Únor 2011

Kreslící

27. února 2011 v 11:27 | Awia |  My dear diary I want to tell you what happend to me...
Včera večer jsem si jen tak čmárala a výsledek se mi docela líbil, tak jsem se ho rozhodla převést do počítačové podoby. Fajn, tak jsem to vybarvila... Ale dost už zbytečného tlachání, tady je výsledek mé (skoro) půlnoční mánie:


Vladimir Nabokov - Lolita

21. února 2011 v 18:56 | Awia |  Nlezeno, polapeno, přečteno
Vladimir Vladimirovič Nabokov (1899 - 1977) patří mezi typické představitele intelektuální prózy. Díla tohoto stylistického a jazykového virtuoze však nikdy neměla ráž čistě formálního experimentu. Narodil se v Petrohradě do aristokratické rodiny, která však za občanské války prchla před bolševiky z vlastní a emigrovala na Západ. Nabokov dostudoval v Anglii a nějaký čas pobýval v Německu, odkud na konci třicátých let z obavy před nacismem odešel do Francie. Od r. 1940 žel v USA, kde přednášel literaturu, psal literární studie a překládal. Posledních sedmnáct let života strávil ve Švýcarsku. Tento ruský literát vynikal jazykovými schopnostmi, inteligencí i šíří zájmů (byl erudovaným znalcem motýlů). Zpočátku psal rusky (pod pseudonymem Sirin), avšak po odchodu do Ameriky si za literární jazyk zvolil angličtinu. Publikovat také začíná pod svým pravým jménem. Pro Nabobovy knihy je příznačná suverenita, s níž jsem rozvíjeny nejrůznější umělecké hry, např. jazykové. Na rozdíl od řady modernistů se nevzdal ani tradičních vyprávěcích prvků, jako je výrazný příběh či postava. K jeho významným dílům patří LUŽINOVA OBRANA (1930), POZVÁNÍ NA POPRAVU (1938), SKUTEČNÝ ŽIVOT SEBASTIANA KNIGHTA (1941), PNIN (1957) a v neposlední řadě také LOLLITA (1955).
.
Celková charakteristika
"Lolita je slavná, já ne," prohlásil autor v jednom rozhovorů o svém bezesporu nejznámějším románu, který svým tématem šokoval soudobou společnost. Existují věci, o nichž se na veřejnosti nemluví. Román Lolita pojednává o jedné z nich. Příběh Humberta Humberta a jeho lásky k malé, dvanáctileté Dolores Hazeové však není jen obyčejnou zpovědí zlomeného muže. Jedná se o geniálně propletenou psychologickou hru několika klíčových postav, při níž dochází ke konfrontaci jejich zcela rozdílných světů. Celá kniha dokáže i bezmála půlstoletí po svém vzniku zasáhnout čtenáře otevřeností a důsledností, s níž otevírá a rozvíjí své tabuizované téma, s odstupem času jej však stále výrazněji oslovuje jako to, co vždy představovala především: mistrovsky komponované mnohovrstevné pojednání na téma vášně, lásky a hříchu, vycházející z bohatého kulturního zázemí a překypující pro Nabokova typickou slovní virtuozitou, ironií i humorem.

