KAPITOLA JEDENÁCTÁ - AŽ KE HVĚZDÁM

28. října 2010 v 11:19 | Awia |  Blue Eyes: Ztráta
Štěstí je dáma nanejvýš vrtkavá. Když už si myslíte, že je vše v pořádku, že vás nic nemůže překvapit, najednou se něco zvrtne a vy z nebeských výšin padáte na pekelné dno. Milují se. Je tu něco, co je sbližije - společné zážitky, příběh, ale zároveň mezi nimi stojí propast, která se každým dnem prohubuje. Problémy však nezmizí, když předstírají, že ždné nejsou. Jen vyčkávají v pozadí na svůj okamžik, aby opět vypluly z hlubin na povrch a ukázaly se ve vší své ošklivosti.
.
<< předchozí kapitola | následující kapitola >>
.
"Vážně je všechno v pořádku?" zeptal se po jejich nekonečně dlouhém polibku, kdy se vpíjeli jeden do druhého a navzájem se ochutnávali.
Viola na něj upřela otrávený pohled. Copak s tím nemohl přestat? Vždyť moc dobře věděl, že jí tyto otázky vadí. Několikrát mu to už říkala. Tak proč to stále nedokázal pochopit? Nebyla už malá holka. Uměla se o sebe postarat a byla dost chytrá na to, aby neudělala nějakou pitomost, díky které by dobrovolně nakráčela do jámy lvové. Minimálně třikrát se ujišťovala, že jí nic nehrozí. Navíc netušila, co by jí Chris mohl udělat. Vždyť byl neškodný! Jak si tedy měla vysvětlit, že s tím Leito zase začínal?
Pochopil. "Promiň," zašeptal a aby si ji usmířil, věnoval jí jeden letmý polibek. Když se jejich tváře oddálily, znepokojení se z té jeho vytratilo a ústa se mu roztáhla do širokého úsměvu. Už zase to byl on. Její pozorný a něžný přítel, i když ji občas štval svými kritickými poznámkami a děsil těmi temnějšími stránkami své osobnosti. Smířila se však s tím, že to všechno k němu patřilo. Právě to jej činilo tím, kým byl. Mužem, kterého milovala. Dlouho s tím bojovala, ale nakonec se i ona na něj usmála. Rázem bylo vše odpuštěno.
Vzal ji za ruku, postavil se vedle ní a v další okamžiku už kráčeli bok po boku směrem k autobusové zastávce, odkud měli namířeno směrem k domovu. Před nimi byl ještě zbytek víkendu, který rozhodně neplánovali strávit posedáváním u televize s rodiči, ale v Leitově bytě, který měli sami pro sebe.
"Tak jak to šlo," zeptal se po chvíli ticha.
"Skvěle," odvětila Viola jednoslovně. Už se zdálo, že nehodlá nijak dál pokračovat, když si to rozmyslela a převyprávěla mu příhodu se snem o Chrisovi a následném prořeknutí během jejich rozhovoru. "V jednu chvíli se zdálo, že se přes to nepřenese, ale pak to naštěstí vzal jako vtip," dokončila svůj proslov.
"Takže on je vážně gay?" vydechl Leito překvapeně.
"Jo. Vlastně jsem se to takhle dozvěděla," přisvědčila klidně.
Leito se stěží zmohl na slovo. Jeho šepot spíš připomínal zaševelestění větru. "Impossibles…"
"Copak? Začneš mi teď kázat jako matka u oběda?"
"Ne, to ne! Já jenom ... Zaskočilo mě to. Jasně. Vím, že homosexualita existuje, ale ještě nikdy jsem nepotkal nikoho, kdo by byl doopravdy teplej. Teda ne, že bych se s tím Chrisem doopravdy potkal, ale chápeš," drmolil, když se jí to snažil rychle vysvětlit. "Navíc představa, že by spolu dva chlapi… Že by se jeden na druhého dívali jako… Fuj! To je odporný!"
"Ale!" okřikla ho a pořádně jej udeřila do ramene. "V dnešní době musíš být otevřený."
"Copak tobě to přijde normální?!" skočil jí zděšeně do řeči.
"Já neříkám, že je to normální," vyvedla ho s klidem z omylu. "Jenom se ti snažím říct, že se to stává. Tito lidé tu byli, jsou a budou. Nikoho neubude, když je budeme tolerovat. A navíc je to dle mého názoru lepší, než kdyby trpěli nějakou dušení poruchou a byli by z nich masoví vrazi. Jsou vlastně naprosto normální, jenom se jim líbí… něco jiného," řekla nakonec, protože nenacházela ta správná slova.
Pocítila, jak se Leito otřásl. "Stejně je to hnus. Dokážeš si představit, že bys- Ne! Radši to nedělej."

