16. října 2010 v 21:27 | Awia
|
.
"Co tím myslíš?"
"Sama jsi mi přece říkala, že Smith chtěl zůstat v Takasaki. Tím pádem by vlastně hledal správně, ne? Jenže teď už pátrací tým nemá na starosti. A Mogi se sem nechce vracet. To znamená, že od nich máme klid. Alespoň na čas."
"Jenže Smith stejně pokračuje na vlastní pěst."
"To je sice možný, ale rozhodně k tomu nemá moc valný prostředky. Půjde mu to pomalu."
"Jenže on chce začít tady! V Takasaki!"
"To nevíš jistě…"
"Já ho slyšela, Leito. Možná do toho telefonu mluvil anglicky, ale jméno města, ve kterém žiju snad ještě poznám." Do you still want to stay in Takasaki? To byla otázka, kterou Smith položil. Nebylo o tom pochyb. Pamatovala si ji do písmene přesně. A podle následujícího hovoru usoudila, že člověk na druhé straně telefonu odpověděl kladně.
Povzdechl si. "Dobrá, vyhrála jsi. Ale dokud nevíme, co má v plánu, nemůžeme nic udělat. Nezbývá nám nic jiného, než čekat. A pak, stejně nechápu, čeho se pořád bojíš. Tady nic nenajde. Není co by našel. O to už jsem se postaral. I když to bylo kvůli Midorikawovi."
"Já vím," přiznala tiše. "Ale pořád mám strach, že jsme na něco zapomněli. Že najde něco nového, co ho přivede přímo ke mně." Upřela na něj zoufalý pohled. Oči se jí lesky, jak se do nich hrnuly slzy. Ale ona nechtěla brečet! Snažila se je všemi silami zadržet. Jedna část její mysli moc dobře věděla, že se nemusí strachovat. Druhá hlásala opak. Dohromady pak dávaly chaos. Hleděla na něj s nevyřčenou prosbou o podporu. Potřebovala uklidnit. Slyšet, že to zvládne. Že na to není sama. Protože právě toho se děsila nejvíce. Že by tu celou tíhu musela nést jen na svých bedrech. Nemohla se nikomu svěřit. S nikým se o to podělit.
Leito ji nezklamal. Když potřebovala, byl tu pro ni. Přitáhl si ji k sobě, objal ji svými pažemi a nechal ji, aby se mu stočila na klíně a hlavu položila na jeho rameno. Konejšivě ji hladil po vlasech. "Neboj," řekl něžně. "Tady ve městě nic nenajdou," pošeptal jí slova, která v ten moment potřebovala slyšet nejvíce. "Pšššt. Už je to dobrý. Nemusíš se bát. Jsem tady. Spolu to zvládneme. Určitě…"
Ještě více se k němu přitiskla. Jeho přítomnost ji dodávala jistotu. Samotná slova nestačila. Potřebovala cítit, aby mohla uvěřit. Vnímat pravidelný pohyb, jak se jeho hrudník zdvíhal a klesal zase zpátky. Slyšet vydechovaný vzduch, co ji šimral na tváři. Zaposlouchat se do tlukotu jeho srdce. Pocítit teplo jeho těla. A nakonec nahmatat a uchopit. Protože jen to, co mohla držet v rukou, pro ni bylo reálné. Když zavřela oči a svět se na čas propadl do temnoty, právě tento jindy opomíjený smysl ji vedl a umožňoval jí odlišovat iluzi od skutečnosti. Nebyla sama. Nebyla sama, ale klidně být mohla. Když si to uvědomila, mimoděk se otřásla. Kdo ví, jestli by to pak zvládla?
Tak jako jiné sny, i tento si živě pamatovala. Vizi, ve které Leito naposledy vydechl. Kulka protrhla plíci a postarala se o rychlý konec. Konec, jež nastal Toshirovou rukou a vyvrcholil Leitovou smrtí. Viola se tomu snažila zamezit. Nechtěla, aby to takhle dopadlo. Propadala panice, když tehdy Leita nemohla najít. Zoufalství ji doprovázelo na každém kroku. Nevěděla, jak ho zastavit. Nakonec ji nenapadlo nic lepšího, než mu říct pravdu. Leitův šok připisovala vyřčení oné skutečnosti. Netušila, že v tom bylo i něco jiného. Objasnění se dočkala až od Toshira, který na ni mířil zbraní. A všechny dílky skládačky do sebe rázem zapadly.
