24. listopadu 2010 v 20:41 | Awia
|
Edit: Na závěr článku přidávám menší ukázku ze zmiňovaného příběhu, aby to tu tak nehnilo.
.
Sen. Každý nějaký máme. Cíl, jež se nám zjevuje před očima a k němuž bychom rádi směřovali, abychom konečně imaginární představy přeměnily ve skutečnost. Jak mnozí ví, i já mám jeden takový sen, ne nepodobný stovkám mladých pisálků, co svá díla zveřejňují na internetu či si je schovávají do šuplíku, jelikož se jedná o vydání knihy. Nepotřebuji regály knihkupectví zahrnout novým světovým bestsellerem (i když přiznejme si, ta představa je lákavá), ale úplně si vystačím s knížečkou v ruce, kde se na mne z obalu usmívá mé jméno a uvnitř skrývá vlastní text. Ach, jak krásné je snít, ale k jeho splnění by měl člověk i něco činit. A to jsem se právě rozhodla udělat.
Možná některé překvapím, když Blue Eyes odložím poněkud stranou. Ne, nezapomněla jsem na tento příběh, stále si za ním stojím a pořád ho mám ráda. Jedná se o srdcovou záležitost, ale taktéž jde o běh na dlouhou trať a výsledek, s nímž bych mohla být spokojená je zatím někde v nedohlednu. Proto tedy tento příběh stranou. Řeč bude o mé "novince" jménem Poslední tanec, kterou jsem začala psát teprve nedávno. Jednalo se čistě o experiment, ale i toto "nic" se mi zvrhlo v "něco". Příběh Michaely si mě omotal kolem prstu. A najednou vidím, jak se prostřednictvím právě tohoto příběh můžu alespoň pokusit o uskutečnění něčeho v nedávné době téměř nepředstavitelného. To bych však neměla mít pocit, že se mi tento cíl závratnou rychlostí vzdaluje.
Mám dějovou linku. Vím, o čem chci psát. Ale je tam tolik volných míst, tolik nedořešených a nedomyšlených vztahů a všeho, že je to spíš nijaké než nějaké. Chtěla bych to napravit. Všechno. Proto teď o mé osoby nečekejte žádnou povídkovou aktivitu. Budu přepisovat, škrtat, přidávat, ale především shánět informace. Občas se tu nejspíš objeví otázky do éteru. Byla bych ráda, kdyby se ozval kdokoliv, kdo bude mít o daném tématu jakékoli informace.
S "pátráním" jsem se rozhodla začít již zítra. Držte mi palečky. Všichni víme, jak to s mými předsevzetími dopadá. Zaprvé vyzpovídám třídní - téma: kandidáti. Poté si musím odchytit někoho, kdo chodí do tanečních. A taktéž budu muset některý den vyrazit do ulic Olomouce a nafotit pár snímků. Zjistila jsem, že se mi nejhůře popisují věci, které mám téměř denně před očima. Staly se pro mě tak všedními, že už je ani nevnímám. Moje paměť hold nikdy nezklame.
Článků s tímto tématem bude nejspíš vícero. Ráda bych vás průběžně informovala o stavu, ale nevím, zda bych vás tím neunudila. Samozřejmě, že bych neuváděla všechny informace, ale zmínila bych spíš nějaké perličky, drobné úspěchy, které mám za sebou... A teď? Teď jdu na stránky taneční školy a pilně si zapisovat informace o kurzech. Což mi připomíná, že musím vyzpovídat spolužačku, jak to s těmi asistenty přesně je. Já tak dlouho netančila! Přesto mám pocit, že na to nikdy nezapomenu.
.
Zhluboka se nadechla. Potlačila bouřící se pocity, jež v ní vzplály mnohutným ohněm jakožto pozůstatek na horkokrevné předky, a otočila se na kamarádku s klidnou, vyrovnanou maskou chladného vzteku.
"Co chceš?" zeptala se věcně bez jakéhokoli citu. Hlas nijak nezvyšovala. Vyřčená otázka se vznášela ve vzduchu mezi aktérkami hry jako varovný sykot kobry zahnané do kouta.
"Co se stalo?" opáčila Klára starostlivě, jako by si téměř hmatatelného nepřátelství nevšimla.
"Proč tě to zajímá?"
Zmatek? Ublíženost? Bylo to snad tím, co se zarčilo v Klářiných očích? Míšina otázka se jí dotkla. Bdla do citlivého místa, zaryla se hluboko do srdce a zanechala po sobě kráter, krvácející ránu, jež způsobovala vnitřní chaos a neutuchající bolest. "Protože..." Kousla se do rtu. "To kamarádky přece dělají," pípla nakonec.
Takže nějaký ten zápal? To ti závidím. Trochu mě štve, že ti v ničem nepomůžu. Obecně si poslední dobou připadám úplně zbytečně...
).
Víš, že si úplně dokážu představit, že něco jednou vydáš? Klidně i ten tanec (jen, prosím, žádnou kýčovitou obálku
Palce držím.