Viola se potichu zasmála. Částečně ho vlastně chápala. Vždyť i ona sama chvíli po tom, co se probudila, uvažovala nad tím, koho že to vlastně zná. Kdo je ten cizinec, se kterým si domluvila schůzku? Předsudkům se dalo jen těžko ubránit, ale nakonec dospěla k závěru, že to na dané situaci vůbec nic nemění. Chris byl pořád Chris. Kvůli tomu se přece nezměnil. Jen se o něm dozvěděla další informaci, která mohla být stejně tak závažná, jako kdyby jí snad někdo řekl, že má rád červenou barvu. Nemělo cenu se nad tím jakkoliv pozastavovat. Svět nepřestal existovat a čas se nezastavil. Navíc s ním strávila příjemné odpoledne. Tedy až na ten konec, kdy dostala onen nepříjemný pocit, jehož příčinu si nedokázala vysvětlit.
"Pro jistotu změníme téma," usoudila nakonec. "Jak ses měl vlastně ty?"
"No, jelikož jsi mi svou schůzkou zhatila plány na příjemné odpoledne, které by sis rozhodně užívala víc, než s tím teplým panákem, tak jsem se rozhodl, že svůj volný čas nějak vhodně využiju, a protentokrát jsem se rozhodl, že se budu zaobírat studiem."
Viola mu věnovala jeden z svých skeptických pohledů. "Studiu?" zeptala se pro jistotu. Právě totiž nabyla dojmu, že se přeslechla. Leito totiž mluvil naprosto vážně.
Oslnivě se usmál. Vypadal jako andílek. Kdyby ho neznala, stěží by uvěřila, že se hluboko uvnitř skrývá pravý opak. "Něco se ti na tom snad nezdá?"
"Něco? Já bych řekla, že všechno!"
"To o mně teda nemáš moc valný mínění."
"A na to jsi přišel pro změnu jak?"
"Jak asi? Právě jsi přiznala, že ve tvých očích jsem naprostý budižkničemu, povaleč a lhář."
Teatrálně si povzdechla. Mužská ješitnost ji nikdy nepřestávala udivovat. Právě jí však ztrpčovala život. Copak ji pokaždé musel brát doslovně? "Tak jsem to nemyslela."
"Já vím," ujistil ji a šibalsky na ni mrknul.
"Tak co potom měl znamenat ten cirkus okolo?"
Pokrčil rameny. "Chtěl jsem tě jen trošku poškádlit." Další odzbrojující úsměv naprostého neviňátka.
Viola vyškubla svou ruku z té jeho a vzdorovitě zkřížila paže na prsou. "To bylo teda vážně ubohý," utrousila jedovatě.
"Ale no tak! Nedělej z toho zase drama."
Zastavili se. Právě dorazili k autobusové zastávce. Viola překontrolovala čas, aby zjistila, že jim to za chvíli jede. Dívala se Leitovi zpříma do očí. Na tváři měla kamenný výraz, kterým mu jasně dávala najevo, jak hluboce se jí právě dotknul. Skutečnost však byla poněkud jiná. Vůbec na něj nebyla naštvaná. Jen používala jeho vlastní triky proti němu. Byla vážně zvědavá, jak zareaguje. Tyhle hry milovala, ale u něj si nikdy nemohla být jistá následnou reakcí. Občas se i urazil, a ona si ho pak musela usmiřovat, avšak právě to byla jedna z věcí, pro které ho měla ráda. Pořád ji dokázal něčím překvapit.
"Tak co jsi vlastně dělal?" zeptal se stále s oním nedůtklivým postojem. Zvědavost v hlase ji však prozradila.
Váhal. Netušil, zda by jí to měl říci. Odpověď by ji rozhodně nepotěšila. "Práci," přiznal nakonec.