Policie, Viola, Společnost. Během jednoho večera se dozvěděla o spojitosti tohoto bizardního trojúhelníku. Ve víru nečekaných událostí pochopila, co spolu mají společného. Na povrch taktéž vypluly nové informace, které situaci nijak neulehčovaly. Toshiro skončil v komatu, Leito s bodnou ranou, která dost krvácela, a zmatená Viola v ruce prvně držela nabitou pistoli. Hlavně však zbaběle utekla. Tehdy si poprvé uvědomila, že jí hrozí mnohem větší nebezpečí, než si kdy vůbec představovala.
Společnosti se nějakým záhadným způsobem podařilo u člověka vyvinout jisté schopnosti. Viola netušila, jak je něco takového vůbec možné, ale sama toho byla důkazem. Její matka patřila taktéž k lidem se schopnostmi. Patřila ke Společnosti, ale utekla jim. Nakonec ji přece jen dostali. Policie jim chtěla v experimentování na lidech zabránit a Společnost tedy začala mazat stopy. Zašlo to tak daleko, že jediným důkazem, dokládajícím tuto skutečnost, zůstala sama Viola. A to se o ní nikdy neměli dozvědět. Narazili na ni náhodou. Teď po ní obě instituce pásly a předháněly se v tom, kdo ji dostane první. Ani u jedné přitom neměla příliš valné vyhlídky na život. Jak však později zjistila, ve skutečnosti bylo vše ještě o něco složitější.
Snad nějakou ironií osudu měla to štěstí, že chodila se zástupci obou stran. K policii samozřejmě patřil Toshiro. Jakožto syn policejního ředitele, který byl pátráním po Viole pověřený, věděl všechno, i když nespadal do žádné složky ochránců zákona. Jeho otec měl vlastní důvody, proč jej zasvětil. Za Společnost tu pak nemohl být nikdo jiný, než záhadný přistěhovalec Leito. Když nad tím pak zpětně přemýšlela, připadala si jako postava nějaké trapné telenovely. Takovéto scénáře přece nemohl psát sám život. Nebo snad ano? Navíc, když všechno dopadlo relativně dobře. Neotočil se k ní zády, podal jí pomocnou ruku, avšak nechybělo málo a mohlo to celé dopadnout jinak.
.
Bála se. Netušila, co se teď bude dít, jelikož její vize nic neukazovaly. Další den ve škole zjistila, jak to celé dopadlo. Musela tam jít. Matka by ji doma nenechala. Zpráva o Toshirovi se po škole roznesla ještě během dopoledne. Zanedlouho každý věděl, že ho našli v areálu staré továrny na boty s otřesem mozku a v bezvědomí. Záchranku přivolali z jeho vlastního mobilu. Na místě se nenašly otisky či cokoliv, co by naznačovalo boj. Rokuro Midorikawa usilovně hledal viníka, ale nikoho nenacházel. Jako by si to snad jeho syn udělal sám. A Leito? Ten den nepřišel do školy a neukázal se ani v průběhu dní následujících.
Viola se tak utápěla v nejistotě a strachu z toho, co přijde. Nedokázala však nic udělat. Jen stále dokola uvažovala nad nově nabytými informacemi, nad svou bezvýchodnou situací a čekala, až se její osud naplní. Děsila se toho, že za ní Leito jednoho dne přijde a udělá to, co měl v plánu Toshiro, akorát s tím rozdílem, že Leitova akce dopadne úspěšně. Když se tak pak v jedné z jejích vizí stalo, srazilo ji to na samé dno. Poslední plamínek naděje zhasl. Byl násilně zadupán, čímž ji vydal napospas naprosté temnotě. Netušila, co ji k tomu vedlo, ale nakonec se za ním sama vydala. Byl to snad šestý smysl, který jí našeptával, že ho najde tam na střeše. Dlouho váhala. Odhodlala se však k činu a vyšla vstříc svému osudu. Pokud už to tak mělo skončit, chtěla alespoň naposledy ukázat, že podobu velkého finále ještě dokáže rozhodnout sama. Že není loutkou, kterou můžou ovládat. Jaké překvapení, když se pak situace vyvinula zcela jinak! I v reálném životě mohou být šťastné konce. Ale na jak dlouho?
