Všichni máme právo svobodného projevu a vyjádření svého názoru na věc, avšak občas zapomínáme, jak jeho slova mohou vyznívat. Jak je snadné vyjádřit, co si myslíte, ale zamysleli jste se někdy vy, soudci, nad pocity souzeného? Protože slova, nimiž se vyjadřujeme, mohou být štítem i mečem, dokážou pohladit, ale také ranit, jejich prostřednictvím smíte pomoci, nebo také druhého poslat ke dnu a přitom nezáleží, mysleli jste-li to záměrně či nikoliv. Je jednoduché soudit. Ale příště, než započnete soud, zamyslete se nad tím, co a jak říkáte, zda je skutečně vaším úmyslem ranit, protože i kritika se dá říci tak, aby nebolela (nebo při nejmenším alespoň ne tolik, jak by mohla).
.
Každý to nejspíš zná. Celé dny, týdny či dokonce měsíce na něčem dře, doopravdy se snaží, vydá ze sebe to nejlepší a nakonec své veledílo ukáže ostatním. S pocitem dobře odvedené práce a mírným napětím čeká na první reakce svého okolí. Adrenalin v krvi stoupá, srdeční tep se zrychluje. Čím déle se nikdo ozývá, tím jste nervóznější, netrpělivější, nedočkavější. A nakonec se přece jen dočkáte ohlasu. Ale co když je reakce ostatní úplně jiná, než jste čekali?
Zklamání. Bolest. Vztek. To jsou pocity, která vás doprovází. Ptáte se, co jste udělali špatně. Co je na tom tak nepochopitelného? A je úplně jedno, jestli se nežádoucí reakce dostavila na vaše nové tričko, nový obrázek, fotografii nebo jste jen prahli po podpoře, která se vám nakonec nedostala. Nakonec zůstává jen jedna otázka. Proč? Copak je chyba ve mně? Jak je možné, že mě nyní ostatní doslova rozmetali na kusy? A i když to dotyčný nemusí myslet vůbec špatně, jeho slova vás bolí, zarývají se hluboko do srdce a z toho pak vznikají mnohá nedorozumění. Kritika je snadná. Ale zamysleli jste se někdy nad tím, co píšete? Jak by vám bylo, kdyby byla tato slova, co jste napsali, adresovaná na vaši osobu? Možná byste nad nimi jen mávli rukou. Možná by však pořádně zabolela. Zvláště tehdy, pronesla by je milovaná osoba.
Existují lidé, kteří se vám nebojí vmést pravdu do očí. Vedle nich jsou ti, kteří z loajality mlčí, aby neranili vaše city. Poté je tu ještě zlatý dobrý střed, který vám sice řekne, v čem je "problém", ale zároveň uvažuje na tím, jak onu "ohavnou" pravdu sdělí. Internet je však sítí anonymní, nikdo se vám nedívá do tváře, když vaše práce hodnotí. Může říci cokoliv, aniž by nad tím zdlouhavě přemýšlel. Vždyť jsou to jen písmenka! Ale právě tato písmenka skládají dohromady slova, která tvoří věty. Věty, jež se svým obsahem dokážou zarýt sejně hluboko, jako ty nahlas vyřčené a vykřičené do vaší tváře.