close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Poslední tanec V

5. ledna 2011 v 16:21 | Awia |  Poslední tanec
Ticho bylo násilně přerušeno vpádem ukřičené vrtačky. Někdo se snažil udělat díru do betonu v takové blízkosti, až se zdálo, že se hroutí celý svět. Zemětřesení. Zkáza. Apokalypsa. Všechno se hroutí do nekonečna. Toto je soudný den. Soudná minuta. Konec však nepřišel. Hlasité burácení se prvotním šoku uklidnilo, ubralo na síle a přešlo do bzukotu včelího roje. Teprve když se do toho bubnování přidala melodie jejího oblíbeného valčíku, uvědomila si, že ony zvuky vydává její mobilní telefon. Zapnuté vibrování však na skleněné desce jejich nízkého konferenčního stolku nezpůsobovalo tiché vrnění, ale hotovou palbu kulovými děli. Nepotřebovala se dívat na display, aby zjistila, kdo volá. Tuto píseň vyhradila jen pro jednoho jediného člověka. Natáhla se pro přístroj, ale hovor nepřijala. Jen utlumila horníky v dolech, aby mohla zavřít oči a nechat se ukolébat tóny této úžasné písně.

.
Tonto el que no entienda…

.
Vzpomínala, kdy ji slyšela poprvé. Ještě jako malá holčička chodila do tanečních kurzů, kam ji matka přihlásila. V té době Silvie Míše často opakovala, jak se naučila dřív tančit než chodit. Doma prý mívali malého skřítka, který svým úsměvem vše rozjasňoval. Učitelka je tehdy vzala do Slovanského domu, kde jim asistenti z taneční školy slíbili ukázku několika tanců. Nejspíš za to mohli její španělští předci, že vždy spíše tíhla k latinskoamerickým tancům, avšak od onoho okamžiku naprosto propadla kouzlu valčíku.

