close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Poslední tanec IV

29. prosince 2010 v 0:01 | Awia |  Poslední tanec
Stačilo pár panáků, aby Míše vykouzlily úsměv na tváři. Nerada se opíjela a po tvrdém alkoholu se natáhla jen zřídka, avšak dnešní večer to byl nejjednodušší způsob, jak ze sebe všechen ten hnus dostat, aby nad ním nemusela pořád dokola přemýšlet. Původně chtěla zůstat na obě lekce, ale už když se po skončení přestávky vrátila, věděla, že to nebude možné. Martin se jí opětovně několikrát ptal, jestli si nechce jít zatančit. Stále dokola jej odmítala, dokud se nezačal strachovat, zda se jí něco nestalo. Vymluvila se na to, že jí není dobře. Koneckonců to byla pravda, tak co? Pár přátel se k nim přidalo, kromě asistentů mezi nimi bylo i několik studentů z jejich gymnázia včetně Radka, a společně pak zapadli do hospody u Floriána, kde se někteří začali systematicky opíjet.
Znala svou míru. Od jistého okamžiku začala odmítat všechny nabízené skleničky. Nakonec si, aby se neřeklo, objednala malé pivo, z něhož postupně usrkávala. Celou společnost neúmyslně pobavila, když si od ní číšník vyžádal občanský průkaz. Copak vypadala na čtrnáct? Osmnáctého jí mělo být devatenáct! Ten muž se jí hluboce dotknul. Nadávky na jeho hlavu se z jejích úst sypaly ještě hojnou chvíli, po celém incidentu.
"Teď ne, Martine," řekla, když se k ní její přítel nakláněl v touze po polibku.
"Proč ne?" vydechl a nepřestával se k ní přibližovat.
Jeho dech ji dráždil. Cítila z něj alkoholový odér a snadno tak poznala, že už měl vypito více, než ona. "Jsou tady lidi."
"No a?"
No a? Jak mohl položit tak stupidní dotaz? "Prostě ne," řekla s konečnou platností a znechuceně se od něj odtáhla. Předvádět se na veřejnosti s opilým přítelem vážně nepotřebovala.

Vstala od stolu a rozhodla se odejít na záchod, aby mu alespoň na chvilku unikla. Cestou zakopla a nahlas si u toho postěžovala. "Sakra," usykla tiše. Alkoholové opojení z ní postupně vyprchávalo a dobrá nálada přecházela do citové melancholie. Jestli to takhle půjde dál, za chvíli jim tu začne vylévat své srdce. Tak hluboko však klesnout nechtěla. Opovrhovala dívkami, které se v přítomnosti druhého pohlaví opíjely a předváděly pak doslova psí kusy, aby širokou společnost oslnily. Ona však viděla jejich střemhlavý pád. Jak hluboko člověk dokázal klesnout, aby na sebe při zoufalém pokusu dokázal strhnout pozornost. Vysmívala se jim. Litovala je. Nikdy se nechtěla sklonit na jejich úroveň. Nedovolila, aby se z ní stala troska, která se pak jednou vzbudí a zjistí, že jí život uniká mezi prsty. Chtěla si užívat, ale divoké mejdany a rána s kocovinou k tomu nepotřebovala.
Zarazila se. Ucítila na sobě čísi upřený pohled. Ten však nemířil od jejich stolu. Zběžně se rozhlédla. Pátrala po svém pozorovateli, ale nikde jej nenacházela. V zakouřené místnosti našla spousty tváří, ale žádná z nich jí nevěnovala pozornost. Pořád však cítila. Věděla, že ji někdo neskrývaně sleduje. Ten pohled ji pálil a provokoval. Přeskakovala z jednoho obličeje na druhý, až nakonec tam v rohu skryté mezi stíny spatřila dvoje oči, které se na ni upíraly. Chvíli na něj jen překvapeně zírala. Co ten tady dělá? Lhala by, kdyby tvrdila, že ji jeho přítomnost nezaskočila. Nakonec, proč by se ho nezeptala sama? Stejně nad takovými věcmi nerada spekulovala. S vědomím, že za střízlivého stavu by nic takového neudělala, udělala krok vpřed, avšak místo k toaletám zamířila přímo k němu.
