Poslední tanec VI

12. ledna 2011 v 0:01 | Awia |  Poslední tanec
Stála před nástěnkou, z níž na ni shlížela spousta přišpendlených papírů popsaná nesčetným množstvím jmen studentů ze čtvrtých ročníků. V hlavičce se na kolemjdoucí pošklebovaly předmět, typ zkoušky a samozřejmě taktéž datum, číslo učebny a čas konání. Ještě jednou kritickým pohledem přejela rozvrh generálních maturit. V duchu si prstem klepala na čelo. Kdo tohle mohl vymyslet? Podle všeho ji čekaly tři předměty během dvou dnů. Dnes didaktický test z češtiny spolu se slohovkou a aby toho náhodou nebylo málo, na závěr jim ještě přidali esej z anglického jazyka. Zítra matematika a didaktický test z angličtiny. Krása. Byla vážně zvědavá, jak se bude odpoledne soustředit na tu esej. S kyselým úšklebkem pohodila taškou na rameni. Dnes toho s sebou příliš neměla. K zemi ji netížilo žádné závaží. Vzala si pouze peněženku, propisku a něco k zakousnutí. Víc nic nepotřebovala. Než však vyrazila na cestu k cíli, nezapomněla nasadit svou nezaujatou masku.
Sebevědomě kráčela k učebně číslo 106, přičemž se její kroky chodbou hlasitě rozléhaly, jak podpatky jejích bot řinčivě dopadaly na tamější podlahu. Pozornost ostatních by se k ní stáčela i bez svižné a rázné chůze. Hlasité zvuky však nesymbolizovaly jen její přítomnost. Ohlašovaly příchod královny, vznešené dámy, která šla s hlavou vztyčenou a všem okolo ukazovala, jak je nad celou záležitost s těmito zkouškami povznesená. Ve skutečnosti se však za chladnými zdmi skrýval uzlíček nervů. Zdánlivě nenucené chování, lehký úsměv na rtech, zvonivý smích, klidné, vyrovnané pohyby. To vše byla jen lež, iluze, kterou ostatním předváděla, jelikož ostatním nepotřebovala ukazovat své slabiny. Na veřejnosti se musela ukazovat jen v tom jednom světle. Všechno byla koneckonců pouhopouhá hra, kde šlo o to, jak kdo svou roli zahraje. Ona tu svou zvládala na výbornou a byla za to na sebe náležitě pyšná.

Učebna zůstala zamčená, i když do začátku zkoušky zbývalo jen pár minut. Cestou se zastavila za Klárou, která měla společně s druhou polovinou třídy okupovat jinou místnost. V tuto chvíli litovala, že s kamarádkou nejsou ve stejné skupině, neboť by se podporovaly alespoň pohledy, a když už ne to, alespoň by si dlouhou chvíli zkrátily děláním obličejů jedna na druhou. Místo toho hrozilo, že se ocitne přes uličku s Pavlínou, kterážto svým příjmením podle abecedy uzavírala první polovinu třídy. Před dveřmi se už tvořily štěbetající hloučky, kdy si studenti mezi sebou vzrušeně sdělovali dojmy plné rozechvělého očekávání neznámého.
"Ahoj Klári," pozdravila kamarádku zvesela. "Co žes na mě nepočkala? Volala jsem na tebe."
"Vážně, kdy?" podivila se Klára a mírně se u toho zamračila.
"Ráno cestou do školy. Přijely nám zároveň tramvaje."
"Tak to jsem tě neslyšela, promiň."
Míša však z kamarádčina postoje vycítila, že k ní Klára nebyla úplně upřímná. Nepromlouvala z ní lítost. Spíš jakási hořkost nad celým rozhovorem. Míša během okamžiku zvážněla. "Děje se něco?"
"Ne. Nic."
"Ty jsi na mě naštvaná?"
"Já? A proč bych měla?"
"Nevím," pokrčila Míša rameny. "Třeba kvůli pátku," nadhodila opatrně. Kláru svou poznámkou evidentně překvapila.
