close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Vzduchoprázdno

31. října 2010 v 14:37 | Awia |  Výlevárna pocitů, kdy obyčejná slova nestačí...
Do tikotu hodin tlukot srdce se ozývá
- klidný a plačtivý nářek jedné existence,
tu ponurou bolest v sobě jindy neskrývá
a nekřičí, nekřičí z plna hrdla na ty, kdo přišli,
by z té větve uschnuté,sundali oběšence.
.
Mé srdce netouží po záchraně,
i když jako tonoucí se v divoké řece o pomoc volá.
V zoufalství a zlově křičí na ně,
aby odtáhli daleko do nejvzdálenějšího koutu slova a nevraceli se,
dokud žal svá slova neodvolá.
.
Stojím sama samotinká na pokraji hluboké propasti
a ptám se:
vydál-li své tělo v náruč věčnosti,
komu budu chyběť? Vzpomene si někdo?
Když uspěch a štěstí dnes
pomíjivé patří kráse.
.
Přetvářka vládne světu, za pravdu se převlékla podmanivá lež,
která ti do ucha našeptává slova líbezná
a říká ti: Běž,
běž do mé náruči, kde každého pohlezaní čeká,
ale po něm rána nasleduje.
Ta, co s líbezností nic společného nemá.
.
Chtěl sis hrát? Tady ji máš
- pravdu, která tě bije do očí:
že každému vše, co máš rozdáváš?
Co na tom, když po smrti po tobě ani pes neštěkne?
Akorát náhrobek tvůj, květinami obrostlý,
s náramnou radostí pomočí.
.
Připadám si jako v nějakém vzduchoprázdnu:
jsem tu, ale přece mi tu něco nesedí.
Jako by se mě okolní věci dotknout nemohly a já vadnu,
pomalu umírám plná pocitů, které nidko neopětuje. Křičím,
lidé kolem mne však nevědí,
.
že kamenná tvář jen maska je,
jež vysvěla jsem v domění, že mne ochrání,
ale nakonec jen okolí varuje:
zde ledobá bytost se nachází, nestojí o tvé pocity a vyznání,
jen všechny do jednoho je od sebe odhání.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Miselle | Web | 31. října 2010 v 16:39 | Reagovat

Vidím, že deprese nejen mně pomáhá stvořit díla plná citu, barvitých a neotřelých metafor, krutých přirovnání. Tato báseň má něco do sebe, a řekne "více než tisíc slov". Je až blbé mi říkat, že tě chápu, protože sama vím, že tato prázdná slova jsou jen dočasnou náplastí, nad kterou se radostně pousměješ a dál si budeš sama lízat hluboké rány.

Je to dlouhá cesta, už jsme se o tom bavily, kterou však musíš absolvovat sama. Lidé okolo tebe ti mohou pomáhat, ale nikdo tě neponese na ramenou... Říká se tomu dospělost, ta věc, které se snažím uniknout, a ona přesto bezcitně sápe po mém kotníku. Musíš se jí postavit a porazit ji, jen tak najdeš to kýžené štěstí.

Protože i když mé kecy jsou jen prázdná slova, vím, že jsi silná osobnost a byla by škoda, kdyby ses ztratila na půli cesty. Protože, věř mi, tím, že se cítíš prázdně a nenaplněně, už se otevíráš novým, mnohem uspokojivějším, zítřkům, které tě naplní přesně jak budeš chtít. Už stačí jen stáhnout hráz, aby se ta dlouho naplňovaná přehrada vzteku a smutku protrhla a nechala místo pro nový začátek... :-)

Zvlášdneš to, stejně jako to zvládne Vi.

2 The.Quitush | Web | 1. listopadu 2010 v 6:38 | Reagovat

Jak už tady Miselle řekla, ta báseň má něco do sebe.
Když mám úplnou krizi, tak se porozhlédnu po článcích na internetu a třeba chytnu slinu (tím nemyslím, že je zkopíruju!).. :-)

3 Awia | Web | 3. listopadu 2010 v 19:00 | Reagovat

[1]: Tohle bych přirovnala k nějakému ubohému pokusu o výkřik tonoucího se, aby ho někdo zachránil. Bohužel však na dohled nikdo není. Je to stejně zoufalé a bezecenné. Ale alespoň jsem to ze sebe částečně vyfiltrovala. I když ... chudák básnické umění. Jenom ho przním.

[2]: The.Quitush: Mě články v takovémtom rozpoložení spíš deprimují. Buď u nich nadávám autorům (jak někdo může napsat takvou volovinu), nebo nadávám sobě (proč musím být tak blbá, že nedokážu napsat taky něco takovýho).

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.