Poslední tanec VII

20. ledna 2011 v 18:54 | Awia |  Poslední tanec
Naštěstí došli na konec dlouhé úzké chodby lemované z jedné strany okny a druhé dveřmi, která ústila do přítmí u schodiště, hlavní tepny tohoto žalostného ústavu. Lidé se tu mačkali jeden přes druhého, spěchali po schodech nahoru a hned zas dolů. Na jedná sedačce seděla Klára a vzrušeně o něčem debatovala s hloučkem dívek okolo. Míša by se k ní tak ráda přidala, avšak ona propast, která při jejich posledním rozhovoru vznikla, mezi nimi stále zůstávala, a i když se jednalo pouze o tenkou štěrbinu, stala se stejně nepřekročitelnou jako Grand kaňon v severní Arizoně. Chybělo jí kamarádčino štěbetání, zvonivý smích a vtipné poznámky. To vše však nyní bylo adresováno jiným.
Padla na ni melancholická nálada, kdy se svíravý pocit samoty plížil jejím nitrem, stahoval vnitřnosti a překrucoval je do prazvláštních tvarů. Uchopil ji za srdce. Svíral ho pařáty, jimiž se zarýval do jeho povrchu, drtil jej mezi svými prsty, svíjel se kolem něj jako had, pomalu stahujíc oprátku smrti, jež krátila její dech a rozlévala jejím tělem paniku. Musela pryč. Hned.
Po hlavě se vrhla do rozbouřených vod. Skočila šipku do davu, aby se v něm na okamžik ponořila a unikla tak svým pronásledovatelům, kteří se za ní táhli jako zadní voj, poslušní pejsci plazící se za pánem, i když to byli ve skutečnosti vyhladovělí kojoti na lovu honící se za mladou gazelou. Když se nad hladinou konečně vynořila její hlava, musela bojovat, aby ji divoké proudy nestrhly s sebou, nevzaly jí půdu pod nohama a slunce nad hlavou, přičemž by ji odnesly daleko od místa, k němuž mířila. Proplétala se mezi těly, jak nejobratněji dovedla, až se konečně ocitla na dosah svého cíle. Už netápala v hlubinách, ale stála na mělčině, kde se mohla rozběhnout a co nejrychleji zmizet ze scény. Jako vystrašený zajíc pelášící do své nory ona zbaběle utíkala na záchod, jediné jí přístupné místo v tomto chaosu, kde byl na okamžik klid a nebyla všem na očích. Naposledy se ohlédla, zda se stádo tupých zvířat nežene za ní, posílená alespoň nějakou dobrou zprávou přidala do kroku, když tu narazila do překážky, kterou ani v nejmenším nečekala.

"Míšo!" zvolal udivený hlas, když ji něčí ruce zadržely a zamezili tak jejímu pádu.
"P-promiňte," pípla nesměle plna zahanbení, že takto vrazila do svého učitele.
Koutný jí věnoval starostlivý pohled. "Jsi v pořádku?"
"Já… Ano. Děkuji."
Odvrátila zrak od jeho obličeje plného opravdového zájmu. Vzhledem k trapnosti celé situace se jí po tvářích rozlil růžolící ruměnec, který vzápětí přešel do rudého vzplanutí, jelikož se právě doopravdy styděla.
"Už jdeš domů?" změnil profesor téma, za což mu byla nesmírně vděčená.
Mírně se usmála. Cítila, jak jí krev z obličeje pozvolna vyprchává a jí se vrací původní barva. "Bohužel ne," přiznala. "Čeká mě ještě poslední zkouška."
"Angličtina?"
"Ano."
"A co říkáš na matematiku?" zeptal se jako správný učitel sbírající názory studentů ohledně zkoušky z jeho předmětu.
"Myslela jsem si, že bude těžší."
V profesorově obličeji se mihlo něco jako chvilkové pobavení. "Takže brnkačka?"
"To zase ne," připustila s úsměvem. "Některé příklady byly obtížnější, ale nenašla jsem nic nezvládnutelného. Potěšilo mě, že se tam objevila typově rozsáhlá škála příkladů a zkouška nebyla zaměřena jednoznačně, i když musím uznat, že příklady byly vybírány ty těžší. Ale šlo o vyšší úroveň, takže se to dalo očekávat. Celkově z toho mám docela dobrý pocit, i když nechci předbíhat, dokud neznám výsledky. Pocit ještě neznamená úspěch."