"Já…" začala Klára, ale nenacházela ta správná slova. "Podívej. Nejsem zrovna dvakrát nadšená, když se pořád dokola vymlouváš na své povinnosti, ale -"
"Vymlouvám?" skočila jí Míša pobouřeně do řeči. "Já se na nic nevymlouvám! Měla jsem taneční a navíc se ke mně předtím stavil Martin. Pochopitelně, že jsem neměla čas."
"Vy jste byli domluveni s Martinem?" Tentokrát byl Klářin údiv nehraný.
"Jo."
Komu záleželo na tom, že se jednalo o lež? Nikomu. A všem to tak vyhovovalo. Klára nepotřebovala znát pravdu. Ta by jen vedla k dalším otázkám, které by byly Míše velmi nepříjemné. Nechtěla se s Klárou hádat. Kdyby jí však řekla skutečné důvody, určitě by skončily u výkřiků výčitek na sebe navzájem. Měla tu copatou blondýnku ráda. Přirostla jí k srdci tak moc, že každodenně překousávala její vady, i když v ní stále zůstávala potřeba ji opravovat a poučovat. Nikdo nebyl dokonalý. Nemohl být. Míša si jen poslední dobou Klářiny chyby více uvědomovala a pokoušela se s tím vším vyrovnat. Musela si to nechat projít hlavou. Sama. Nerada by kamarádku ranila. Malá nepravda jí tedy posloužila k dvojímu dobru: nevedla k bolavému srdci a nezpůsobovala rány na duši, které mohly být klidně i obyčejnými odřeninami, avšak stejně jako ty nejhlubší propasti, ani ony se nikdy zcela nezahojily. Jizvy po nich zůstávaly jako připomínky na boje válečníků a i když se jednalo o zacelená zranění, později se mohla s klidem zase otevřít.
"Aha. Tak… To jsi měla ale říct!" vypískla Klára na svou obranu. Jakoby mávnutím proutku se rázem proměnila. Z útoku přešla k defenzivě. Stáhla se do pozadí, ocas mezi nohama, přičemž protivníkovi odkrývala své břicho jako výraz pokory. Kajícně se plazila po zemi a prosila o odpuštění. Udělala by cokoliv, jen aby svůj hřích odčinila.
"Já ti to neřekla?" podivila se Míša hraně. Jistě, že jí to neřekla. Vždyť nebylo co.
"Ne."
"Kláro, co se stalo?" Znepokojení v jejím hlase bylo více než patrné. Přistoupila k přítelkyni a láskyplně ji pohladila po vlasech. Před ní stála hromádka neštěstí. "Nebuď smutná. Nic se přece nestalo. Hlavně, že se to vyřešilo, ne?"
"Jo, to máš pravdu," přisvědčila Klára a přidala chabý pokus o úsměv.
Míša ji za to pochválila: "Vidíš, takhle je to lepší."
"Jen je mi líto, že už spolu netrávíme tolik času." A bylo to venku. Věta, kterou měla tak dlouho na jazyku, konečně zazněla. Se zatajeným dechem čekala na kamarádčinu reakci.
Míša se zarazila. Všechna něha byla rázem pryč. Zmizela. Odtáhla se a starosti vystřídal kamenný výraz. Její tmavé oči plné chladu žhnuly ledovým plamenem. Svou mrazivou silou sežehly vše, na co upřely svůj tvrdý pohled. "Cože?" zeptala se dutým hlasem. Doufala, že se v tom shluku hlasů všude okolo přeslechla.
"No, přijde mi, že už spolu nejsme tak, jako dřív…"
"Co tím sleduješ?" vyštěkla Míša okamžitě. Do hlasu se jí začínal vkrádat nebezpečný podtón, když jí Klářina slova pozvolna docházela. Během pár vteřin se z ní stala vzteklá hyena, která na své okolí s výstražným vrčením cenila zuby a sliny jí přitom odkapávaly od huby. Byla naježená a nebezpečná. Připravená kousnout, když bude potřeba.
"J-já …. Já jenom…"
"Co? No jen to dopověz," vybízela ji Michaela, avšak prostor k odpovědi jí nedopřávala. "Řekni mi, jak se ti nevěnuji. Jak tě zanedbávám a raději trávím čas s jinými. No jen do toho! Čekám. Ale víš, co? Nenamáhej se. Stejně to nemá cenu. Řeči o tom, jak se ti nevěnuji ve dne v noci, vážně slyšet nepotřebuji, takže děkuji za nabídku, ale nepřijímám. Jen jsem si myslela, že jsi jiná." Otočila se na podpatku a odešla dřív, než by na ní bylo znát, jak moc ji Klára právě zklamala.