Na parket připluly dívky v nádherných a honosných šatech. Všechny měly korzety, sukně až po zem a vypadaly jako z jiného světa. Ke každé z nich si stoupl elegán ve smokingu, společně zaujali standardní postavení a poté se roztočili po obvodu sálu. Pohybovali se plynule a ladně. Dívky vypadaly, jako by se ani nedotýkaly země a Míše připadalo, že se octla ve snu. Tehdy netušila, o čem píseň pojednává. Byla schopná vnímat jen její krásu a lehkost, s jakou se taneční páry pohybovaly po parketu za zvuku oné melancholické melodie.
Trvalo ještě dlouhou dobu, než skladba s názvem Hijo de la luna našla své místo v její sbírce taneční muziky.   Zážitek se jí vryl hluboko do srdce, stejně jako píseň. A právě při sledování dívek v objetí chlapců zatoužila být jednoho dne jako ony. Chtěla tančit. Jejím snem se stalo působit stejně vznešeně, jako všechny ty dámy, které viděla nejen zde v sále, ale taktéž v televizi při soutěžích. Toto skromné přání se stalo o několik let později skutečností. Svého cíle dosáhla společně s Martinem, a právě proto mu tuto skladbu věnovala. Nyní ji však nenaplňovala tak jako dříve. Zmocňoval se jí smutek nad chvílemi, které zůstaly minulostí.
Telefon utichl. Míša dál tupě zírala do prázdna. Najednou se vedle ní objevila Tiffany a drze jí vlezla na klín. Míša se nebránila. Bez většího zájmu začala kočku automaticky hladit. Ta si se spokojeným vrněním lehla, což mělo na majitelku uklidňující účinky. Upřímně nechápala, jak to kočky dělaly. Dokud vrněly, člověk je od sebe prostě nemohl odehnat. Nedokázal to. Omotaly si jej kolem prstu jen díky tomu zvláštnímu zvuku, který vydávaly, když se ocitly na vrcholu blaha. I tak však svou magickou mocí nedokázaly zahnat chmurné myšlenky, které se proháněly její hlavou. Opětovné vyzvánění mobilního telefonu ničemu nepomohlo. Nejen, že její nálada poklesla ještě více, ale Tiffany se při tom podivném zvuku vylekala a utekla pryč. Místo ní se ve dveřích objevila její matka.
"Ty to nezvedneš?" zeptala se úsečně.
"Ne."
"Tak to můžeš snad vypnout, ne?" obořila se Silvie Kocmanová na dceru podrážděně. "Už mi to celodenní vyřvávání leze na nervy. Kdo tě to, prosím tě, tak nutně potřebuje?" dodala o něco smířlivěji, tentokrát i s podtónem jakéhosi falešného zájmu.
"To je Martin," odvětila Míša mdle.
"Martin?" zopakovala o ní matka nevěřícně. "A to ten hovor nepřijmeš?" Míša se na ni podívala. Silvie tam nad ní stála jako soudce nad ubožákem, který se dopustil vážného zločinu. Dle jejího pohledu si zasluhovala trest smrti. "Vždyť je to tvůj přítel! No na co čekáš? Vezmi to!"
Píseň měla zanedlouho dosáhnout svého vrcholu. Ještě chvíli vzdorovitě hleděla matce do očí. Nakonec však s jakýmsi nostalgickým povzdechnutím hovor přijala. "Ano?" zeptala se chraplavě.
"Ahoj Míšo -,"
"Ahoj," skočila mu do řeči. I když věděla, že spěchá, nechtěla být neslušná. Pozdrav přece ještě nikoho nezabil.
"- chtěl jsem se zeptat, jestli sis to nerozmyslela. Zrovna jsem na cestě a říkal jsem si, že bych se pro tebe mohl stavit."
"To je od tebe milé, ale mně vážně není dobře. Nechci nic pokoušet."
"Tak fajn. Já jenom, že kdybys cokoliv potřebovala, stačí zavolat a jsem u tebe jako na koni."
Jaké to je, když ti někdo druhý zobe z ruky? Robertova slova se naprosto nečekaně ozvala v její hlavě. Ta otázka ji zasáhla rychlostí blesku. Náhle měla neblahé tušení, kam touto narážkou směřoval.
"Ještě jsem se chtěl omluvit za ten včerejšek," pokračoval Martinův mírně zkreslený hlas. "Ani jsem se neomluvil. Vím, jsem hrubián. Večer jsem to s pitím vážně přehnal a ani jsem si nevšiml, že ti nebylo nejlíp. Všechno si to uvědomuji až takhle zpětně. Asi ses na mě naštvala, že jsi najednou zmizela. Hledal jsem tě. Ale to je už stejně jedno. Dorazila jsi domů v pořádku?"