"O to bych si nedělal starosti," řekl jí učitel vážně. "Já pořád říkám, že nejsi hloupá. Kdybys nebyla líná, mohla bys mít hezké známky."
"No…"
Svou myšlenku však nebyla schopna prezentovat, neboť jí do řeči skočil medový hlas. "Dobrý den," pozdravil narušitel zdvořile s jemným úsměvem na rtech a výrazem naprostého neviňátka.
"Roberte!" podivil se Koutný a jeho výraz se zcela proměnil. Profesionální maska byla ta tam. Už se nedíval na svého studenta, ale stál tváří v tvář dobrému příteli, překvapen, ale zároveň potěšen jeho přítomností.
Její ledový štít se roztříštil během okamžiku, kdy došlo ke střetu s jeho živelností. Stačilo pouhé uvědomění si jeho přítomnosti, aby byly její pracně vybudované hradby svrženy. Kámen s ocelí se změnily na písek držící pohromadě vodou, jíž při výstavbě majestátných zdí nasákl, ale která se z něj vlivem přítomného žáru vypařovala. Chlad, jímž se před okolím obrnila, zmizel a vystřídalo jej horko, hotová výheň, jež se propalovala jejím nitrem a probouzela tak dávno zapomenuté pocity zamrazené kdesi hluboko pod bodem mrazu. Uvnitř zavládl chaos, naprostý zmatek, díky němuž nebyla ve víru milionu myšlenek, jež plně zaměstnávaly její mozek, schopná normálního a racionálního uvažování. Srdce zařadilo pětku, naplno vytížilo své motory, aby mohlo uhánět jako splašené vpřed. Jeho tlukot jí bubnoval v uších. Cítila pohyb tepen, jak se prohýbaly pod náporem litrů krve, jež do nich byly pumpovány.
Zmateně zírala do jeho čokoládových očí. Toto bylo poprvé, co se s ním od pátečního večera setkala. Upřímně doufala, že mu tento týden nebude vystavena tváří v tvář a po nějaké době ho dokonce dočista vypustila z hlavy, ale náhle byl tady, stejně majestátný a vznešený jako předtím s tím pronikavým hodnotícím pohledem, jež byl pro ni stejně nečitelný jako Braillovo písmo. Viděla ho, cítila ho, téměř se ho mohla dotknout, ale stejně nedokázala rozluštit ono tajemství, jež se za ním skrývalo. Tato brána do duše byla uzavřená a ona do jeho obranného šítu narazila stejně tvrdě, jak si přála, aby do jejího vpálili její spolužáci. V ten moment si uvědomovala pouze fakt, že se před tímto člověkem ukázala v nejhorším možném světle. Chovala se dětinsky a panovačně jako nějaký rozmazlený fracek, nadávala mu a odmítala jeho pomocnou ruku. Zároveň si však moc dobře pamatovala jeho urážlivá slova a narážky, které měly k lichotkám velmi daleko.
Nastalou situaci v žádném případě nečekala a on ji tak zastihl vyvedenou z míry a nepřipravenou, ukazující mu zmatenost svého obnaženého nitra, jež se skrývalo za hradbami z písku. Jak se měla zachovat? Co mu měla říci? Překvapení jí jen dovolovalo jemně pootevřít ústa a zírat na něj v němém úžasu.
Věnoval jí jeden krátký, nic neříkající pohled. Neobtěžoval se kývnout na pozdrav ani nějak jinak projevit svůj zájem či snad ukázat, že by ji znal. Svou pozornost přesunul zpět k profesorovi, který se ho právě s vřelým zájmem ptal: "Co ty tady? Myslel jsem, že si užíváš volna."
"Já vím, že bych tu správně neměl vůbec být a podle všeho si užívat volna," připustil Robert bez ostychu, "ale zvědavost mi nedala, abych se sem ilegálně nevetřel a nešel se pozeptat, jak ta nová maturita vlastně vypadá."
"Ale to jsi sem kvůli tomu přece nemusel chodit! Zítra bych ti to tak jako tak všechno řekl."
"Šel jsem kolem a jednoduše jsem nemohl odolat," zažertoval Robert, ale následně jeho tvář zvážněla. "Tak co? Je to vážně taková hovadina, jak se všude proslýchá?"
Učitel nad tím mávl rukou. "Kdyby jen to," řekl a znechuceně při tom ohrnul rty. "Takových papírů a šarády kolem. Všude samá pravidla, co se smí a co se nesmí, a při tom je jedno padlejší na hlavu než druhé. Vždyť ta děcka se u toho ani napít nesmějí!"
