10. října 2010 v 12:30 | Awia
|
.
Právě štěbetajícímu hloučku vysvětlovala svou přítomnost, když se k nim pětice kluků začala pomalu přibližovat. Říkali jí, jak rádi ji vidí. Ta slova pohladila na duši o to víc, že byla upřímná. Přestávala je vnímat. Svou pozornost soustředila na přicházející hráče. Ještě si jí nevšimnul… Jen na to pomyslela, její srdce se rozbušilo o něco rychleji. Nepociťovala strach. Věděla, že jí neměl jak ublížit. I kdyby ji dotáhl za otcem na stanici, nic by neřekla. Stejně by Toshirovi nevěřil. Bez důkazů pro ni nepředstavoval žádnou hrozbu.
S překvapením si uvědomila, že se vůbec nezměnil. Oříškově hnědé vlasy v mírném rozcuchu, karamelové oči s veselými jiskřičkami, rty zvlněné do svůdného úsměvu. Slušelo mu to. Pořád z něj vyzařovala ona pohoda a sebevědomí. Přes jeho pověst se mu v obličeji usadila andělská nevinnost, svalnaté paže sváděly k představě ochranitelského objetí. Hned po nich následovala sladká slůvka pronesená jeho sametovým hlasem. Po těle jí přejel mráz, když si vybavila tyto okamžiky. Jen málokdo by věřil, že tento milý, charismatický chlapec byl schopen něčeho špatného, zlého a zákeřného. Viola si však moc dobře pamatovala jeho oči plné chladu a slova bez citu. Uvnitř se skrýval ďábel. Lstivý a slizký manipulátor, který byl však příliš dobrý herec na to, aby ho ostatní prokoukli. Nemohla se tedy divit Tatsuki, že jí nevěřila. Dokázal být tak pozorný a velice galantní.
Od toho okamžiku ho viděla jen párkrát. Nějakou dobu zůstal v nemocnici a když se vrátil do školy, vyhýbala se mu, jak mohla. Stále se uklidňovala tím, že mu zbýval poslední ročník. Leito ji nespouštěl z dohledu, aby Toshira náhodou nenapadlo něco nekalého. Byla mu za to vděčná. Když Toshiro odešel na policejní akademii, zmizel z jejího života. Teď se s ním tváří v tvář setkala poprvé po dlouhé době, a co víc, byla sama.
Jakmile si jí Ando všimnul, radostně zavolal: "Ahoj, Violo!"
Ano! Přesně na tento okamžik čekala. S napětím sledovala Toshirovu tvář. Nejdřív poplašeně zvedl hlavu, zmateně se rozhlédl, a pak se zastavil na jejím obličeji. Chladně si jej měřila. "Ahoj," pozdravila Anda s pohledem stále upřeným na Toshira. Překvapení vystřídala kamenná maska. Se škodolibým uspokojením zjistila, že mu právě nejspíš zkazila den.
"Co ty tady?" pokračoval Ando a Viola mohla začít nanovo. Svou pozornost přesunula na vysokého hubeného výrostka s širokým úsměvem a křivými zuby.
"Tolik se mi stýskalo. Už jsem to bez vás nemohla vydržet…"
"Vážně?"
"Mám tady nedaleko nějaké vyřizování. Promiň."
Úsměv na tváři mu na okamžik povadl. Hned se však rozzářil nanovo. "Vypadáš skvěle. Změnila ses. Málem jsem tě nepoznal."
"Cože?" podivila se Viola. "Vždyť jsem si jen trošku ostříhala vlasy…"
"Tak jsem to nemyslel," vyvedl ji Ando z omylu. "Sám nevím, čím to je. Nejdřív jsem to připisoval výrazu… Vychází teď z tebe nějaká síla, která tam dřív nebyla." Odmlčel se. Všiml si, jak se jí na tváři rozšiřuje úsměv a že potlačuje smích. Mávl nad tím rukou. "Mě neposlouchej. Nejspíš zas jen tak plácám. Jsem tím proslulej."
