close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Poslední tanec II

22. prosince 2010 v 1:00 | Awia |  Poslední tanec
"Dobrý den," pozdravil Koutný. "Dovolte, abych vám představil mého bývalého studenta - Roberta Peroutku, který teď studuje tady na přírodovědecké fakultě. Původně jsem neplánoval, že by učil i vás, tudíž se omlouvám, že jsem vám to neoznámil dopředu. Věřím, že jste rozumní a chytří lidé a budete se k Robertovi chovat slušně, i když tady s vámi některou hodinu třeba nebudu. V každém případě jste ve čtvrtém ročníku, což by už o výši vašeho intelektu mělo něco vypovídat. To je ode mě vše a já předávám slovo."
Učitel se vytratil do zadní části třídy. Pozornost všech se přenesla na novou tvář. Mírně trhl bradou. Jeho oči, upřené na profesora, vyjadřovaly vděk. Nehledaly známý obličej ze strachu, aby se k němu mohli upnout jako tonoucí se stébla. Nesnažily se uniknout před třídou plnou žraloků. Nebyly v nich napětí ani pochybnosti. Když se stočily na třídu, kde přeskakovaly z jednoho obličeje na druhý, zůstávaly naprosto klidné, spíš hodnotící, přičemž si přeměřovaly každého studenta a odhadovaly, jaké mu právě od tohoto člověka hrozí potenciální nebezpečí.
"Zdravím," řekl prostě. Jeho hlas byl hlubší, nikoliv basový, jelikož v sobě zároveň nesl jakousi něžnost, která jej zjemňovala. Pokud by se dal přirovnat k nějaké chuti, rozhodně by byl označen za medový, jelikož byl stejně lahodný. I tak to jediné slovo pronesl rázně a hlasitě, aby s lehkostí doplulo i do zadních lavic. "Myslím, že mě pan profesor představil dostatečně, a pochybuji, že by vás další informace o mé osobě nějak zajímaly. Popravdě není ani o co stát." Trpce se ušklíbl. "Tudíž bych zapsal do třídní knihy a poté se vrhl rovnou na matematiku. Máte-li něco proti, máte smůlu. Pokud se vám to nelíbí, můžete odejít. Omluvenky si poté vyřešte se svým třídním profesorem. V opačném případě bych prosil o klid, jelikož si nemíním namáhat hlasivky kvůli párku rozjařených studentů. Povinná školní docházka vám už dávno skončila, jste tu dobrovolně, tak se podle toho také chovejte."
Míša se v lavici napřímila. Pohledem kandidáta pronásledovala ke katedře, kam zasedl a rozevřel třídní knihu. "Chybí zapsaní?" zeptal se, ale ani nečekal na odpověď a už začal jména předčítat nahlas, přičemž k nim zapisoval čárky na znamení absence. Nadzvedla jedno obočí. Tohle tedy rozhodně nevypadalo na nudnou hodinu…
Za svou působnost na Slovanském gymnáziu už samozřejmě několik kandidátů zažila. Tento ústav navštěvovala od šesté třídy, kdy úspěšně složila přijímací zkoušky. Do konce kvarty chodila na budovu v Pasteurově ulici, kde taktéž sídlila česko-francouzská sekce, do níž nastoupil její v té době nejlepší kamarád a nyní nejen taneční partner Martin. V kvintě se však přesunuli na třídu Jiřího z Poděbrad, kde mimo nich pobývaly i studenti ze čtyřletých studií a kde zůstávali až do svých maturit. Jelikož teď byla absolventkou závěrečného ročníku, oprávněně se tedy mohla považovat za seniora, neboť patřila mezi ty studenty, kteří na škole studovali nejdéle. Tím pádem již zažila nespočet nebožáků, kteří se před třídou snažili vypadat seriózně a s menšími či většími neúspěchy vést hodinu. Tito nedostudovaní vysokoškoláci jí vždy připadali jako povedená parodie na učitele. Buďto byli natolik zmatení, že ze sebe pomalu nedostali ani půl slova a bez pomoci učitele by třídu rozhodně nezvládli, nebo sem přicházeli s pocitem, že jsou středem světa, přičemž jejich bezmezné sebevědomí bylo spíš k pláči než k smíchu. Přesto cítila, že tentokrát to bude jiné, že tohoto člověka nezařadí do žádné ze dvou škatulek, protože on se ostatním naprosto vymykal.