Viola nadzvedla obočí. "On ti snad volal?" Oba moc dobře věděli, koho tím "on" myslela.
Němě zavrtěl hlavou. "Jenom jsem si potřeboval ověřit nějaké informace."
"Ale kdyby po tobě zase něco chtěl, řekl bys mi to, že jo?" ujišťovala se. Občas sice měla vize, kdy onen neznámý Leitovi volal, ale to se stávalo jen zřídka. Kolikrát o jeho telefonátech neměla ani tušení. Nebála se, že by ji Leito zradil. O tom nepochybovala, ale nikdy nevěděla, s čím zase volající přijde. Výhružky a vydírání mu totiž rozhodně nebyly cizí. Navíc už několikrát Leita pořádně vytočil.
"Řekl, ale ty bys to stejně nejspíš viděla."
"No jo, ale to nevíš jistě."
"Posledně jsi to taky viděla a o tobě přitom nepadlo ani slovo."
"Vážně?" podivila se. To zjištění ji překvapilo.
"No… A proč se tak ptáš? Jsi to viděla, ne?"
"Tebe jsem viděla," opravila ho rázně. "A vážně netuším, kolikrát ti to ještě budu muset opakovat, že ve svých snech hlas volajícího neslyším. Neber si to nijak osobně, ale z tvých odpovědí se téma hovoru těžko určuje."
Sladce se na ni usmál. "Ale to je přece účel."
"Stejně se mi to nelíbí," pokračovala, jako by snad nic neřekl. "Vážně se mi nelíbí, co děláš -"
"Violo!" přerušil ji. "O tom jsme spolu už několikrát mluvili a teď to vážně rozebírat nehodlám."
"Jenže já už nechci mlčet! Tenhle problém mezi námi je a tím, že o něm nebudeme mluvit, nezmizí. A mě už unavuje pořád se strachovat, jestli se náhodou nevrátíš, jestli tě nezavřou nebo něco podobného. Kdybys s tím přestal…"
"Sama moc dobře víš, že nemůžu! I kdybych chtěl. Nejde to!" Nekřičel na ni. Jen o něco zvýšil hlas. Bylo mu líto, že ji musel ranit, ale co se dalo dělat? Pořád ho přemlouvala, aby z toho vycouval. Teď však nemohl. Cesta zpět dávno neexistovala. Viola se už nadechovala, že mu na to něco řekne, ale Leito ještě zdaleka neskončil. "Možná bych mu mohl říct, že končím, ale co by bylo pak? Určitě by si za mě našel náhradu. A kdo ti zaručí, že by mě pro jistotu nechtěl odklidit z cesty? Nikdo. A on by to určitě udělal, kdyby ve mně viděl nebezpečí, o tom si nedělám iluze. Navíc si nedokážu představit, co bych dělal, kdyby mě nezabil. Vždyť on mi platí byt, dává mi peníze na oblečení a na jídlo, po finanční stránce si vlastně nemůžu stěžovat, ale to by přestalo. Kam bych pak šel? K vám? To přece nemůžu. Nebo bych se měl vrátit za tetou? Vždyť já ani netuším, kde teď bydlí!"
Pro tuto chvíli šly žerty stranou. Nikdo z nich nic nepředstíral. Tohle byla seriózní hádka, která nastala téměř vždy, když na toto téma narazili.
"Něco bychom vymysleli," pípla nesměle.
"Něco? A co? Nemám dodělanou školu. Já vlastně nic pořádně neumím. Tak co bych dělal? Já ti slibuju, že jakmile se mi naskytne příležitost, tak s tím končím, ale teď to prostě nejde. Přísahám, že časem -"
"Časem," usykla ledově až se zarazil.
"Violo…"