Vztek na Kláru pozvolna vyprchával, i když se Míši její slova hluboce dotkla. Naznačovala jí totiž, že na ni zapomínala. Tvrdila, že se jí nevěnuje tak jako dřív, že ji zanedbává a celkově o ni ztrácí zájem. To ale přece nebyla pravda! Ona se starala! Zajímalo ji, co kamarádce schází. Byla tu pro ni, když potřebovala pomocnou ruku, snažila se pomoci pokaždé, když o to byla požádána, i když mnohdy stačil pouze prachobyčejný smutek na Klářině tváři, aby se začala zajímat o příčinu kamarádčina rozpoložení. V žádném případě se jí nepřestávala věnovat. Na druhou stranu se nemohla točit jen kolem ní. Měla jiné přátele. Copak by bylo správné, kdyby se na ně náhle vykašlala a věnovala se pouze slečně dotčené? Klára byla občas opravdový sobec.
Ani Michaela však nezůstávala bez viny. Občas si taktéž dovolovala být tak trošku egoistou, ale kdo jím vlastně nebyl? Kdo říká, že blaho ostatních je cennější než naše vlastní? Kdo nám poroučí, abychom se zbavovali svých vlastních svobod na úkor ostatních? Život žijeme jen jeden! Co bychom z něj měli, kdybychom po celou jeho délku jen ustupovali svému okolí? Být občas sobeckým neznamenalo být špatným člověkem. Pokud člověk neměl rád sám sebe, jak by mohl milovat ostatní? Míša se o sebe starala. Pečovala o své zdraví, čas od času si dovolila rozmazlování, ale ne kvůli pocitu přepychu. Dělala to pro sebe. Bylo snad špatné, že měla ráda sama sebe?
Posadila se hned do první lavice před katedrou. Věděla, že jinak by toto místo zůstalo neobsazeno, odkud by v místnosti nezbylo jako jediné. Většina studentů tuto pozici vpředu vnímala negativně. Jako by to byl trest ocitnout se metr a půl od profesora. Neviděli výhody, které s sebou první lavice nesla. Pod lampou je vždy největší tma. Ne, že by se tam posadila právě z toho důvodu, neboť opisovat neplánovala, i když jí rozhodně přispělo, že nebyla tak nápadná. Nechtěla na sebe přitahovat pozornost. Navíc ani neměla náladu se s kýmkoli bavit.
Všechny překvapilo, když do třídy vplul jejich učitel matematiky, profesor Koutný. Ráznými kroky si to namířil přímo ke katedře, na níž položil sloupek papírů, jež si s sebou přinesl. Teprve poté se rozhlédl po přítomných a na tváři se mu usadil široký úsměv, když zaznamenal, že narazil na známé tváře. "Ale… Vás jsem nečekal," oznámil jim potěšeně. "Jste tu všichni?" Na tuto otázku mu nemusel nikdo odpovídat. Všechny lavice ve třídě byly obsazené. "Tak jinak. Jste tu všichni, co tu máte být?"
"Jak všichni, co tu máme být?" ozval se Petr zezadu.
"Pokud jste si nevšimli, na dveřích máte rozpis, kdo má být testován v jaké učebně. Pokud jste si to tedy nezkontrolovali, je nejvyšší čas, abyste tak učinili."
Několik studentů se k pobavení všech doopravdy zvedlo a šlo si seznam překontrolovat. Míša zůstala pohodlně sedět. Skupiny byly rozděleny podle abecedy. Pokud tu tedy seděla Kreisová, z jakého důvodu by tu nemohla být Kocmanová? I tak pochopila. Když už se jednalo o frašku, proč by z ní studenti nemohli udělat ještě větší stupiditu? To však nebylo vůbec třeba, jak Míša později zjistila, neboť něco tak nesmyslného snad ještě nezažila.
Učitel počkal, až se žáci vrátí na svá místa. "Než začnu - máte všichni občanské průkazy?" zeptal se pro jistotu.