Už na začátku přitáhl její pozornost a nyní si ji svým úvodním proslovem zajistil natrvalo. Rozhodně by neřekla, že v jeho případě nebylo o co stát. Ona sama toho viděla spoustu. Nebyl to další blbeček, který si tu na něco hrál a dělal ze sebe šaška. Nemínil se zesměšňovat a svá slova myslel vážně. Rozhodně se nejednalo o plachou osobnost. Za jeho temnýma klidnýma očima se skrývala dominantní šelma, která stála momentálně v pozadí, skrývala se a vyčkávala na podnět, aby mohla v příhodný okamžik vyskočit ze svého úkrytu, z měkkých polštářků na tlapách vysunout drápky, kořist plnou silou srazit na zem a s chutí se jí zakousnout do krku. Před nimi se honosně procházel vznešený lev, král zvířecí říše, jež kolem sebe před okolím vystavil neviditelnou zeď, která mu dodávala dojem jakési nedotknutelnosti a majestátnosti zároveň. Jednalo se o silnou osobnost, která se nedala jen tak něčím zastrašit. Jeho slova na ni navíc udělala hluboký dojem už jen díky tomu, že s nimi plně souhlasila.
Vstal ze židle a předstoupil před třídu. Jeho oči ji krátce nevzrušeně přejely, než začal: "Pan profesor mi řekl, že jste minulou hodinu skončili se statistikou a dnes máte začít posloupnosti. Jedná se o novou látku, proto by bylo vhodné, kdybyste si to do sešitu nadepsali, abyste pak věděli, z čeho budete psát písemku." Odmlčel se. Počkal, až si většina třídy zapíše a poté pokračoval: "Posloupnost je v podstatě specifický druh funkce - než ale začnu, najde se někdo, kdo by mi řekl, co to funkce je?"
Míša se chopila příležitosti, aby navázala kontakt. "Funkce je předpis," vyhrkla, čím dosáhla přesně toho, co chtěla. Pozornost Lva, jak si ho pro sebe pojmenovala, se v mžiku přesunula na ni. Dva oříškově hnědé tunely se propalovaly přímo do těch jejích. Sebevědomě se usmála.
"Byl jsem toho názoru, že pokud chcete něco říct, zvedne ruku a počkáte na vyzvání. Nebo se snad pletu?"
Úsměv jí ztuhl na rtech. Co si to…? Překvapeně zalapala po dechu. Nepromlouval k ní nijak povýšeně, jeho slova spíš vyzněla jako nahlas vyřčený údiv, ale i tak se jí dotkla. Zhluboka se nadechla, aby ze sebe dostala právě navalený vztek, a pokorně zvedla ruku. Nepotřebovala dělat scény.
Na jeho tváři se mihlo cosi jako pobavený úšklebek. Nebyla si tím však stoprocentně jistá. Přece jen už byla unavená a těšila se, jak z tohoto blázince vypadne. I tak však měla dojem, že spatřila jeho pravý koutek cuknout, když její ruka vystřelila do vzduchu. "Správně," řekl, "byla byste schopná pokračovat?"
Zdálo se jí to, nebo v jeho hlase zaslechla výzvu? Pokud však čekal, že něco jen tak plácla a náhodou se strefila do správné odpovědi, šeredně se spletl. "Je to předpis, který každému číslu z množiny A přiřazuje právě jedno reálné číslo," navázala tam, kde skončila. "Množina A je množinou reálných čísel a nazýváme ji definičním oborem."
"Děkuji." A dál si jí nevšímal. "Když už tedy víme, co je to funkce, můžeme snadno definovat posloupnost," pokračoval ve svém výkladu. "Každá funkce, jejímž definičním oborem je množina přirozených čísel - Proč si to nepíšete?"
Třídou to zašumělo. Studenti se po sobě podívali. Tohle tedy rozhodně nečekali. Natáhli se pro sešity a urychleně začali zapisovat, co právě Lev pomalu diktoval.
"Každá funkce, jejímž definičním oborem je množina přirozených čísel - N -, se nazývá nekonečná posloupnost. Konečnou posloupností nazýváme, takovou posloupnost, která…"
Míša jen zírala do sešitu, ale nepsala. Jeho slova k ní doléhala jakoby z velké dálky, jejich význam jí docházel se zpožděním. Myšlenkami byla v ten moment úplně někde jinde. Robert Peroutka. Zvláštní to jméno. Jeho nositel byl však ještě podivnější. Prostě počkal, co z ní vyleze a dál nic. Ani se na ni neusmál. Vše, na co se zmohl, bylo jedno krátké a suché děkuji. Konec. Tečka. Zbývaly jen titulky. Nerada si to přiznávala, ale jeho přehlížení její osoby se jí dotklo. Uráželo ji, jak rychle přesunul pozornost jinam. Jako by mu ve skutečnosti ani za ten pohled nestála. Věděla, že pro svůj vztek na jeho osobu vlastně nemá ani pořádné odůvodnění. Co na tom, že jí nevěnoval skoro žádnou pozornost. Vždyť na tom vůbec nezáleželo! Chovala se hloupě. Přesto se nedokázala zcela uklidnit, dokud se jedna část jejího já nezapřísáhla, že mu ještě ukáže, co je Michaela Kocmanová zač.