"Ne, nic mi neříkej. Ty víš, co si o tom tvém časem myslím. Sám jsi to vlastně řekl. Nemáš si na co stěžovat. Fakt, že kvůli tomu občas musíš překročit zákon, je v podstatě jen taková drobná vada na kráse. Nutit tě do ničeho nemůžu a taky se o to už nebudu pokoušet. Můj názor znáš. Jen se prostě děsím dne, kdy po tobě bude chtít nějakou vraždu."
"To po mně chtěl jen jednou a -"
Zarazil se. Mezi nimi se rozprostřelo nepříjemné ticho. Právě si uvědomil, co řekl. Vyděšeně se na ni podíval. Chtěl ji utišit, ujistit, že si s tím nemusí lámat hlavu, přesvědčit ji, že to tak nemyslel, ale nedokázal nic víc, než jen stát a čekat na její reakci. Doufal, že soud přijde rychle a poprava proběhne bezbolestně.
Viola zavřela oči. Dlouho nic neříkala. Potřebovala si srovnat myšlenky. Když se na Leita znovu podívala, její pohled byl prázdný, a hlas, který promluvila, až nepřirozeně klidný.
"Víš co?" řekla. "Nebudeme to teď řešit. Nechce se mi nad tím přemýšlet a tuhle diskuzi považuji za uzavřenou. Ráda bych si teď užila hezký víkend, kdy o tomhle a o ostatně o všem podivném, co se kolem mě děje, nepadne ani slovo. Budeme se prostě chovat jako každý jiný normální pár."
"Dobrý nápad," podotkl tiše.
"Takže souhlasíš?
"Souhlasím."
Usmála se na něj, i když ji to stálo velké úsilí. "Měli bychom jít, než nám to ujede," poznamenala a hlavou trhla směrem k brzdícímu autobusu nedaleko nich. Beze slova ji vzal za ruku a společně nastoupili. Viola své předsevzetí myslela vážně. Hodlala ho dostát, ale to ještě vůbec netušila, co ji čeká.
.
Seděla na místě, kam ji sekretářka odvedla, a čekala. Věděla, že ta žena sedí u stolu za ní. Čas od času cítila její upřený pohled, který jí byl krajně nepříjemný. Sekretářka, jejíž jméno nejspíš přeslechla, na ni působila jako nevrlá a věčně nespokojené osoba. Nedivila by se, kdyby byla sama. Zatrpklá stará panna. Dokonce se ani neobtěžovala přerušit to ubíjející ticho, které v místnosti panovalo. A Sora měla neblahou předtuchu, že kdyby se pokusila zapříst rozhovor, žena by jí buď neodpověděla, nebo by ji odbyla, že nemá čas. Nezbývalo jí tedy nic jiného, než jen tiše sedět a očima pátrat po místnosti, zda náhodou nenarazí na něco, co by alespoň na chvíli upoutalo její pozornost a částečně rozptýlilo. Svíravý pocit v ní totiž sílil a ona si nebyla jistá, jak dlouho to vydrží, než začne křičet nahlas.
Snažila se nemyslet na nic, co by ji ještě více znervózňovalo. Pořád pohledem přelétala z jednoho konce místnosti na druhý a pokoušela se rozhodnout, zda se jí tu líbí, či nikoliv. Ze všech prostor a budov, co jí Yanagi ukázal, se jí tato zamlouvala nejméně. Netušila, odkud přesně ten pocit pramenil, jelikož to tu bylo hezké, čisté a uklizené. Luxusní, a tím pádem nejspíše nesmírně drahý nábytek na ni hleděl ze všech stran. Mísil se tu přepych s moderností, protože tu zahlédla spoustu vymožeností, které se v praxi prozatím moc nepoužívaly. Co jiného však očekávala od vědeckého institutu? Zároveň se však nemohla zbavit dojmu, že tu něco chybí. Yanagi jí říkal, že tohle je centrum veškerého dění, ale místo lidí v bílých pláštích zde narazila akorát na pár spěchajících osob v obleku. Spíš jí to tu připomínalo budovu plnou kanceláři, než laboratorní ústřednu.
