Prosinec 2010

Poslední tanec IV

29. prosince 2010 v 0:01 | Awia |  Poslední tanec
Stačilo pár panáků, aby Míše vykouzlily úsměv na tváři. Nerada se opíjela a po tvrdém alkoholu se natáhla jen zřídka, avšak dnešní večer to byl nejjednodušší způsob, jak ze sebe všechen ten hnus dostat, aby nad ním nemusela pořád dokola přemýšlet. Původně chtěla zůstat na obě lekce, ale už když se po skončení přestávky vrátila, věděla, že to nebude možné. Martin se jí opětovně několikrát ptal, jestli si nechce jít zatančit. Stále dokola jej odmítala, dokud se nezačal strachovat, zda se jí něco nestalo. Vymluvila se na to, že jí není dobře. Koneckonců to byla pravda, tak co? Pár přátel se k nim přidalo, kromě asistentů mezi nimi bylo i několik studentů z jejich gymnázia včetně Radka, a společně pak zapadli do hospody u Floriána, kde se někteří začali systematicky opíjet.
Znala svou míru. Od jistého okamžiku začala odmítat všechny nabízené skleničky. Nakonec si, aby se neřeklo, objednala malé pivo, z něhož postupně usrkávala. Celou společnost neúmyslně pobavila, když si od ní číšník vyžádal občanský průkaz. Copak vypadala na čtrnáct? Osmnáctého jí mělo být devatenáct! Ten muž se jí hluboce dotknul. Nadávky na jeho hlavu se z jejích úst sypaly ještě hojnou chvíli, po celém incidentu.
"Teď ne, Martine," řekla, když se k ní její přítel nakláněl v touze po polibku.
"Proč ne?" vydechl a nepřestával se k ní přibližovat.
Jeho dech ji dráždil. Cítila z něj alkoholový odér a snadno tak poznala, že už měl vypito více, než ona. "Jsou tady lidi."
"No a?"
No a? Jak mohl položit tak stupidní dotaz? "Prostě ne," řekla s konečnou platností a znechuceně se od něj odtáhla. Předvádět se na veřejnosti s opilým přítelem vážně nepotřebovala.