 .
***

.
Po nekonečně dlouhých pětačtyřiceti minutách se školní zvonek konečně rozezněl a k úlevně všech oznámil konec hodiny. "Za domácí úkol dokončíte tohle cvičení. Budu si to kontrolovat," zavolal Lev do třídy, než se mu studenti rozprchli. Většina z nich spěchala na oběd, zbytek mířil domů. Dohromady však měli všichni jeden cíl - chtěli se co nejrychleji dostat ze školy. Za těch pět dní jí měli tak akorát dost.
"Páni. Tenhle člověk ze mě úspěšně vysál i ten poslední zbytek energie, co mi ještě zbyl," bědovala Klára, když se dopotácela k Míšině lavici. Byla celá skleslá a působila vyčerpaně. Počkala, až učitel s kandidátem vyjdou na chodbu, kam je doprovázela pohledem. "Umřu!" zvolala, jakmile zmizeli.
"Nedramatizuj," zchladila ji Míša. "uvidíš, že ho to nadšení za chvíli přejde." Nebyla si tím tak úplně jistá. Nejspíš za to mohl fakt, že jejich nový dočasný učitel neprojevoval žádné city a zůstával chladný jako psí čumák.
"No, nebránila bych se. Aspoň bych se pak na něj mohla dívat, aniž bych u toho musela dávat pozor…" Klára se zasněně zadívala kamsi do ztracena.
Míša si kamarádku překvapeně měřila.
"Copak, něco se ti nezdá?" osopila se na ni Klára, když si všimla, jak si ji Míša prohlíží kritickým pohledem.
"Tobě se líbí?"
"A tobě snad ne?"
Ta otázka byla tak bezprostřední, až tím Michaelu naprosto odzbrojila. Vybavila si jeho tmavě hnědé psí oči. Zvednutý koutek v naznačení posměšného úšklebku. Zvlněné kadeře, které na slunci zářily jako roztavené zlato.
"Není to vyloženě krasavec, ale musíš uznat, že je zajímavý," rozvíjela Klára své teorie. "Má v sobě jakési kouzlo, nebo jak bych to nazvala. Vypadá tak … zvláštně. Připomíná mi padlého anděla."
 "Jo. To máš pravdu. Teď jsi to trefila."
Nastalo ticho. Na chvíli se každá nechala unášet proudem svých myšlenek. Míša si vybavila jeho pohled, když se v hodině na začátku přihlásila. Vypadal jako šelma, která se zaměřila na svou kořist. Zavrtěla hlavou. Myšlenky na Roberta odsunula do pozadí. Proč se jím zbytečně zabývat? Vždyť ho ani neznala. A za dva nebo tři týdny, podle toho, jak dlouho u nich na škole bude, stejně zmizí z jejího života. Zbude jí jen vybledlá vzpomínka, kterou časem odvane vítr z její mysli a jí nezůstane nic, ani důvod, proč by si ho pamatovala.
"Nechceš dneska odpoledne někam vyrazit?" zeptala se Klára, když se vrátila zpět do reality. "Už jsme spolu dlouho nic nepodnikly."
"Promiň, mám taneční."
"Ale to začínáte v kolik? V šest?"
"V pět. Ale protože tam pomáháme s věcmi a tak, musíme tam být o něco dříve. Zapletal nám navíc říkal něco o tom, že se s námi potřebuje domluvit, nebo co…"
"Ale do tý doby máš přece spoustu času!" protestovala Klára. "A navíc tam děláte stejně jenom asistenty, ne? Protože je zase určitě víc holek, ty se k tanci ani nedostaneš."
"O to nejde, já jen…" Míša se zarazila. Co jí měla říct? Že na něco takového teď nemá náladu? Že by školu nejraději pustila z hlavy, ale vedle Kláry by to nebylo možné? Škola pro ni právě skončila a ona si hodlala užít nadcházejícího víkendu, jak nejlépe dovedla. Páteční a sobotní lekce spolu s nedělní tančírnou tvořily barvité zpestření do všech těch ponurých podzimních dní. Teď však musela učinit rychlé rozhodnutí. "Něco už mám," řekla nakonec, jelikož se jí nechtěly vymýšlet zdlouhavé lži.
"Aha."