Tázavě nadzvedl obočí. Tento tah tedy rozhodně nečekal. Ústa se jí roztáhla do pokřiveného úsměvu. Na jazyku pocítila hořkou pachuť domnělého vítězství. Došla až k němu sebejistě a plná odhodlání, rozhodnutá, že mu dá zavyučenou. Neměl si s ní pohrávat. A taktéž sem neměl chodit, když se cítila tak strhaná a dostala silné nutkání si na někom svou špatnou náladu vybít. Chtěla vystrčit drápky a zarýt je do masa co nejhlouběji, aby způsobila tu největší bolest. Netušila však, že šla škádlit hada bosou nohou. Že se vypravila na boj s tygrem holýma rukama. Seděl u piva, sám jako právě odkopnutý pes a prohlížel si ji tím pohledem vlka samotáře, který se právě připravoval k lovu. Byl to až tragický pohled. Žádná dívka, žádní přátelé. Jen on a chlast. S jakýmsi vnitřním bodnutím si uvědomila, že možná nebyla jediná, kdo šel dnes zapíjet žal nad svým osudem.
"Ale, ale …" řekla potichu a mírně si olízla rty. "A to už jsem si začínala myslet, že mým jediným spojením se školou budou tento týden už jen mí spolužáci. Co Vy tady?"
"Měl jsem volný večer, tak jsem si řekl, že bych mohl vyrazit do společnosti."
Obočí jí překvapeně vystřelilo nahoru. "Ale vždyť jste tady sám," poznamenala medovým hlasem. Tu jízlivou poznámku si nemohla odpustit.
"Teď už ne," opáčil. Koutky jeho úst se stočily nahoru. Na tváři se mu usadil stejný výraz, jaký tam dnes už jednou viděla. Vysmíval se jí snad?
"Chodíte sem často?" změnila pro jistotu téma. "Já jen, že jsem Vás tu ještě neviděla."
Mile se na něj culila. Nijak to s ním nehnulo. Nasadil si svou neproniknutelnou masku a ona mohla jen hádat, co si myslí. Tou dobou netušila, jak rychle začne tento nic neříkající obličej hráče pokeru nenávidět.
"O tobě bych mohl říci to samé," připustil klidně. Rty svlažil zlatavou tekutinou, ale nezdálo se, že by jí ve sklenici ubylo. "A ano, chodím sem docela často. Jeden by si mohl myslet, že jsem stálým zákazníkem, či mě dokonce považovat za štamgasta." Při té poznámce se pousmál. Neviděla v tom však nic veselého. Byl to jen jakýsi ironický úšklebek plný sarkasmu a hořkosti. "Nechceš se posadit?" kývl na židli u stolu.
Nechápala, podle čeho její záměr dokázal tak dokonale odhadnout. Klidně se mohla otočit na podpatku a bez rozloučení odejít pryč. Chtěla si sednout, ale stihla udělat jen nepatrný pohyb, neboť on k jejímu velkému překvapení vstal a židli ji odsunul.
"Prosím."
"Děkuji," odtušila chladně, i když ji vlastně mile překvapil. Na kratičký okamžik ji napadlo, že džentlmeni ještě nevymřeli.
"Můžeš mi tykat," řekl, když se posadil.
"Já vím."
"Takže…?"
"Jen mi přijde divné," pokračovala, aniž by zaznamenala jeho nedořečenou otázku, "oslovovat tě před spolužáky Roberte. Nemyslím, že by se to hodilo."
Spatřila sotva viditelný záblesk v jeho očích. Klidně se jí to však mohlo zdát, neboť byl během okamžiku pryč. Na tváři se mu opět usadila maska. "Nebuď stupidní. Nemluvil jsem o škole."
Poprvé se v jeho přítomnosti začala cítit uvolněně. Stačila však jedna věta a všechno bylo pryč. Naježila se jako kočka. Úsměv jí ztuhl na rtech. Ublíženě se stáhla zpět do svého krunýře a přichystala drápky, aby mohla v případě krajní nouze zaútočit.
"Oh, snad jsem tě neurazil… Jak že se vlastně jmenuješ?"