Vzpomněla si, jak byla matka nadšená, když jí tu novinu sdělila. Okamžitě musela obvolat celý svůj široký okruh přátel, aby jim řekla, že její dcera byla povolána do CJTS, že za ní osobně přišel jejich zástupce a nabídl jí tam práci. Samozřejmě, že byla šťastná a chtěla se pochlubit, jakého úspěchu Sora dosáhla, ale z části všem volala taktéž proto, aby jim ukázala, že něco znamená, a aby na ni mohli žárlit. Protože jen díky závisti v cizích očích byla schopná normálně fungovat a nedělala hysterické scény, jak ji nikdo neuznává a nemá rád. Byli bohatí a matka si až příliš zakládala na míněných svých "přátel", kteří by ji však nejraději viděli na samotném dně, pokud by jí tam však ochotně nepomohli.
Jakmile se tu novinu dozvěděl i otec, rozhodl se to náležitě oslavit. Samozřejmě že uspořádal večírek, který se neobešel bez spousty jeho vlivných a bohatých přátel, stejně jako bez spousty šampaňského. Sora si pak celý večer potřásala rukou s naprostými cizinci. Všichni byli spokojení, kromě jí samotné. Ten večer doslova přetrpěla, aby pak zbytek na druhý den jela s rodinou k příbuzným slavit znovu.
Právě tomu se snažila Sora celou dobu uniknout. Chtěla pryč ze světa lží a smetánky. Někam, kde by pomluvy a přetvářka nevládly. Tolik si přála žít nesužovaná předsudky a společenskými pravidly. Říkat a dělat si, co si mysl zamane beze strachu, že by jí někdo zesměšnil v očích ostatních hned, když by šlápla vedle. Svět umělců se pro ni stal vysněným místem. Obdivovala jejich práci, způsob života… Ale rodina o něčem takovém nechtěla slyšet. Když už odmítala stát se lékařkou nebo právničkou, jedinou přijatelnou alternativu představovala právě akademie věd. Jen tak mohla v očích rodičů zůstat poslušnou dcerou, za kterou se na veřejnosti nemuseli stydět. Ona v sobě však nikdy nenašla dostatek vzdoru, aby se všem postavila a žila podle svého. Vzpoura by totiž znamenala zbortění veškerých jistot, krok do neznáma, a právě toho se obávala ze všeho nejvíce.
Od okamžiku, kdy ji Yanagi opustila a vydal se do laboratoří, aby jí mohl představit vedoucího výzkumu, věhlasného Miyoshiho, uplynula zhruba deset minut. Sora netušila, jak dlouho mu může trvat najít proslulého vědce, a nijak se tím neznepokojovala. Rozčiloval ji pouze fakt, že nemohla jít s nimi a musela tu zůstat s upjatou sekretářkou, která se ani neobtěžovala nabídnout Soře něco k pití, nebo ji vůbec nějak brát na vědomí. Copak Yanagi nemohl zavolat do laboratoří a počkat tu s ní? Možná by netrvalo tak dlouho a pokud ano, alespoň by tu měla nějakou