Poslední tanec III

27. prosince 2010 v 20:19 | Awia |  Poslední tanec
"A nyní bude dámská volenka!" zvolal hlas do mikrofonu a všechny dívky spořádaně posazené na židličkách v řadách na jedné straně místnosti se najednou zvedly a jako mocná vlna se převalily na druhou stranu sálu, kde na ně čekali chlapci. Nebyl to však nikterak uspořádaný dav. Některé z "dám" po Markových slovech okamžitě vyskočily a střelhbitě pádily pro toho svého, aniž by jim snad nějak překážely vysoké podpatky. Co by nebyly schopny učinit pro svého vyvoleného, pomyslela si Míša ironicky. Další přes parket přecházely klidnou, vyrovnanou chůzí. Pár z nich cílevědomě mířilo za svými kamarády, jiné prostě šly a nechávaly na náhodě, ke komu se tentokrát dostanou. Jako poslední nesměle cupitaly zdrženlivé dívky, které prostě počkaly, až na ně nějací chlapci zůstanou. Zanedlouho už se na parku stavěly první páry do kolonády, vyčkávající na hudbu, aby už konečně mohli začít tančit. Zaujali postoje a dokud k nim nedolehl povel k tanci, v klidu spolu hovořili a flirtovali.
Míša se otočila na svého partnera, svou ruku jemně položila na tu jeho. "Smím prosit?" zeptala se s lehkým úsměvem na rtech.
Martin nadzvedl překvapeně obočí. "Já myslel, že jsem tu pro ty, na které nevyjde žádný partner."
"Tady Filip tě rád zaskočí," odvětila a sladce se usmála. Mezi tím svoje prsty propletla s jeho.
"Nejsem si jistý, jestli je Filip dostatečně kvalifikovaný."
"Ale no tak. Máme přece dámskou volenku. A já si vybrala tebe." Šibalsky na něj mrkla.
Martin pootevřel ústa, jako by se snad chystal něco říci, ale pak je zase zavřel. "Po tomhle tanci už bude přestávka," vydechl konečně. "Potom jim spolu ukážeme, co to znamená tančit."
"Rozehřát se přece taky nějak musíme."
Nevinně se na něj culila. "Fajn," připustil naoko naštvaně, ale úsměv, deroucí se na jeho tvář, jen těžko skrýval.
Míša s triumfálním pocitem vítězství vstala a odváděla svého partnera na parket. Postavila se do kolony mnohdy nemotorných studentů a společně s Martinem předvedli ukázkové postavení. Stáli rovně, hlavu nahoře. Nijak nekontrolovali, zda mají správně nohy. Už o tom ani nepřemýšleli. Stačilo jen říci si tanec a jejich nohy se už automaticky přizpůsobily. Nyní je čekal waltz. Martin už si pravou nohou nakročil a Míša svou levou natáhla dozadu, přičemž se země dotýkala pouze špičkou. Jednu ruku položila na tu jeho, kterou ji podpíral. Měl ji zpevněnou a nehrozilo, že by mu při tanci povadla. Její druhou ruku uchopil do dlaně a natáhl ji na délku její paže. Dívali se sobě do očí. Míše na tváři zase pohrával onen lehký úsměv a v očích jí skotačily hravé plamínky, které Martina přirozeně rozptylovaly. Co zase chystala? Pokaždé se tak tvářila, když chtěla vyvést nějakou čertovinu.
Chvíli hleděla do jeho nijak nevýrazných hnědozelených očí, než se pustila do studie jeho tváře. Nebyl vyloženě hezký, ale také se o Martinovi nedalo říci, že by byl ošklivý. Obyčejný, by jej vystihovalo přesněji. Měl oválný, spíše protáhlý obličej, tenké rty, malý nos a možná trošku moc široce postavené oči. Středně hnědé vlasy měl ostříhané na ježka, takže mu uši trošku odstávaly. V jeho případě se nejednalo o žádného velikána, avšak se svým téměř metrem osmdesát Míše naprosto vyhovoval, asi jako každý partner, který nebyl menší, než ona na podpatcích. Nesnášela, když musela tančit někým menším. I když ve skutečnosti nebyla nijak vysoká a patřila spíš k těm malým útlým lidem, pokaždé pak dostávala pocit, jako by byla nějaká žirafa.
Z myšlenek ji však vytrhly první tóny skladby, které k ní dolehly spolu s hlasem učitele. "Na začátku vám budu chvíli počítat. Á první, druhá, třetí, čtvrtá. První, druhá, třetí…" První páry se daly do tance. Míša zavřela oči a nedovolila ničemu jinému kromě hudby, aby doléhalo až do jejího nitra. Nechala ji prostoupit celým tělem a pak se Martinovi naprosto odevzdala, zmizela z toho světa kamsi do dáli a nechala na svém partnerovi, aby ji vedl. O vteřinu později už dělali pomalou otočku s ostatními a vydali se na zdlouhavou pouť po obvodu tanečního parketu v davu spousty těl, které se snažily synchronizovat svoje pohyby a splynout, jako tito dva, aby pak mohli předvádět něco úžasného a jedinečného.

eM

23. prosince 2010 v 20:44 | Awia |  Rubbish
No, že jsou (zítra) ty Vánoce, dám vám sem jeden obrázek.

eM
 Michaela Kocmanová
Jsou tam chyby, já vím. 