Když ho uviděla, jak sedí na samém okraji a shlíží dolů, její srdce se roztlouklo zběsilou rychlostí. Nedokázala se však pohnout. I když věděla, jak to celé dopadne, nevydala ze sebe ani hlásku. Náhle si uvědomila, že takto nechce skončit. Má přece právo žít. Ještě chvíli bojovat. Neutekla však. Jen tam stála a zírala na jeho záda. Počkala, dokud nepromluví on. Když pozvedl hlavu a zpozorněl, věděla, že si jí všiml. Polkla naprázdno. "Co tady chceš?" zeptal se nepřátelským tónem.
"Přišla jsem ti říct, abys neodjížděl," odvětila klidně. Nebyla to tak úplně pravda, ale na tom nezáleželo. Jak čekala, překvapením se zarazil. Asi se ještě nerozhodl. Byl to risk, ale občas na pokušitele čekala výhra. Dál nic neříkala. Opět vyčkávala.
"Blázne. Co kdybych se teď otočil a namířil ti pistolí mezi oči?" zeptal se po chvíli. "Víš, co je můj úkol. Nebylo by zvláštní, kdybych se ho rozhodl vyplnit."
"To bys neudělal," řekla tiše.
"Jak ty bys to mohla vědět?" usykl jedovatě.
"Viděla jsem to."
Překvapeně se na ni otočil. Usmívala se. Neměla z něj strach. Neublížil by jí. Teď už ne. Jeho rozhodnutí ji potěšilo. Téměř dojalo k slzám, i když to na sobě nedávala znát. Přešla až k němu a posadila se vedle. Chvíli si hleděli do očí. Za tu dobu si jediným pohledem řekli mnohem víc, než by dokázali vyjádřit slovy. Pak zrak odvrátila a stejně jako on předtím se zahleděla na noční město. Seděli vedle sebe jako dvě sochy, každý utopený ve svých myšlenkách. Nakonec ji vzal za ruku a ona jeho stisk opětovala. Byli v tom spolu.
Rozprostřelo se mezi nimi ticho přerušované jen vzdáleným hlukem dopravního ruchu. Dlouho nikdo nic neříkal, až konečně Leito s pohledem upřeným kamsi do dáli promluvil: "Jak jsi věděla, že ne-"
"Nevěděla," řekla popravdě dřív, než stihl větu dokončit.
"Jak…?"
"Viděla jsem, ze se zeptáš."
Překvapeně na ni pohlédl. "Viděla?"
Shlížela na své ruce složené v klíně. Věděla, že tyhle otázky přijdou, ale ještě se na ně necítila připravená. Vrátila se tedy raději k předešlému tématu. "Když jsem přišla," začala pomalu, "netušila jsem, že to takhle dopadne. Měla jsem vizi, kde to skončilo… trošku jinak." Odmlčela se. Pochopil, co tím chtěla říct. Zhluboka se nadechla a pokračovala: "Už jsem nemohla jen tak sedět a čekat, až se to stane. Chtěla… Chtěla jsem to mít co nejrychleji za sebou. Proto jsem za tebou přišla. Ale když jsem tě tady pak uviděla, jediné, na co jsem dokázala myslet, bylo, abys mě neopouštěl. Jsem hloupá, že?" zeptala se, když nic neříkal.
"Jo," přisvědčil. "Ale právě to mám na tobě tak rád," mrkl na ni a uličnicky se na ni usmál.
"Ty!"
Musela se zasmát. Nešlo to jinak. S podivem zaznamenala, jak rychle se atmosféra kolem nich změnila. V ten okamžik zchladla. Úsměv na její tváři povadl a nepatrně se od něj odtáhla. I jeho tvář zvážněla. V očích se však odrážel smutek.
"Nevěříš mi." Nebyla to otázka. Konstatoval to jako holý fakt. Něco ve způsobu, jakým to řekl, způsobilo, že se vnitřně otřásla. Mráz jí přejel po zádech.
"Ráda bych, ale… Divíš se mi?"
"Ani ne."
Pohledem opět sklouzla ke svým rukám. Hrála si s prsty, které spolu různě proplétala, a odhodlávala se položit otázku, která ji již dlouho trápila. Pálila ji na jazyku. Bála se však promluvit nahlas. Po namáhavém vnitřním boji konečně vydechla: "Můžu se tě na něco zeptat?" Se zatajeným dechem čekala na odpověď. Teď už nemohla couvnout.
