"Dobrý den," pozdravil Koutný. "Dovolte, abych vám představil mého bývalého studenta - Roberta Peroutku, který teď studuje tady na přírodovědecké fakultě. Původně jsem neplánoval, že by učil i vás, tudíž se omlouvám, že jsem vám to neoznámil dopředu. Věřím, že jste rozumní a chytří lidé a budete se k Robertovi chovat slušně, i když tady s vámi některou hodinu třeba nebudu. V každém případě jste ve čtvrtém ročníku, což by už o výši vašeho intelektu mělo něco vypovídat. To je ode mě vše a já předávám slovo."
Učitel se vytratil do zadní části třídy. Pozornost všech se přenesla na novou tvář. Mírně trhl bradou. Jeho oči, upřené na profesora, vyjadřovaly vděk. Nehledaly známý obličej ze strachu, aby se k němu mohli upnout jako tonoucí se stébla. Nesnažily se uniknout před třídou plnou žraloků. Nebyly v nich napětí ani pochybnosti. Když se stočily na třídu, kde přeskakovaly z jednoho obličeje na druhý, zůstávaly naprosto klidné, spíš hodnotící, přičemž si přeměřovaly každého studenta a odhadovaly, jaké mu právě od tohoto člověka hrozí potenciální nebezpečí.
"Zdravím," řekl prostě. Jeho hlas byl hlubší, nikoliv basový, jelikož v sobě zároveň nesl jakousi něžnost, která jej zjemňovala. Pokud by se dal přirovnat k nějaké chuti, rozhodně by byl označen za medový, jelikož byl stejně lahodný. I tak to jediné slovo pronesl rázně a hlasitě, aby s lehkostí doplulo i do zadních lavic. "Myslím, že mě pan profesor představil dostatečně, a pochybuji, že by vás další informace o mé osobě nějak zajímaly. Popravdě není ani o co stát." Trpce se ušklíbl. "Tudíž bych zapsal do třídní knihy a poté se vrhl rovnou na matematiku. Máte-li něco proti, máte smůlu. Pokud se vám to nelíbí, můžete odejít. Omluvenky si poté vyřešte se svým třídním profesorem. V opačném případě bych prosil o klid, jelikož si nemíním namáhat hlasivky kvůli párku rozjařených studentů. Povinná školní docházka vám už dávno skončila, jste tu dobrovolně, tak se podle toho také chovejte."
Míša se v lavici napřímila. Pohledem kandidáta pronásledovala ke katedře, kam zasedl a rozevřel třídní knihu. "Chybí zapsaní?" zeptal se, ale ani nečekal na odpověď a už začal jména předčítat nahlas, přičemž k nim zapisoval čárky na znamení absence. Nadzvedla jedno obočí. Tohle tedy rozhodně nevypadalo na nudnou hodinu…
Za svou působnost na Slovanském gymnáziu už samozřejmě několik kandidátů zažila. Tento ústav navštěvovala od šesté třídy, kdy úspěšně složila přijímací zkoušky. Do konce kvarty chodila na budovu v Pasteurově ulici, kde taktéž sídlila česko-francouzská sekce, do níž nastoupil její v té době nejlepší kamarád a nyní nejen taneční partner Martin. V kvintě se však přesunuli na třídu Jiřího z Poděbrad, kde mimo nich pobývaly i studenti ze čtyřletých studií a kde zůstávali až do svých maturit. Jelikož teď byla absolventkou závěrečného ročníku, oprávněně se tedy mohla považovat za seniora, neboť patřila mezi ty studenty, kteří na škole studovali nejdéle. Tím pádem již zažila nespočet nebožáků, kteří se před třídou snažili vypadat seriózně a s menšími či většími neúspěchy vést hodinu. Tito nedostudovaní vysokoškoláci jí vždy připadali jako povedená parodie na učitele. Buďto byli natolik zmatení, že ze sebe pomalu nedostali ani půl slova a bez pomoci učitele by třídu rozhodně nezvládli, nebo sem přicházeli s pocitem, že jsou středem světa, přičemž jejich bezmezné sebevědomí bylo spíš k pláči než k smíchu. Přesto cítila, že tentokrát to bude jiné, že tohoto člověka nezařadí do žádné ze dvou škatulek, protože on se ostatním naprosto vymykal.