Fotografie

18. února 2011 v 23:23 | Awia |  Jedou za čas šílím...
Původně jsem chtěla dopsat třináctou kapitolu, abych vám mohla oznámit, že je to na dlouho dobu poslední, jakou zde z tohoto (a vlastně i jakéhokoliv jiného mého rozepsaného) příběhu vidíte. Bylo to těžké rozhodnutí, ale nezbytné. Psaní mě teď jen rozptyluje. Teď se musím naplno věnovat jiným, důležitějším věcem. Tím však nechci říci, že nebudu vůbec psát. Určitě budu. Ale nic ničekejte. Nic neslibuji. Tak tu alespoň na rozloučenou přikládám malou jednorázovku, kterou jsem sepsala v úžasném rozpoložení - psychycky na dně. A to už jsem téměř zapomněla, jak krásně se mi při depresi píše. Tak je tu máte alespoň na chvíli na nějakou dobu naposledy. Ty moje dvě dušičky na společné cestě k zatracení s nevyhnutelnou katastrofou těsně před cílem.
.
Tentokráte Viola a Leito.
.
Protáhla se jako kočka, když ji sluneční paprsky pohladily po tváři a uvítaly ji tak do nového dne. Otevřela oči a pohlédla na jeho tvář, klidnou a spící. Bylo tak uklidňující mít jej zase vedle sebe. Bez něj jakoby ztrácela jistotu, jakoby každý její krok postrádal smysl. Nedokázala si představit, že by o něj přišla. Snažila se být silná, nepodléhat svým slabostem, ale byl to právě jeho úsměv, co ji nutil pokaždé vstát a pokračovat v té úmorné cestě, po které se spolu vydali. Byly to jeho paže, které ji objímaly, když se její svět bortil na malinkaté kousíčky, a právě jeho ruce jí pomáhaly ho slepovat znovu dohromady. Byl to jeho hlas, co jí konejšil ve chvílích, kdy temné mraky zastínily slunce na jejich hlavami. Sama by to nedokázala. Nikdy by nedošla tak daleko. Byla mu za to nevýslovně vděčná.
Usmála se na něj a poslala mu jeden vzdušný polibek. Je t'aime, mon chéri. Opatrně, aby ho nevzbudila, vzala jeho ruku, kterou ji ochranitelsky objímal, a odsunula ji stranou. Vyklouzla zpod peřiny a rychle se zabalila do deky, aby neprochladla. Naskočila jí husí kůže. V blízkosti druhého těla bylo příjemné teplo, jak z něj sálala hřejivá životní energie. Teď pocítila vtíravý chlad. Rychle posbírala své svršky a odběhla do koupelny, kde na ni čekala ranní sprcha.
Mokré vlasy si sepnula sponkou, aby jí nepadaly na záda. Uvařila si kávu na zahřátí a v poklidu ji vypila. Vrátila se k němu do ložnice. Chvíli se prostě dívala jak spí a očima bloudila po jeho důvěrně známých rysech ve tváři. Pár neposedných pramínků černých vlasů mu spadalo přes oči. Úzké, jemně tvarované rty měl ve své sladké nevědomosti lehce pootevřené. Na tváři mu začínalo rašit mírné strniště. Přesto jí takto ve spánku připadal jako malý kluk, co ještě pořád dostává dárky od Ježíška a věří na zázraky. Pod maskou neviňátka se však skrýval člověk bez iluzí o tomto odporném světě. Anděl, který byl cestou do nebe svržen do pekel. V jednu chvíli vroucně milující milenec, za okamžik cizinec bez emocí, bez srdce. A přesto ho milovala se všemi jeho vnitřními démony, kteří ji děsili k smrti, ale zároveň nesmírně vzrušovali.
Její představivost se rozjela na plné obrátky. Vybavily se jí cizincovy oči, které ji chtivým pohledem propalovaly v okamžicích, kdy se ji chystal znásilnit. Jeho žádostivé tělo nepřestupující na žádný kompromis. Síla a hrubost. Požitek a slast. Ne, jedna roztoužená noc plná vášně jim stačila. Zahnala myšlenky na erotické hrátky do pozadí a raději přešla k jeho malé knihovničce, kde procházela jednotlivé tituly. Neměl moc knih. Většina z nich byla v anglickém vydání. Namátkou vytáhla básnickou sbírku od Baudeleaira a překvapilo ji, když zjistila, že jde o francouzský originál. Les Fleurs du mal - Květy zla, hlásal titulek. Zvědavě knihou zalistovala. Stačilo však otočit na první stránku, aby zpoza tvrdých desek něco nevypadlo. Dopis? Sehnula se pro něj k zemi. Nikoliv. Fotografie.
Z lehce ušmudlaného papíru se na ni usmívala čtyřčlenná rodinka. Na první pohled ji zaujal světlovlasý muž, který mezi ostatními havraními kšticemi doslova zářil. Jeho ocelově modré oči byly plné vřelého veselí. Pyšnil se svou rodinou, která tu stála vedle něj. Jednou rukou objímal svou ženu, která stála po jeho pravici a v náručí svírala malé batole. Po otcově levici stál chlapec… Srdce se jí rozbušilo rychleji. To přece nemohl být…! Podívala se přesněji. Myslela si, že je to on, malý Leito, ale namísto olivové zeleně na ni s lhostejným výrazem shlížela chladná modř. Zelené oči vypátrala až u ženy. A náhle s jistotou věděla, že by je našla i u toho malého dítěte, které kolébala. Vyjeveně zírala na fotografii ve své ruce. Rodina Cartierových na ní pózovala před domem kdesi ve Francii v době, kdy byly Leitovi stěží dva roky.
Náhlý šramot způsobil, že sebou vylekaně trhla. Okamžitě otočila hlavu za zvukem. Její bien-aimé ji pozoroval rozespalýma očima plnýma něžného citu. "Dobré ráno," zachraplal do ticha a lehce se na ni usmál. "Co princezno, vyspala ses dobře?"
Neodpověděla. Jen na něj mlčky shlížela.
Na čele mu naskočila vráska. "Děje se něco?" zeptal se vážným hlasem.
Uhnula pohledem a posadila se na okraj postele. Zanedlouho byl u ní. Jeho ruce ji pevně objímaly, když polibky častoval její krk a šíji.
"Lásko? Co je?" dožadoval se prosebně.
Ještě chvíli odolávala, ale nakonec to přece jen nevydržela. Ta nejistota ji doslova sžírala. "Kdo je to?" zeptala se a prstem ukázala na mladého chlapce na fotografii. Leito se zmateně podíval na obrázek. A když poznal, o co se jedná, jeho zrak potemněl.