"Hm?"
"Proč pro ně děláš?"
Jeho zrak potemněl. "Vážně to chceš vědět?"
Kousla se do rtu. "Nemusíš o tom mluvit, jestli nechceš. Já jen, že je ti sedmnáct a pracuješ pro ně…" Už mu chtěla říct, aby to nechal plavat, když pozvolna začal vyprávět.
"Že bych pro ně pracoval, není až tak úplně pravda. Nevím, kde to Toshiro zjistil, ale měl poněkud zkreslený informace. Ve skutečnosti je to trošku jinak. Ale na to ses mě neptala, že?" Hořkost v jeho hlase se nedala přeslechnout. Viola poznala, že se chystá mluvit o tématu jemu velmi bolestivém. "Mí rodiče umřeli, když jsem byl hodně malý. Měl jsem staršího bráchu, ale z dětství jsem si ho nepamatoval. Znám ho jenom z fotek. Dlouhou dobu jsem si myslel, že tenkrát umřel taky. Až o několik let později jsem se dozvěděl, že je stále naživu. Rozhodl jsem se ho najít, ale marně. Teta se potom rozhodla přestěhovat do Japonska a já pohřbil veškeré své naděje, že bych ho kdy našel."
O jeho rodině Viola slyšela. Tušila, že se jim nestala žádná obvyklá nehoda. Někdo je zavraždil. Ale jakou spojitost to mělo se Společností? Francie přece ležela na druhé straně zeměkoule. Leito však ještě zdaleka nekončil.
"Bylo to chvilku po tom, co jsme se přestěhovali. Zavolal mi nějaký muž s tím, že má informace o bratrovi. Měl ale jednu podmínku. Na oplátku po mně chtěl jistou prácičku. Nejdřív jsem měl jen někoho najít. Vycházel jsem z informací, které mi posílal. To jsem o Společnosti vůbec nic netušil. Postupně jsem ale začal odkrývat pravdu. Ten muž mi nikdy neprozradil své jméno, neviděl jsem jeho obličej. Znám jenom jeho hlas. Nesouhlasil s ostatními, kteří chtěli toho člověka najít a zničit. Odklidit z cesty, jako by nikdy neexistoval. On mi naopak několikrát zdůrazňoval, že ho potřebuje živého. Taky mě nabádal k opatrnosti, protože to dělal tajně, a kdyby se o tom někdo dozvěděl, byl by to docela problém. Teprve nedávno jsem se dozvěděl, že bych se měl dívat po určitých zvláštních schopnostech. Nikdy by mě ani ve snu nenapadlo, že by mělo jít o tebe.
Moje teta se mi nikdy moc nevěnovala. Pro ni jsem se stal přítěží. Když jsem pak za ní přišel, že odcházím, nerozmlouvala mi to. Vlastně se se mnou ani nerozloučila. Jenom mě poprosila, abych nedělal žádné blbosti, protože nestála o to, aby mě musela tahat z problémů. Ten muž mi vždy našel byt, zajistil místo ve škole, posílal peníze. Tak to mělo být po dobu naší spolupráce. Šel jsem do toho s tím, že jen někoho najdu a tím moje práce skončí. Ale on chtěl víc. Nikdy jsem si nepomyslel, že by po mně chtěl, abych dělal i něco jiného. Začal mě vydírat a nutil mě do věcí, do kterých se mi zrovna dvakrát nechtělo. Když jsem se dozvěděl, že je do toho zatažená i policie, nijak se mi neulehčilo. Spíš naopak. Jenže už bylo příliš pozdě, abych z toho vycouval."
Položila mu ruku na rameno. Chtěla ho nějak utěšit, ale netušila jak. Nenacházela slov. "To je mi líto," bylo jediné, na co se zmohla. "A nebudeš teď mít problémy?"
Trpce se zasmál. "Já už mám problémy," ujistil ji.
"Tak jsem to nemyslela… Spíš, jestli ti to tak vyhovuje."
"Vyhovuje?" zeptal se zamyšleně. "Poprvé v životě, co si pamatuju, jsem byl šťastný. A nerad bych o to teď přišel. Navíc, když mám možnost volby. Co myslíš?"
Znělo to krásně, ale… "Pořád mám strach, že se najednou obrátíš proti mně," vyslovila svou obavu nahlas.