Celá skupinka se rozesmála. Viola využila volné chvilky a rozhlédla se. Toshiro a Tatsuki stáli opodál a o něčem horlivě diskutovali. Téma jejich hovoru nebylo zas tak těžké uhodnout. Určitě se dohadovali o ní. O tom si iluze nedělala.
"Neplácáš," otočila se zpět na Anda. "Nejsi jediný, kdo mi to řekl. Omluvíte mě?" řekla a s těmi slovy zamířila k debatující dvojici. Zanedlouho jim byla na doslech.
"Je to do školy," říkala právě Tatsuki.
"No a? To ji musíš tahat zrovna sem? A co do tý školy vlastně máte?" namítl Toshiro.
"Jde o tu rozlučkovou párty. Už jsem ti o ní říkala…"
"I tak se mi to nelíbí. Půjdu s vámi."
"Cože? Toshiro, nejsem malá. Dokážu se o sebe postarat sama," obořila se na něj. Podle toho, jakým způsobem zkřížila ruce na prsou, Viola poznala, že se jí to dotklo. Toshiro si toho všiml taky.
"Já vím," ujistil ji s pohledem upřeným do jejích očí. "Jen mám o tebe starost. Bojím se, že by se ti mohlo něco stát." Pohladil ji po tváři. Pomalu roztávala. "Byly jste spolu takové kamarádky. Co kdyby si tě k sobě těmi lžemi zase přitáhla?"
"Tak toho se neboj." Jistota, s jakou to řekla, Violu zabolela. Nebyla tam žádná naděje. Žádná vyhlídka na cestu zpět.
Usmál se. "Jsem rád, že to vidíš takhle… Sakra! Jde sem!"
Viola viděla, jak se rychle snaží vymyslet nějaké jiné téma hovoru. Viola mu tu práci ulehčila. "Nerada vám tady kazím zábavu," spustila zbytečně hlasitě, jako by část jejich hovoru vůbec neslyšela, "ale ráda bych to vyřídila ještě dneska."
Jindy odvážná a nebojácná Tatsuki musela uhnout před Violiným spalujícím pohledem. "Počkej tady. Dojdu se převlíknout, a pak můžem vyrazit. Ať už to máme z krku!"
Odešla, ale vůbec ne naštvaně. Toshiro si ji možná omotal kolem prstu, ale Viola právě spatřila slabinu celé té dokonalosti. Možná ho Tatsuki měla ráda, ale ještě trošku té přehnané opatrnosti a pohár trpělivosti přeteče. Určitě. Na to znala Tatsuki dostatečně dobře. Toshiro se chvilku pohupoval na patách, jako by snad chtěl něco říci, ale nakonec se rozhodl následovat svoji přítelkyni. Viola ho však zarazila.
"Moment, pane. S tebou jsem si chtěla taky promluvit."
"Vážně? Ale já s tebou ne. My dva už spolu nemáme nic společného," řekl a pokračoval v chůzi.
"Tak proč potom každou noc vysedáváš u počítače a hledáš, jak bys mě dostal?"
Zastavil se. Viola se kousla do rtu. Netušila, jestli tak tráví každý večer, ale ve svých vizích ho občas vídala, jak nad jejím případem pracuje. Pořád se ještě nevzdal. I přes negativní reakce svého okolí si stál za svou vlastní pravdou. Otočil se zpátky na ni.
"Nemysli si," cedil skrz zuby a šlo na něm vidět, jak do té doby mistrně skrývaný vztek vyplouval na povrch, "že nevím, co s tím svým přítelíčkem děláte. Netuším sice, jak se mu podařilo vloupat se k nám do domu, ukrást mi papíry a vymazat harddisk, aniž by po sobě zanechal stopy, nebo jak se mu povedlo smazat veškeré nebezpečné informace o své osobě, takže je teď bílý jako lilie, ale já už na něco přijdu. Když už nemám nic na tebe, najdu si něco na něj. Počkám si, až udělá chybu, a pak si ho pěkně podusím, než ho pošlu na hezkou řádku let do basy."