Poslední tanec II

22. prosince 2010 v 1:00 | Awia |  Poslední tanec
"Dobrý den," pozdravil Koutný. "Dovolte, abych vám představil mého bývalého studenta - Roberta Peroutku, který teď studuje tady na přírodovědecké fakultě. Původně jsem neplánoval, že by učil i vás, tudíž se omlouvám, že jsem vám to neoznámil dopředu. Věřím, že jste rozumní a chytří lidé a budete se k Robertovi chovat slušně, i když tady s vámi některou hodinu třeba nebudu. V každém případě jste ve čtvrtém ročníku, což by už o výši vašeho intelektu mělo něco vypovídat. To je ode mě vše a já předávám slovo."
Učitel se vytratil do zadní části třídy. Pozornost všech se přenesla na novou tvář. Mírně trhl bradou. Jeho oči, upřené na profesora, vyjadřovaly vděk. Nehledaly známý obličej ze strachu, aby se k němu mohli upnout jako tonoucí se stébla. Nesnažily se uniknout před třídou plnou žraloků. Nebyly v nich napětí ani pochybnosti. Když se stočily na třídu, kde přeskakovaly z jednoho obličeje na druhý, zůstávaly naprosto klidné, spíš hodnotící, přičemž si přeměřovaly každého studenta a odhadovaly, jaké mu právě od tohoto člověka hrozí potenciální nebezpečí.
"Zdravím," řekl prostě. Jeho hlas byl hlubší, nikoliv basový, jelikož v sobě zároveň nesl jakousi něžnost, která jej zjemňovala. Pokud by se dal přirovnat k nějaké chuti, rozhodně by byl označen za medový, jelikož byl stejně lahodný. I tak to jediné slovo pronesl rázně a hlasitě, aby s lehkostí doplulo i do zadních lavic. "Myslím, že mě pan profesor představil dostatečně, a pochybuji, že by vás další informace o mé osobě nějak zajímaly. Popravdě není ani o co stát." Trpce se ušklíbl. "Tudíž bych zapsal do třídní knihy a poté se vrhl rovnou na matematiku. Máte-li něco proti, máte smůlu. Pokud se vám to nelíbí, můžete odejít. Omluvenky si poté vyřešte se svým třídním profesorem. V opačném případě bych prosil o klid, jelikož si nemíním namáhat hlasivky kvůli párku rozjařených studentů. Povinná školní docházka vám už dávno skončila, jste tu dobrovolně, tak se podle toho také chovejte."
Míša se v lavici napřímila. Pohledem kandidáta pronásledovala ke katedře, kam zasedl a rozevřel třídní knihu. "Chybí zapsaní?" zeptal se, ale ani nečekal na odpověď a už začal jména předčítat nahlas, přičemž k nim zapisoval čárky na znamení absence. Nadzvedla jedno obočí. Tohle tedy rozhodně nevypadalo na nudnou hodinu…
Za svou působnost na Slovanském gymnáziu už samozřejmě několik kandidátů zažila. Tento ústav navštěvovala od šesté třídy, kdy úspěšně složila přijímací zkoušky. Do konce kvarty chodila na budovu v Pasteurově ulici, kde taktéž sídlila česko-francouzská sekce, do níž nastoupil její v té době nejlepší kamarád a nyní nejen taneční partner Martin. V kvintě se však přesunuli na třídu Jiřího z Poděbrad, kde mimo nich pobývaly i studenti ze čtyřletých studií a kde zůstávali až do svých maturit. Jelikož teď byla absolventkou závěrečného ročníku, oprávněně se tedy mohla považovat za seniora, neboť patřila mezi ty studenty, kteří na škole studovali nejdéle. Tím pádem již zažila nespočet nebožáků, kteří se před třídou snažili vypadat seriózně a s menšími či většími neúspěchy vést hodinu. Tito nedostudovaní vysokoškoláci jí vždy připadali jako povedená parodie na učitele. Buďto byli natolik zmatení, že ze sebe pomalu nedostali ani půl slova a bez pomoci učitele by třídu rozhodně nezvládli, nebo sem přicházeli s pocitem, že jsou středem světa, přičemž jejich bezmezné sebevědomí bylo spíš k pláči než k smíchu. Přesto cítila, že tentokrát to bude jiné, že tohoto člověka nezařadí do žádné ze dvou škatulek, protože on se ostatním naprosto vymykal.