Třídou se rozezněl šum, jak všichni hledali průkazy totožnosti a úlevně vzdychaly, když malou kartičku konečně našli. Ve třídě nastalo dusivé ticho. Nikdo nic neříkal, dokud i Ocas nedržel onen poklad ve své ruce. Jako důkaz svého triumfu nezapomněl přidat vítězný ryk.
"Myslím, že to by stačilo, Milane" mírnil ho profesor. "A nyní, když už jsme se tu všichni šťastně sešli, bych rád přistoupil k tomu hlavnímu," pokračoval Koutný, když se Ocas po jeho poznámce zklidnil. "Dovolte mi tedy, abych vás přivítal na maturitní generálce. Před začátkem testu si vás zreviduji, projdeme společně pokyny a taktéž vám sdělím, jak správně odpovídat."
"To nám jako řeknete řešení?" zeptal se Aleš nevěřícně.
"Ne, Aleši, ty vám vážně neporadím. Když už jsme u toho, já ani neznám vaše zadání. Chtěl jsem říci, že vám prozradím, jak odpovídat, aby se vaše odpověď počítala."
"A můžu si během psaní odskočit na záchod?" pokračoval Aleš se svými dotazy.
"To bohužel nesmíte, ale k tomu se dostaneme později, až vám přečtu pokyny. Pokud dovolíte, rád bych s tím začal," odbyl ho učitel nevrle. Přešel ke katedře, vzal jeden z listů, které s sebou přinesl a začal předčítat nahlas.
Žáci se dozvěděli, co všechno bylo v průběhu zkoušky zakázáno. Nesměli jíst ani pít, používat mobilní telefony, které měly být vypnuté, stejně jako byly zakázány jakékoliv pomůcky, nikdo nesměl odejít na záchod a pochopitelně bylo taktéž zakázáno mluvit. Učitel zde figuroval pouze jako dozorce a do konce testu nesměl být na nic dotazován. Jediné, co smělo zůstat na lavici, byly pero - případně tužka, a občanský průkaz. Michaela většinu věcí považovala za samozřejmou, proto jí připadalo hloupé tohle všechno žákům sdělovat. Navíc se našlo i pár bodů, nad nimiž údivně kroutila hlavou, neboť by ji nenapadlo, že by se za celou hodinu a půl nesměli ani napít. Přišlo jí to naprosto stupidní, pokud ovšem tvůrci nechtěli dosáhnout toho, že polovina studentů v průběhu testu odpadne v důsledku dehydratace.
"Teď budu číst podle abecedy vaše jména. Jakmile přečtu vaše jméno, vezmete si svůj občanský průkaz a tašku. Tu zanecháte před tabulí, občanku mi ukážete, abych zkontroloval, zda jde doopravdy o vás -"
"Pane profesore, a není to zbytečné?" skočila mu do řeči Pavlína. "Vždyť nás znáte."
"Já vím," přisvědčil profesor s úšklebkem, který jasně naznačoval, co si o celé této záležitosti myslí. "Bohužel jsem to nevymýšlel a není v mé pravomoci do toho jakkoliv zasahovat. Kdyby přišla kontrola, bylo by zle. Navíc by se pak celá zkouška pokládala za neplatnou. A to bys, Pavlo, určitě nechtěla." Dívka sklopila hlavu a mlčela. "Kde jsem to skončil? Už vím. Poté ode mne dostanete sešit s otázkami a záznamový arch. Záznamový arch nese vaše jméno a číslo. Obojí si zkontrolujte, ať nedostanete papír někoho jiného. Podepíšete se mi, že vaše údaje souhlasí a účastníte se zkoušky. Potom si můžete jít sednout. Sešit s otázkami neotevíráte, dokud k tomu nebudete vyzváni. Rozumíte?" Pohledem přejel každou tvář ve třídě. "Pokud otevřete před tím, než vám řeknu, jste okamžitě vyhozeni od maturitní zkoušky. Doufám, že je to dost jasné."
Jeho slova chvíli visela ve vzduchu. Studenti pochopili. Jejich učitel je sice měl rád, ale zároveň byl odhodlán držet se pokynů a klidně by někoho vyhodil. Nyní přestávala všechna sranda.