Viola se na něj dál klidně dívala, jako by se jí jeho proslov nijak nedotknul. Opak byl pravdou. Jak chladně a netknutě vypadala navenek, o to více se v ní všechno bouřilo. Vyhrožoval jí a jeho slova padla na úrodnou půdu. Zachvátil ji strach, protože byl něčeho takového vážně schopný. Víc než o sebe se však bála o Leita. On neměl žádnou schopnost, která by ho v případě nouze ochránila. A Toshiro se ho už jednou pokusil zabít. Proč by do toho nešel znovu? Pohybovali se na tenkém ledě, který se mohl každou chvíli probořit.
"Na to teď nemáš pravomoce," odvětila a útočila tak na jeho hrozbu, že by poslal Leita do vězení. "Ale neboj se, my už se o sebe postaráme. Jen pro tvoji informaci, sleduju každý tvůj krok. Jak jinak si myslíš, že bychom se zbavili důkazů, které jsi proti mně chtěl vytáhnout? A tak to půjde pořád dokola. Nemáš šanci. Nic nenajdeš, i kdybys šel správným směrem. A pokud bys chtěl Leitovi zkřížit jenom vlásek, zastavím tě. Už se mi to jednou povedlo a nevidím důvod, proč by mi to nemělo vyjít znovu. Teď mi navíc věří, takže další minus pro tebe."
Její otevřený protiútok na něj udělal dojem. Tohle nečekal. V očích se mu zrcadlila nejistota.Věděl, že by si s ní neměl zahrávat, jelikož netušil, čeho všeho je schopná. O její schopnosti postrádal informace. Netušil, že dokázala vidět jen pár dní do budoucnosti, a ona se mu s něčím takovým svěřovat rozhodně nehodlala. Dostal z ní strach. Strach z toho, co dokáže. Náhle pochopil, proč po ní otec tak usilovně pátral. Byla hrozbou nejen pro něj, ale pro celou zemi. Tušil, že má tenhle souboj předem prohraný, ale i tak se rozhodl nevzdávat. Jen ho ještě více utvrdila v tom, že dělá správnou věc.
"Jo, a do klubu s námi nechoď. Stejně by ti to k ničemu nebylo," dodala po chvíli, když nic neříkal. V duchu se ušklíbla nad jeho překvapeným výrazem. Když se stále k ničemu dalšímu neměl, bez dalšího slova prošla kolem něj a zamířila zpět k šatnám, kde se už srocovala skupinka převlečených hráčů. Zamávala na Hinatu, aby ještě nechodila, protože si chtěla alespoň na chvilku s kamarádkou popovídat. Chtěla přijít na jiné myšlenky a hlavně se zbavit toho svíravého pocitu, který v ní rozhovor s Tohsirem zanechal.
.
Klub "U Stadionu" byl známý tím, že se tam hráči po tréninku chodili napít a pokaždé, když se hrál nějaký zápas, měli narváno. Teď se však situace zklidnila, neboť se většina studentů připravovala na přijímací zkoušky či závěrečné testy, kterými učitelé mladším ročníkům začali vyhrožovat. Ten den do klubu nikdo z Toshirova týmu nešel. Všichni měli jiné plány a týden navíc ještě nekončil. Přes týden klub fungoval jako každá normální hospoda, akorát o víkendech se ve zdejších prostorách pořádaly divoké párty končící brzy nad ránem, a právě toho hodlala Viola využít. Jestli by se však dal klub zamluvit na celý den pro všechny závěrečné ročníky na škole, netušila.
