KAPITOLA DESÁTÁ - ČAS ŽÍT

26. října 2010 v 17:08 | Awia |  Blue Eyes: Ztráta
.
"A to sis pochvaloval, jak je japonská kuchyně senzační," podotkla Viola kysele, když škrábala poslední brambory. Momentálně začínala litovat, že se kdy příteli na výpomoc v kuchyni nabídla. Proč zrovna dneska? Klidně by si dala něco obyčejného, ale to on nemohl. Byla sobota, měli čas a museli mít něco extra.
"Nechápu, co si pořád stěžuješ," obočil se na ni Leito od kuchyňské linky. "Tvoje maminka mě poprosila, abych někdy uvařil. Já vlastně jenom plním její přání. Konám tady dobrý skutek, víš? A podej mi ten zbytek brambor, ať je můžu dát vařit."
Viola vstala od stolu a tři poslední brambory, které oškrabala, vhodila do hrnce. "Kisame to stejně nebude jíst," utrousila, když se vracela zpět na své místo.
"Nevadí. Aspoň zbyde víc pro nás."
Jen nad tím němě zavrtěla hlavou. Občas si přála tu jeho bezstarostnost. Udivovalo ji, jak dokázal prostě vypnout, hodit všechny starosti za hlavu, zapomenout na hromadící se problémy a bez toho, aniž by něco přestíral, či předem nacvičoval hranou přetvářku, dokázal z vteřiny na vteřinu odsunout to špatné do pozadí a užívat si radost daného okamžiku. Jako by se nic nedělo. Jako by se jejich problémy týkaly těch naprosto obyčejných a ve skutečnosti nikterak důležitých věcí každého průměrného teenagerského páru. Najednou před nimi nestálo nic horšího, než oběd v přítomnosti uražené Kisame. Právě tato vlastnost ji na něm fascinovala. Ona to nedokázala. Nemohla se odpoutat od světa takového, jaký byl. Stačila by jen chvilka nepozornosti, aby jí unikla potřebná informace, která by pro její přežití mohla být zcela zásadní. Na druhou stranu však věděla, že se ten pozorný a galantní Leito snadno změní na člověka chladného, vypočitatelného a bezcitného. Většinu nicméně trávila s tím třetím, mnohdy ironickým, ale za to vášnivým z jeho já. Především ale záleželo na situaci, s kterým z nich bude mít tu čest.
Sklidila ze stolu a rovnou ho i utřela, aby se na něj dalo následně hned prostírat. "Chceš ještě s něčím pomoct?" zeptala se pro jistotu dřív, než si sedla.
"To je dobrý. Dál už si to ohlídám," odvětil napůl nepřítomně.
"Jak je libo," pokrčila rameny.
Posadila se ke stolu, aby na něj viděla mohla ho nerušeně pozorovat. Líbilo se jí, s jakým zápalem pracoval. Na všem si dával pečlivě záležet. Vařil s vášní a láskou sobě vlastními. Když však plnil požadavky neznámého, zahrával si na hranici zákona. Občas ji i překročil. Nikdy ho však nechytili. Dával si pozor, což jen dokazovalo, že se v tomto prostřední pohyboval delší dobu. I přes to, nebo možná právě proto, miloval obyčejné činnosti, dokázal si vychutnat kouzlo okamžiku a radovat se z maličkostí, které mu každý nový den přinášel.
Moc dobře věděla, proč k ni na návštěvy chodil tak rád. Od té doby, co ho Yuzu vzala na milost a popochopila, že tuto známost dceři nevymluví, tu vždy panovala ona pokojná rodinná atmosféra, která možná čas od času bývala narušena Kisaminými výlevy, ale jemu scházela. Jednou o rodiče přišel, avšak zde je znovu nalezl. Neznal je dlouho, ale i tak mu dali mnohem více než jeho teta, která s ním byla pokrevně spřízněna. Kdykoliv se téma hovoru stočilo k jeho rodině, viděla, jak bolestivé to pro něj bylo. Proto se mu to bála říct. Pravdu, kterou odhalila. Že jeho bratr pracuje pro společnost a nejspíše je ve Smithově jednotce. Zlomilo by ho to. Jednalo by se o další krutou ránu života. Rozhodla se jí ho ušetřit. Když už měla tu možnost, proč by ji nevyužila?