Už na začátku přitáhl její pozornost a nyní si ji svým úvodním proslovem zajistil natrvalo. Rozhodně by neřekla, že v jeho případě nebylo o co stát. Ona sama toho viděla spoustu. Nebyl to další blbeček, který si tu na něco hrál a dělal ze sebe šaška. Nemínil se zesměšňovat a svá slova myslel vážně. Rozhodně se nejednalo o plachou osobnost. Za jeho temnýma klidnýma očima se skrývala dominantní šelma, která stála momentálně v pozadí, skrývala se a vyčkávala na podnět, aby mohla v příhodný okamžik vyskočit ze svého úkrytu, z měkkých polštářků na tlapách vysunout drápky, kořist plnou silou srazit na zem a s chutí se jí zakousnout do krku. Před nimi se honosně procházel vznešený lev, král zvířecí říše, jež kolem sebe před okolím vystavil neviditelnou zeď, která mu dodávala dojem jakési nedotknutelnosti a majestátnosti zároveň. Jednalo se o silnou osobnost, která se nedala jen tak něčím zastrašit. Jeho slova na ni navíc udělala hluboký dojem už jen díky tomu, že s nimi plně souhlasila.
Vstal ze židle a předstoupil před třídu. Jeho oči ji krátce nevzrušeně přejely, než začal: "Pan profesor mi řekl, že jste minulou hodinu skončili se statistikou a dnes máte začít posloupnosti. Jedná se o novou látku, proto by bylo vhodné, kdybyste si to do sešitu nadepsali, abyste pak věděli, z čeho budete psát písemku." Odmlčel se. Počkal, až si většina třídy zapíše a poté pokračoval: "Posloupnost je v podstatě specifický druh funkce - než ale začnu, najde se někdo, kdo by mi řekl, co to funkce je?"
Míša se chopila příležitosti, aby navázala kontakt. "Funkce je předpis," vyhrkla, čím dosáhla přesně toho, co chtěla. Pozornost Lva, jak si ho pro sebe pojmenovala, se v mžiku přesunula na ni. Dva oříškově hnědé tunely se propalovaly přímo do těch jejích. Sebevědomě se usmála.
"Byl jsem toho názoru, že pokud chcete něco říct, zvedne ruku a počkáte na vyzvání. Nebo se snad pletu?"
Úsměv jí ztuhl na rtech. Co si to…? Překvapeně zalapala po dechu. Nepromlouval k ní nijak povýšeně, jeho slova spíš vyzněla jako nahlas vyřčený údiv, ale i tak se jí dotkla. Zhluboka se nadechla, aby ze sebe dostala právě navalený vztek, a pokorně zvedla ruku. Nepotřebovala dělat scény.
Na jeho tváři se mihlo cosi jako pobavený úšklebek. Nebyla si tím však stoprocentně jistá. Přece jen už byla unavená a těšila se, jak z tohoto blázince vypadne. I tak však měla dojem, že spatřila jeho pravý koutek cuknout, když její ruka vystřelila do vzduchu. "Správně," řekl, "byla byste schopná pokračovat?"
Zdálo se jí to, nebo v jeho hlase zaslechla výzvu? Pokud však čekal, že něco jen tak plácla a náhodou se strefila do správné odpovědi, šeredně se spletl. "Je to předpis, který každému číslu z množiny A přiřazuje právě jedno reálné číslo," navázala tam, kde skončila. "Množina A je množinou reálných čísel a nazýváme ji definičním oborem."
"Děkuji." A dál si jí nevšímal. "Když už tedy víme, co je to funkce, můžeme snadno definovat posloupnost," pokračoval ve svém výkladu. "Každá funkce, jejímž definičním oborem je množina přirozených čísel - Proč si to nepíšete?"
Třídou to zašumělo. Studenti se po sobě podívali. Tohle tedy rozhodně nečekali. Natáhli se pro sešity a urychleně začali zapisovat, co právě Lev pomalu diktoval.
"Každá funkce, jejímž definičním oborem je množina přirozených čísel - N -, se nazývá nekonečná posloupnost. Konečnou posloupností nazýváme, takovou posloupnost, která…"
Míša jen zírala do sešitu, ale nepsala. Jeho slova k ní doléhala jakoby z velké dálky, jejich význam jí docházel se zpožděním. Myšlenkami byla v ten moment úplně někde jinde. Robert Peroutka. Zvláštní to jméno. Jeho nositel byl však ještě podivnější. Prostě počkal, co z ní vyleze a dál nic. Ani se na ni neusmál. Vše, na co se zmohl, bylo jedno krátké a suché děkuji. Konec. Tečka. Zbývaly jen titulky. Nerada si to přiznávala, ale jeho přehlížení její osoby se jí dotklo. Uráželo ji, jak rychle přesunul pozornost jinam. Jako by mu ve skutečnosti ani za ten pohled nestála. Věděla, že pro svůj vztek na jeho osobu vlastně nemá ani pořádné odůvodnění. Co na tom, že jí nevěnoval skoro žádnou pozornost. Vždyť na tom vůbec nezáleželo! Chovala se hloupě. Přesto se nedokázala zcela uklidnit, dokud se jedna část jejího já nezapřísáhla, že mu ještě ukáže, co je Michaela Kocmanová zač.

