Leden 2011

I don't feel sorry

26. ledna 2011 v 17:28 | Awia |  The way I think, the way into my heart...
I'd like to scream
to show you
how badly you've hurt me.
.
But when I open my mouth,
there is no sound coming out.
.
I'd like to cry
to show you
tears of bitterness pouring down my face.
.
But when I try
my eyes are dry like a parched desert. 
.
You are angry with me
because of what I've done.
But I don't feel sorry.
It was not my mistake.
It was not a misunderstanding.
.
Maybe there are opinios we have in common.
Meybe we understand each other.
But that all can't change the fact we are different.
.
That's how it is.
We look different,
we have different tastes,
we prefer different things,
we see different,
we think different...
.
And neither, you or I can change it.
.
So why
do we act like children?
Nobody's perfect.
And I love you
just the way you are.
.
Is it too hard to understand?
.
So, here ve are.
Now tell me:
Do you love me? 

Poslední tanec VII

20. ledna 2011 v 18:54 | Awia |  Poslední tanec
Naštěstí došli na konec dlouhé úzké chodby lemované z jedné strany okny a druhé dveřmi, která ústila do přítmí u schodiště, hlavní tepny tohoto žalostného ústavu. Lidé se tu mačkali jeden přes druhého, spěchali po schodech nahoru a hned zas dolů. Na jedná sedačce seděla Klára a vzrušeně o něčem debatovala s hloučkem dívek okolo. Míša by se k ní tak ráda přidala, avšak ona propast, která při jejich posledním rozhovoru vznikla, mezi nimi stále zůstávala, a i když se jednalo pouze o tenkou štěrbinu, stala se stejně nepřekročitelnou jako Grand kaňon v severní Arizoně. Chybělo jí kamarádčino štěbetání, zvonivý smích a vtipné poznámky. To vše však nyní bylo adresováno jiným.
Padla na ni melancholická nálada, kdy se svíravý pocit samoty plížil jejím nitrem, stahoval vnitřnosti a překrucoval je do prazvláštních tvarů. Uchopil ji za srdce. Svíral ho pařáty, jimiž se zarýval do jeho povrchu, drtil jej mezi svými prsty, svíjel se kolem něj jako had, pomalu stahujíc oprátku smrti, jež krátila její dech a rozlévala jejím tělem paniku. Musela pryč. Hned.
Po hlavě se vrhla do rozbouřených vod. Skočila šipku do davu, aby se v něm na okamžik ponořila a unikla tak svým pronásledovatelům, kteří se za ní táhli jako zadní voj, poslušní pejsci plazící se za pánem, i když to byli ve skutečnosti vyhladovělí kojoti na lovu honící se za mladou gazelou. Když se nad hladinou konečně vynořila její hlava, musela bojovat, aby ji divoké proudy nestrhly s sebou, nevzaly jí půdu pod nohama a slunce nad hlavou, přičemž by ji odnesly daleko od místa, k němuž mířila. Proplétala se mezi těly, jak nejobratněji dovedla, až se konečně ocitla na dosah svého cíle. Už netápala v hlubinách, ale stála na mělčině, kde se mohla rozběhnout a co nejrychleji zmizet ze scény. Jako vystrašený zajíc pelášící do své nory ona zbaběle utíkala na záchod, jediné jí přístupné místo v tomto chaosu, kde byl na okamžik klid a nebyla všem na očích. Naposledy se ohlédla, zda se stádo tupých zvířat nežene za ní, posílená alespoň nějakou dobrou zprávou přidala do kroku, když tu narazila do překážky, kterou ani v nejmenším nečekala.

A zase ten Pierre...

