Do tikotu hodin tlukot srdce se ozývá
- klidný a plačtivý nářek jedné existence,
tu ponurou bolest v sobě jindy neskrývá
a nekřičí, nekřičí z plna hrdla na ty, kdo přišli,
by z té větve uschnuté,sundali oběšence.
.
Mé srdce netouží po záchraně,
i když jako tonoucí se v divoké řece o pomoc volá.
V zoufalství a zlově křičí na ně,
aby odtáhli daleko do nejvzdálenějšího koutu slova a nevraceli se,
dokud žal svá slova neodvolá.
.
Stojím sama samotinká na pokraji hluboké propasti
a ptám se:
vydál-li své tělo v náruč věčnosti,
komu budu chyběť? Vzpomene si někdo?
Když uspěch a štěstí dnes
pomíjivé patří kráse.
.
Přetvářka vládne světu, za pravdu se převlékla podmanivá lež,
která ti do ucha našeptává slova líbezná
a říká ti: Běž,
běž do mé náruči, kde každého pohlezaní čeká,
ale po něm rána nasleduje.
Ta, co s líbezností nic společného nemá.
.
Chtěl sis hrát? Tady ji máš
- pravdu, která tě bije do očí:
že každému vše, co máš rozdáváš?
Co na tom, když po smrti po tobě ani pes neštěkne?
Akorát náhrobek tvůj, květinami obrostlý,
s náramnou radostí pomočí.
.
Připadám si jako v nějakém vzduchoprázdnu:
jsem tu, ale přece mi tu něco nesedí.
Jako by se mě okolní věci dotknout nemohly a já vadnu,
pomalu umírám plná pocitů, které nidko neopětuje. Křičím,
lidé kolem mne však nevědí,
.
že kamenná tvář jen maska je,
jež vysvěla jsem v domění, že mne ochrání,
ale nakonec jen okolí varuje:
zde ledobá bytost se nachází, nestojí o tvé pocity a vyznání,
jen všechny do jednoho je od sebe odhání.













Vidím, že deprese nejen mně pomáhá stvořit díla plná citu, barvitých a neotřelých metafor, krutých přirovnání. Tato báseň má něco do sebe, a řekne "více než tisíc slov". Je až blbé mi říkat, že tě chápu, protože sama vím, že tato prázdná slova jsou jen dočasnou náplastí, nad kterou se radostně pousměješ a dál si budeš sama lízat hluboké rány.
Je to dlouhá cesta, už jsme se o tom bavily, kterou však musíš absolvovat sama. Lidé okolo tebe ti mohou pomáhat, ale nikdo tě neponese na ramenou... Říká se tomu dospělost, ta věc, které se snažím uniknout, a ona přesto bezcitně sápe po mém kotníku. Musíš se jí postavit a porazit ji, jen tak najdeš to kýžené štěstí.
Protože i když mé kecy jsou jen prázdná slova, vím, že jsi silná osobnost a byla by škoda, kdyby ses ztratila na půli cesty. Protože, věř mi, tím, že se cítíš prázdně a nenaplněně, už se otevíráš novým, mnohem uspokojivějším, zítřkům, které tě naplní přesně jak budeš chtít. Už stačí jen stáhnout hráz, aby se ta dlouho naplňovaná přehrada vzteku a smutku protrhla a nechala místo pro nový začátek...
Zvlášdneš to, stejně jako to zvládne Vi.