"Adámek Milan."
První jméno zaznělo. Ocas se zvedl ze svého místa, v jedné ruce tašku v druhé občanku. Předstoupil před učitele, který očima zběžně přeletěl jeho průkaz totožnosti a podíval se, zda údaje na papírech sedí, zanechal jeden podpis a už kráčel opět mezi lavicemi, tentokrát mířil zpět k té své, aby se mohl zhroutit do židle a čekat, dokud učitel nedojde na konec řady.
"Berousek Petr."
Na řadu přišel další student. Situace se opakovala, až seznam konečně dospěl k Michaele. Elegantně vstala, svou kabelku přidala k ostatním pod tabulí a poté konečně stála před učitelem. Stejně jako její spolužáci, i ona byla nucena překontrolovat údaje na záznamovém archu a na jiný papír věnovat svůj autogram. Vrátila se zpět na své místo. Připadala si, jako by snad opět dělala národní srovnávací zkoušky, nebo snad testy z anglického jazyka, které někteří dobrovolně podstoupili ve třetím ročníku. Certifikát měla někde doma. Papír na zaznamenávání odpovědí, jež byl šedý s bílými čtverečky, které znázorňovaly jednotlivé odpovědi, i sešit s otázkami, na jehož přední straně byla akorát hlavička, nechala ležet na lavici a dál se jimi nezabývala.
Počkala, dokud nezazní poslední dvě jména, která jejich skupinu uzavírala. Učitel jim následně vysvětlil, jak mají své odpovědi do archu zaznamenávat, co jim počítač za správné řešení vyhodnotí a co ne. Neodvratitelné nakonec přece jen přišlo a po nějakých dvaceti minutách byl na tabuli napsán čas ukončení zkoušky a studenti konečně mohli otevřít sešit s otázkami. Míša se ještě zhluboka nadechla, než otočila stránku a pustila se do prvního cvičení.
 .
***
 .
"Ty vole, jestli to bude takhle těžký, tak asi neodmaturuju," prohlásil Aleš, když po skončení testu vyšel na chodbu před učebnou.
Milan se k němu okamžitě přidal: "Já si dám prostě tu nižší a na nějaký doporučení od učitelů seru."
"Jenom doufám, že ta školní nebude taky tak těžká."
"Hej, taky," přizvukoval mu Milan. "Jinak bych to mohl rovnou zabalit, že. Jako pět předmětů bych asi fakt nedal. Ale tobě to přišlo určitě lehký, co?" otočila se na dalšího spolužáka v jejich trojčlenné partě.
Vladimír jen pokrčil rameny. "Uznávám, že ty odmocniny mohly být poněkud matoucí," přiznal po chvíli, "ale jinak mi to nepřišlo nijak moc těžký."
"Jasně, ty vole, ale ty nejseš člověk, ale robot." Aleš se na něj obořil způsobem člověka, jenž byl nanejvýš znechucen, že musel tuto neodvratitelnou pravdu, která byla navíc nad slunce jasnější, říci. Jako by snad malému dítěti vysvětloval něco naprosto zjevného, přičemž už však ztratil trpělivost, neboť byl na danou věc otázán již nesčetněkrát, a nechápal, jak někdo něco tak stupidního nedokázal pochopit.
"To z tebe jen mluví závist," odvětil Vladimír nanejvýš povzneseně, jako by se ho snad Alešova slova ani nedotkla.
"Jasně. Litujem toho, že nemáme v hlavě počítač."
"No jo, je to hroznej hřích, že si jdem místo počítání rovnic pořádně zapíchat," dobírali si kluci Vladimíra dál. Po této poznámce následoval výbuch smíchu. Když konečně opět popadli dech a společně se jen pochechtávali, přestalo je popichování spolužáka bavit, neboť zjistili, že si jejich poznámky nepřipouští k tělu, a pokud přece jen ano, nedával to najevo. Přesunuli tedy svou pozornost jinam.
"A co ty, Míšo? Jakpak si naše princeznička vedla?" zahulákal Milan hlasitě, aby ho náhodou nepřeslechla.