"Jo."
"Doufám, že na mě nejsi naštvaná."
"Ne, nejsem."
"A zítra na tančírnu půjdeš?"
"Uvidím, jak mi bude."
"Tak se měj."
"Pa," hlesla, ale to už byl telefon hluchý. Odhodila mobil zpět na stolek. "Spokojená?" otočila se na matku.
Silvie udělala dva kroky vpřed. "Vy jste se s Martinem pohádali?" Tentokrát se Míše plně věnovala. Nebyla to jen prázdná slova, neboť v její otázce zazníval stín starosti. Jako by si právě teď uvědomila, v jak zvláštní situaci dceru právě zastihla. Míša seděla zabalená do deky na gauči a v televizi sledovala nějaký pořad o plazech na Dicovery Channel. Zvuk byl navíc vypnutý a v místnosti tak převážně panovala hrobové ticho. Na stolku vedle telefonu stál hrnek s kakaem, které její dcera nepila snad od svých deseti let. Děsilo ji to. V takovémto stavu svého jediného potomka ještě neviděla. Míša tam seděla s prázdným pohledem, neupravená, neučesaná. Jako by snad o všechno ztratila zájem.
"Ne. Vždyť jsem ti říkala, že mi dneska není dobře." Tím pro ni konverzace skončila. Dál matku neřešila a se zaujetím sledovala obrovského hada, jak se omotává kolem nebohé antilopy a pomalu drtí její kosti, aby pak mohla rozevřít svá obří ústa a svou kořist zhltnout v jediném soustu.
"Vážně si nechceš popovídat?" zkoušela to paní Kocmanová dál.
"Popovídat?" zopakovala po ní dcera udiveně. "Proč?"
"Já nevím. Třeba proto, že tu už od rána vysedáváš?" řekla matka zkusmo. "Vidím, že něco není v pořádku. To se ti nepodobá, Míšo. Místo toho, abys trávila čas s přáteli, sedíš zavřená doma a díváš se na tohle." Ukázala na obrazovku.
Míša pokrčila rameny. "Proč bych se dívat nemohla? Víš, co? Neodpovídej mi. Stejně je to jedno. Bolí mě hlava. To je všechno. Jen nechci chodit nikam ven, aby se to ještě zhoršilo."
"Jak myslíš. Víš přece, že se mi můžeš svěřit s čímkoliv. A kdyby se něco dělo, ty bys mi to stejně řekla, ne?"
Poslední otázka zůstala viset ve vzduchu. Míše zněla v hlavě ještě dlouho po tom, co Silvie odešla z pokoje. Pořád dokola se musela ptát sama sebe. Řekla bych jí to? Řeknu jí to? Kdyby ano, co bych jí vlastně měla říci? Jak se měla svěřit s problémem, který nedokázala pojmenovat? Bolest hlavy. To byla jen záminka. Ale záminka pro co? Jak ten svíravý pocit pojmenovat? Pravdou bylo, že měla prachobyčejný strach, avšak strach tak silný, jaký ještě nezažila. Nebála se jen tak o něco. Strachovala se především o věc, kterou z celého srdce milovala. Zmocňovala se jí panika, když si uvědomila, že kdyby se poslední událost opakovala, mohla by si znechutit i něco tak vznešeného, jako byl tanec. Nejvíce ji však děsilo, že se jí podobná věc vlastně nestala poprvé.
Potichu zaúpěla a hlavu skryla do dlaní. Copak jí nemohli dát alespoň na chvíli pokoj? Všichni - lidé i otravné myšlenky. Chtěla si odpočinout, všechno to pustit z hlavy, ale včerejší události se jí samy vracely. Neměla náladu ani sílu na to, aby Martinovi vyprávěla, že z lokálu neodešla před nimi, ale zbaběle utekla do cizí společnosti, která jí nakonec nebyla o moc příjemnější. Mezitím jí však přátelé z tanečních utekli a ona byla nucena kráčet bok po boku se Lvem, který ji donutil, aby upustila od prvotního záměru hledat své druhy a místo toho se vydala směrem k domovu.
Naštěstí nebydlela daleko a nečekala ji tedy strastiplná cesta přes půl města. Tu vzdálenost ušla hravě pěšky, i když se jí nohy mírně motaly a ona na vysokých podpatcích vrávorala. Robert jí před pádem vždy zachytil a druhou polovinu cesty ji už odmítal pustit a vláčel ji vedle sebe v ocelovém sevření. Dlouhou dobu mu nadávala, přičemž on jadrné nadávky s přímo božským klidem ignoroval. Pokud už k ní nějak promlouval, vyjadřoval se umírněně a naprosto nevzrušeným hlasem, což ji v daný moment dráždilo ještě více.