19. ledna 2011 v 16:41 | Awia |  Rubbish
Říkala jsem, že o něm ve výsledku něco napíši. Tak zde je krátký úryvek z toho, co leží v mé již pološílené palici. V hlavních rolích Pierre, Jacqueline, ale především Ona... Ti, co vědí, nechť mlčí (že, Polgaro?).
.
Jakcqueline. Přitančila do mého života při melodii jemného vánku; odcházela za burácení symfonie zuřivé vichřice. Ta drobná blondýnka mne upoutala na první pohled. Neskrývané francouzské koketování jí dodávalo na půvabu. Smyslná, krásná, erotická, vzrušující… Mohla by dělat profesionální šlapku. Na to však měla svou hrdost, která jí nedovolovala, aby své tělo prodávala jako kus masa. Vážila si sebe samé, což bylo další plus, které jsem na její adresu mohl připsat. Chtěl jsem ji a ještě před koncem téhož dne jsem ji dostal. Stala se mnou milenkou pro vášnivé večery a bouřlivé noci. Omotala si mne kolem prstu, polapila do sítí, z nichž nebylo úniku. Uhranula mne mocným kouzlem, díky němuž jsem se k ní stále vracel. Jen jeden polibek, jedno pohlazení. Jen pár vteřin nekonečné slasti.
Své avantýry jsem nikdy netajil. Nesliboval jsem jí věrnost či snad celibát. Chodil jsem za ní pro milostná dobrodružství, nikoliv pro city, kterými se ke mně upnula a ponenáhlu mne jimi začínala svazovat. Nyní jsem opět pocítil svobodu. Bolelo mne tedy, když mne vyhnala? Nikoliv. Nemiloval jsem ji.
Láska. Věděl jsem, co to slovo znamená. Znal jsem ji, ale teď už tu není. Zmizela. Vítr ji odvál pryč z mého života a přede mnou se objevilo jen prázdné slovo. Bez významu. Bez citu. Možná právě proto mne při pohledu na milenecké páry zaplavovaly pocity trpkosti s hořkou pachutí na jazyku. Jejich společný smích spolu s vzájemnými pohledy a důvěrnými slůvky šeptanými do ucha bodaly přímo do mého zuboženého srdce, které krvácelo z nesčetných ran. Tu neutuchající bolest jsem však za ta léta přestal vnímat. Ozývala se jen občas v podobě jemného píchnutí, jehož příčinou jsem se ani nesnažil obtěžovat. Stal jsem se lhostejným k ranám, které mi láska uštědřila.
Za svého života jsem doopravdy miloval jen dvě ženy. První byla maminka, jejíž podoba v mých vzpomínkách dávno vybledla; nepamatoval jsem si její hlas nebo vůni, ani obličej, gesta, pohyby… Zůstaly ve mne jen jakési pozůstatky citu, který nás dva spojoval. Druhou a poslední se potom stala Ona. Naprosto sobecky ukradla zbytek mého srdce, které se rozechvělo jen při letmým pomyšlením na její osobu. I ona byla nenávratně pryč, přesto se mnou nadále zůstávala. Nedokázal jsem na ni přestat myslet. Dodnes vzpomínám na ty tři roky mého života. Byla to bláznivá jízda na hranici zákona. Hazardoval jsem se životem a vysmíval se smrti do očí. Neváhal jsem a skočil do rozbouřené řeky, aniž bych se zajímal, zda není proud příliš silný a voda příliš studená. Vítr v zádech, adrenalin v krvi a neustálý pocit hrozícího nebezpečí. A to všechno pro jediného člověka - pro Ni.

Ach, Pierre! Pierre!