Někdo zaklepal na dveře. Zanedlouho dovnitř náhledla matčina hlava. "Potřebujete něco?"
"Ne, ne. To je dobrý. Za chvilku to bude," usmál se na ni Leito.
"Dobře. Ale kdyby něco, stačí zavolat."
"Samozřejmě," ujistil ji Leito. Jakmile se za ní zavřelo, otočil se na Violu. "Začneš chystat na stůl? Do pěti minut je to hotové."
Vstala a došla až k němu. Tázavě se na ni podíval. Rukou mu přejela po hrudi. Cítila přitom tlukot jeho srdce. Dlouze se mu zadívala do očí, načež ho krátce políbila. "Bien sûr[1]," zašeptala mu do ucha. Věděla, že se usmál.
Následně vše probíhalo jakoby dle předem připraveného scénáře. Jako první se podávala nudlová polévka. Druhý chod představovala kuřecí kapsa s překvapením a bramborem. Co Leito do masa uschoval, odmítal prozradit. U stolu se strhla vášnivá debata na toto téma. Každý něco tipoval. Dokonce i Kisame se přidala, i když své slovní vyjádření omezila na tolik, že to musel být určitě nějaký hnus. Přes všechno naléhání však z Leita nic nedostali. Viola se příliš neznepokojovala. Jen občas přispěla tím, co jí právě přišlo na mysl. Vůbec se neznepokojovala tím, že většinu času plácala samé blbosti. Stejně jako v úterý, i nyní se zdálo, jako by se šťastná rodinka sešla u oběda. Jídla rychle ubývalo a hovor se stával čím dál živějším.
"Budeme mít nějaký dezert?" zeptal se pan Yagami s nadějí v hlase. Leito ho však musel zklamat.
"Bohužel ne," řekl zkroušeně. "Ale souhlasím s Vámi, že by se nějaký pařížský dortík hodil."
Místnostní se rozezněl uvolněný smích.
"A jaké máte plány na odpoledne, děti?" zajímala se Yuzu.
Leito se tázavě otočil na Violu. "Jaké máme plány na odpoledne? Máme vůbec nějaké?"
Viola se jeho poslední otázce zasmála. Celý Leito! Radostný obličej však vystřídal obličej zkroušený. Nechtěla to probírat tady před obecenstvem, ale zdálo se, že nejspíš bude muset. Nejistě se na něj podívala. Poznal, že se něco děje. Na čele se mu objevila starostlivá vráska. Kousla se do rtu. Netušila, jak začít. "Právě o tom jsem si s tebou chtěla promluvit," přiznala nakonec, i když to nebyla tak úplně pravda. "Dneska odpoledne už něco mám."
"Vážně?" podivil se Leito. "To jsou mi novinky."
"Nejde o to, že bych ti to nechtěla říct. Dozvěděla jsem se to už ve čtvrtek, ale raději jsem s tím počkala až na dnešek, kdy se ta akce potvrdila. Nechtěla jsem zbytečně plašit, kdyby z toho nakonec nic nebylo."
"Nechtěla jsi plašit… Aha. A o co se jedná?"
"Mám schůzku," řekla prostě.
"Schůzku?"
"Teda Violo," ozvala se Kisame. "Ty máš odvahu. Klidně svýmu příteli do očí přiznáš, že máš rande s jiným…"
"Kisame!" okřikla ji matka, avšak místo pohoršení v jejím hlase zaznívalo potlačované pobavení. "Tohle se neříká." Vzala to jako pokus o vtip. Jen nad dcerou zakroutila hlavou. Viola však pochopila. Moc dobře věděla, na co její mladší sestra narážela. Doba, kdy stále ještě chodila s Toshirem, ale zároveň se scházela s Leitem, sice patřila k dávné minulosti, ale vzpomínka na ni Violu vždy trápila. Nepamatovala si, že by se kdy ke komu chovala tak nečestně. Vyčítala si to i přes to, že se z Toshira vyklubal někdo úplně jiný, kdo jí rozhodně nechtěl pomoci. A Kisame si vždycky našla chvilku, aby jí to připomněla. Nikdy Violu nepřistihla, neměla přímý důkaz, ale nepřestávala ji podezírat. Violiny reakce její domněnku jen potvrdily. Ta si teď sestru nenávistně prohlížela. Časy, kdy si od benjamínka nechávala cokoliv líbit, už vítr nenávratně odvál. Nyní zůstal boj. Válka, ve které bylo vše dovoleno.