The long and the short of it...

16. února 2011 v 15:09 | Awia |  Rubbish
Jsem blbá, úplně blbá, ale to už všichni stejně víte. Zkoušela jsem si 100 otázek pro vaši postavu od Annie-chan. Jen tak. Z hecu. Protože jsem se nudila. Mými pokusnými králíky se stali Filip s Martinou. Z něj vylezl věčně nadržený maniak bez kouska citu a špetky cti. Taky vedle Martiny vypadá jako pedofil. Ona se teď naopak jeví jako dušeně nevyrovnaná a naprosto labilní. Schyzofrenik trpící maniodepresivní psychózou. Ve výsledku pak vzniká romantický doják, červená knihovna, nebo (co hůř!) romantika pro dívky v rozmezí 13-15 let (fajn, kvůli scénám se sexem by to ty třináctileté asi číst neměly, ale co si budeme o dnešní mládeži povídat; stačí se podívat, kde jsem v tom věku byla ... ehm, raději nic). Jak jsem mohla něco takového vymyslet? Nemáte nejmenší tušení, jak se za něco takového stydím!
Na druhou stranu bylo zodpovídání některých otázek zábava, nad jinými jsem se docela zapotila. Nejsem si všemi jistá. Ale to nevadí. Promýšlení pozadí postav a na jeho základě vysvětlování jejich myšlenkových pochodů, názorů a celkové psychyky mě něvýslovně baví! Akorát si pak připadám špatná za to, co těm chudáčkům dělám. Řekla bych, že každý máme své úchylky... Je zvláštní tvořit lidské životy. Ale zároveň to v sobě má neopakovatelné kouzlo. Kdo to nezkusil, nepochopí.