Kráčela jen pár metrů před nimi. Nesla se jako pravá dáma. Sebejistě kladla nohu před nohu, kdy se jí při ladné chůzi jemně pohupovaly boky. Našlapovala zlehka jako kočka, s jejíž elegancí se taktéž pohybovala. Aniž by to snad nějak zamýšlela, dnešní garderoba v mnoha mužských myslích evokovala ty nejdivočejší představy. Ocitla se před nimi samotná Afrodithé, bohyně sexu, která v nich probouzela ty nejskrytější touhy. Lákala je slabá vůně svůdného parfému. Díky pevně svázanému drdolu, jež tvořil malý bobeček temných vlasů posazený na temeni hlavy, se jim naskytl pohled na její holý zátylek, krk vybízející k zulíbání a taktéž z části obnažená záda, což zapříčinila dnešní volba delšího topu. Provokativně taktéž působilo nepatrné vyčnívání horního lemu zapínání její podprsenky. Krátká sukně končící jen pár centimetrů pod linií zadečku odhalovala dlouhé nohy v celé své kráse, boty na podpatku její pozadí sladce zakulacovaly. Přímo volala po pozornosti. A i když svým vzezřením nijak nepohoršovala okolí a rozhodně se nevymykala společenským konvencím, nevědomky ve svých spolužácích vzbuzovala erotické choutky.
Byla znechucena částí rozhovoru, který byla nucena vyslechnout. Zvláště jí otřásla Milanova poslední poznámka na Vladimírovu adresu, jež ji jen utvrdila v názoru, že za ní kráčela dvě nadržená šovinistická prasata. Nikdy o svých spolužácích neměla vysoké mínění a právě se pouze názorně přesvědčila, že se tito dva do puberty teprve dostávali. Její prosby však nebyly vyslyšeny. Místo toho se štěstí usmálo na ty zvrhlé odpadlíky, autoritativní devianty, kteří si potřebovali za každou cenu potvrdit své nadřazené postavení, neboť jejich ego právě utrpělo těžkou ránu v podobě pro ně nezvladatelných testů z matematiky. Našli si novou oběť - její osobu. Jestli si však mysleli, že si na ní zahojí své rány, pekelně se zmýlili. Ona rozhodně nebyla jednou z těch, jíž se po pár narážkách rozklepala kolena. Olízla si rty, kdy pohrdání a mocnou vlnu odporu skryla hluboko do pozadí svých téměř černých očí, aby mohla nasadit podivený výraz nad jejich přítomností, když se jejich směrem ohlédla.
"Potřebuješ něco?" zeptala se nevinně, jako by na ni snad před pár vteřinami nekřičel.
Adresátům však výsměšný podtext její otázky nedošel, proto se nad ní ani neobtěžovali zastavit. "Tady Ocas se psal, jak se ti líbila matematika?" sdělil jí Aleš s širokým úsměvem.
Neušel jí jeho pohled, který nejprve mířil do výstřihu, ale po zjištění, že se velké odhalení nekoná, zklamaně vyrazil vzhůru k jejímu obličeji. Tělem jí projel chvilkový záchvěv. V mysli se jí vybavilo pár okamžiků z minulosti, kdy se jí dostalo několika návrhů od jejích přátel. Romanova medvědí tlapa svírající její stehno, Janova slova šeptaná nad sklenkou vína, Pavlova bezmyšlenkovitě prohozená, ale naprosto upřímná tužba. V uších jí hučely miliony narážek od spolužáků, známých i dlouholetých přátel, od nichž by to nikdy nečekala. Jednou ji dokonce oslovil i matčin osmačtyřicetiletý kolega. Korunu všemu nasadila Robertova poznámka o jejím vzhledu, když se jí ten večer snažil přesvědčit o nutnosti jeho doprovodu. Copak byla nějaká coura? Prostitutka bez sebeúcty, která bez breptnutí dala každému, kdo si o to požádal? Naježila se tedy jako kočka, vystavěla kolem sebe neviditelnou zeď z ocele, rozhodnutá, aby si na této pevné ochraně vylámali její protivníci všechny zuby. Navenek se však zdála stále stejná, naprosto nedotknutá onou nechutnou skutečností a byly to opět jen oči, které prozrazovaly změnu nálady, když se přeměnily na dva kusy ledu.
"Nestihla jsem tři poslední příklady," odpověděla prostě.