Přivedl ji před dveře bytu, počkal, až se jí podaří roztřesenými prsty strčit klíč do zámku, a poté vyčkal, dokud nezmizí za vchodovými dveřmi. Ani se nerozloučili. Vlastně k tomu nedostali prostor, neboť mu Míša okamžitě práskla dveřmi před nosem a dala mu tak jasně najevo, co si o jeho doprovodu myslí. Až později si s údivem uvědomila, že se za celý večer o nic nepokusil. Procházeli spolu noční Olomoucí, dostali se do poklidné části, kde i přes blízkost centra nezahlédli ani živáčka. Kdyby měl jakékoliv postranní úmysly, nikdo by mu v jejich naplnění nebránil. A přesto se jí dotýkal, jen když to bylo nezbytně nutné, do intimnějších partií jeho ruka zajela jen jednou a nejspíše omylem, když nedovolil, aby se skácela pod kolem projíždějící auto.
Proč se jen nedokázala opít do stavu, kdy by si další den své vylomeniny nepamatovala? Místo toho jí v hlavě strašilo každé slovo jejich rozhovoru, vysmívajíc s jí jasně a pohrdavě do tváře. Co to do ní vjelo? Chovala se jako naprostá husa. Ukázala se mu v tom nejhorším možném světle. Raději nechtěla přemýšlet nad tím, jaký dojem na něj udělala, co si nyní o její osobě myslel. Taktéž se začínala děsit okamžiku, kdy se spolu opět setkají. Bylo to nevyhnutelné - do školy musela, ale jak se měla v jeho přítomnosti zachovat? Co když na ni bude mít nějaké narážky? Nebo se jí před celou třídou vysměje? On totiž dostal možnost, která se jejím spolužákům nikdy nenaskytla. Viděl ji odzbrojenou a bezbrannou, našel ji ve slabé chvilce, kdy nebyla tou dominantní osobou. Jen cenila své zuby na okolí, učinila pár výpadů, ale nakonec stáhla ocas mezi nohy a svolila silnějšímu, aby převzal velení.
 .
***
 .
V nedělní tančírně život zaběhl zpět do starých kolejí. Páteční události a sobotní rozmrzelost byly odsunuty do pozadí a zůstaly jen nepříjemnou vzpomínkou. Právě si užívala - při tanci, ale nepotřebovala k tomu divoké večírky; se svými přáteli, s nimiž měla společné zájmy a témata ke konverzaci a dokázala v jejich přítomnosti sršet vtipem bez promile alkoholu v krvi. Jakmile do místnosti vstoupila v pohodlném tílku a krátké sukni, ocitla se ve svém živlu. Vysoké podpatky vystřídala speciální taneční obuv s kulatou špičkou, jež svým vzezřením připomínala baleríny. Byly pohodlné, nohy nenamáhaly tak jako koketní lodičky, ale na kvalitě tance to nijak neubíralo.
Úsměvy rozdávala na všechny strany, radila nováčkům, aniž by se jí do hlasu vkrádala podrážděnost, jež pro ni byla tak příznačná, když poukazovala na opakované chyby, a taktéž nepůsobila povýšeně. Každého vítala s otevřenou náručí a nešílela, když do ní někdo omylem strčil. Jako by všechno zlé nechala daleko za sebou. Doslova zářila a s lehkostí sobě vlastní strhávala ostatní na vlnu dobré nálady, která se davem šířila jako morová nákaza a pomáhala v sále dotvořit neopakovatelnou atmosféru.
"Vypadáš nádherně," svěřil se jí Martin, když právě opakovali waltzovou otočku a byli vyzváni, aby šli procvičovat do páru.
Rozverně se zasmála. "To snad vypadám vždy, ne?" opáčila.
"Ale dnes jsi ještě krásnější."
Pokrčila rameny. "Když myslíš."
Společně s Markovým počítáním dokončili další otočku. Přitáhl si ji k sobě. Jejich těla oddělovala jen látka jejich oděvů.
"Martine!" zvolala na oko pohoršeně.
Naklonil se k ní, aby jí pošeptal do ucha: "Nejraději bych si tě ukradl jen pro sebe."
"Ale! Co by pak zbylo pro ostatní?"
"Nic," vydechl.