"Kdyby se to stalo, tak bys to očividně věděla jako první. A nejspíš bys měla i čas, abys tomu zabránila. Stejně jako teď." Pohlédl jí zpříma do očí. "Musel bych být idiot, kdybych se tě vzdal," řekl s naprostou vážností. Pak se k ní naklonil. Prsty jí jemně přejel po tváři, zastavil se pod bradou a přitáhl si její obličej k sobě. Neodtáhla se ani neucukla. Jen přivřela oči v očekávaném polibku.
.
Od té doby pracovali spolu. Sháněli všelijaké informace o Společnosti a nyní, o dva roky později, se v jejích členech docela slušně orientovali. Věděli, že hlavním vedoucím je muž jménem Kazushi Mogi, věhlasný businessman a ředitel Yamanaka Company, z níž se na schůzích vyskytovala značná část personálu, jako například vrchní ekonom Hideaki Matsuda. Dále v radě zasedalo několik ředitelů z menších či dokonce konkurenčních firem, které s Yamanaka Company na veřejnosti úzce spolupracovaly nebo stály proti sobě. Nechyběli ani zástupci nejpřednějšího japonského vědeckého institutu, několik politicky významných osobností a samozřejmě taktéž armádní jednotky, kam spadal i Smith, i když oficiálně vystupoval jako člen ochranky. Viola se v jeho týmu docela dobře vyznala, věděla, kdo co měl na starosti, ale jelikož teď Mogi zvolil nového šéfa pátrací skupiny, která měla za úkol najít právě ji, a on chtěl mít kolem sebe vlastní lidi, nyní se v tom všem Viola poněkud ztrácela. Měla strach z neznámého. Propadala panice, když si uvědomila, že ty lidi vůbec nezná a netuší, co od nich může očekávat.
"Stejně to nechápu," povzdechla si po chvíli. Stále se ještě tiskla k Leitově hrudi a zůstávala v jeho obětí, s tím rozdílem, že se už uklidnila a momentálně nepřítomně hleděla kamsi před sebe a přemýšlela nad svými sny.
"Copak?" zeptal se zájmem. Už ji nehladil po vlasech, ale konejšivě jí třel rameno, i když to už nebyla potřeba.
"To s tou Sorou," objasnila mu záhadu. "Nechápu to. Neznám ji. Nikdy předtím jsem ji neviděla. Jméno jsem slyšela taky poprvé a nejbližší době neexistuje možnost, jak bych se s ní setkala. Na výlet do Tokia se vážně nechystám. Pokud ovšem nepočítám přijímací zkoušky…"
"No vidíš, třeba ji potkáš tam!" usoudil Leito logicky. "Na kterou školu chodí?"
"Todai," hlesla sklesle. Vybavil se jí tím okamžik prozření, kdy pochopila, jak to s její přihláškou na vysokou bylo doopravdy.
"Ale tam jdeš taky, ne? Tak nechápu, co řešíš. Možná ti nějak poradí při testu."
To by byla možnost. Viola však stále viděla nějaká ale. "Tak proč se mi nezdálo o tom, jak jsem se s ní setkala? Když mi třeba radila, jak říkáš?" Čekala, že na tohle už Leito odpověď nenajde. To by však od něj očekávala příliš mnoho. Rozhodně jí to nijak neulehčoval.
"Tak se potkáš s tím chlapem."
"Jasně," řekla kysele. "A můžeš mi říct, co by mi tak vyslanec CJST mohl chtít?"
"Na světě se dějou i divnější věci."
On měl snad odpověď na všechno. Prostě musel mít poslední slovo. Vždycky. Violu to většinou dopalovalo, ale teď se bezděky otřásla. Při té představě to ani jinak nešlo. Třes se na okamžik zmocnil jejího těla. Yanagi? Aby s ní měl společného něco víc, než jen podobně znějící jméno? To raději ne. Musela však uznat, že tu byla i tato možnost. Když se jí zdálo o vrahovi Akimachim, taktéž ho v prvním snu neviděla, jak ji zabil. Nejprve se s ním několikrát setkala v předešlých vizích, než se spolu konečně setkali. Mohl tohle být stejný případ?