Robert udiveně nadzvedl obočí. "Ani to?"
"No to není všechno. I když lehčí by bylo v tuto chvíli říct, co všechno smějí. Podle všeho potichu sedět a psát test. Když se někomu z nich udělá nevolno, neodmaturuje kvůli žaludečním potížím. Vidím to tak, že to s tou snahou o objektivnost někdo parádně přehnal. A rozhodně to nevymýšlel učitel. Teď jsem jen zvědavý, co mi žáci řeknou na matematiku."
"Páni. Jak to tak poslouchám, můžu být rád, že mě to minulo."
"Větší hovadinu jsem za svou učitelskou praxi neviděl. To jsou samé papíry a podpisy. Nejhorší je, že o tom vlastně nikdo nic neví. Chudáci studenti se na nás obrací s otázkami, na které jim nejsme schopní odpovědět. A bohužel nejen my." Koutný nad tím zavrtěl hlavou. "Je to celé nedomyšlené. A jediní, kdo na to doplatí, jsou letošní maturanti."
"To ale pány v poslanecké sněmovně znepokojovat nemusí, že," poznamenal Robert kysele.
"No uvidíme, co ukážou výsledky. Do té doby bych nerad dělal nějaké unáhlené závěry. Každopádně támhle je Stáňa Polák - měl teď jednu třídu při matematice. Pojď, zeptáme se ho, co děcka." Profesor vzal svého bývalého studenta kolem ramen a odváděl jej pryč. K Míšině uchu dolehla ještě poslední část jejich konverzace, než se ocitli příliš daleko a jejich hlasy splynuly v bzukotu davu okolo.
.
***
.
Ten večer je čekalo představení v Národním divadle. Před samotnou hrou pro ně byla nachystána ještě prohlídka zdejších prostor s podrobným výkladem o historii tohoto institutu. Míša tu za svůj život byla již několikrát. Pokaždé ji tyto prostory uchvacovaly. Nebylo to však kvůli jejich výzdobě. Možná se zde našla hodnotná umělecká díla, ale vše bylo tak honosné, vyumělkované, kýčovité. Přílišná zdobnost ji nelákala. Spíše v ní evokovala pocit zlaté klece - krásné, ale bez možnosti úniku. Hodnotu nenacházela v budově samotné, ale v její historii, důvodu, proč vzniklo. Byl to projev veřejného mínění, manifestace národa, který tak hájil své právo na existenci. Ukazoval, že i když je navenek podřízen někomu jinému, stále si zachovává svou nezávislost, Rakousko ještě nezdolalo českého ducha. Celé symbolice této stavby navíc ještě dopomohl požár, který divadlo zachvátil a v podstatě zničil. Lidová sbírka mu dávala na velikosti, ukazovala jednotu a bratrství, sílu bojovat, sílu žít. Proto pro ni mělo divadlo takovou hodnotu. Nešlo však o vlastenectví. Ona obdivovala tu spletitou cestu, v níž se mísil krutý boj s jakousi romantikou, jež se v lidové sbírce odrážela.
Svět kostýmů a nastudovaných dialogů sledovala vždy z hlediště. Nikdy nestála na dřevěném pódiu, kde by se měla snažit přesvědčit diváka, že je někým jiným. Ona už svou roli dostala. Její součástí taktéž bylo zůstat sedět na polstrovaných sedačkách a zůstávat jednou z davu. Její tvář byla jednou z mnoha tváří. Nikdo si jí nevšímal, nevěnoval jí pozornost a právě ta anonymita ji lákala. Milovala divadla. Po tanci se jednalo o její druhou největší lásku. Zde se ocitala v naprosto opačném představení než na parketu. V hledišti na ni všichni neupírali zrak, nebylo jí předurčeno vládnout. Stala se miniaturní součástí celku, která sama o sobě nikoho nezajímala. Právě v těchto okamžicích mohla vypnout, přestát hrát svou hru a sledovat někoho jiného, jak se snaží diváky přesvědčit o vlastní lži. Na chvíli neexistovala žádná pravidla. Všechna tíha z ní rázem opadla a ona se cítila lehká jako pírko. Byla volná.