Už na začátku přitáhl její pozornost a nyní si ji svým úvodním proslovem zajistil natrvalo. Rozhodně by neřekla, že v jeho případě nebylo o co stát. Ona sama toho viděla spoustu. Nebyl to další blbeček, který si tu na něco hrál a dělal ze sebe šaška. Nemínil se zesměšňovat a svá slova myslel vážně. Rozhodně se nejednalo o plachou osobnost. Za jeho temnýma klidnýma očima se skrývala dominantní šelma, která stála momentálně v pozadí, skrývala se a vyčkávala na podnět, aby mohla v příhodný okamžik vyskočit ze svého úkrytu, z měkkých polštářků na tlapách vysunout drápky, kořist plnou silou srazit na zem a s chutí se jí zakousnout do krku. Před nimi se honosně procházel vznešený lev, král zvířecí říše, jež kolem sebe před okolím vystavil neviditelnou zeď, která mu dodávala dojem jakési nedotknutelnosti a majestátnosti zároveň. Jednalo se o silnou osobnost, která se nedala jen tak něčím zastrašit. Jeho slova na ni navíc udělala hluboký dojem už jen díky tomu, že s nimi plně souhlasila.
Vstal ze židle a předstoupil před třídu. Jeho oči ji krátce nevzrušeně přejely, než začal: "Pan profesor mi řekl, že jste minulou hodinu skončili se statistikou a dnes máte začít posloupnosti. Jedná se o novou látku, proto by bylo vhodné, kdybyste si to do sešitu nadepsali, abyste pak věděli, z čeho budete psát písemku." Odmlčel se. Počkal, až si většina třídy zapíše a poté pokračoval: "Posloupnost je v podstatě specifický druh funkce - než ale začnu, najde se někdo, kdo by mi řekl, co to funkce je?"
Míša se chopila příležitosti, aby navázala kontakt. "Funkce je předpis," vyhrkla, čím dosáhla přesně toho, co chtěla. Pozornost Lva, jak si ho pro sebe pojmenovala, se v mžiku přesunula na ni. Dva oříškově hnědé tunely se propalovaly přímo do těch jejích. Sebevědomě se usmála.
"Byl jsem toho názoru, že pokud chcete něco říct, zvedne ruku a počkáte na vyzvání. Nebo se snad pletu?"
Úsměv jí ztuhl na rtech. Co si to…? Překvapeně zalapala po dechu. Nepromlouval k ní nijak povýšeně, jeho slova spíš vyzněla jako nahlas vyřčený údiv, ale i tak se jí dotkla. Zhluboka se nadechla, aby ze sebe dostala právě navalený vztek, a pokorně zvedla ruku. Nepotřebovala dělat scény.
Na jeho tváři se mihlo cosi jako pobavený úšklebek. Nebyla si tím však stoprocentně jistá. Přece jen už byla unavená a těšila se, jak z tohoto blázince vypadne. I tak však měla dojem, že spatřila jeho pravý koutek cuknout, když její ruka vystřelila do vzduchu. "Správně," řekl, "byla byste schopná pokračovat?"
Zdálo se jí to, nebo v jeho hlase zaslechla výzvu? Pokud však čekal, že něco jen tak plácla a náhodou se strefila do správné odpovědi, šeredně se spletl. "Je to předpis, který každému číslu z množiny A přiřazuje právě jedno reálné číslo," navázala tam, kde skončila. "Množina A je množinou reálných čísel a nazýváme ji definičním oborem."
"Děkuji." A dál si jí nevšímal. "Když už tedy víme, co je to funkce, můžeme snadno definovat posloupnost," pokračoval ve svém výkladu. "Každá funkce, jejímž definičním oborem je množina přirozených čísel - Proč si to nepíšete?"
Třídou to zašumělo. Studenti se po sobě podívali. Tohle tedy rozhodně nečekali. Natáhli se pro sešity a urychleně začali zapisovat, co právě Lev pomalu diktoval.
"Každá funkce, jejímž definičním oborem je množina přirozených čísel - N -, se nazývá nekonečná posloupnost. Konečnou posloupností nazýváme, takovou posloupnost, která…"
Míša jen zírala do sešitu, ale nepsala. Jeho slova k ní doléhala jakoby z velké dálky, jejich význam jí docházel se zpožděním. Myšlenkami byla v ten moment úplně někde jinde. Robert Peroutka. Zvláštní to jméno. Jeho nositel byl však ještě podivnější. Prostě počkal, co z ní vyleze a dál nic. Ani se na ni neusmál. Vše, na co se zmohl, bylo jedno krátké a suché děkuji. Konec. Tečka. Zbývaly jen titulky. Nerada si to přiznávala, ale jeho přehlížení její osoby se jí dotklo. Uráželo ji, jak rychle přesunul pozornost jinam. Jako by mu ve skutečnosti ani za ten pohled nestála. Věděla, že pro svůj vztek na jeho osobu vlastně nemá ani pořádné odůvodnění. Co na tom, že jí nevěnoval skoro žádnou pozornost. Vždyť na tom vůbec nezáleželo! Chovala se hloupě. Přesto se nedokázala zcela uklidnit, dokud se jedna část jejího já nezapřísáhla, že mu ještě ukáže, co je Michaela Kocmanová zač.