Něco v Klářině tónu ji přimělo, aby na svou kamarádku za celý průběh konverzace plně soustředila svou pozornost. Zněla tak ublíženě a zraněně. Míša si odevzdaně povzdechla. Zase to pochopila jinak. "To není nic proti tobě," ujišťovala Kláru. "Jenom toho mám poslední dobou moc a -"
"Jasně. Tak moc, že ani nemáš čas na nejlepší kamarádku. Chápu."
"Ale tak jsem to…"
"Víš, co nenamáhej se. Teď už je to stejně jedno. Hezký víkend." Otočila se a odešla.
"…nemyslela," dořekla Míša zádům mizícím ve dveřích.
Zaplavila ji vlna vzteku. Postupně sestupovala po širokém schodišti, ale tentokrát netruchlila nad zašlou krásou těchto prostor, které v sobě měly kouzlo starých budov, v tomto případě však ušlapaným a zapadlým na úkor praktičnosti. Živě si dokázala představit ponuré chodby plné barev, nikoliv přeplácané, ale rozjasněné, zbavené všudypřítomného chladu a nehostinnosti, kdy by to tu mohlo vypadat mile a přátelsky. Stačilo jen chtít. Místo toho však rozlehlé prostory zely prázdnotou a dlážděné podlahy spolu s oprýskanou omítkou všemu dodávaly na ponurosti a zašlosti. Člověk si zde připadal, jako by se tu zastavil čas a navrátil nás o století zpátky, přičemž se zdálo, že už v té době bylo vše předurčeno k pomalému rozkladu a pádu. Bez zájmu procházela kolem obrovských zdobených oken v mezipatrech a s každým schodem, s kterým se přibližovala ke sklepům, kde se taktéž nacházely šatny, v ní narůstal vztek. Ona za to přece nemohla! A jak pocit křivdy a ublíženosti stále sílil, vnitřní touha křičet byla taktéž stále větší a větší.
Vztekle rozrazila dveře své školní skříňky, kterou už čtvrtým rokem obývala spolu s Klárou. Její kabát však z věšáku dávno zmizel a vedle Míšiných vysokých kozaček se na zemi válely pohozené papuče. Už odešla. Aniž by nad tím Míša nějak přemýšlela, začala na horní poličku házet učebnice a jiné si cpala do tašky.
Jak jen mohla? Jak se vůbec opovážila hrát si na ublíženou, když tohle celé vůbec nebylo o ní? Míša v duchu pěnila. Její přítelkyně ji právě osočila z toho, že s ní nikam nešla. Jako by si snad myslela, že jí nevěnuje dostatek času. Ale Klára přece věděla, jak je Míša vytížená, jak pestrou paletu zájmů má. Že kromě tance, který zbožňovala a k němuž si nedokázala odepřít jakoukoliv příležitost, od čtrnácti navštěvovala lekce klavíru, nově se přihlásila na kurzy latiny a pravidelně chodila cvičit. Měla spoustu přátel, tudíž se nemohla věnovat jen jedné jediné kamarádce, která se teď navíc, naprosto neprávem, cítila ublížená a přehlížená. Kdykoliv něco potřebovala, pokaždé, když se plánovala nějaká akce, přednostně myslela na Kláru. A ta jí nyní předhazovala, jak málo se o ni Míša zajímá.
"Sakra!" zaklela nahlas, když dveře skříňky přibouchla přílišnou silou, takže téměř okamžitě zase odskočily, a učebnice, bez sebemenší pozornosti naházené do vrchní přihrádky, se začaly sypat ven.
"Chceš s tím pomoct?" zeptal se kluk, jemuž patřila skříňka naproti té její, a aniž by čekal na odpověď, sehnul se a popadané knihy spolu se sešity a všelijakými papíry začal sbírat. Míša se na něj vděčně usmála.
"Děkuji."
"To je v pohodě," mávl nad tím rukou. "Mně se tohle stává pořád. Občas mám dojem, že na začátku roku všechny ty bichle nakoupím a pak je ani jednou nepoužiju. Akorát mi hnijou ve skříňce a zabíraj místo."
"Já je i použiji," přiznala Míša kysele, "ale nikdy se mi s tím nechce tahat domů."
Kluk se nepatrně uchechtnul. "Nic mi do toho není, ale protože máš špatnej den, tu nebohou skříňku za to trestat nemusíš. Dala jsi jí takovou ránu, až jsem se začal bát, jestli jsi ji náhodou nezrušila."
"T-to… To nic," řeka a mírně se začervenala, jak rychle na svůj vztek zapomněla. Kdyby s tím nezačal, klidně by nedávný incident pustila z hlavy. "To nestojí za řeč."
"Mám ti to nějak pomoct narvat zpátky?" Hlavou pokynul ke sloupku učebnic, které nyní svírala v náručí.