V momentě, kdy se třída dozvěděla, že má jít na operu, hlasitě proti tomu protestovala. O to pobavenější byl Míšin úšklebek, když na ni po tříhodinovém představení slyšela samou chválu. Někteří div nezpívali ódy, jak se jim Carmen líbila. Míša nijak neskrývala, že byla představením naprosto unesena. Své splašené srdce cítila ještě dlouho po té, co opustily zdi kamenného divadla. Nádherné písně si u ní navždy zapsaly své místo. Malý prostůrek si taktéž vyhradila francouzština, v níž jim byla opera předvedena. Až skončí s latinou, rozhodně se pustí do studia tohoto jazyka.
Studenti se po skončení představení rozdělili do dvou skupin. Jedni zamířili pod učitelským dohledem rovnou zpět na ubytovnu, druzí, poučeni o spojích vedoucích ke kolejím, se rozhodli prozkoumávat krásy pražského nočního života. Hodina již sice značně pokročila, ale Míše se ještě nechtělo jít spát. Necítila se unavená - naopak! Připadala si náramně odpočatá, plná elánu a energie. Proto se přidala ke skupince asi deseti lidí, jež se protloukali ulicemi hlavního města a hledali v historické části nějaký noční klub, bar nebo zapadlou hospůdku, kde by mohli svlažit své vyprahlé hrdlo zlatavým mokem.
Čas šel neúprosně dál. Dopravní ruch už dávno opadl a počet chodců na ulici se zredukoval na méně než polovinu. Parta mladých lidí oblečených ve večerních róbách - dámy v krásných šatech a pánové ve smokingu - zakončila svou pouť v jedné z hospod, kde konečně dosáhla svého cíle. Studenti se mezi sebou vesele bavili, debatovali o všem možném a užívali si života. Bublinky jim zvolna stoupaly do hlavy, rozjasňovaly jejich náladu, ničily zábrany, jež jim byly vštěpovány v podobě morálních zásad, a ukazovaly jejich pravé tváře ve vší kráse i naprosté zrůdnosti. Ruch u jejich stolu narůstal v geometrické závislosti na množství alkoholu, který ten večer vypili. Rozjařená nálada padla na všechny přítomné až na jednoho odpadlíka, jež byl svým okolím stále více znechucen. Ostatní to však přes své brýle alkoholového opojení nedokázali vidět, neboť jim opilost předkládala samé lži plné smíchu a veselí.
Jindy otevřená a usměvavá Míša nyní seděla stranou ostatních a do konverzace se zapojovala málo nebo vůbec. Okolní ruch vnímala jen jako zvukovou kulisu, šum ztišeného televizoru, podle něhož snadno rozeznávala mluvčího, avšak smysl jeho promluvy jí zůstal skryt. Na tváři se jí usadila jakási neutrální maska. Pití jí nedodávalo bujaré nálady, ale naopak ji vrhalo do stále větší deprese, až od sebe sklenici zhnuseně odtáhla a nerušeně se oddávala svým temným myšlenkám.
Co tady dělám? přemýšlela při pohledu na své ubohé spolužáky, kteří se slavnostně a záměrně opíjeli, aby pak nad ránem s bolavou hlavou vzpomínali na průběh předešlé noci a později se s ostatními smáli svým opileckým řečem, nemotorným akcím, pádům do příkopu či neúspěšným pokusům o trefení zvratků do záchodu. Předháněli se v počtu vypitých sklenic. Jako by snad následná kocovina ukazovala výši jejich intelektu. Pili rádi a při každé příležitosti. Neuvědomovali si, že tím místo síly ukazovali svou slabost, že se z nich vlivem ethanolu stávají trosky, které svým vzezřením jen vzdáleně připomínají lidské bytosti. Dělalo se jí z nich špatně. Už několikrát se zapřísáhla, že se s touto chátrou nebude potýkat, ale opět v její společnosti skončila. Vědoma si toho faktu, zanechala na stole pár bankovek a tiše z jejich kroužku vypařila. Nikomu to nevadilo. Nenašla se jediná, která by se ji pokoušela zastavit.
Vyšla na ulici do mrazivého večera před hospodou. V ten moment byla ráda za vysoké kozačky, jež před chladem chránily její lýtka. Venku nebyla vyloženě zima, ale taktéž se nedalo říci, že by bylo nejtepleji. Letním dnům přece jen odzvonilo a podzim se se stále větší vervou hlásil o slovo. Rozhlédla se na obě strany a chvíli nejistě postávala na místě. Nepamatovala si, kde je a jakým směrem se dát. Nakonec se rozhodla následovat většinu kolemjdoucích a vydala se tedy nalevo.