"Jenom tři?!" divil se Ocas a hlas mu při tom poněkud poskočil, oči mu div nevylezly z důlků. Němě pokrčila rameny. Dál na ni nevěřícně civěl. "Teda, ne že bych si nestihl projít všechno," vzpamatoval se po chvíli šoku, "ale pokud mám vypočítanou půlku příkladů, tak přeháním. O správnosti výsledku radši nemluvím."
"Kromě těch tří jsem vypočítala všechny," vyvedla ho z omylu a s potěšením sledovala, jak bylo jeho sebevědomí značně otřeseno. "Dala jsem si delší rande s tou exponenciální rovnicí," vysvětlovala dál. "Nebýt jí, asi bych to stihla všechno. Bohužel mi pořád vycházela nějaká desetinná čísla, což se mi moc nezdálo. Strávila jsem nad tím snad deset minut, než jsem si konečně všimla, že jsem pět plus tři vypočítala jako sedm. Poslední úlohy jsem si jenom přečetla, ale nezdály se nijak zvlášť obtížné."
"Počkej, ale tys měla z matematiky trojku, ne?" vložil se do hovoru Vladimír.
Změřila si ho ledovým pohledem. Ano, podle pana zapáleného matematika byli všichni, kdo z tohoto předmětu dostali horší známku než dvojku podřadní lidé. Michaela moc dobře věděla, že právě do této sekce si ji spolužák zaškatulkoval. "To, že se na testy neučím, neznamená, že bych dané látce nerozuměla," odtušila chladně. "A inteligence člověka podle známky nezměříš. Stejně jako nedokáže objektivně posoudit jeho znalosti. I když to už je věc názoru."
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Kitty | Web | 12. ledna 2011 v 16:51 | Reagovat

Neušel jí její pohled, tam by mělo být asi jeho (asi čtvrtý odstavec od spoda).
Jak to čtu už podruhé, žádné připomínky mě nenapadají (ne, že by mě snad před tím nějaké napadaly). Ale těším se na nové díly :-)

2 Awia | Web | 12. ledna 2011 v 21:31 | Reagovat

[1]: Kitty: Jo, děkuji. Měla jsem to špatně. :-)

3 Kaori | Web | 13. ledna 2011 v 22:00 | Reagovat

Konečně jsem si udělala na toto dílo čas! :)
Nejdříve jsme si myslela, že mě to bude trochu nudit, přeci jen jsem na trochu jinačí žánr, ale... to bych neměla zapomínat na to, že je to od tebe. Je naprosto úžasné, jak dokážeš naprosto každodenní činnosti napsat tak, jak je čtenář ještě nepoznal. Je to tak čtivé! Vážně tě za to obdivuji :)
A Míša... Ta se teda povedla :D Chci říct, že každý by si hned pomyslel, že je to vážně namyšlená blbka, ale ona je tak... normální. Její myšlenky má každý člověk a navenek je to super holka. Vážně ji máš prokouknutou skvěle :) A na její "vztah" s Robertem se těším, protože on je přesně to, co ona potřebuje, aby ji taky někdo pěkně srazil :D
Díky za zpříjemnění jindy tak dlouhé a nudné praxe :)
Btw, vzpomněla jsem si, že jeden známý profesionálně tančí. Když jsem se ho jednou ptala, proč nejezdí po mistrovstvích, odpověděl, že to nemá cenu, protože v tanečních soutěžích jde spíš o sponzory, než o tanec jako takový. Jenom taková malá poznámka, kdyby se ti to náhodou hodilo ;)

4 evi | Web | 2. února 2011 v 14:59 | Reagovat

krucis ta Míša teda na Kláru vyjela trochu snad až hystericky, zdálo se mi.  Trochu mi to připomnělo hádky mezi Violou a tou její původní kamarádkou na podobné téma. I když Viola mi připadá mnohem bližší než Míša. Za což tě ale musím obdivovat, že nesetrváváš u stejných prototypů hlavních hrdinek - Viola a Míša jsou obě úplné unikáty!:-)

Nový komentář

Vezměte na vědomí, že diskuse je moderována. Než se nový komentář začne zobrazovat, musí jej nejdříve schválit autor blogu.

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.