Arnošt Lustig - Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou

19. prosince 2010 v 19:02 | Awia |  Nlezeno, polapeno, přečteno
Arnošt Lustig dnes patří k předním českým spisovatelům a humanistům světového významu. Narodil se roku 1926 v Praze v rodině maloobchodníka. Svůj literární styl opírá o životní zkušeností a osud. Jako osoba židovského původu byl vyloučen za okupace z měšťanky a deportován do terezínského ghetta. Později prošel i dalšími koncentračními tábory (Osvětim, Budhenwlad). V dubnu 1945 se mu podařilo uprchnout z transportu smrti do Dachau a zúčastnil se květnového povstání v Praze. Během války přišel téměř o celou rodinu a téma holocaustu je také hlavní linií jeho literární tvorby. Po válce, v roce 1946, studoval na Vysoké škole politických a sociálních věd, začal přispívat do novin a časopisů. Vedl kulturní rubriku Mladého světa a stal se scénáristou Čs. filmu. Po roce 1968 však Arnošt Lustig emigroval a odešel přes Itálii, Izrael a Jugoslávii do USA, kde přednášel na několika univerzitách. Po roce 1989 se vrátil do Česka, kde žije dodnes. Jeho nejznámějšími díly jsou DÉMANTY NOCI (1958), DITA SAXOVÁ (1962), MODLITBA PRO KATEŘINU HOROVITZOVOU (1964) ad.
.
Celková charakteristika
Nejznámější Lustigova novela patří k tomu nejlepšímu, co kdy autor napsal. Tato kniha zachycuje bezohlednou a cynickou hru nacistické moci s lidskou nadějí a touhou po životě. Ztvárnění příběhu nevinného děvčete, které má odvahu pomstít se za své pokoření, se dostalo mnoha ocenění včetně nominace na nejprestižnější americkou literární cenu. Právě ta blažená nevědomost je na celé knize to nejkrásnější, ale zároveň také nejsmutnější, neboť jí prohnaně využívají jiní k vlastnímu prospěchu. O čem to lidé na rampě mluvili? Nač jsou zde stále zatěžovány pece? A z čeho je ten černý dým, který se vznáší nad táborem?
 .
Odvedle z tábora sem přicházel kouř černější než soumrak; vylil se vlna za vlnou a podivně páchl. Kateřina Horovitzová si ucpávala nos celou tu chvíli, co pan Brenske mluvil; měla neustále týž vtíravý dojem, jako by kouř nevycházel z komínů v táboře, ale přímo z jeho úst. Popírala v jednou kuse sama sobě, co už věděla možné z domova a co tušila z náznaků krejčího, jako by se taková pravda příčila i chápání těch, co byli postiženi. Co se to tam vedle pálilo? Jaké to byly látky a kolik jich bylo? Co to jen připomínalo spálenou kůži, vařené mýdlo, pražené kosti a tuk; co to mohlo být? Bránila se v duchu důsledkům svého tušení.
(str. 45)
 .
Psychologické dílo z temného období dějin lidského pokolení, kdy jedna židovská dívka díky jedné pronesené větě nevědomky oddálila svou smrt a pokusila se vykoupit život svůj i svých blízkých. Nakonec však dospívá ke strašnému poznání, kdy má odvahu pomstít se za své pokoření a v poslední chvíli se vzepře, i když ví, že svůj osud stejně nezmění.