"Ne, to ne..." začala, ale pak se zarazila. "A nebo radši jo," připustila a oba dva se rozesmáli. Svět byl zase o něco veselejší.
Předala mu svůj těžký náklad, z kterého mu postupně odlehčovala, dokud do malého prostoru nenacpala poslední knihu. Teprve poté si mohla dopnout svůj kanárkově žlutý kabát, jež její tmavé oči a vlasy jen podtrhával a nenásilně jim dával vyniknout. Zamkla skříňku a klíče schovala do tašky. Byla připravená jít.
"Tak a teď uvidíme, jestli se na mě nesesypou moje vlastní věci," prohodil kluk vedle ní, když odemykal vlastní bedýnku, která představovala parodii na skříňku.
Teprve nyní si ho Míša mohla pořádně prohlédnout. Obličej, kterému dříve nevěnovala pozornost, jí náhle připadal povědomý. "Já tě znám," vyhrkla, aniž by uvažovala nad tím, jak stupidně bude její zvolání v tomto okamžiku znít. "Ale momentálně tě neodkážu zařadit," přiznala, když se kluk pobaveně rozesmál. "Odkud jsi mi tak povědomý?" Pro jistotu se ještě zeptala: "Ty nechodíš do čtvrťáku, že ne?"
"Ne," zavrtěl hlavou. "Já jsem druhák."
"Vážně?" Nedůvěřivě si dvoumetrového výrostka měřila. "Nevypadáš na to."
Kluk se na ni zazubil. "To asi proto, že jsem tak vysokej."
"To bych bez tebe nevěděla."
Vyplázl na ni jazyk.
"Odkud tě znám?" vrátila se k původní otázce.
"Hej nevím. Možná, že chodíme do stejný školy…"
Plácla ho do ramene. "To nebylo vtipný."
"Tak proč se směješ?"
Na takovou otázku odmítala odpovídat.
"Taneční," prozradil jí onu záhadu bez dalšího zbytečného protahování.
Oči se jí v ten moment rozzářily. "Já už vím! Ty jsi ten, jak ho Mara pořád peskoval, že má skleslá ramena a moc se hrbí!"
"Jo, to jsem já," přitakal.
 .
***

.
Jmenoval se Radek, chodil do druhé C a Míše nijak nevadilo, když se jejich cesty rozdělily na Žižkově náměstí. On se potřeboval dostat k hlavnímu nádraží, ona jela na opačnou stranu směrem do města. Naposledy mu zamávala, než rychle přeběhla na protější ostrůvek, k němuž právě přijížděla čtverka. Mohla sice jít pěšky, neboť to k domovu neměla daleko a dnešek byl jedním z posledních slunných dní babího léta, ale tentokrát chtěla být doma rychle, aby se ještě stihla naložit do vany a nějakou tu hodinku své tělo hýčkat a pořádně rozmazlovat.
Nastoupila do tramvaje a cestou historickou Olomoucí přemýšlela, jak rychle se člověk dokáže nadchnout a ještě rychleji vychladnout, přičemž počáteční zápal a náhlý příval sympatií přejdou až k samotnému odporu. Byla přímo nadšená, když s Radkem v tanci našla společné téma. Rozpovídala se a následně i jeho začala zpovídat. Proč se do tanečních přihlásil, jak se mu tam líbí… Ještě neměl ucelený názor. Když z něj však vypadalo, že hlavní předností je lehký přístup k holkám, které se dají snadno sbalit, protože se jim kluci, kteří umí tančit, líbí a doslova je žerou, udělalo se jí špatně z toho, s kým se to tu baví. Ten kluk si tance vůbec nevážil. Viděl ho jen jako prostředek, jak se něžnému pohlaví dostat pod sukni. Míša se tak krásně utvrdila v názoru na mužské pokolení, které dle ní nebylo schopno myslet hlavou. Jako vždy se tím neuvěřitelně zklamala. Už se začínalo zdát, že by si s Rakem v klidu popovídala bez sexistických narážek, když se jí tato idea vlivem kruté reality rozplynula. Dokonce naznačoval i něco ve smyslu, že by se bližšímu kontaktu s ní, téměř o tři roky starší holkou, nebránil. Míša sice zastávala názor, že na věku nezáleží, ale tohle bylo i na ni opravdu příliš. Jen děkovala vyšší prozřetelnosti, že potřeboval jet opačným směrem, než ona, jelikož si nebyla jistá, jak moc by se jejich debata mohla zvrhnout. Za chvíli by ji ještě začal zvát na rande.
