Listopad 2010

The way of my dream...

24. listopadu 2010 v 20:41 | Awia |  Rubbish
Edit: Na závěr článku přidávám menší ukázku ze zmiňovaného příběhu, aby to tu tak nehnilo.
.
Sen. Každý nějaký máme. Cíl, jež se nám zjevuje před očima a k němuž bychom rádi směřovali, abychom konečně imaginární představy přeměnily ve skutečnost. Jak mnozí ví, i já mám jeden takový sen, ne nepodobný stovkám mladých pisálků, co svá díla zveřejňují na internetu či si je schovávají do šuplíku, jelikož se jedná o vydání knihy. Nepotřebuji regály knihkupectví zahrnout novým světovým bestsellerem (i když přiznejme si, ta představa je lákavá), ale úplně si vystačím s knížečkou v ruce, kde se na mne z obalu usmívá mé jméno a uvnitř skrývá vlastní text. Ach, jak krásné je snít, ale k jeho splnění by měl člověk i něco činit. A to jsem se právě rozhodla udělat.

William Styron - Sophiina volba

20. listopadu 2010 v 14:58 | Awia |  Nlezeno, polapeno, přečteno
William Clark Styron mladší (1925, Newport News - 2006, Martha's Vineyard) byl významný americký prozaik a především také díky svému původu představitel tzv. jižanské prózy; rodák z Virginie, který se však sám za "jižana" nepokládal, ale v jehož díle se jeho jižanské kořeny přesto nesporně projevují. Studoval na vysoké škole v Severní Karolíně, kde také prodělal výcvik u jednotky námořní pěchoty. Bojů ve druhé světové válce se však přímo nezúčastnil. Po válce dokončil studia na vysoké škole a pak krátce pracoval jako nakladatelský redaktor. Úspěch prvního románu Ulehni v temnotách (1951) mu umožnil věnovat se pouze literární práci. Po dvouletém studijním pobytu v Evropě, kde se oženil a kde založil i prestižní literární časopis Paris Rewiew, se vrátil do Spojených států. Jeho román Doznání Nata Turnera (1967) byl oceněn v roce 1968 Pulitzerovou cenou. Mezi jeho další slavná díla patří Zapal tento dům (1960), avšak jeho neznámějším a dodnes čteným románem Sophiina volba (1979).

A dál? Toť otázka na pováženou.

8. listopadu 2010 v 20:50 | Awia |  My dear diary I want to tell you what happend to me...
Ano, vím, že tento dvojslovný výrok mnohdy dominuje při rozhovorech na ICQ za posílanými úryvky mé tvorby v odpovědích o Polgary, ale tentokrát jde o něco jiného. Je to totiž otázka, na kterou neznám odpověď, ale to bych předbíhala. Nejprve bych mohla vás ostatní uvést do situace.
.
Jak všichni víte, před časem jsme psali zkušební maturity. Generálka na rychlo připravovaného čehosi, čemu bychom později měli říkat státní maturitní zkouška. Šli jsme do neznáma, netušili jsme, co nás čeká a mé pocity jsem mnohým říkala. Nepřipadalo mi to až tak hrozné. Ale o to více jsem se bála výsledků. Protože když si já myslím, že něco nemuselo dopadnout zas tak špatně, obvykle z toho ein absoluter Rainfall, jak by řekli Němci. A Miselle, než tu začneš prohlašovat, jak jsi mi to říkala, tak na svou obranu dodávám, že mne zvěsti šířené po internetu i v novinách vystresovaly natolik, že jsem ty výsledky ani raději nechtěla vidět. Pokud si však mám do 15. listopadu podat přihlášku k marutitě, bylo by dobré vědět, jak na tom jsem.
.
Nečekala jsem to. Vážně ne. Ano, doufala jsem, že bych projít mohla, ale takto?! Spodní hranice je prý stanovena na 45%. Já měla nejnižší procentuálí výsledek něco přes 70%, pokud si to dobře pamatuji, a stalo se tak, naprosto paradoxně, v didaktickém testu z českého jazyka. Zdaleka jsem nebyla nejlepší. Spousta studentů testy napsaly mnohem zdařileji, ale což mě tedy doopravdy překvapilo a čemu ještě stále odmítám uvěřit je hodnocení slohové práce z anglického jazyka. Já totiž vážně nechápu, jak je možné, že jsem ze slohu, který jsem dopsala o půl hodiny dříve než ostatní, nekontrlovala jsem si jej po sobě a měla jsem dojem, že na ten papír píšu absolutní kraviny, mohla mít přes více jak pětadevadesát procent? Ne, vážně. Tohle mi hlava nebere. Já. Z angličtiny!
.
Každopádně teď řeším jisté dilema, jakou úroveň zkoušky dospělosti zvolit. Vsadit na jistotu a dát si nižší? Vždyť na generálce jsem uspěla více než uspokojivě. Ukazuje to, že tento typ zkoušky, alespoň tedy písemnou část, bych zvládla. Ale co když by nám pak dali testy těžší a oháněli se tím, že jsme si to sami zvolili? Předměty jsou jasné: čeština, angličtina, latina, základy společenských věd a zeměpis. Jenže co teď se zapeklitými úrovňemi? Navíc mám slkuz s knížkami do povinné četby. Vážně ten počet stihnu vytáhnout do třicítky. Nejde o to, že bych nečetla, ale ti blbci, tam dali něco úplně jiné tituly! To jen vykřik do ticha. A teď? Babo raď...