Opět se zasmála. Martin uměl být tak roztomilý! Jeho rádoby romantické řeči ji dokázaly vždy rozveselit. "Nemůžeš být přece takový sobec," řekla po chvíli.
"Taky nejsem," ujistil ji.
"Proč ne?"
"Protože tě miluju."
Trvalo jednu celou otočku, než k ní dolehl význam toho, co právě vypustil z úst. Mírně nakrčila čelo. "Cože?" zeptala se pro jistotu.
"Miluju tě," řekl znovu. Veškerá lehkost z jejich rozhovoru vyprchala, najednou na dvojici dopadla tíha a vážnost vyřčených slov. "A protože tě miluju," pokračoval dál, "nedokážu tě mít jen pro sebe, i když bych to chtěl. Vím, že by tě to svazovalo, a já bych nerad, kdyby ses v mé přítomnosti dusila. Lhal bych, kdybych tvrdil, že mě pohled na tebe s jiným nebolí, ale netropím žárlivé scény, abys pak nebyla znechucena. Vlastně ti tím prokazuji svou důvěru. Šel bych za tebou až na konec světa a ještě dál, snesl bych ti modré z nebe, kdybys o to požádala, já bych -"
Co dalšího by pro ni udělal a co by byl schopen se však nedozvěděla, neboť vyprskla smíchy. "Když takhle mluvíš, vypadáš naprosto sladce," sdělila mu, když se dosmála, a jemně ho pohladila po tváři.
Martinův výraz posmutněl. "Ale já…"
Míša mu však nevěnovala pozornost. Zaujatě sledovala pár vedle nich. "Nebude ti vadit, když se teď tady se Soňou vyměním, že?" zeptala se a aniž by čekala na odpověď, vykroutila se mu a rázně zastavila druhou tančící dvojici. Ten pohled už nemohla vystát. Soňa byla tak nadaná, ale nedbalý Radek její snažení jen kazil. Bude si s ním muset promluvit, nebo Soně sehnat nového partnera.
"Narovnej se. Zvedni ta ramena. Zpevni paže. Bradu nahoru a nedívej se pořád dolů! Na kroky se můžeš soustředit, ale očima nohama nepohneš. Když už je zvládáš, je lepší se zaměřit na něco jiného. Třeba na postoj, že," peskovala Michaela čerstvého druháka, který jí pomohl v pátek u skříněk. "Když se budeš hrbit, holky se k tobě nepoženou a kroky si můžeš umět sebelépe." To rýpnutí se nemohla odpustit. "To samé platí pro tu skloněnou hlavu. Oční kontakt je důležitý. Hej!" okřikla ho. "Sem se dívej!" Počkala, dokud nevzhlédl. "Kde se tu vlastně bereš?" změnila téma. "Myslela jsem, že na tančírny nechodíš."
Radek se na ni široce usmál. "Rozmyslel jsem si to. A mimo jiné to jsem se ještě neznal se Soňou. Díky, že jste nás seznámili."
Míša zpozorněla. "Jak my?"
"No ty a ostatní. Pátek večer, hospoda… Pamatuješ?"
"Tam byla i Soňa?" podivila se upřímně a zběžně zalovila v paměti. Opravdu! Nechápala, jak jí to mohlo uniknout. S potěšením zaznamenala, že ji při vzpomínkách na ten večer nedoprovázel žádný z hořkých pocitů. Minulost byla minulostí a k člověku patřila se všemi chybami, které v ní učinil. Přesto by však nikdo neměl dovolit, aby až příliš ovlivňovala přítomnost. Míša se poučila, ale odmítala se nedávnými zážitky příliš zabývat. Co se stalo, stalo se a ona to nyní stejně nedokázala nijak ovlivnit.
Radka její otázka pobavila. "Vidím, že si z toho moc nepamatuješ. No, co se divím? Pití teklo proudem. A stejně teď máš jiný starosti s těma státníma maturitama. Divím se, že nesedíš doma nad učením. Myslel jsem, že generálku máte už zítra."
"Cože? Učit se?" Tentokrát to byla Míša, kdo se rozesmál na celé kolo. "A proč? Vždyť je to jenom generálka. O nic nejde."
"A to se ani trochu nebojíš?"
"Ne," odvětila prostě a pohrdavě si odfrkla. "Stejně to bude jen fraška. A vidíš, jak ti to jde i bez dívání dolů," mrkla na něj. "Ale co jsem ti říkala, že nemá dělat s těmi rameny?" obořila se na Radka vzápětí, když si všimla, že se před ní zase hrbil.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Lomeril | 5. ledna 2011 v 19:57 | Reagovat