"Stejně s tím nic nenaděláš," řekl Leito smýšlející stejným směrem. "Nezbývá ti nic jiného, než počkat na další vizi, která ti snad prozradí víc. Ale dokud se to nestane, slib mi, že se tím nebudeš trápit. Oui?"
"Ještě jsem s tebou chtěla probrat tu Annu," odvětila namísto odpovědi.
Zamračil se. "Ale tu jsme už probrali, ne?"
"Jestli větě ´Probereme to později, broučku,´ říkáš probrání, tak ano."
Sarkasmus v jejím hlase se nedal přeslechnout. Poškrábal se ve vlasech. "To jsem říkal?"
Viola si jen povzdechla. Typický chlap. Hned na všechno zapomene. A přitom o tom spolu mluvili docela nedávno… Vymanila se z jeho objetí. Nechodila však daleko. Přelezla do jednoho rohu gauče, kde si sedla na turka, aby na něj lépe viděla. Upřela na něj své pomněnkové oči. Sledovala Leita, jak přemýšlí, ve kterém rozhovoru Annu zmínila. Vráska na jeho čele se prohloubila.
"Proč si myslíš, že je Anna tvoje matka?"
"Protože," nadechla se, "se to blbě vysvětluje." Když si všimla jeho nadzvednutého obočí, zakoulela očima. "Podívej. Její jméno možná nepadá na každé schůzi, ale pokaždé, když se o ní někdo zmíní, je to ve spojitosti s tím projektem. Mogi navíc sám říkal, že to nebyl on, kdo nechal Annu utéci, a," dodala vítězoslavně, "oba moc dobře víme, že moje matka byla jediná, která kdy Společnosti utekla a oni po ní pak pátrali."
"Ale Anna není japonské jméno."
"Leito, podívej se na mě. Kdo říká, že to musela být Japonka?" Nikdo. Na to si dokázala odpovědět i sama. Taktéž tím narážela na drobné zvláštnosti svého vzhledu, které rozhodně nezdědila po japonských předcích a tímto se logicky vysvětlovaly.
"A jak víš, že Japonec nebyl třeba tvůj otec?" šťoural dál.
"Nevím. Ale Anna je jediné vodítko, které zatím mám. Jiné jméno navíc ve spojitosti s Projektem nikdy nezmiňovali."
Nastalo ticho. Viola vyčkávala. Leito o jejích slovech přemýšlel.
"Řekněme, že tvá teorie je správná…" ozval se po chvíli. "Jak si ji chceš ověřit?"
Poprvé za tento rozhovor uhnula pohledem. Tváře se jí mírně zabarvily do nachova. Už o tom několikrát uvažovala. Bála se však svou myšlenku vyslovit nahlas. Byl to stupidní nápad a Leito s ním rozhodně nebude souhlasit.
"No…"
"No?"
"Napadlo mě, že bychom mohli zajet do Mitsuitshi."
"Cože?"
Dostavila se přesně ta reakce, jakou očekávala. Nemusela se kvůli tomu ani dívat do budoucnosti. "Dřív, než se mě zeptáš, kde jsem na to přišla, a vyrukuješ na mě s tím, jak hloupý nápad to je, tak-"
"Toshiro už tam byl," skočil jí do řeči. "A nic nenašel."
"Nechci jet přímo tam. I když to taky."
Tohle ho zaujalo. "Povídej."
"Vím, že Toshiro nic nezjistil, ale i tak bych se mohla v tamější nemocnici poptat. Kdo ví, jestli mi říkal pravdu? A pak bych se spíš chtěla podívat do jedné vesničky poblíž. Není to daleko, a když v Mitsuitshi nic nenajdeme, možná se nám poštěstí tam. Bydlela tam babička a podle všeho tam naši taky žili, než se přestěhovali sem do města."
Čekala, že odmítne. Proto ji kladná odpověď poněkud překvapila.
"Dobrá. Ale zajedeme tam až po přijímačkách."
Vyjeveně na něj zírala. Nevěřila vlastním uším. "To jako fakt?"
"To jako fakt. Ale nic ti neslibuju. Uvidíme, jestli na to budu mít vůbec čas."
.
"Tak na co čekáš? Zabij ho!" přikázal mu pevný, velitelský hlas.