Vešla dovnitř v závěsu za Tatsuki. Od té doby, co tu byla naposledy, se to moc nezměnilo. První část nebyla moc velká, jelikož sloužila jako hospoda. Všude po obvodu místnosti stály malé kruhové stolky se čtyřmi židlemi. Nad výčepním pultem se stkvila velká plazmová televize, kde nadšenci mohli sledovat sportovní kanál či večerní zprávy. Hned po pravici u vchodu byly dveře na toaletu. Na opačné straně se na ni usmívaly jiné dveře a lákaly ji, aby se podívala, co se za nimi skrývá. Pro tento okamžik však byly zavřené. Druhá místnost však byla plně vybavena pro bujaré večírky a skotačící mládež.
"Mohly bychom se podívat vedle?" zeptala se Viola s pohledem upřeným na zamčené dveře.
"Proč? Nikdy jsi tam nebyla?"
Z pohledu, který jí Viola věnovala, bylo naprosto zřejmé, o jak hloupou otázku se jednalo. Tatsuki však nemohla potlačit vzdor, když vedle ní stál někdo, kdo jí zrovna dvakrát nevoněl. Musela svou nelibost dávat najevo. Bývaly doby, kdy ji za tuto odvážnost a otevřenost Viola obdivovala. Teď ji však bodala přímo do srdce. Tatsuki moc dobře věděla, že tam Viola několikrát byla. A pokaždé to bylo na oslavě po zápase, kam ji sama Tatsuki pozvala. Časy se změnily a lidé bohužel nemohli zůstat pozadu.
"Potřebuju zjistit, jak je to tam velké. Než začnu něco domlouvat, ráda bych věděla, do čeho jdu." Podrážděnost v jejím hlase se nedala přeslechnout.
"Zeptám se barmana," odvětila Tatsuki jakoby nic a vyrazila k výčepnímu pultu. Viola ji následovala. "Nazdar Lee! Jak se vede?" pozdravila Tatsuki chlapíka za pultem a zářivě se na něj usmála.
"Koukejme kdo přišel?! A nejsi sama…" Viola viděla, jak znejistěl. Obavy se mu zrcadlily na tváři a odrážely se i ve hlase. "Copak, copak…? Vy dvě spolu? Daly jste se zase dohromady?" Pohledem přeskakoval z jedné na druhou.
"Nedělej si iluze.Tohle je školní záležitost."
"Ach…"
Viola se při té poznámce musela ušklíbnout. Přehnaně jedovatá zase být Tatsuki nemusela.
"Pustil bys nás na chvilku vedle?" pokračovala Tatsuki dál. "Potřebujem to tam omrknout."
"Šéfovi by se to moc nelíbilo…"
"Jenom na chvilku."
Lee se nejistě rozhlédl. Kousl se do rtu. Váhal. "No tak dobře," připustil nakonec. "Ale vezmu vás tam přes bar."
"Jsi zlato!" usmála se na něj Tatsuki a v momentě stála u něj za pultem. Viola si v tu chvíli připadala přebytečná. Prohlédnout si to tu však musela. Lee se rozhlédl po lokále a když usoudil, že od těch pár návštěvníků žádné problémy nehrozí, zavedl je do vedlejší místnosti.
Jako nebe a dudy, pomyslela si Viola, když se objevila v onom sále. Ano, tady je to perfektní. Žádné zdi, jen podpěrné sloupy a maximálně příčky na oddělení jednotlivých boxů s posezením. Bylo tu všechno. Dostatečně velký parket na tancování, vyvýšené pódium, kde hrála kapela nebo trůnil DJ se svou aparaturou, barové stoličky u pultu, obyčejné stolečky s židlemi, tak i kóje s měkkými vypolstrovanými křesílky pro větší pohodlí a možná i nějaké to soukromí. Bylo to tu moderní a svěží. Černo-červená barevná kombinace dodávala prostoru tajemnost a rudá pak návštěvníky přímo dráždila. Živě si to tu dokázala představit zaplněné mládeží. Určitě by se jim tu líbilo.