Parodie na lásku

14. února 2011 v 10:46 | Awia |  The way I think, the way into my heart...
Pohladím tě po tváři
A tvé oči zazáří
Miliony světýlek
Jeden zhaslý plamínek
Zašeptá mi do noci
Že nám není pomoci
 .
V objetí padáme spolu
Do propasti - pořád dolů
Vyslyšenou modlitbu
Stvrdíš ve svém polibku
Pouta z tenkých provázků
V parodii na lásku

Prodaná nevěsta

13. února 2011 v 15:31 | Awia |  Když to má nějakou hlavu a dole dokonce i jakousi pochybnou patu
Uh, já něco napsala? Vážně? Vážně! Bohužel vás ale musím zklamat, moji milí čtenáři, jelikož to nemá žádnou souvislost s kterýmkoliv z mých rozepsaných příběhů. (Vím, vím, měla bych dokončit tu kapitolu BE, ale když se do toho budu nutit, nevzejde z toho nic kloudného.) Tak tu máte trojici - Filipa, Martinu a Alici! (Jak se to krásně rýmuje!) Už jsem s těmito postavami psala povídku do sborníku (kromě Alice - říkala jsem vám, jak se mi toto jméno líbí?). Fajn, měla bych přestat psát jako patnáctiletá puberťačka. A protože mne nic dalšího smysluplného nenapadá, tak tu máte příběh. Kdyby jste si všimli nějaké chyby či překlepu, předem děkuji za upozornění. Enjoy!
.
Po krátké zastávce se koráb opět rozhoupal na vlnách a dál brázdil vody oceánu. Lidé na palubě se zmítali ze strany na stranu jak se do lodi opíral silný vítr. Oči přítomných tupě zíraly do prázdna, jejich tváře se stáhly do podivného šklebu vlivem mořské nemoci. Ve vzduchu se vznášela směsice nejrůznějších pachů, jejichž původ nechtěl nikdo znát. Mluvilo spolu jen pár lidí. Většina zůstávala němá a naprosto lhostejná svému okolí. Loď plná cizinců vyplula z přístavu a po předem určené trase mířila k dalšímu ostrůvku, kde se někteří odvážili vystoupit a jiní zase přistoupili. Vlivem stísněného prostoru se tu námořníci mačkali jeden na druhého, aniž by o to byli stáli. Pro někoho dobrodružná výprava za pokladem, pro jiného cesta hromadnou městskou dopravou. Tramvaj zastavila na další zastávce, aby se kupa lidí jako jedna mohutná vlna uvolněná z nádrže rozlila ven na chodník a chvíli udělala místo, než se dovnitř nahrnuli další davy.
Sedačky jako vždy obsadili důchodci, kteří z nich vyhodili nevychované studenty, když se laskavě neuráčili pustit je sednout. Filip se ani nenamáhal hledat volné místo. Beztak by jej z něj zanedlouho vyhnali. Místo toho si stoupl do zadní části vozu, kde se s klidem opřel o okno. Nepotřeboval se kochat ulicemi, které už stejně stokrát viděl a nevnímal, i když na ně upřel své čokoládové oči. Mnohem zábavnější bylo sledovat ruch v jedoucí tramvaji. Nedaleko něj se právě dohadovaly dvě babky o jeden sedák. Neustále se vzájemně vybízely, aby se ta druhá posadila; nabídku však zarputile odmítaly. Naznačovaly si snad, že je ta druhá stará? Takovou skutečnost si obě odmítaly připustit. Filipa při pohledu na jejich komickou dvojici napadla zrádná myšlenka. Co kdyby se na volné místo posadil? Reakce obou žen by ho zajímaly. Rád šokoval své okolí. Než se však rozhodl k činu, tramvaj se opět zastavila a jedna stařenka se odbelhala pryč. Celá akce se tím rušila, neboť teď, když už tam stála jen jedna, by nastalá situace ztratila své zrůdné kouzlo.
"Ale, ale … Kdopak to tady je?"