Ušla sotva pár metrů, když poklidnou atmosféru nočního města narušilo hlasité zavolání, v němž rozeznala své jméno: "Míšo, počkej!"
Nezastavila se, ale zoufalství zaznívající v Klářině hlase způsobilo, že v ní zatnulo a celá se vnitřně napjala. Už podle toho, jak se lidé za Klárou otáčeli, pochopila, že celý konflikt neskončí jen pár nevyslyšenými výkřiky do ticha. Přibližující se ozvěny nohou dopadajících v běhu na dlažbu jí to jen potvrdily. Zanedlouho za sebou zaslechla namáhavý dech následovaný rukou na jejím rameni.
Nemohla ji ignorovat. Teď, když došlo k přímému kontaktu s její osobou, nešlo předstírat, že se jí tato situace netýká. Pozornost se přenesla i na ni. Už to nebyla jen dívka utíkající za neznámým cílem, kdo přitáhl oči zvědavců. Nyní se zvědavým čumilům naskytl pohled na dvojici, jež sliboval něco víc. Míša sama odsuzovala scény, které lidé na ulicích předváděli svému publiku, proto jí byla daná situace značně nepříjemná. Cítila tázavé pohledy, co se zájmem sledovaly a čekaly na show. Tito lidé, byť úplně cizí, ji zastihli v inkriminujícím okamžiku, kterému by se nejraději vyhnula. Bohužel to nešlo. Nevztekala se však na sebe, že toho nebyla schopná, ale na Kláru, která vše způsobila.
Zhluboka se nadechla. Potlačila bouřící se pocity, jež v ní vzplály mohutným ohněm jakožto pozůstatek na horkokrevné předky, a otočila se na kamarádku s klidnou, vyrovnanou maskou chladného vzteku.
"Co chceš?" zeptala se věcně hlasem zbaveným citu, který nijak nezvyšovala, takže vyřčená otázka vyzněla jako varovný sykot zmije zahnané do kouta. Byla připravena kousnout.
"Co se stalo?" opáčila Klára starostlivě, jako by si téměř hmatatelného nepřátelství nevšímala.
"Proč tě to zajímá?"
Zmatek? Ublíženost? Bylo to snad tím, co se zrcadlilo v Klářiných očích? Míšina otázka se jí dotkla. Bodla do citlivého místa, zaryla se hluboko do srdce a zanechala po sobě kráter, krvácející ránu, jež způsobovala vnitřní chaos a neutuchající bolest. "Protože..." Kousla se do rtu. Promlouvala z ní nejistota. Byla na vážkách. "To kamarádky přece dělají," pípla nakonec.
Ta slova nebyla myšlena útočně. Přesto ji zasáhla silou přírodní katastrofy. Mohutná vlna tsunami se přes ni v mžiku převalila a smetla vše, co jí stálo v cestě. Vysoké hradby zmizely stejně lehce jako pára nad hrncem a obnažily tak její duši. Zůstala nahá a osamocená. Nebylo nic, zač by se mohla skrýt. Spousta vody vše odnesla. Po běsnící bouři nastalo skličující ticho. Kam se poděl městský ruch? Kde jsou auta? Kde občané? Zůstaly jen vlastní dech a ohlušující tlukot srdce.
"Kláro…"
Kamarádčino jméno splynulo z jejích rtů v podobě sotva slyšitelného šepotu. Zároveň s ním se na scénu vrátily všechny okolní zvuky. Okolní svět začal znovu existovat. Atmosféra se však změnila. Role byly vyměněny. Nyní byla Klára ten hrozivý pán a Míša se skláněla před jeho holí. Přejel jí mráz po zádech, který však neměl nic společného s nízkými teplotami. Cítila, jak jí naskočila husí kůže. Tělem se jí rozléval stále větší neklid. V Klářině pevném pohledu se neodrážela zloba. Tak co to bylo? Lítost? Zklamání?