Viola neváhala a okamžitě začala z Leeho tahat informace. Když se dozvěděla, že veškeré akce jdou přes majitele podniku, poprosila, zda by si s ním mohla promluvit. Lee je zavedl do šéfovy kanceláře a sám se pak vrátil k práci. Dívky si krátce potřásly rukou s panem Hyatou, kterému klub U stadionu patřil. "Co si přejete, dámy?" zeptal se jich obtloustlý postarší muž s neupřímným úsměvem.
"Zajímalo by mě, jestli už máte naplánované nějaké akce na únor," přešla Viola rovnou k věci.
"Samozřejmě. Program najdete na internetu. Ale proto tady nejste, že?"
Viola se usmála. "Ne. Nejsme. Ráda bych se zeptala, jestli by se dal klub na jeden večer pronajmout. Jen pro určitou společnost."
"Jistěže by se dal. Proč by ne? Ale samozřejmě by to něco stálo. Víte o tom děvčata?"
Přišlo jí, že se je ten muž snaží odradit. Ty dvě dívky pro něj znamenaly ztrátu času. Mluvil s nimi jako s malými dětmi. Určitě si myslel, že je zahnal do kouta, ale Viola se nehodlala jen tak vzdát. "S tím se počítá," odvětila s úsměvem.
"A o jakou akci by šlo?"
"Studentský večírek," odvětila Viola a dala se do vysvětlování.
Pan Hyata tím nápadem nebyl zprvu dvakrát nadšený, ale stačilo pár zázračných formulí a on svůj názor rázem přehodnotil. Viola a Tatsuki se spolu náramně doplňovaly a vedoucího podniku postupně přemlouvaly. Vždyť to bylo s podporou školy a taktéž fotbalového týmu. Platba by šla přes sekretariát, našli si taktéž ručitele. V kubu by se sešly čtyři třídy, plus učitelé, rodiče a přátelé studentů. Měli i vlastního DJ-je. Jediné, co potřebovali, byly prostory a obsluha. Kromě této části podnik ve městě nebyl nijak extra známý, ale z tohoto na něj přímo křičela příležitost, jak o něm dát vědět i ostatním. Nakonec se shodli na termínu a dokonce i na nižší ceně se slevou pro studenty. Teď už jen stačilo vyřídit vše potřebné na sekretariátu školy.
"Páni, to šlo hladce," poznamenala Tatsuki, když dívky vyšly z lokálu.
"No, jo. Když víš, jak na něj." Viola se cítila skvěle. Náhle byla lehká jako pírko. Chtělo se jí zpívat a tančit. Netušila, odkud ta touha pramenila, ale ani ji to nezajímalo. Hlavně, že teď byla šťastná. Připadala si jako za starých časů, kdy se s Tatsuki ještě kamarádily. "Díky," řekla naprosto vážně.
"Za co?"
"Za spolupráci."
"Jak už jsem jednou řekla, nedělám to pro tebe, takže nemáš zač."
A kouzlo bylo pryč. Vztahy se vrátily do zaběhnutých kolejí. "Tak se měj," rozloučila se Viola na rohu ulice, kde se jejich cesty rozcházely. Co si myslela? Kvůli jednomu odpoledni se člověk nezmění. Snažila se nedávat najevo, jak moc se jí to dotklo. Že i po tom všem to tolik zabolelo. Slzu, která jí následně stekla po tváři však Tatsuki vidět nemohla, protože už byla dávno pryč.
.
V autobusu jí zapípala esemeska. Viola zalovila v kapse a nahmatala nový telefon. Neznámé číslo? Zamračila se. Čekající zprávu okamžitě otevřela. Sobota 17:00, kavarna Mia (u parku). Mas cas? Na tu sebeobranu. Chris
Na chvíli se zamyslela. Tuto sobotu by měla mít volnou… O vteřinu později už psala kladnou odpověď.