Poslední tanec I

15. prosince 2010 v 20:54 | Awia |  Poslední tanec
Stačilo udělat jeden jediný krok a byla venku. Dveře záchodové kabinky se s bouchnutím zavřely. Vysoké podpatky se na kamenné podlaze hlasitě ozývaly za doprovodu jejich zvonivé ozvěny. Došla až k umyvadlu, kde pustila vodu, aby si pod jejím proudem pečlivě umyla ruce. Byla posedlá čistotou. Když si kolik lidí tu před ní bylo, kolik lidí se dotýkalo té samé kliky… Přejel jí mráz po zádech. Mírně se otřásla a ještě horlivěji mydlila své dlaně. Nesmělo na nich zůstat třeba i to nejtintěrnější smítko. Žádná památka po tom, že tu kdy byla. Nesměla být špinavá. Nesměla -
Dost! okřikla se v duchu. Nad čím to tady přemýšlím? Tohle je přece můj večer! A něčím takovým si ho rozhodně zkazit nenechám!
Myšlenky na špínu odsunula stranou. Zastavila vodu a rychle se natáhla pro papírové ubrousky, aby své ruce usušila. Pomalu od nich odtrhla zrak a podívala se na svůj odraz v zrcadle.
Před ní stála kráska. Divoká šelma, která mohla mít cokoliv a kohokoliv si jen zamanula. Její temné oči plné neposedných plamínků vášně doslova vyzývaly k navázání kontaktu z druhé strany. Provokovaly a sváděly. Dva drahokamy, které už dávno ztratily svou čistotu a nevinnost, jako by snad zároveň získaly na lesku a vábnosti. Každý se za ní otáčel, byť ho svým pohledem propalovala sebekratší okamžik. Husté a vlnité vlasy, jež jí spadaly dobrých dvacet centimetrů pod ramena, nesly stejnou popelavě černou barvu jako její uhrančivé oči. Dnes je měla stažené do culíku, z kterého později vyčarovala volnější drdol, pokud se tak dal bobek, jež se jí usadil vzadu na hlavě, nazvat. Ležérní ale přesto elegantní.
Rudá květina, která byla použita do kontrastu s výraznou rtěnkou, jen tvořila jakousi pomyslnou třešničku na dortu. Dokonce i šaty, co si na tento speciální večer vybrala, měly barvu krve. Možná si je neměla brát, jelikož v kombinaci se svou výraznou barvou a střihem vypadaly dosti vyzývavě. Přesně takové je však chtěla. Jemně zvýrazňovaly její křivky a každému ukazovaly onen vnitřní plamen, co v ní plál. Probouzely vášeň a touhu. Ne, že by snad nezakrývaly to, co měly, ale při těch správných pohybech odhalovaly přece jen malinko víc, než bylo u slušných dívek zdrávo. Kdo však říkal, že ona byla hodnou holčičkou?
Pokřiveně se na sebe usmála. Jí však nemohli nic říct. Ne dnes večer, kdy byla její garderoba povolena. Nenacházela se přece v žádném pochybném podniku, ale stála zde, v SIDII, kde ji čekal jeden z těch důležitých okamžiků jejího života. Nebyl to jen obyčejný společenský ples, kam si lidé přišli zatancovat a popovídat si se svými známými. Ne pro ni. Nepřišla se sem bavit, i když pro ni zábava nikdy neznamenala nic zakázaného. Chtěla jim všem ukázat. Jen ať se podívají, jak se to dělá! Protože vítězkou dnes mohla být jen jedna. A i když ještě soutěž nezačala, ona se jí již dávno stala. Jinak to ani dopadnout nemohlo.
Tak je to správně, pochválila se, kdy mokré zmuchlané ubrousky vyhazovala do koše. Ještě si uhladila šaty, překontrolovala se naposledy v zrcadle a poslala svému odrazu jeden vzdušný polibek, než se se svou dvojnicí rozloučila a opustila dámské toalety. Se vztyčenou hlavou a rázným krokem mířila za Martinem, aby spolu zazářili a společně se stali králem a královnou parketu.
Dorazila právě včas, když se sálem začínaly rozléhat první tóny jejího oblíbeného waltzu. V duchu si napočítala doby a elegantně vplula svému partnerovi do náručí.