"J-já…" zakoktal, ale téměř okamžitě zmlkl. Co by mu řekl? Já to nezvládnu? To sotva. Takováto odpověď byla naprosto nepřijatelná. Něco jako "nezvládnout" nebo "nedokázat" neexistovalo. Jeho přítel by mu takovou zradu nikdy neodpustil. I tak se o něj při představě toho, co se chystal udělat, pokoušely mdloby. Copak takhle lehce mohl ukončit jeden nevinný život? Život, který vlastně ještě pořádně nezačal? Když se podíval do těch velkých temných korálkovitých očí, jak na něj lhostejně hledí a vůbec si neuvědomují stávající situaci, přepadla ho vlna lítosti. Ten tvor - živoucí bytost, si takový konec vůbec nezasluhoval. Nepociťoval strach a vyzařovala z něj ona tajemná magie, které dodávala jeho srdci sílu bít a nepřestávat, nutila plíce nadouvat se vzduchem a poté následně zase splasknout, aby jeho krev mohla roznést kyslík ke všem jeho buňkám, dokázala mozku vštípit základní instinkty. Vyzařoval z něj život, který měl být krutě a nelítostně ukončen. Bez možnosti úniku. Bez jakékoliv šance na záchranu. Bez naděje.
No? Čekám… říkaly mu chladné černé oči. Joseph zatnul čelist, aby mu nedrkotaly zuby. Ještě jednou pohlédl na svého přítele, a pak svůj zrak stočil ke králíkovi, jak se poklidně pásl ve výběhu. Natáhl k němu ruku, ale zaváhal. Moc dobře věděl, kde hledat volnou kůži vzadu na krku. Vzal by ho tak, jak by ho brávala maminka. Králík by se pak mohl jakkoliv zmítat a snažit se poškrábat nepřítele. Stejně by ruku nikdy nezasáhl. Než to však Joseph stihl udělat, králíka popadla jiná ruka a vytáhla ho do výše. Joseph polknul naprázdno přesně ve chvíli, kdy mu druhá ruka podávala nůž.
"Uděláš to přesně tak, jak jsme si to nacvičili," poručil mu hlas vlídně, i když přítelova tvář zůstávala bez citu. "A teď si vem toho králíka," dodal znovu tím pevným, nesmlouvaným tónem.
Nejistě králíka od přítele převzal. Ten, jako by vycítil Josephovu nejistotu, sebou začal divoce zmítat. Snažil se být silný. Snažil se, aby se mu ruka netřásla. Stisk na zvířecí kůži o něco zesílil. Stále to v něm přetrvávalo. Nějaká zábrana, která způsobovala jeho nerozhodnost. Tichý hlásek v koutku jeho mysli, který mu našeptával. "Tohle je špatné. Neměl bys to dělat. Běž pryč od toho člověka. Není to tvůj přítel. Je nebezpečný a právě teď si užívá tvou nerozhodnost. Tvé váhání…" "Dost!" okřikl se v duchu. "To není pravda!"Jak by mohla? To on mu dal to, co mu doma odpírali. Konečně někdo, kdo se o něj zajímal. Někdo, s kým si mohl otevřeně popovídat a následně zažádat o radu, protože věděl, že on ho poslouchal a v jeho tváři nikdy nebyl předstíraný zájem, jako když s Josephem seděl otec, ale doopravdy svého prvorozeného neposlouchal. Nestaral se o Josephovu rodinu. Nezajímalo ho, že mají doma benjamínka, kolem kterého se teď všichni točili. Držel nad ním pevnou mužskou ruku, kterou tolik postrádal. Staral se o něj jako nikdo, a už jen proto ho nemohl zklamat. Nechtěl ho zklamat, a proto to musel udělat. Zabije toho králíka.
V momentě rozhodnutí sebou onen nebohý tvor začal zmítat ještě divočeji. Jako by snad nějak vytušil, že se jeho život blížil ke konci. Naposledy zabojoval a pak už mu hrdlo prořízl nabroušený nůž. Ten pohyb byl naprosto plynulý. Jistý, klidný a vyrovnaný. Bez jediného zadrhnutí. Udělal to přesně tak, jak ho to jeho přítel naučil. Chladně. Automaticky. Tak, jak později podřezával krky svým nepřátelům. Ale tehdy, když byl ještě malý kluk, králík sebou naposledy škubnul a pak povadl v jeho sevření, jak z něj život vyprchal… Když se jeho ruce prvně potřísnily krví. Tehdy se v něm něco zlomilo. Jedna jeho část odumřela a jiná se narodila. Zábrany se postupně samy ztrácely, jak bylo jeho svědomí pomalu, ale jistě, zabíjeno…
.