Slova – nejjemnější pohlazení nebo dýka do srdce?

3. listopadu 2010 v 10:16 | Awia |  Diskuze
Všichni máme právo svobodného projevu a vyjádření svého názoru na věc, avšak občas zapomínáme, jak jeho slova mohou vyznívat. Jak je snadné vyjádřit, co si myslíte, ale zamysleli jste se někdy vy, soudci, nad pocity souzeného? Protože slova, nimiž se vyjadřujeme, mohou být štítem i mečem, dokážou pohladit, ale také ranit, jejich prostřednictvím smíte pomoci, nebo také druhého poslat ke dnu a přitom nezáleží, mysleli jste-li to záměrně či nikoliv. Je jednoduché soudit. Ale příště, než započnete soud, zamyslete se nad tím, co a jak říkáte, zda je skutečně vaším úmyslem ranit, protože i kritika se dá říci tak, aby nebolela (nebo při nejmenším alespoň ne tolik, jak by mohla).
.
Každý to nejspíš zná. Celé dny, týdny či dokonce měsíce na něčem dře, doopravdy se snaží, vydá ze sebe to nejlepší a nakonec své veledílo ukáže ostatním. S pocitem dobře odvedené práce a mírným napětím čeká na první reakce svého okolí. Adrenalin v krvi stoupá, srdeční tep se zrychluje. Čím déle se nikdo ozývá, tím jste nervóznější, netrpělivější, nedočkavější. A nakonec se přece jen dočkáte ohlasu. Ale co když je reakce ostatní úplně jiná, než jste čekali?
Zklamání. Bolest. Vztek. To jsou pocity, která vás doprovází. Ptáte se, co jste udělali špatně. Co je na tom tak nepochopitelného? A je úplně jedno, jestli se nežádoucí reakce dostavila na vaše nové tričko, nový obrázek, fotografii nebo jste jen prahli po podpoře, která se vám nakonec nedostala. Nakonec zůstává jen jedna otázka. Proč? Copak je chyba ve mně? Jak je možné, že mě nyní ostatní doslova rozmetali na kusy? A i když to dotyčný nemusí myslet vůbec špatně, jeho slova vás bolí, zarývají se hluboko do srdce a z toho pak vznikají mnohá nedorozumění. Kritika je snadná. Ale zamysleli jste se někdy nad tím, co píšete? Jak by vám bylo, kdyby byla tato slova, co jste napsali, adresovaná na vaši osobu? Možná byste nad nimi jen mávli rukou. Možná by však pořádně zabolela. Zvláště tehdy, pronesla by je milovaná osoba.
Existují lidé, kteří se vám nebojí vmést pravdu do očí. Vedle nich jsou ti, kteří z loajality mlčí, aby neranili vaše city. Poté je tu ještě zlatý dobrý střed, který vám sice řekne, v čem je "problém", ale zároveň uvažuje na tím, jak onu "ohavnou" pravdu sdělí. Internet je však sítí anonymní, nikdo se vám nedívá do tváře, když vaše práce hodnotí. Může říci cokoliv, aniž by nad tím zdlouhavě přemýšlel. Vždyť jsou to jen písmenka! Ale právě tato písmenka skládají dohromady slova, která tvoří věty. Věty, jež se svým obsahem dokážou zarýt sejně hluboko, jako ty nahlas vyřčené a vykřičené do vaší tváře.