společnost. Místo toho musela snášet bizardní představy své mysli a v duchu spílat nad svou rozvinutou fantazií. Čas však nemilosrdně plynul dál a před očima jí vyvstávaly stále podivnější a méně pravděpodobné scény, kdy v laboratořích došlo k nějaké havárii, jako například menšímu výbuchu, úniku nebezpečného plynu… Když už se nikdo nevracel téměř dvacet minut, v hlavě se jí rozblikalo varovné světýlko. Něco se stalo. Určitě.
Dveře do místnosti se otevřely. Už jsou tady, pomyslela si a s pocitem mírného napětí smíchaným s jistým druhem úlevy, kterému plně nerozuměla, pohlédla směrem k nově příchozím. Nebyli však dva, jak předpokládala. Dovnitř vešel pouze jeden muž, kterého navíc vůbec neznala. Určitě nám přišel říct, že musíme urychleně opustit budovu. Věděla, že je to hloupost, ale i tak se této myšlence neubránila. S překvapením navíc zjistila, že ji pomyšlení na takovouto situaci neznepokojuje tak, jak by mělo. Sora zůstávala naprosto klidná. Jako by snad ani nebyla aktérem dané situace, ale jen jeho vzdáleným pozorovatelem, kterého se nic netýkalo. Bylo jí jedno, co se stane. Jako by ji cizí návštěvník zbavil všech předešlých starostí a navrátil jí ztracenou rovnováhu.
Muž, který vešel, byl pohublý a menšího vzrůstu. Do uhlově černých vlasů se mu vloudily šediny a v kulaté tváři byly taktéž patrné známky času, stresu a únavy. I tak se nedalo říct, že by byl starý. Tipovala ho na něco přes třicet, možná se právě blížil ke čtyřicítce, ale to vše mohla říci až po pozornějším prozkoumání jeho tváře. Na první pohled vypadal mnohem starší, což bylo způsobeno hlavně temnými kruhy pod očima, vystouplými lícními kostmi a propadlými tvářemi, které jasně naznačovaly, že byl hubenější, než je zdrávo. Oblečen byl do šedého obleku a na krku se mu houpala jednoduchá černá kravata. Mohlo by se zdát, že patřil k těm mužům v obleku, které tu už potkala, ale něco na něm ji přesvědčovalo o tom, že tomu tak nebude. Možná to bylo ve způsobu, jakým sem přišel, v pohledu jeho tmavých očí, kterými okamžitě po vstupu zabloudil k sekretářce, nebo za to mohla taška, jenž si s sebou přinesl.
"Dobrý den, jsem Matsuda Hideaki z finančního. Potřebuji, aby mi pan Miyoshi podepsal nějaké dokumenty. Je u sebe v kanceláři?" otázal se dotyčný sekretářky a jemně se na ni usmál. Nebyl v tom flirt ani nic podobného. Pouze vstřícnost a slušnost.
Žena jakoby si toho vůbec nevšimla. "Pan Mioyshi je v laboratořích," odpověděla stroze. "Měl by se však každou chvílí vrátit. Můžete tu na něj počkat." Hlavou mu pokynula k sedačkám, kde již setrvávala Sora.
"Děkuji," pokynul jí Hideaki stále s lehkým úsměvem na rtech.
Žena neodpověděla. Jen si Hideakiho změřila chladným pohledem a poté svou pozornost opět přenesla k počítači, do kterého začala něco spěšně vyťukávat.