Tou otázkou své starostlivé vyřčení dokonale popřel. Jasně jí tím dal najevo, že pro něj nic neznamená. Její jméno zřejmě nebylo hodno, aby v jeho paměti zabíralo místo mezi matematickými vzorci a rovnicemi. Přesto odpověděla.
"Michaela," procedila skrz zuby.
"Michaela…" zopakoval po ní a upřeně se jí při tom díval do očí. Vyslovil její jméno s prožitkem, jako by snad ochutnával ze sklenice vína a přemýšlel, zda je spíše sladké než kyselé, jako by ho prozkoumával a chtěl ho poznat se vší svou slávou i tragičností. Jako by snad díky tomu dokázal říci, jaký je jeho nositel. "Ženská obdoba jména Michael. Pochází z hebrejského Mika'el, což v překladu znamená 'kdo je jako Bůh' nebo 'podobný Bohu'. Svátek slavíš, tuším devatenáctého desátý, nepletu-li se," vyjmenoval prostá fakta.
Míša na něj zůstala zírat. Trefil se přesně. Do všeho. Sama se jednou původy a významy jmen zabývala, a proto ji překvapilo, že to může znát i někdo jiný. Někdo, kdo se tak ani nejmenoval. Devatenáctého svátek doopravdy slavila, což už nebylo za dlouho a den předtím měla taktéž narozeniny. Na svět přišla ve znamení vah v devět třicet toho dne roku devatenáct set devadesát jedna. "Jak…?" vydechla.
Pokrčil rameny. "Mám dobrou paměť," řekl prostě. "Navíc se tak jmenovala babička."
Nevěřila mu. Říkal to s až přílišnou jistotou. V hlavě se jí rozblikalo varovné světýlko, které jí napovídalo, že by tu s tím cizincem vůbec neměla vysedávat. Její paranoidní já, které se nyní dralo na povrch, jí napovídalo, že ji možná sleduje. Že původní nezájem byla jen hraná přetvářka a nyní ji chce odvléci někam do ústraní, kde by si to s ní rozdal. Jeho přítomnost jí ani nebyla příjemná. Tak proč se ještě nezvedla a neodešla?
"Co ode mně chceš?" zeptala se po chvíli a pátravým pohledem zkoumala jeho oči, kdyby tam náhodou nezahlédla nějakou nápovědu, které by ji tuto záhadu objasnila.
"Já?" podivil se. "Nic. Pokud vím, ty jsi přišla za mnou. Nikdo se o tvou přítomnost neprosil."
"To vidím. Taky bych se mohla zvednout a prostě odejít."
"V tom ti nikdo nebrání," prohlásil bezstarostně. "Jen běž zpátky za svými přáteli, z jejichž společnosti jsi právě utekla."
Chystala se zvednout ze židle, když tu se po jeho poznámce zarazila. Otočila se zpět. "Já od nikoho neutekla!" ohradila se.
"Ale no tak! Sobě lhát můžeš, ale mě bys nemusela." Bezelstně se na ni usmál. Byl to vlastně první opravdový úsměv, který na jeho tváři viděla. I tak mu však něco scházelo. Oči se k ústům nepřidaly. Nezjihly a kolem koutků se nevytvořila jemná pavučinka vrásek. Zůstávaly stále stejně chladné a hodnotící. Měřily si ji  vypočítavým pohledem. Jako by snad zkoušely určit, kolik si toho k ní mohou dovolit. I když se jí však tak velkoryse nabízely, nedokázala skrze ně prohlédnout pod masku, za níž se jeho pravé úsmysly skrývaly. Tentokrát ze sklenice doopravdy upil. Naklonil se k ní a posměvačně pokračoval: "Jinak by ti nevadilo, kdybych zamával na tvého přítele, aby se k nám přidal."
Okamžitě zbystřila. "Jak víš, že mám přítele?"
"Není to těžké uhodnout. Před chvilkou ses k tomu klukovi dost měla. Nebo to spíš bylo naopak? Každopádně se tu po tobě už nějakou dobu shání."
"Martin mě hledá?!"
"Nevypadáš z toho moc nadšeně."