Míša nečekala na nějakého prince z pohádky. Na to byla až příliš velká realistka. Zároveň na svět pohlížela s jistou dávkou ironie a sarkasmu. Nevěřila na šťastné konce, stejně jako nevěřila na lásku. Možná na začátku vztahu s Martinem cítila něco víc, než jen přátelství. Možná v tom byl nějaký náznak citu. Rozhodně to však nebylo tak idylické, jak si představovala Klára. Martin nebyl hrdina. Jejich harmonický vztah byla jen přetvářka, hra, která se odvíjela na jevišti před veřejností a končila, když se za nimi zavřely dveře jakožto pomyslná opona. Nebil ji. Měl však jiné prostředky, jak ji postupně ubíjel. Věděla, co ji dnes večer po tanečních čeká. Nebyla z toho nadšená, ale co mohla dělat? Musela to vydržet. A naivní část jejího nitra, která tam někde v skrytu duše stále přetrvávala, ji tichým hláskem přesvědčovala, že to jednou skončí. Jednou ho bude moci opustit a skončit s tou maškarádou, i když tím jejich vztah naprosto zničí spolu s šancemi na nápravu. Těšila se, až mu oznámí, že se s ním rozchází. Věděla, že to bude pro Martina těžké, ale co se dalo dělat? Buď on, nebo ona. Martin se navíc určitě za chvíli vzpamatuje a půjde dál, kdežto jí nikdo ztracené chvíle nevrátí. Ještě však nenastal správný okamžik. A jakkoliv si nalhávala, že dokáže být bezcitná a s chladnokrevnou odhodlaností jít za svým cílem, v tomto případě byla lapena do složitého slepence citů, z něhož se nedokázala vymanit. Lež, do níž se ponořila, kterou se celá obalila, však nedokázala změnit onu skutečnost, že svým chováním zraňovala sebe i jeho. V ten moment to ještě neviděla. Byla zaslepena vlastní nepravdou, díky níž nebyla schopna spatřit katastrofu, která se každým dnem blížila. Neuvědomovala si, že čím déle bude neodvratný konec odkládat, tím větší budou újmy na obou stranách. S city by si totiž nikdo neměl zahrávat.

.
***
 .
Naproti ke dveřím bytu jí přiběhly dvě siamské kočky. Tiffany ji vítala se zdviženým ocasem u špičky mírně zahnutým a hlasitě vrněla, když se jí hlavou otírala o nohu. Přispěchala k ní tou svou ladnou chůzí, při níž, i když se pohybovala značně rychle, neztrácela na eleganci. Malý kocourek Eleazar k ní naopak přiskotačil s hravou radostí a okamžitě se začal sápat po jejích nohavicích. Míša obě kočky na přivítanou pohladila, přičemž si kocourka vzala na chvíli do náručí, aby se s ním pomazlila. Kotě nemohlo být nikdy roztomilejší. Neměli ho ani dva týdny a už si ten dvou a půl měsíční výrostek kolem prstu omotal celou rodinu.
"Hned vám něco nachystám," řekla oběma kočkám, když si odkládala kabát, a hned zamířila do kuchyně.
Neměla ráda zvířata. Všechna jen smrděla, dělala nepořádek a lezla do peněženky. Jedinou výjimkou byly právě kočky - podle ní naprosto ideální tvorové do domácnosti. Ještě uvažovala o hadovi, ale toho jí rodiče nedovolili. Nemusela se o ně téměř vůbec starat. Jenom jim dvakrát denně nachystal jídlo a čas od času vynesla záchod. Nepouštěli je ven, protože neměli zahradu a venku by je někdo s největší pravděpodobností přejel. Nezdálo se, že by jim to vadilo. Tiffany ke spokojenosti stačil klid a dostatek jídla. Eleazar si vyhrál s klubíčkem. Když se potřebovali mazlit, prostě přišli. Nedělali hluk ani nepořádek. A Míša je ze všech domácích zvířat nejvíc obdivovala, protože si kočky i přes všechna ta tisíciletí dokázaly uchovat svou nezávislost, divokost a nespoutanost. Ony nežily s člověkem jako psi, ale vele něj. Dokázaly být něžné a milé, sejně jako zatnout drápky a pořádně člověku "osladit" život. Byly to proradné potvory, které pro sebe z každé situace vytěžily to nejlepší, přičemž vše prováděly s takovou rafinovaností, že ve výsledku vždy vypadaly neposkvrněně a nevinně. Obdivovala je, a kdyby si měla vybrat zvíře, kterým by chtěla být, vybrala by si právě toto majestátná stvoření.