"Jde o něco do sebeobrany," uvedla Viola věci na pravou míru, aby uklidnila jednak bujnou fantazii mladší sestry, tak Leitovo znepokojení. "Můj bývalý trenér mě požádal o pomoc. Nic víc, nic míň."
Kisame se však nedala. "Ale je to chlap!" zvolala vítězoslavně.
"Jenom napůl. Je homosexuál."
"A myslíš, že je dobré se s ním stýkat?" vložila se do hovoru Yuzu.
"Mami, teď už je jiná doba než před padesáti lety. Nemůžeme se k těmto lidem stavět zády. Nejsou nemocní." Na chvíli se zarazila. O Chrisově duševním zdraví se dalo vážně polemizovat. To však nahlas prohlašovat nehodlala. "Toho, že bych od něj chytla nějakou vysoce nakažlivou nemoc, se bát nemusíš," dodala a doufala, že to bude stačit. Yuzu byla skvělá matka, ale některé názory měla příliš zastaralé.
"Kdože to je?" zeptal se Leito.
"Chris. Nevím, jestli si ho pamatuješ, ale párkrát jsem ti o něm říkala."
Matka stále pochybovala. "Nějak se mi to nelíbí…"
"Je to Američan. Co bys chtěla?" řekla Viola, jako by to snad vše vysvětlovalo. Je to Američan. Tečka. Dál se o tom odmítala bavit. Stejně by tam šla, i kdyby jí to zakázali. Byla už téměř dospělá, tak si snad mohla dělat, co chtěla. Navíc s ním žádné prasečinky rozhodně neplánovala. Nechápala, z čeho má Yuzu takový strach.
"Chris?" vydechl Leito sotva slyšitelně, ale jeho šepot k ní stejně dolehl, neboť seděli hned vedle sebe.
"Christopher Dante. Lektor. Má na starost začátečníky," objasnila mu Viola onu záhadu. "Jo a mimochodem, věděl jsi, že má předky ve Francii? Zajímavé, jak se to tady tímhle národem hemží. Nebo je to zas jen můj dojem…? Rozhodně je to k zamyšlení, když uvážíte, že se Francie nachází na opačné straně zeměkoule," pronesla bezstarostně a napíchla jednu z posledních brambor, co jí zůstávaly na talíři. Přibližovala sousto k ústům, když se po očku podívala na Leita a zachytila jeho výraz. Ztuhla uprostřed pohybu.
Zorničky se mu rozšířily, až úplně pohltily zelenou duhovku okolo. Pleť výrazně zbledla. V jeho výrazu se zrcadlil šok, naprosté zděšení. Jako by snad stěží mohl uvěřit slovům, která právě vyslovila. Co však řekla? Co jej na jejím prohlášení tolik vyděsilo? Dokonce i jí z toho naskočila husí kůže. Nepříjemný pocit rozechvíval její nitro v neblahém očekávání.
"Děje se něco?" zeptala se, i když si vůbec nebyla jistá, zda to chce slyšet.
"Vážně tam chceš jít?" Jeho hlas byl nepřirozeně vysoký. Viděla na něm, s jakým úsilím se snažil udržet klidnou tvář.
"Neměla bych…?" vydechla s hůznou předtuchou.
"Nelíbi se mi to."
"Přesně o tom mluvím!" přidala se na jeho stranu i matka.
Viola ji vašak ignorovala. Zpříma pohlédla Leitovi do očí. Děsil ji. Zase se choval tak zvláštně. Měla nepříjemný pocit, že se něco děje. Odehrávalo se to tady a teď, přímo před jejíma očima, ale i tak to nedokázala vidět. Stále jí to unikalo. Přesto na sobě nedávala nervozitu znát a pevným hlasem pronesla: "Nemáte se čeho bát. Byl to můj učitel. Znám ho. A kdyby mi něco hrozilo, poznám to. Nechodila jsem do sebeobrany jen tak pro nic za nic. Pokud vás to uklidní, vemzu si s sebou pepřový sprej." Možná ta slova adresovala všem, určená však byla především pro Leita. Ujišťovala ho, že kdyby jí něco hrozilo, určitě by o tom věděla.