14. ledna 2011 v 18:59 | Awia |  My dear diary I want to tell you what happend to me...
Na venek klidná a vyrovnaná. Uvnitř zuřím. Všechno ve mě křičí na prostest, i když vím, že s tím nic nenadělám. Jaké je jiné řešení? Není. Tohle je jediné a nejlepší. Pro všechny. Až na mne. Nechci ji tady. Nedokáži se s tím faktem vyrovnat. A jak se osudná hodina přibilžuje, uchvacuje mne panika, když jen pomyslím na to, co má přijít. Nedokáži si představit naše setkání. Co bych měla dělat? Vyjádřit soustrast? Pozdravit? Co teď? Co když s ní prostě nemůžu a nechci sympatizovat. Nalhává si věci, které nejsou reálné. Upíná se na nás. Žije ve snech. Bude si chtít povídat. Bude mne pronásledovat na každém kroku. A jediným útočištěm se stane koupelna, kde se však nemůžu zamykat. A i tam její hlas pronikne.  Kde bude soukromí, které ke své existenci tolik potřebuji? Domov už nebuede domovem. Už to nebude místo, kde se můžu skrýt. Budu odtut utíkat, abych ze sebe setřásla ten odporný pocit, že jsem stále pod něčím dohledem. Ale kam? Na nepřátelskou ulici? Do domovů mých přátel? Nerada bych si připadala jako vetřelec.
Mám ji ráda, ale tohle neustojím. Je to zásah do mého života, narušení osobního prostoru - toho území, kam nikoho nepouštím. Už nebudou dny, kdy bych byly doma sama. Pořád tu někdo bude. Neustále. Čtyřiadvacet hodin denně. Nechápu, jak bych se za nastalé sitauce měla učit. A přitom je přeci před pololetím a potom maturita. Všichni po nás vyžadují, že pojedeme na dvě stě čtyřicet procent. Ale já toho výkonu nejsem schopná. Děsí mě samotná představa - jak se pak mám vyrovnat s realitou?
Jsem krutá? Možná. Ale tady vážně nejde o to, že bych ji neměla ráda. Je to zvláštní. Přijmula jsem dědovu smrt, ale nesmířím se se stěhováním babičky. Má bydlet u nás. V bytě se třemi pokoji (včetně kuchyně), když nepočítám zanedbatelnou chodbičku a koupelnu... A kouří. Dovedete si představit kuřáka v bytě nekuřáků? Kuřáka, který si navíc nemůže zapálit venku, protože schodiště s vozíkem prostě nesjede? Jak tohle dopadne? Nevím. Ale pokud tento rok nespáchám sebevraždu, tak snad vydržím všechno.
.
A Pierre? Nedává mi spát. Usadil se v mé hlavě jako mor. Jeho narážky, myšlenky, činy. To všechno mne pronásleduje. Bohužel ho ze své mysli nedokáži vystrnadit. Vidím jeho životní osudy před očima. Je to jako špatně napsaná komedie, která svým scénářem připomíná velké divadelní drama. Láká mě představa o něm něco málo napsat. Rýsuje se mi v hlavě příběh tak na čtyři samostatné kapitoly. Ale ten právě teď nepotřebuji. Nechci se jím zabývat. Nechci psát o jeho druhém, "klidném" životě. A upřímně je mi teď úplně jedno, že nejspíš netušíte, o kom je řeč. Prostě on, Pierre. Zamilovala jsem se do toho jména. Nikdy jsem si nemyslela, že by ve mne mohla francouzská podoba "našeho" Petra vzbudovat tolik emocí. Pierre...
.
To jsem si už po kolikáté říkala, že nebudu internet zaplavovat svými depresivními výlevy a už vůbec ne podrobnějšími informacemi z mého života. Ale když já to musím dostat ven. Jinak bych se už dočista zbláznila.

Poslední tanec VI

12. ledna 2011 v 0:01 | Awia |  Poslední tanec
Stála před nástěnkou, z níž na ni shlížela spousta přišpendlených papírů popsaná nesčetným množstvím jmen studentů ze čtvrtých ročníků. V hlavičce se na kolemjdoucí pošklebovaly předmět, typ zkoušky a samozřejmě taktéž datum, číslo učebny a čas konání. Ještě jednou kritickým pohledem přejela rozvrh generálních maturit. V duchu si prstem klepala na čelo. Kdo tohle mohl vymyslet? Podle všeho ji čekaly tři předměty během dvou dnů. Dnes didaktický test z češtiny spolu se slohovkou a aby toho náhodou nebylo málo, na závěr jim ještě přidali esej z anglického jazyka. Zítra matematika a didaktický test z angličtiny. Krása. Byla vážně zvědavá, jak se bude odpoledne soustředit na tu esej. S kyselým úšklebkem pohodila taškou na rameni. Dnes toho s sebou příliš neměla. K zemi ji netížilo žádné závaží. Vzala si pouze peněženku, propisku a něco k zakousnutí. Víc nic nepotřebovala. Než však vyrazila na cestu k cíli, nezapomněla nasadit svou nezaujatou masku.
Sebevědomě kráčela k učebně číslo 106, přičemž se její kroky chodbou hlasitě rozléhaly, jak podpatky jejích bot řinčivě dopadaly na tamější podlahu. Pozornost ostatních by se k ní stáčela i bez svižné a rázné chůze. Hlasité zvuky však nesymbolizovaly jen její přítomnost. Ohlašovaly příchod královny, vznešené dámy, která šla s hlavou vztyčenou a všem okolo ukazovala, jak je nad celou záležitost s těmito zkouškami povznesená. Ve skutečnosti se však za chladnými zdmi skrýval uzlíček nervů. Zdánlivě nenucené chování, lehký úsměv na rtech, zvonivý smích, klidné, vyrovnané pohyby. To vše byla jen lež, iluze, kterou ostatním předváděla, jelikož ostatním nepotřebovala ukazovat své slabiny. Na veřejnosti se musela ukazovat jen v tom jednom světle. Všechno byla koneckonců pouhopouhá hra, kde šlo o to, jak kdo svou roli zahraje. Ona tu svou zvládala na výbornou a byla za to na sebe náležitě pyšná.

