
Nejsem vlezlá! :D

6 Awia | 25. února 2011 v 21:46 | Reagovat

[5]: Kaori: No a pokud tě to zajímá, tak Leito jí řekne pravdu (část pravdy), ale nadšený z toho nebude. Možná tu scénu někdy dopíši. ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.