.
Na kavárnu Mia měla spoustu vzpomínek. Stejně jako na park, v jehož blízkosti se nacházela. To odpoledne procházela přesně tím místem, kde ji Akimachi napadl. Dříve při této příležitosti bývala celá napjatá, nyní se však jen vnitřně otřásla, kdy jí myslí probleskla vybledlá vzpomínka. Minula taktéž dětské prolézačky a zamířila k místu, kam se s Toshirem utíkali schovat před deštěm při jejich první schůzce. Právě při ní se mu svěřila, že je adoptovaná, a poprosila ho o pomoc s pátráním po jejích pravých rodičích. Když však do kavárny vstupovala, nezaplavila ji vlna nostalgie. Prostě toto místo brala jako každé jiné. Proč si ho tedy spojovat s přívalem nepříjemných vzpomínek, když by ji to jen rozesmutnilo?
Uvnitř panovala příjemná atmosféra. I když byl nábytek zde laděn do světlých, spíš decentních barev, interiér na návštěvníka nepůsobil chladně ani teď v zimě. Moderní tvary se na ni usmívaly ze všech stran. Pomyslnou třešničkou na dortu byly prosklené stěny, ze kterých byl náderný výhled do zasněženého parku. Skoro se zdálo, jako by stolky s křesílky stály venku, avšak všudypřítomné teplo přesvědčovalo o opaku. Při vstupu do tohoto zařízení se člověk rázem ocital v jiné dimenzi. Viola přišla přesně na čas a pobavilo ji, když zahlédla Chrise, jak už na ni čeká.
"Pokáral bych tě, že jdeš pozdě, ale to by jaksi nebyla pravda," řekl jí namísto pozdravu.
Nevinně pokrčila rameny. "Nemáš chodit zbytečně dřív, Vlasáči."
Za to oslovení se na ni ušklíbl. "Slyšel jsem, že holky na schůzky vždycky chodí dřív. Nechtěl jsem, abys čekala. A co z toho mám?"
"Parohy?" nadhodila zkusmo.
"Ty jsi zas nějaká chytrá."
"Já vím," ujistila ho naprosto vážně. "Jen mi to připadá dost vtipné. Já totiž zase slyšela, že muži chodí věčně pozdě, takže jsem přišla raději na čas, abych tady nemusela tvrdnout půl hodiny." Sladce se na něj usmála.
"Tak to mi zas něco nevyšlo. Doufám, že ti nevadí, že jsem nám během té půlhodiny koupil kávu."
"Co s tím teď nadělám? I když osobně upřednostňuju čaj."
"Vidíš! Kdybys přišla dřív..."
"Stejně by mě zajímalo," řekla zamyšleně, "co bys dělal, kdybych nepřišla."
"Vypil bych si dvě kávy a šel domů."
Ta představa ji pobavila. "Víš, že se mi o tobě dneska zdálo?" zeptala se znenadání.
"Vážně?"
"No jo. Užíval sis zrovna intimní chvilky se svým přítelem."
"Cože?!"
Teprve tón jeho hlasu způsobil, že si plně uvědomila, co právě řekla. Nevěřícně na ni zíral. Šok způsobil, že se nezmohl ani na slovo. Viola polkla naprázdno. Stálo ji spoustu námahy, aby na sobě nedala nic znát, a z jejího hlasu stále promlouvala bezstarostnost. "To byl jen vtip," mrkla na něj a nejistě se na něj usmála. S napětím čekala na jeho reakci. Dokonce se i bála podívat do budoucnosti. Tohle přece vůbec neměla vědět! V duchu si za své přeřeknutí barvitě nadávala.
Chvíli si ji ještě překvapeně prohlížel. Do jeho pohledu se pomalu vkradlo podezření. K jejímu štěstí se však nakonec hlasitě rozesmál. "Teď jsi mě dostala!" zvolal mezi hlasitým smíchem. Viola si oddechla. I tak jí neuniklo jeho předešlé napnutí, nevěřícnost, která přešla ve strach, a kapičky studeného potu, jež mu vyvstaly na čele.