Dokonalý mišmaš

13. prosince 2010 v 18:08 | Awia |  Diskuze
Čeští poslanci se zase jednou vyznamenali. Myslím, že nemá cenu popisovat, ja kto dnes u nás v parlamentu chodí. Občas mi jen připadá, že "ti nahoře" zapomínají, že právě v jejich rukou leží osud celého národa. Pokud ovšem není jejich cílem škodit občanům a na mezinárodní scéně se prezentovat jako vtipní panáčkové, co si hrají na důležité a ležou každému do zadku. Jako by snad však lidé nebyli s to se poučit a do oněch křesel volí stále ty samé. Upřímně, kde však hledat na naší politické scéně stranu, která by jen neslibovala, ale také činila? To už pomalu nezbývá nic jiného, než volit menší zlo. Teď však dejme obecně známé skutečnosti stranou a přesuňme se konečně k tématu, které se mne, jakožto studentky čtvrtého ročníku střední školy, docela znatelně dotýká.
O čem bude řeč? No přece o těch dlouho plánovaných a skvěle připravených státních maturitách. Nejde o maturity jako takové (některá úskalí této zkoušky jsem již kritizovala v tomto článku, celkově mi však nevadí), nýbrž o fakt, že se vlastně ani teď neví, zda tedy tyto zkoušky budou. Ona ani situace před prázdninami nebyla zrovna dvakrát příjemná. Řekněte mi ale, proč teď, když už jsme se s "nepřízní" osudu víceméně smířili, se má všechno opět měnit? Páni představení se už jednou k výsledkům generálních zkoušek jednou vyjadřovali, tak co je nyní přimělo k tomu, aby měnil názor? Studenti se již ke státní maturitě začali připarovat, počítají s touto zkouškou. Mám takový neblahý dojem, že si někteří páni politikové uvědomili, že možná jejich děti (vnoučata, děti známých) také maturují a určitě by nechtěli, aby právě jejich vinou neodmaturovali. Jinak si totiž nedokáži vysvětlit tento převrat o sto osmdesát stupňů, kdy se nad svým "však nás se maturita už dávno netýká" poněkud zamysleli.
Jaký však bude mít jejich dobrý pocit dopad na letošní maturanty? Už teď je naprosto katastrofální. Většina studentů má dost starostí s tím, aby vůbec odmaturovali, popřípadě byli úspěšně přijati na svou vysněnou vysokou, a vážně pochybuji, že jim to tento stres nějak ulehčí. Možná budu hnusná, možná se mnou nebude spousta lidí souhlasit, ale proč teď měnit něco, s čím se již počítá? Přihlášky k maturitě jsme již dávno odevzdávali. Kdyby se navíc maturovalo starým způsobem, znamenalo by to jen další problémy jak pro žáky, tak pro učitele. U nás na škole jsme navíc měli volit pět předmětů, kdy se mohla opakovat pouze matematika (zkoušku by bylo možno zkládat jak ve státní tak v profilové části z jednoho předmětu). Dle staré formy se však maturovalo klasicky ze čtyř. To by pak ti, co si nevybrali matematiku měli maturovat z předmětu navíc. De facto nedobrovolně a z donucení?
Spousta žáků si stěžuje, že je státní matuira příliš těžká. Ne, tohle mi nevymluvíte. Tak na co se asi tvořily dvě úrovně? Už od začátku bylo jasné, že se pro gymnázia vytvoří těžší verze. Tady není o čem diskutovat. Pardon, ale učňovský obor maturitu nepotřebuje. U kuchaře záleží na tom, že umí vařit, ne na tom, že perfektně ovládá světovou literaturu. Takže ať právě zmiňovaní laskavě "zavřou hubu". Matematiku sice nemohu soudit, ale co se jazyka čaského (i anglického) týče, lehčí variantu by neudělal leda tak idiot. Upřímně nechápu, jak si mohou stěžovat někteří mí spolužáci. Vadí jim, že je test zaměřen spíše na logické myšlení. Vysvětlete mi tedy, jak se dostali na gymnázium? Jak chtějí složit přijímací zkoušky na vysokou, když ty mimo jiné na logickém myšlení staví? Občas mi přpadá, že jsem mezi hlupáky. A není to tím, že bych o sobě měla tak vysoké mínění, protože to vážně nemám.
Státní maturita má možná své nedostataky (a není jich málo), má však také své přednosti, například právě v banálnosti a směšnosi úrovně lehčí verze. Zkouška z českého jazyka se navíc staví do úpnlě jiného světla. Osobně se mi více zamlouvá mluvit o díle, které jste četli, než jich zmiňovat více a to jen okrajově, přičemž jste samotnou knihu vlastně nikdy v životě neviděli. Samozřejmě je to věc názoru. Jen vážně nechápu, proč by se teď mělo vše zase měnit. Už teď zkáču radostí, jak se o svaťáku dozvíme, že je zase všechno jinak...

Karel Čapek - R.U.R. (Rossum's Universal Robots)

4. prosince 2010 v 20:04 | Awia |  Nlezeno, polapeno, přečteno
Karel Čapek (1890-1938) se narodil v Malých Svatoňovicích, většinu dětství strávil v podkrkonošské Úpici. Karlův otec byl lékařem oblíbeným v celém kraji (spisovatel ho láskyplně zpodobil v románu Krakatit). Matka měla kulturní zájmy, nejmladšího Karla zbožňovala a rozmazlovala. Vztahy se sourozenci Helenou a Josefem byly velmi dobré, a to i dospělosti; první díla psali Karel s Josefem společně a publikovali je pod jménem bratři Čapkové. Karel začal psát už jako student. Po gymnáziu v Hradci Králové pokračoval v Brně a maturitu složil v Praze, kam se po otcově onemocnění rodina přestěhovala. Na Filosofické fakultě Karlovo univerzity studoval vedle filozofie, dějin výtvarného umění a estetiky také francouzskou, německou a anglickou jazykovědu.