Na kuchyňské lince na ni čekal oběd zabalený v bílé plastové krabici, v níž se dostávají jídla s sebou. Uvnitř našla něco na způsob rybích prstů s bramborovým salátem. Když krabici posunula, spatřila lísteček, který byl umístěný pod ní, na němž stálo rukou napsané: Menu 2 - Smažené rybí krokety, bramborový salátek s fazolí a kukuřicí. Míša kritickým pohledem zhodnotila svůj oběd. Copak nemohla mít něco s normálním názvem, jako její spolužáci ve školní jídelně? V podstatě si však neměla na co stěžovat. V restauraci Vila Primavesi, kde její matka pracovala, vařili výtečně a navíc zde měla jak záruku kvality, tak dodržování zásad hygieny, což se při pohledu na školní obědy říci nedalo. Matka jídlo vždy o pracovní přestávce přinesla domů, kde jen čekalo na Míšu, až se vrátí ze školy.
Rychle víko krabice přivřela před dalším mlsným jazýčkem, jelikož si Tiffany bez ostychu vyskočila na kuchyňskou linku a začala se nosem přibližovat k lákavému pokušení. "To není pro tebe," pohladila ji Míša po hlavě a následně kočku sundala z kuchyňské linky. "Ty dostaneš tady," oznamovala kočce, když z poličky vzala jednu z dražších kočičích kapsiček, jejíž obsah skončil v kočičí misce. Eleazar místo toho dostal granule pro koťata. V jistém smyslu se jednalo o nespravedlnost, ale Míša nechápala, proč by za kocourka měla zbytečně platit, když mu granule chutnaly a od rozhýčkané Tiffany vážně nehrozilo, aby mu je sežrala. Obě kočky tak dočasně naplnily své věčně hladné žaludky a Míše tak daly čas na ohřátí a spořádání vlastního dílu.
Po obědě ještě rychle odběhla k počítači, kde na ksichotokžíce zběžně prolétla vzkazy. Poté najela na stránky taneční školy, aby zkontrolovala, zda náhodou nenastaly nějaké změny. S úlevou zjistila, že posledně uvedené informace stále platí. Nakoukla ještě na novinky u pár svých přátel a změnila si status. Těch pár lidí, co se jí ozvalo a chtělo si povídat, odbyla se slovy, že má práci a počítač zase vypnula, aby se konečně mohla naložit do vany a smít ze sebe špínu tohoto týdne.
V koupelně si pečlivě nachystala vše od ručníku po tu správnou pěnu do koupele. Nakonec si tam ještě přenesla MP3 přehrávač i s malými reproduktory, aby rytmy z latinské Ameriky, popřípadě z vášnivého Španělska dosáhla té správné atmosféry. Jakmile zaslechla první tóny své oblíbené Salsy, její šaty letěly do koše na prádlo a za chvíli už po koupelně tančila do rytmu úplně nahá. Než se jí napustila vana, pečlivě si vyčistila pleť, aby z obličeje smyla všechny známky ranního líčení. Když píseň skončila a energickou Salsu vystřídala smyslná melodie provokativní Bachaty, otočila kohoutkem a v dalším okamžiku už své tělo nořila do horké lázně.
Za zvuku milovaných tanců hýčkala svoje tělo. S jemností a pečlivostí sobě vlastní vydrhla každý milimetr kůže, oholila si chloupky v podpaží i nohy, jelikož si plánovala vzít krátkou sukni. Dlouhé šaty po zem sice vypadaly krásně a vznešeně, a pokud měly nadýchanou sukni, působily až přímo princeznovsky, avšak pro pořádný tanec byly poněkud svazující. Ze soutěží byla zvyklá na šaty, na nichž návrháři látkou rozhodně neplýtvali a tanečnice pak mohly se svým partnerem předvádět nejrůznější kreace. Na dnešní večer si plánovala něco originálního, ale zároveň ne příliš extravagantního, jelikož počítala, že po skončení lekce si s přáteli někam zajdou. I když si pohledy ostatních vždy užívala, přílišnou pozornost nepotřebovala.
Mokré vlasy zabalila do ručníku, aby jí nepřekážely, když si do pokožky vmasírovávala tělový krém. Doprovod jí tentokrát dělala hravá Chacha a ona si nohou podupávala do rytmu. Už se nemohla dočkat, až bude na parketě a všem přítomným ukáže, jak se to správně dělá. Svými kreacemi s Martinem mnohdy předčili i ostatní asistenty, neboť se jen málo z nich věnovalo tanci závodně, a tudíž neznali tolik tanečních kreací. Těšila se, jak jí hudba prostoupí celým tělem a ona se jí nechá ovládat, pro ten moment zapomene na okolní svět a s ním i na všechny problémy a bude si užívat tu jedinečnou chvíli, kdy se plně oddá tanci.