Sora se rychle podívala jinam, když se Hideaki otočil a jejich pohledy se střetly. Nechtěla, aby si o ní někdo myslel, že šmíruje. Když se však muž posadil vedle ní, nezdálo se, že by byl nějak pohoršen, protože poslouchala. Mile se usmíval a se zájmem si Soru měřil. "Smím se zeptat, čekáte tu už dlouho?" zeptal se bez ostychu. "Já jen ať vím, na co se mám připravit."
"Asi dvacet minut," odpověděla popravdě. Nechtěla se s tím cizincem dávat do řeči, i když jí přišel sympatický. Ten však byl evidentně jiného názoru.
Mírně se k ní naklonil. "Jste tu poprvé?"
"To je to tak vidět?" podivila se Sora.
"Ne, to ne… Já jen, že jsem Vás tu nikdy neviděl."
"Ah…" Zdálo se jí to, nebo byl po její otázce trošku zahanbený? Získala totiž dojem, že se na jeho tváři objevil jemný ruměnec. Teď se nepatrně naklonila ona k němu. "Čeká se tu tak dlouho pokaždé?" zeptala se, čímž její předešlé předsevzetí vzalo za své. Nebyl jí nepříjemný. Ani se nechoval dotěrně. Hideaki na ni působil přátelsky a otevřeně. Využila tedy situace a rozhodla se zkrátit si dlouhou chvíli. Proč si čekání o něco nezpříjemnit?
"Pokud máte domluvenou schůzku, vůbec. Pokud ne, může se to protáhnout na dvě hodiny."
Sora na něj vyvalila oči. "Dvě hodiny?"
"Ale nemusíte se bát, to se mi stalo jen jednou." Povzbudivě se na ni usmál. "Záleží také na tom, co potřebujete. Jsem si jistý, že pokud jste tu už takovou dobu, určitě se po něm shánějí."
"Popravdě mě tu nechali, protože se po něm šli podívat."
"Tak to se tu určitě objeví každou chvíli," ujistil ji. "Smím se zeptat, s jakou záležitostí za ním jdete?"
"No, já …" začala váhavě.
"Nemyslím to nijak špatně," začal ji okamžitě ubezpečovat. "Ptám se čistě ze zájmu. Víte, ještě jsem tu takhle nikoho čekat nepotkal. Je to pro mě novinka."
Sora se musela usmát. On že to nemyslel špatně? Tak o tom rozhodně nepochybovala. Netušila, čím to je, ale Hideaki na ni působil jako rozený dobrák. Ani by ne nenapadlo, že by něco myslel zvráceně. Neznala ho dlouho, ale viděla v něm nějaké světlo, které v sobě mívají malé děti. "Jsem tu kvůli pohovoru," prozradila mu bez výčitek ono tajemství. "Dostala jsem nabídku, že bych tu mohla pracovat. Pořád ještě studuji, takže mě to docela překvapilo, ale jsem poctěná, že oslovili právě mě. Je to příležitost, kterou rozhodně nechci propásnout. Jednoduše mi nabídli něco, co se nedá odmítnout."
Něco v jeho pohledu se změnilo. Pořád se usmíval, ale celkově jeho výraz posmutněl. "Tak to chápu. Každopádně vám blahopřeji k tomu, že se Vám naskytla takováto příležitost. Rozhodně už teď musíte být význačnou osobností, když Vás oslovili," řekl, ale tentokrát jeho slovům Sora plně nevěřila. Nechápala, co se děje. Řekla snad něco špatně? Už se na to chtěla zeptat, když v tom se otevřely dveře a do místnosti vstoupil ten, na koho oba čekali.
.
<< předchozí kapitola | následující kapitola >>
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Lomeril | Web | 28. října 2010 v 19:47 | Reagovat