Tak nejdřív kritika, ať to mám z krku. Zaprvé hned na začátku ta máš "mývali malého skřítka," předpokládám překlep.
Zadruhé. Líbil by se mi detailnější popis Míšiny a Robertovy cesty domů. V jejich vztahu je to podle mě jeden z klíčových momentů a my jsme o něj přišli. POkud se k němu nehodláš vrátit v nějaké retrospektivě, je to škoda.
A teď to dobré. Míšin sobotní stav je skoro dokonalý. A Martina lituju, je to takový blázen zamilovaný. V něčem mi připomíná Romea. Míša je na něj docela drsná, vyzná jí lásku a ona prostě vymění tanečníka? He? Ne že bych kritizovala děj, jenom... ta holka to nemá v hlavě srovnáno. Což je hlavní zápletka a perfektně vystižená, ergo je to dobře. Ale Robert... Robert je to, co Míša potřebuje. Potřebuje, aby jí někdo ukázal, jaké je to být dole, aby ochutnala i druhou stranu mince...
Nějak jsem se rozepsala. To bude tím zkouškovým. Jestli budu takhle blábolit zítra, tak stůjte při mě všichni svatí.

2 Awia | Web | 5. ledna 2011 v 21:08 | Reagovat

[1]: Lomeril: Hele, první kritika k tomuto dílu! No, jdeme na to...
První je rozhodně překlep. Opravím to. ;-)
U druhého si nejsem jistá. Tuto scénu jsem do povídky řadit neplánovala, protože mě samotné nepřipadá až tak důležitá jako předešlý rozhovor, ale máš pravdu, že jistou váhu v jejich vztahu rozhodně nese. Rozhodně o tom popřemýšlím a upřímně jsem momentálně v rozpoložení, kdy jsem nakloněna to doplnit.
Ano a o tom to právě je, krásně jsi to teď popsala. Míša totiž žije ve lži. Myslí si, že ví, co chce a jde si pevně za tím. Opak je pravdou. Ztrácí sama sebe. A Robert je tu od toho, aby ji ukázal pravdu. Jde na to drsným způsobem, ale kdo říkal, že život bude pohádka?
A ke zkoušce přeji samozřejmě nejen hodně štěstí, ale také ty potřebné vědomosti, které po vás profesoři vyžadují. Ale ty to zvládneš. ;) Neboj.

3 evi | Web | 2. února 2011 v 14:46 | Reagovat

jej, chudinka Martin, ta mu dává8-) Jinak souhlasím, že popis jejího sobotního stavu je dokonalý a mně i popis cesty domů s Robertem stačí tak, jak byl. Koneckonců to píšeš z jejího úhlu pohledu a ona asi nebyla s to se v tom v dané opilé chvíli nějak víc orientovat:D

4 evi | Web | 2. února 2011 v 15:11 | Reagovat

jo, a celou dobu si tu teď pouštím Hijo de la Luna - je to vážně skvělá píseň, i když mě nikdy nenapadlo, jak dobře by vypadala za doprovodu párů tančících valčík. Démonické!

Nový komentář

Vezměte na vědomí, že diskuse je moderována. Než se nový komentář začne zobrazovat, musí jej nejdříve schválit autor blogu.

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.