Ve spodním prádle zvažovala, které z šatů položených na posteli, si vzít. Červené, k nimž měla zvláštní vztah a vzala je na soutěž, však vyřadila, protože byly až příliš provokativní. Nemohla se rozhodnout mezi černými a křiklavě oranžovými. Ta barva šťavnatého pomeranče ji nesmírně lákala. Nechtěla sice působit nijak výstředně, ale oproti jiným kouskům, které schovávala ve skříni, byl tento počin ještě normální. S úsměvem na tváři černou eleganci vrátila na ramínko a přesunula se ke své šperkovnici, aby k šťavnatému pokušení vybrala ty správné doplňky.
Vlasy jí už částečně uschly a zrovna se začaly u konečků jemně kroutit, když se rozezvonil domovní zvonek. Míša na sebe spěšně hodila župan a zamířila ke dveřím. Co jí teď kdo může chtít? Mírně se zamračila, když odemykala. Jestli to bude zase sousedka… Paní Nováčková to však nebyla, jak zjistila o minutu později, když na chodbu zvědavě nakoukla pootevřenými dveřmi. Na prahu stál elegantně oblečený džentlmen s úsměvem na rtech a růží v ruce.
"Martine?" vydechla překvapeně.
"Ahoj."
"C-co tady děláš? Měl jsi přijít až za půl hodiny."
"Vadí ti, že jsem přišel?" Ani nečekal na odpověď a už byl u nich na chodbičce a zavíral za sebou dveře. Vášnivě ji k sobě přivinul. "Chyběla jsi mi."
Snažila se unikat před jeho rty. "Chtěla jsem se zrovna obléct."
"To můžeš i pak." Jeho horký dech ji pálil na tváři. "Vezmi to tak, že by ses nemusela oblékat podruhé."
"Martine ne, prosím," žadonila, ale její přítel se prosebným tónem nedal obměkčit. Jeho žádostivost natolik vzrostla, že už ani nedokázal počkat na večer. Jednou rukou už chtivě šmátral po jejím stehně, druhou rozvazoval pásek od froté županu. Naposledy se ho od sebe pokusila odstrčit.
"Chci tě," šeptal jí do ucha.
"Já…"
Dál se však nedostala. Její slova umlčel dlouhý polibek, při němž Martinovu nátlaku podlehla a pokorně se vzdala.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Annie-chan | Web | 24. prosince 2010 v 22:29 | Reagovat

No... jak to říct... tahle povídka mě dostává do kolen. U jiných bych se asi při popisu těchhle klasických denních činností nudila, ale ty to dokážeš opsat tak, že až nedutám... prostě... super.
Opravdu nevím, co bych tomu vytkla, já pro tuhle povídku zatím slovo "kritika" neznám :D. A vlastně mě mrzí, že jsem to začala číst až teď.
Jinak, Michaela je tak trošku jako já. Sice netancuju, ale názor na spolužáky a celkově školu máme hodně podobný - tedy to o tom předvádění se a tak... :-).

2 Abyss | Web | 26. prosince 2010 v 21:38 | Reagovat

Ha! Ty svátky byly vážně hektický, ale konečně jsem to dočetla :D
No Awio u tebe je to strašně těžký, přemýšlím co bych tak mohla vytknout, abych pořád jen nechválila, už mi to příjde fakt blbý, pak se zdá že se pořád opakuju :D
Fajn donutila jsi mě! Zdá se, že nemůžu jinak, než se zase...opět...neustále opakovat :D
Tvůj blog je prostě celý takovou ukázkou preciznosti, od jeho obsahu pro skvělý vzhled, poslední dobou taky toužím po něčem takhle krásně jednoduchém, ale raději se do ničeho nebudu pouštět, ještě bych celej svůj blog rozhodila :D
Em je taková zvláštní postava, jsem zvědavá jak se bude dál její charakter projevovat a jak se zdá tak Martina si tedy neoblíbím :D

3 Awia | Web | 27. prosince 2010 v 19:56 | Reagovat

[1]: Annie-chan: Tak tedy děkuji za poklonu, no. Popravdě jsem chtěla záměrně začít těmito každodenními záležitostmi, protože na nich se charaktery popisují nejlépe. Ale i něco obyčejného se může zvrtnou v neobyčejné.
Michaela je dohromady mix asi čtyř nebo pěti lidí včetně mě, takže je docela možné, že se v některých jejích názorech nalézáš. :-)

[2]: Abyss: Díky za krásná slova. Pohladila na bolavé dušičce. A Martina bych zatím moc neposuzovala, protože se přece jen pořádně neprojevil. Ono není vše tak, jak se zdá...

Nový komentář

Vezměte na vědomí, že diskuse je moderována. Než se nový komentář začne zobrazovat, musí jej nejdříve schválit autor blogu.

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.