Probudil se. Oči měl doširoka rozevřené. Zrychleně dýchal a slyšel splašený tlukot vlastního srdce. Mžoural do tmy. Na čele mu vyrazily studené kapky potu. Mimoděk zaznamenal, že se mírně třásl. Třásl se? Třásl? Doopravdy na něj měl pouhý sen takovýto vliv? Mohl by v něm opět probudit strach? Strach, který tak dlouho nepocítil? Byl tak živý! Všechno se zdálo naprosto reálné. Vinice za pozdního léta v jeho milované vlasti. Smith s chladnýma očima a velitelským hlasem. Ubohý králík, který skonal jeho vlastní rukou. Nic z toho by jej však neděsilo tolik, jako pocity, které při tom cítil. Byly tolik vzdálené jeho nynějšímu já, že víc už to ani nemohlo být možné. A přesto se mu zdálo, jako by se na kratičký okamžik ocitl zpět v minulosti. V minulosti, na kterou nechtěl vzpomínat.
"Copak? Špatné sny?" zeptal se mužský hlas nebezpečně blízko.
Trhl sebou. Teprve teď si uvědomil, že v místnosti nebyl sám. "Noční můra," přisvědčil neochotně.
Vedle něj se ozval tlumený smích. "Dokonce i ty máš nějaké děsy," pošeptal mu sametový hlas do ucha a následně cizí prsty začaly hladově bloudit po Josephovi obnažené hrudi.
"Teď ne, Chico," řekl Joseph a znechuceně odtáhl přítelovu ruku.
"Nejmenuji se Chico," odvětil ten druhý ublíženě. "Ale to tě vlastně vůbec nezajímá, že?" pokračoval sklíčeně. "Vůbec nic tě o mně nezajímá. To proto se nesnažíš zapamatovat si ani moje jméno. Jsem ti dobrý jen na jedno. Pro tebe jsem jen děvka pro sex. Dočasné poblouznění. Hračka na odreagování -"
"Nechápeš to, Akiro," skočil mu Joseph do řeči. "Vůbec to nechápeš." Po těch slovech vstal a přešel ke komodě, o kterou se opřel. Náhle jakoby zestárnul o několik let. Vypadal unaveně a překvapivě staře. Nikdo by mu v tu chvíli nehádal něco málo přes třicet. Ani omylem.
"Máš pravdu. Vůbec to nechápu," zaznělo v odpověď.
Joseph si povzdechl. "Viděl jsem svého bratra," poznamenal spíš sám pro sebe, protože vážně netušil, proč by to Akirovi něco takového říkal. Se svým osobním životem, pravým životem, se nikomu nesvěřoval.
"To je dobře, ne?" podivil se Akira. "Proč to tedy říkáš tak sklesle?"
"Ne, není to dobře," obořil se na přítele Joseph naštvaně. Veškerý potlačovaný vztek z něj začal proudit ven. Valil se z něj, jako voda z díry v protržené nádrži. Už bylo příliš pozdě, aby ho mohl zastavit. "On žije, chápeš to? Žije! A já si celou tu dobu myslel, že … To je jedno. Hlavní je, co to teď znamená."
"A co to znamená?" vydechl Akira dychtivě. Takhle rozzuřeného Josepha ještě neviděl. Fascinovalo ho to a děsilo zároveň. Toužil po odpovědi, ale přitom se jí bál. Vzbouřily se v něm pocity, což jen postrčilo jeho uměleckou duši. Náhle ten výjev chtěl namalovat. Odpověď ztratila na důležitosti a on se snažil do mysli vrýt ten obraz rozhořčeného milence, aby jej pak mohl přenést na plátno.
"Znamená to, že jsem zklamal," pronesl Joseph do ticha. Sedl si zpět na postel a zabořil hlavu do dlaní. Co mám teď udělat? ptal se sám sebe a prsty si zajel do vlasů, jak zoufale pátral po odpovědi.
.
Uff, už se v pomalu, ale jistě začínám ztrácet. Ale stejně mě to pořád nutí čst dál, abych se dozvěděla konec. Pokud chceš čtenářům lehce zamotat hlavu a zamotat děj, úspěšně se ti to (aspoň v mém případě) daří. Gratuluji