Hurá! Hideaki je zpátky. To by mě zajímalo, jak to se Sorou dopadne. Nechtějí z ní oni udělat nějakého nadčlověka, jako byla Anna? Nebo bude jenom dělat ve výzkumu? Nemůžu si pomoct, ale ta holka se mi líbí.

2 Kitty | Web | 29. října 2010 v 11:12 | Reagovat

Taky si píšu šílené scénáře... Třeba že chtějí Soru nějak pozměnit aby jim pomohla najít Violu... Ale aspoň nějaké překvápko bude. :-D Člověk nemusí (nemůže!) všechno vědět.

3 Awia | Web | 29. října 2010 v 15:23 | Reagovat

[1]: Lomeril: Že by další, kdo má Hideho rád? Se Sorou? No, uvidíme. Teda, já to vím, ale tak nemusím prozradit všechno. Odpověď by ses měla dozvědět v další kapitole.

[2]: Kitty: No, to nemusí. A nemůže. Teda vlastně může. Já vím všechno - (skoro) všechno, co se tohoto příběhu týče. MUHAHA :-D

4 Kitty | Web | 29. října 2010 v 19:21 | Reagovat

Teď jsem si vzpomněla ještě co mě docela mátlo byly chyby v rodu u sloves (má sloveso rod?). Prostě že Leito říkal, že něco ještě nikdy neslyšela a tak podobně. Už teda nevím konkrétně kde to bylo... Mám se pokusit to najít? :-D

5 Awia | Web | 29. října 2010 v 23:47 | Reagovat

[4]: Kitty: Jo, to bys byla hodná. :-)

6 Lomeril | Web | 30. října 2010 v 9:42 | Reagovat

[3]: Hide je fajn, ale neumím si představit, jak to celé přežije. Btw. bude někdy nová kapitola Zatoulané ovečky?

7 Awia | Web | 30. října 2010 v 10:59 | Reagovat

[6]: Lomeril: S notnou dávkou štěstí, řekla bych. I když pak už asi nikdy nebude takový, jaký byl.
A s ovečkou neprovokovat. Nová kapitola se píše, ale jsem momentálně ve stavu dalšího zaseknutí, i když bych to mohla dopsat, že ... No, moc se mi nechce. Momentálně mám jiné starosti.

8 Kitty | Web | 30. října 2010 v 11:35 | Reagovat

Tak fajn, hovoří Leito: "Vím, že homosexualita existuje, ale ještě nikdy jsem nepotkala nikoho, kdo by byl..."
No a mám pocit, že jsem to zahlídla ještě jednou, ale to už si nepamatuju (a nebo to tam není). :-D (Bože... kvůli jedné chybičce tak otravuju :-D)

9 Kaori | Web | 2. listopadu 2010 v 23:06 | Reagovat

Jezisi to s tou Sorou je vyborny[vykricnik] *promin, ale anglicka klavesnice je zakerna :D*
Nejdriv me napadlo neco jako spojitost se vzorkama [rikali preci, ze byly dva, ze jo? :D ], nebo jak uz rikala Kitty, ze ji chudaka zmutuji, nebo... proste bude trcet v laboratori... To je jedno, proste se tesim na to, jakou spojitost bude mit s Violou *.*
A mam bezva zpravu, uz mam *zase* rada Leita :-D
...
A vic uz ti nereknu, promin, ale uz mi z ty klavesnice tecou nervy xDD

10 evi | Web | 3. listopadu 2010 v 16:35 | Reagovat

Velmi zajímavé pokračování se Sorou. Jen mě docela pobavil Leito - Francouz, takový světoběžník, po kterém už dokonce i vraždu chtěli, a jeho pohoršují homosexuálové?:D:D

11 Awia | Web | 3. listopadu 2010 v 19:05 | Reagovat

[9]: Kaori: Jsem ráda, že se Sora líbí. Bála jsem toho, že se k ní budete stavět negativně. Já mám tu holku totiž ráda. A co s ní bude neprozradím. Už tak toho víte dost. :-P
Zase ráda Leita, jo? Copak ho jde nemít rád? (Asi jo, když to říkáš...)

[10]: evi: Každý máme něco. Řekněme, že některé představy mu nejsou zrovna dvakrát příjemné. :-D

12 Kaori | Web | 7. listopadu 2010 v 13:40 | Reagovat

Awia: Měla jsem radši Toshira (z nějakýho nelogickýho důvodu mám v oblibě parchanty xD) a Leito na mě působil vlezle a... prostě mě rozčiloval :D Ale teď, když tam Toshiro není, tak přicházím na to, že je vlastně fajn :D ...Ach ty předsudky :D

Nový komentář

Vezměte na vědomí, že diskuse je moderována. Než se nový komentář začne zobrazovat, musí jej nejdříve schválit autor blogu.

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.