Servírka jim nedlouho na to donesla kávu. Postavila před každého z nich kouřící se šálek a sjela je opovržlivým pohledem. Jak se jen opovažovali narušovat klid tohoto lokálu?! Když se však servírka otočila a oni se na sebe podívali, oba s nadzviženým obočím, vyprskli opět smíchy.
Chris se k ní spiklenecky naklonil. "Viděla jsi, jak se tváří?" zešeptal, avšak jeho hluboký hlas dolehl až k okolním stolkům, odkud je ostatní návštěvníci nenápadně pozorovali.
"Třeba závidí, že se k nám nemůže přidat," hádala Viola.
"Ta? Pochybuju, že se vůbec kdy za život usmála."
"Ne každý se rodí s úsměvem na tváři," pokrčila rameny. "Navíc je docela zvláštní nepodezírat tě ze skrytých úmyslů. Kdyby ses viděl…"
"Jasně," usykl Chris kysele. "Jsem vyhlášený pedofil a ty jsi má další nevinná oběť. Myslel jsem, že bude dobré, kdybys to věděla."
"No dovol!" ohradila se dotčeně. "Na deset snad nevypadám!"
Chris si ji kriticky měřil. Jako by snad o jejích slovech pochyboval. Viola ho zpražila pohledem. Úsměv mu na okamžik ztuhl na rtech, než ho vystřídala profesionálně klidná maska. "Promiň," řekl kajícně, i když z jeho hlasu stále zaznívalo mírné pobavení. "Měli bychom raději přejít k věci, ne? Takže…"
"Takže…?"
Nadechl se. Už se chystal něco říct, když v tom ticho u jejich stolu protrhla hlasitá hudba vyzvánějícího telefonu. Chris něco tiše zaklel a začal hledat mobil po kapsách. Viola si ho přitom neskrývaně prohlížela. Pořád z něj měla ten zvláštní pocit. Jakýsi druh znepokojení, které však nedokázala blíže identifikovat.
Tmavé, dlouhé vlasy dnes neměl stažené do obvyklého copu. Volně mu spadaly podél obličeje, ale nedodávaly mu na zženštilosti, jak by se mohlo zdát. Patřily k němu. Bez nich by to už nebyl on. Tvořily neodmyslitelnou část jeho osobnosti. Udivovala ji jejich délka a vážně by ji zajímalo, jak dlouho si je nechával růst. Nepříjemné vnitřní chvění však způsobovaly jeho oči. Vždy mírně přivřené a ocelově šedé, až přímo ledové. Viola tuto barvu na cizích tvářích nevídala často, a právě proto ji nejspíš Chrisovy studánky nepřestávaly fascinovat. Věděla, že tam, odkud pocházel, to nebyla kdovíjaká zvláštnost, a nedokázala si představit, jak na okolí musela působit její vlastní maličkost, když si s ní příroda také takto vyhrála. V Japonsku však byla voda v očích raritou.
Chris konečně vylovil telefon. S pohledem na displej se mu na čele objevila znepokojená vráska. Když však hovor přijal, jakékoliv starosti byly pryč, neboť naprosto vesele prohlásil: "Hello Phill! How are ya? You haven't called me for ages!"
Viola se na něj zvědavě podívala. Angličtina ji v první moment dosti překvapila. Že by mu volal nějaký kamarád z Ameriky? Jeho další slova její doměnku jen potvrdila.
"Really? That's great. And how's Molly? Haven't she got crazy for kids?" Chris se hlasitě zasmál. "Wait a minute," řekl do sluchátka a poté se otočil na Violu. "Omluvíš mě na chvilku? Starý přítel, dlouho jsme se neviděli…" Prosebně se na ni podíval.
Jasně. Klidně běž."
Vděčně se na ni usmál. "Jsi zlato," mrkl na ni. V další vteřině vstal od stolu a mířil ven, kde by ho při hovoru nikdo nerušil. Viola ještě zaslechla, jak do telefonu sděluje: "I'm glad you're well. What's up?" Poté už ho doprovázela jen pohledem, dokud nezmizel za rohem.
