A zase ten Pierre...

19. ledna 2011 v 16:41 | Awia |  Rubbish
Říkala jsem, že o něm ve výsledku něco napíši. Tak zde je krátký úryvek z toho, co leží v mé již pološílené palici. V hlavních rolích Pierre, Jacqueline, ale především Ona... Ti, co vědí, nechť mlčí (že, Polgaro?).
.
Jakcqueline. Přitančila do mého života při melodii jemného vánku; odcházela za burácení symfonie zuřivé vichřice. Ta drobná blondýnka mne upoutala na první pohled. Neskrývané francouzské koketování jí dodávalo na půvabu. Smyslná, krásná, erotická, vzrušující… Mohla by dělat profesionální šlapku. Na to však měla svou hrdost, která jí nedovolovala, aby své tělo prodávala jako kus masa. Vážila si sebe samé, což bylo další plus, které jsem na její adresu mohl připsat. Chtěl jsem ji a ještě před koncem téhož dne jsem ji dostal. Stala se mnou milenkou pro vášnivé večery a bouřlivé noci. Omotala si mne kolem prstu, polapila do sítí, z nichž nebylo úniku. Uhranula mne mocným kouzlem, díky němuž jsem se k ní stále vracel. Jen jeden polibek, jedno pohlazení. Jen pár vteřin nekonečné slasti.
Své avantýry jsem nikdy netajil. Nesliboval jsem jí věrnost či snad celibát. Chodil jsem za ní pro milostná dobrodružství, nikoliv pro city, kterými se ke mně upnula a ponenáhlu mne jimi začínala svazovat. Nyní jsem opět pocítil svobodu. Bolelo mne tedy, když mne vyhnala? Nikoliv. Nemiloval jsem ji.
Láska. Věděl jsem, co to slovo znamená. Znal jsem ji, ale teď už tu není. Zmizela. Vítr ji odvál pryč z mého života a přede mnou se objevilo jen prázdné slovo. Bez významu. Bez citu. Možná právě proto mne při pohledu na milenecké páry zaplavovaly pocity trpkosti s hořkou pachutí na jazyku. Jejich společný smích spolu s vzájemnými pohledy a důvěrnými slůvky šeptanými do ucha bodaly přímo do mého zuboženého srdce, které krvácelo z nesčetných ran. Tu neutuchající bolest jsem však za ta léta přestal vnímat. Ozývala se jen občas v podobě jemného píchnutí, jehož příčinou jsem se ani nesnažil obtěžovat. Stal jsem se lhostejným k ranám, které mi láska uštědřila.
Za svého života jsem doopravdy miloval jen dvě ženy. První byla maminka, jejíž podoba v mých vzpomínkách dávno vybledla; nepamatoval jsem si její hlas nebo vůni, ani obličej, gesta, pohyby… Zůstaly ve mne jen jakési pozůstatky citu, který nás dva spojoval. Druhou a poslední se potom stala Ona. Naprosto sobecky ukradla zbytek mého srdce, které se rozechvělo jen při letmým pomyšlením na její osobu. I ona byla nenávratně pryč, přesto se mnou nadále zůstávala. Nedokázal jsem na ni přestat myslet. Dodnes vzpomínám na ty tři roky mého života. Byla to bláznivá jízda na hranici zákona. Hazardoval jsem se životem a vysmíval se smrti do očí. Neváhal jsem a skočil do rozbouřené řeky, aniž bych se zajímal, zda není proud příliš silný a voda příliš studená. Vítr v zádech, adrenalin v krvi a neustálý pocit hrozícího nebezpečí. A to všechno pro jediného člověka - pro Ni.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Lomeril | 20. ledna 2011 v 7:25 | Reagovat

Proč mě napadlo, že by Ona mohla být Viola? Nebo mi jenom chybí BE? Chápeš co tím chci naznačit, viď?

2 Awia | Web | 20. ledna 2011 v 17:49 | Reagovat

[1]: Lomeril: Taky mi chybí. A Pierre se mi nejspíš snaží jemně naznačit, že bych se k němu mohla vrátit. Alespoň dopsat tu kapitolu, pokračovat dál... :-)

3 evi | Web | 2. února 2011 v 12:38 | Reagovat

Vrať se k BE, prosím!:-) I když tyhle náladovky jsou taky moc pěkné!

Nový komentář

Vezměte na vědomí, že diskuse je moderována. Než se nový komentář začne zobrazovat, musí jej nejdříve schválit autor blogu.

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.