"Já vím, že se ve všem neshodneme," řekla Klára pro ni zcela netypickým věcným hlasem. Míša si až později všimla, že je to tím, jak se její kamarádka snaží zadržovat slzy. "Několikrát jsme se i pohádaly," pokračovala, "ale pokaždé jsme našly cestu zpět. Tak co je teď jinak? Proč vždy někde narazíme? Kde je chyba? Každým dnem se mi vzdaluješ a já nevím, co jsem udělala špatně." Odmlčela se. Zhluboka se nadechla a počkala, až se jí rty přestanou třást. Statečně bojovala s pláčem, který se stále více hlásil o slovo. Když se však znovu ozvala, promluvila zase tím klidným, zvláštně dutým hlasem. "Několikrát jsi mě zranila, ale já to přešla. Odpustila jsem ti. A jak mi to teď oplácíš? Nikdo není bez chyb. Mám je jak já, tak ty. Krása přátelství spočívá právě v tom, že druhého člověka milujeme i s jeho nedostatky. Ale jestli zase nemáš čas a má přítomnost je ti spíš na obtíž, tak já raději půjdu."
Veškerá bojovnost z Kláry rázem vyprchala. Jako by jí vyřčená slova sebrala všechnu sílu. Uhnula pohledem a sklopila hlavu. Míša nepochybovala o tom, že se chystala k odchodu. Věděla, že pokud nezasáhne teď, potom už bude příliš pozdě. Nemohla dál čekat. Nebylo na co. Zlomový okamžik právě nastal.
"Ne - počkej!" vykřikla v zoufalém pokusu.
Klára překvapeně vzhlédla.
"Já…" začala Míša, ale nevěděla, jak dál pokračovat. Vážně si Klára myslela, že by ji nechala odejít? To zjištění bolelo. Uvědomovala si však, že ještě nemá vyhráno. Pokud ze sebe ještě něco nevymáčkne, byly by veškeré předešlé pokusy zbytečné. Ale co jí měla říci? Slova se jí zdráhala na jazyku. Nechtěla se skládat do vět. Ztěžka polkla. Vteřiny běžely nezadržitelně dál a ticho, které se mezi nimi vznášelo, se stávalo čím dál nesnesitelnějším. Nakonec řekla jediné, co mohla: "Promiň."
"V pohodě," zaznělo tiše v odpověď. Klára se nejistě pohupovala na patách. Stála na místě. Nebyla si jistá, zda si může dovolit krok vpřed.
Míša cítila, že je čas ke smířlivému gestu. Zároveň si opět uvědomila přítomnost čumilů. Už viděli dost. Představení právě skončilo. Další epizoda se měla odehrávat v soukromí. Právě s tou myšlenkou se otočila na Kláru: "Nepůjdeme se projít?" Hlavou trhla směrem ke konci ulice. Klára se ještě jednou zhoupla na patách, než se zařadila vedle své společnice a nechala se vést.
Kráčely volným krokem za naprostého ticha, každá ponořená do svých myšlenek. Míša bezděky bloumala ulicemi, aniž by si uvědomovala, že přitom udává tempo a směr. Přemýšlela o Klářiných slovech. Tak co je teď jinak? Proč vždy někde narazíme? Kde je chyba? I ona si pokládala tyto otázky ve snaze najít odpověď. Ale vážně ji chtěla znát? Nejasně si uvědomovala, že to Klára zde byla tou, která by pro svou kamarádku udělala první poslední. Ale Míša se přece také snažila! Vracela ve vzpomínkách stále více do minulosti a hledala příčinu jejich problému. Kdy se to vůbec stalo? Kdy si začaly připadat cizí? Míša nejasně cítila, že vina bude z větší části na její straně.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Polgara | Web | 23. ledna 2011 v 13:14 | Reagovat

Závidím ti jednu věc. To, jak skvěle dokážeš popsat pocity tvých psotav a je jedno, o čem zrovna přemýšlí.
I když se jedná o běžnou situaci, kterou může zažít každý z nás, ty dokážeš prodat.
Hraješ si se čtenářem a nutíš ho číst až do konce. Když potom dočte poslední řádek, má na dlouhou dobu o čem přemýšlet. Neboť Poslední tane je sice o "obyčejném" životě, ale zároveň má v sobě jakési kouzlo něčeho vzdáleného.

2 evi | Web | 2. února 2011 v 15:10 | Reagovat

Konec? Ne!! Já chci taky vědět, co je jinak a kde je chyba, poněvadž se v Míše pořád nevyznám a já bych se v ní vyznat chtěla! Co říct? Že tvoje psaní je chytlavé jako vždy a že se těším na další, ať už to bude jakákoli z tvých povídek? Asi tak, jen dál, dál!:-)

Nový komentář

Vezměte na vědomí, že diskuse je moderována. Než se nový komentář začne zobrazovat, musí jej nejdříve schválit autor blogu.

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.