In memoriam

7. ledna 2011 v 13:24 | Awia |  The way I think, the way into my heart...
Včera jasem poprvé viděla brečet svého otce. Zlomeného. Zničeného. Na dně. A věřte mi, nebyl to hezký pohled. Z hlavy ho jen tak nedostanu.
.
Dear grandpa
 .
You were a happy man with a wide smile.
Your jokes made us laugh near to tears.
 .
It didn't matter how bad times were,
your humor always found its way to our hearts.
You smiled even when life punched you into your face.
 .
You were a marvelous person and we loved you.
Requiescat in peace.
____________________________________________________________________________

Drahý dědečku
.
Byl jsi  šťastný muž s širokým úsměvem.
Tvé vtipy nám vždy vehnaly slzy do očí.
.
 Bez ohledu na to, jak těžké časy byly,
tvé vtipkování si vždy našlo cestu k našim srdcím.
Smál ses, i když tě život udeřil do tváře.
.
Byl jsi úžasný člověk a my tě milovali.
Odpočívej v pokoji.
 .
 Pozn.: Jak jistě víte, mám jistý zvyk skládat "básně" v anglickém jazyce. Tentokrát tu však máte i českou verzi. Jedná se o volný překlad. Další slova jsou zbytečná.

Poslední tanec V

5. ledna 2011 v 16:21 | Awia |  Poslední tanec
Ticho bylo násilně přerušeno vpádem ukřičené vrtačky. Někdo se snažil udělat díru do betonu v takové blízkosti, až se zdálo, že se hroutí celý svět. Zemětřesení. Zkáza. Apokalypsa. Všechno se hroutí do nekonečna. Toto je soudný den. Soudná minuta. Konec však nepřišel. Hlasité burácení se prvotním šoku uklidnilo, ubralo na síle a přešlo do bzukotu včelího roje. Teprve když se do toho bubnování přidala melodie jejího oblíbeného valčíku, uvědomila si, že ony zvuky vydává její mobilní telefon. Zapnuté vibrování však na skleněné desce jejich nízkého konferenčního stolku nezpůsobovalo tiché vrnění, ale hotovou palbu kulovými děli. Nepotřebovala se dívat na display, aby zjistila, kdo volá. Tuto píseň vyhradila jen pro jednoho jediného člověka. Natáhla se pro přístroj, ale hovor nepřijala. Jen utlumila horníky v dolech, aby mohla zavřít oči a nechat se ukolébat tóny této úžasné písně.

.
Tonto el que no entienda…

.
Vzpomínala, kdy ji slyšela poprvé. Ještě jako malá holčička chodila do tanečních kurzů, kam ji matka přihlásila. V té době Silvie Míše často opakovala, jak se naučila dřív tančit než chodit. Doma prý mívali malého skřítka, který svým úsměvem vše rozjasňoval. Učitelka je tehdy vzala do Slovanského domu, kde jim asistenti z taneční školy slíbili ukázku několika tanců. Nejspíš za to mohli její španělští předci, že vždy spíše tíhla k latinskoamerickým tancům, avšak od onoho okamžiku naprosto propadla kouzlu valčíku.