.
Byt Williama Smithe byl žalostně malý a to i na zdejší poměry. Nábytku tu taktéž stálo poskrovnu. Nepotřeboval se chlubit svými penězi, a že se neměl vůbec špatně! Kdyby chtěl, mohl by si žít na výsost královsky. Smith byl však praktický člověk a v bytě měl jen to, co doopravdy potřeboval. Všechno ostatní považoval za zbytečné harampádí. To by však na interiéru jeho domova nebylo nejpodivnější. Návštěvník si tu pokaždé připadal nějak zvláštně. Jen málokdo si však uměl ten pocit správně vyložit a najít jeho původ. Přitom to bylo tak snadné! V domě bylo uklizeno - na muže možná až příliš -, ale hlavní problém tkvěl v něčem jiném. Působilo to tu jako z nějakého katalogu, místnosti byly jakoby vystaveny v prostorách nábytku. Žádné výzdoby, trofeje, knihy nebo snad, nedej bože, fotografie. Nic podobného. Na stěnách nevisely obrazy, nenašli jste tu sbírku CDček ani jediné DVD. Ve skříních se skrývalo pár kusů oblečení, nějaké to nádobí a několik čisticích prostředků. Zkrátka jako v nějakém levném hotelovém pokoji.
Smith pro to měl hned několik důvodů. Díky jistým událostem z minulosti se jakýchkoliv pokusů o navázání vztahu dávno vzdal. Když potřeboval holku, zašel si do nevěstince. Všechno v jeho životě šlo postupně stranou na úkor práce. Právě kvůli ní se často nacházel mimo své bydliště, jelikož se společně se svými chlapci účastnil všech výjezdů. To on měl konečné slovo. Když už se nacházel ve svém bytě, zastavoval se tu jen na přespání. Ani nevařil. Proč taky, když stačilo zavolat firmě, která vedla i donáškovou službu? Dnes však našel další pozitivum svého soukromého příbytku. Nikdo ho tu nesledoval. Nikdo se tu o něj nezajímal. Díky jeho dlouhodobým nepřítomnostem by to postrádalo smysl. Najedou věděl, že tu bude zůstávat o něco častěji.
Číslo jeho osobního telefonu vlastnilo jen pár lidí a on sám v něm neměl uloženo mnoho kontaktů. Spočítal by je na prstech jedné ruky. Už si ani nepamatoval, proč si tento mobil pořizoval. Teď to však nebylo důležité. Hlavou mu vířily myšlenky a stále více se přibližovaly jeho ztracenému úkolu. Sprostě mu jej ukradli. Předešlý vztek z něj však dávno vyprchal a už se tak nerozčiloval. Dokonce byl schopen najít i pozitiva, která to s sebou neslo. Už nebyl omezený Mogiho příkazy a mohl tak pátrat kdekoliv chtěl.
Pořád netušil, kde začít. Pohrával si s jednou dosti odvážnou myšlenkou a čím více se jí zabýval, tím více se mu líbila. Nebyl to až tak špatný nápad. Když ještě Anna pracovala v laboratořích a po té nehodě prošla mnohými vyšetřeními, poprosila Mélissu Cartierovou, aby zfalšovala výsledky ohledně jejího těhotenství. Ta kamarádce samozřejmě vyhověla. Nikdy o tom nikomu neřekla a podle všeho to ani neměla v plánu. Tajemství udržet uměla, jen co je pravda. Odnesla si ho až do hrobu. Že o tom věděla, na povrch vyplulo mnohem později.