Chystala se odpovědět, ale pak se zarazila. Co se staral? Nemusela mu nic říkat. Navíc se mu podařilo překvapit ji. Reagovala bez rozmyslu a ukázala se mu tak nahá a ničím nechráněná. Poznal její strach. Ale to přece nechtěla? Nerada dávala najevo své slabosti. Jak to, že je tak rychle odhalil? Před sebou měla těžkého protivníka.
"Do toho ti nic není," usykla nakonec jedovatě.
"Máš pravdu, není."
A bylo to tu zase. Opět řekl něco, čím ji úplně rozhodil. Pomyslná zeď, kterou kolem sebe vystavěla, se rázem zbortila jako domeček z písku, jehož právě pohltila přílivová vlna. Nezbylo z ní nic. Jen drobná zrnka, které odnesla voda a rozfoukal vítr.
"Ale je to až lítostivý pohled, abych řekl pravdu," pokračoval. Míša zvedla hlavu. Nechápala, na co v danou chvíli naráží. "Ten tvůj kluk je úplně ztracený, když tě tu nemůže najít. Dívá se, jako odkopnuté štěně. Jako by mu snad ubližovali. Kampak mi utekla panička?" parodoval pisklavým hláskem. "Chudák. Ten tě ale musí milovat."
V jeho hlase se dalo najít vše, kromě lítosti. Už toho na ni bylo moc. Natáhla se po jeho sklenici. "K tomuhle se odmítám vyjadřovat," sdělila mu a dopřála si pořádný hlt piva.
"To právo ti nikdo nebere," ujistil ji a poté se otočil na číšnici, která právě vyřizovala objednávku u vedlejšího stolu. "Smím prosit ještě jedno?" požádal ji, když procházela kolem. Žena, pravděpodobně třicátnice, na něj kývla, že bere jeho žádost na vědomí.
"Proč si objednáváš další?" pokusila se Míša o protiútok. Stále z ní však promlouval až přílišný zájem, který nedokázala skrýt.
"Nemám z čeho pít, když sis přivlastnila mou skleničku."
Pohledem sklouzla ke své ruce, v níž držela úlovek. Usmála se. Provokativně upila a teprve pak prohlásila: "Nevidím, že bys ji měl podepsanou."
"Ale za její obsah jsem zaplatil."
"Tomu se říká smůla. Měl sis ji hlídat lépe."
Mrkl na ni. "Neboj, však já si to vyberu."
"Nechci ti brát iluze, ale nemám u sebe peníze."
Její úsměv se rozšiřoval. Konečně to byla ona, kdo se ocitl ve vůdčím postavení. Tento přelud však neměl dlouhé trvání.
"Mně iluze nikdo nebere. Já si je totiž ani nedělám," pronesl s klidem. "Každopádně existují i jiné způsoby platby."
Překvapeně zamrkala. "Chápu správně, že mi tu právě dáváš návrh?"
Ani se nad její otázkou nezamyslel. "Ano," připustil.
"A to se to ani nebojíš přiznat?"
"Čeho se bát?"
Nevěřícně nad ním zavrtěla hlavou. "Tak to byl hodně ubohý pokus."
"O nic jsem se nesnažil, takže nebyl," převezl ji. "Jen jsem byl zvědavý na tvou reakci."
Vysmíval se jí? Vysmíval! Už zase! Ten jeden…!
"Takže ty a Martin…"
"Náš vztah tě vážně nemusí zajímat," skočila mu bojovně do řeči. Už ji to přestávalo bavit. Chtěla odejít. Jeho slova jí to však nedovolovala.
"Ale já nechci mluvit o vašem vztahu. Spíš by mě zajímalo, jaké to je, když ti někdo druhý zobe z ruky."
"Nevím, na co narážíš."
"Já myslím, že víš."
Ve skutečnosti neměla nejmenší tušení. "Bez komentáře," ukončila tuto směšnou debatu.
"Tvoje volba." Na posilnění svých slov zvedl ruce v poraženém gestu. Přesto jí nepřišlo, že by vyhrávala.
Zkoumavě si jej prohlížela. On jí pohled tvrdě oplácel. Na jeden zátah vypila čtvrt sklenice, jejíž obsah tak klesl pod polovinu. Myšlení se jí začínalo rozmlžovat. Cítila, jak na ni přemíra alkoholu začíná působit. Musela mu pogratulovat, právě ji dostal do stavu, kterému se celý večer snažila vyvarovat. Jazyk se jí rozvázal. Svá slova už stěží ovlivňovala. Sypala se z ní ven tak, jak jí přišla na mysl.
Konečně položila otázku, která ji už nějakou dobu zaměstnávala: "Co to se mnou hraješ za hru?"
"Já žádnou hru nehraju."
"Lžeš."
Výraz se změnil, maska na okamžik povolila a jemu se v očích opět ukázal onen záblesk. Stejně jako předtím, i nyní však během vteřiny zmizel. "Jak to můžeš vědět?" zeptal se na oplátku.
"Prostě to vím." Věděla, že je to ten nejubožejší důvod, jaký mu mohla dát.
Oči se mu zúžily. "Nevíš," zašeptal.
"To není pravda," ohradila se a znovu se napila.
"A co je pravda?"
Prázdnou sklenici postavila na stůl. Měla chuť na další. Vzít mu i druhý půllitr si však netroufala. Ještě by ji za něj vážně donutil zaplatit… Nevěděla, jak se zaměstnat, tak jen jako gestu protestu zkřížila ruce na prsou a mírně našpulila rty.
"Vidíš, nevíš." Zdálo se, že si tento okamžik vychutnával. Znamenitě si užíval, že ji zahnal do úzkých. Míša zrudla vzteky. Neřekla však nic. Ještě chvíli vyčkal, než pokračoval: "Protože pravda, kterou se lidé tak často ohánění, vlastně neexistuje. Ostatní se za ni schovávají, ale ve skutečnosti nemají nejmenší tušení, co tohle slovo znamená. Pravda. Co je to? Jen názor jedince vnucený ostatním. Takže když tě teď přesvědčím, že nelžu, vnutím ti svůj názor a to bude znamenat, že mám pravdu."
"Nemusíš se namáhat," použila proti němu vlastní zbraně.
"Pročpak?"
"Protože se to nikdy nestane," pronesla sebejistě. Znovu získala ztracené sebevědomí, když zjistila, že její taktika funguje. A to se ani nesnažila…
"Jak si tím můžeš být tak jistá? Vůbec mě neznáš."
"A ty neznáš mě."
"Pravda."
"Vidíš, vyhrála jsem!" zvolala. "Donutila jsem tě uznat, že mám pravdu." Konečně dosáhla toho, o co jí šlo. Konečně ho pokořila. Nyní se mohla vnitřně radovat.
"Nepokládal bych to za vítězství," opáčil a připravil ji tím o veškeré potěšení. Svým postojem ji mátl. "Řekla jsi jen fakt, který je naprosto zřejmý a za pravdu by ho pokládal každý v této místnosti. A když už jsme u toho," odmlčel se, "mám takový dojem, že tvoji přátelé před chvílí odešli."
"Jací přátelé?"
"Takže v té partě, se kterou jsi přišla, nebyli tví přátelé?"
Chvíli nechápala, o čem to mluví. Pak jí to s hrůzou došlo. "Do háje," zaklela. Otočila se a rozhlédla se po lokálu. Neviděla žádnou známou tvář. Jako by se po nich slehla zem. "Přece se nemohli jen tak vypařit," přesvědčovala sama sebe. Panika prostupující její hlas však mluvila o opaku. "Proč jsi mi nic neřekl?!" obořila se na Roberta, který ji naprosto nezúčastněně pozoroval.
"Všiml jsem si toho až teď."
Potichu na něj nadávala. Snažila se z opěradla židle sebrat svou kabelu, která se tam nějak zamotala.
"Ty někam jdeš?" zeptal se se zájmem. Poprvé o ni projevil starost. Ji to však v ten moment nezajímalo. Stěží ho vnímala.
"Určitě šli doprovodit děcka na autobus. Doženu je," říkala si spíš pro sebe.
"Nebuď blázen. Už je pozdě," protestoval Robert.
"A co? Jsem snad nesvéprávná?" vyštěkla na něj.
"Ne, ale jsi opilá."