Než utekla, nebylo na Anně vůbec nic znát. Dokonce unikla i typickým ranním nevolnostem. V kolikátém tak mohla být měsíci? Tipoval by ji tak na třetí, ale co on věděl o těhotenství? Každopádně ji, dle jeho propočtů, dopadli maximálně tři měsíce po porodu. Jak rychle dítěti zajistila nový domov? Jak daleko by za tu dobu stihla upláchnout? Ano, nejlepší by bylo začít pátrat tam, kde to celé skončilo - v Takasaki. Shodou okolností tam měl svého člověka.
Vytočil v pořadí druhé číslo svého telefonního seznamu. Nečekal dlouho. Z druhé strany se mu zanedlouho ozval rozjařený hlas: "Nazdar Phille! Jak se vede? Dlouho ses mi neozval."
Angličtina? Zamračil se. Ten hlas však poznal. Nedovolal se na špatné číslo, jak si zprvu myslel. Toto byl jejich smluvený signál. Joseph nebyl sám a nemohl momentálně mluvit.
"Můžeš se teď někam ztratit? Potřebuju s tebou mluvit." Ani si neuvědomil, že mu automaticky odpověděl taktéž svou mateřštinou.
"Vážně? Tak to je super. A jak se má Molly? Ještě se z těch dětí nezbláznila?" zaznělo ze sluchátka. Smith pochopil. Nadšení v hlase v tomto případě oznamovalo kladnou odpověď.
"Tak dělej," odsekl Smith nevrle. Tohle divadélko mu bylo proti srsti.
Joseph se hlasitě zasmál. "Počkej chvilku," řekla a odložil si mobil od ucha. Ke Smithovi se donesl Josephův tlumený hlas, jak mluví perfektní japonštinou: "Omluvíš mě na chvilku? Starý přítel, dlouho jsme se neviděli…" Krátká odmlka. "Jsi zlato." Šramot, jak vstával od stolu. Pak pokračoval opět anglicky: "Jsem rád, že se ti daří. Co potřebuješ?"
Smith si otráveně odfrkl. Dlouho mu odpovídalo jen ticho, až se konečně ozvala ona slova, která chtěl slyšet.
"Už můžu. Co potřebujete, šéfe?" Do mluvy se mu vkradl ten otravný francouzský přízvuk. Smith se rozhodl nevšímat si ho.
"Pořád ještě chceš zůstat v Takasaki?"
"Je veux!
[1] Že se ptáte."
"Neodposlouchává tě někdo?"
"Nejsem amateur." Uraženost v Josephově hlase se nedala přeslechnout.
"Fajn. Víš, jak jsme spolu mluvili o té věci…"
"Myslíte to pátrání na vlastní pěst?" skočil mu Joseph do řeči. "Já jsem pro každou špatnost."
Idiot! zanadával si Smith v duchu. Tak on nechtěl mluvit přímo, kdyby je přece jen odposlouchávali, a ten šašek to všechno takhle zničí! Klid. Nebude se nad ním rozčilovat. Stejně by to nikam nevedlo. Raději to přešel bez poznámky. "Rád bych začal právě v Takasaki. Chci, abys mi ověřil pár informací, případně pozjišťoval, kdo co ví."
"Co mám hledat?"
Smithovi se po tváři rozlil široký úsměv. Možná to byl rozmazlený fracek, drzý a namyšlený, ale když na to přišlo, nikdy se zbytečně neptal a šel rovnou k věci. Smith mu nemusel vykládat podrobnosti, protože ty Josepha nezajímaly. V tomto ohledu byl ideální. Navíc měl zajištěno, že ho Joseph nezradí.
"To domluvíme později. Nerad bych to rozebíral po telefonu. Chtěl sem se jenom ujistit, jestli máš zájem. Ozvu se." A s těmi slovy zavěsil.
.
.
Můj názor na tu povídku znáš, ale co se týče velkých malých písmen, v tomto případě bude podle mě určitě "U Stadionu", jelikož je to název nějakého místa. jako například restaurace U Červené lišky... V pravidlech to tak tuším je. Jestli jsem to přehlédla... No teda, měla bych se jít zahrabat!