"Nejsem opilá, jasný?!" okřikla ho. Pár lidí se po nich otočilo. Nechtěla tropit scény. Uvědomila si, jak právě nejspíš vypadá, a okamžitě se zklidnila. "A teď odcházím. Měj se." S těmi slovy vyrazila od stolu. Dlouhými kroky si to rázovala kupředu, dokud si neuvědomila, že jde na špatnou stranu. Otočila se a tentokrát již bezpečně mířila ke dveřím. Nejprve se však ještě musela stavit pro kabát. Když procházela kolem míst, kde jej poprvé zahlédla, rozhodla se jeho směrem za žádnou cenu nepodívat. Své předsevzetí splnila.
Při cestě hospodou se jen utvrdila v tom, že ji to vážně nechali. Martin si nejspíš myslel, že už šla domů. Zkontrolovala mobil, ale nečekala na ni žádná zpráva. To ji jen podráždilo. Ještě více ji však urážely poznámky opilců, kolem nichž procházela. Natáhla se pro kabát, který visel na věšáku vedle stolu, kde s partou z tanečních seděli, ale nenahmatala nic, jen prázdný vzduch. Zmateně se tím směrem podívala. Kabát tam nebyl. Někdo jí ho ukradl. Už se chystala ztropit příšernou scénu, když se otočila a čísi ruka jí kabát vrazila přímo do nosu.
Překvapeně zamrkala. "Co tady chceš?" naježila se okamžitě, když zjistila, kdo jí její poklad podával.
"Jdu tě doprovodit," oznámil jí prostě.
Nechápala, kde se v něm bralo to sebevědomí. Už ji tím začínal štvát. "Ale já nejdu domů," odsekla. Snažila se mu kabát vytrhnout z ruky, ale jeho stisk nepovoloval.
"Jdeš. Bez debat," dodal, když otevírala ústa k námitce. Následně kabát obrátil, aby si ho mohla pohodlně navléknout.
"Tak tohle na mě neplatí," protestovala okamžitě. "Dej si pohov, jo? Proč se o mě vůbec staráš?"
"Protože…" Nedořekl. Unaveně si povzdechl, než začal vysvětlovat. Zdálo se, že ho klidný hlas stojí značné úsilí. Bohužel si do díky vzteku nedokázala náležitě vychutnat. "Holka, podívej se na sebe." S těmi slovy ji nasměroval k zrcadlu u vstupu, takže na sebe doopravdy viděla. "Jsi tu zmalovaná, v šatičkách a s kramflíčkama na vysokým podpatku. Ten tvůj kabátek toho taky moc nezakryje a nebudu ti nic nalhávat, ale skoro v něm vypadáš, no, jako šlapka. A já nejsem ten typ, co by tě s tímhle vědomím nechal jen tak odejít do noci, když moc dobře ví, jak by to mohlo dopadnout."
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Lomeril | Web | 29. prosince 2010 v 21:12 | Reagovat

Robert je... fantastický. Připomíná mi Coranna, jen je ještě lepší (ale pšt!). Tedy ne sympatičtější, já už bych ho zabila, ale je to dokonalá postava. Perfektně napsaná. Nic, konec rozplývání, než si poslintám klávesnici.

2 Yanny.)) | Web | 1. ledna 2011 v 20:16 | Reagovat

Tak jsem se tu trochu porozhlédla a napsala pár komentářů. :) Snad ti udělají radost.
Našla jsem totiž tvůj komentář u Abyss a řekla jsem si, že bychom si mohly rozumět, když obě rády čteme. :) A řekla bych, že se nemýlím. :) Už jenom ty články. :)))
Máme stejné sny a koníčky. Už jenom to, by nás mohlo pojit. Takže...
Nechceš spřátelit? Nebo... dát se vzájemně do oblíbených blogů, jestli nemáš ráda škatulkování do "spřátelených blogů". :))
Odepiš. :)

3 evi | Web | 2. února 2011 v 14:30 | Reagovat

tedy, musím přiznat, že mi ani Míša ani Robert zatím nejsou moc sympatičtí, ale ten naprosto věrohodný způsob, jakým popisuješ jejich jednání, je brilantní!

Nový komentář

Vezměte na vědomí, že diskuse je moderována. Než se nový komentář začne zobrazovat, musí jej nejdříve schválit autor blogu.

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.