Prstem přejížděla po okraji hrníčku před sebou. Zadívala se na černou tekutinu. Se zájmem sledovala světlo, které se na ní odráželo. Během čekání na Chrise nechala myšlenky volně plynout. Aniž by si to uvědomila, náhle se vrátila časem zpět, do doby, co si tak nerada připomínala. Vzpomínky, které si s tímto místem nechtěla spojovat, převzaly kontrolu nad její myslí a ona si vážně připadala, jako by tam znovu byla. Ustaraný Toshiro seděl naproti ní. Myslel si, že jí něco udělal. Že byla smutná kvůli němu. Ale tak to přitom vůbec nebylo. Jak to vlastně bylo?
.
"To s tebou nemá nic společného."
Pocítila, jak zrudla. Raději se zadívala kamsi do stolu.
"Vážně ne? Proto mně to tak připadá."
"Vážně ne."
Znovu se k ní naklonil. "Tak co se teda děje?"
Byla zmatená. Svěřit se mu - neříct mu to. Jak volit? Co teď? Viděla na něm, jak jej to znepokojuje. Poznala na něm i to, že jí zcela nevěří. Stále si myslel, že se to týká jeho. Musela mu něco říct, vyvést jej z toho omylu, ale nenacházela správná slova. Nemohla se mu přece jen tak svěřit. Nebo snad mohla? Když se nad tím tak zamyslela, Toshiro byl tou ideální osobou, které to mohla říci. Ne, že by její tajemství uchoval, ale byl přeci synem policisty. Kdo ji by jí mohlo lépe pomoci? On přece musel vědět, jak se v takovýchto případech provádí pátrání. Ale... ne, nebude jej do toho zatahovat. Již se tak jednou rozhodla.
"Dnešek byl fajn," začala pomalu. Důkladně volila jednotlivá slova, aby náhodou neřekla něco, co nechtěla. "Jsem ráda, že jsme se tu sešli. Přišla jsem na jiné myšlenky, pobavila se, zasmála… něco nového naučila. I když to asi nebude zas tak horké," prohodila ironicky. "Pomohl jsi mi a já si toho vážím. Moje skleslá nálada s tím nemá vůbec nic společného. To se váže ještě k věcem ze včerejška…"
"Copak se ti ta oslava nelíbila? Měl jsem za to, že jsi se tam bavila," skočil jí do řeči.
"Nemluvím o oslavě. Tak byla super. Ale pak večer … ale nic."
"Co večer?" nenechal se jen tak odbýt.
"Dozvěděla jsem se něco, co jsem vědět nechtěla," hlesla nakonec.
"A to něco ti teď dělá starosti."
Přikývla.
Na Toshirovi bylo vidět, jak mu to v hlavě přímo šrotuje. Byl rozhodnutý to vyřešit, přijít na to, odhalit to tajemství. Pořád jí ještě nevěřil, že to s ním nemá co do činění.
"Jsem adoptovaná," vyletělo z ní náhle dřív, než to stačila zarazit. Nemohla uvěřit, že to právě vyslovila nahlas.
"Věděl jsem to," uniklo mu sotva slyšitelně.
.
"Posloucháš mě vůbec?" dolehl k ní Chrisův rozhořčený hlas a vytrhl ji tak ze zamyšlení. Toshirova poslední věta jí stále zněla v uších. Tenkrát si myslela, že se přeslechla. Nevěnovala jí žádnou pozornost. Kdyby jen byla pozornější. Kdyby uposlechla ten slabý záchvěv strachu. Kdyby - chyby. "Violo, vstávej!" houkl na ni Chris. Překvapeně zamrkala. Odtrhla oči od temné tekutiny a otočila se za hlasem. Seděl zpět na svém místě a pobaveně si ji měřil. "Už?"
Mírně se začervenala. "Promiň, zamyslela jsem se."
"V pohodě," usmál se na ni.
"Kdo ti volal?" změnila raději téma hovoru.
"Phill. Starý přítel. Kamarád ze Seattlu."
"Ty jsi ze Seattlu?"
"Ne," vyvedl ji z omylu, "ale jednu dobu jsem tam žil."
"Aha…"
"Ale to teď nechme být," mávl nad tím rukou. "Zpátky k mé předešlé otázce. Máš v pondělí čas?"
"V pondělí?" podivila se. "Já myslela, že jsi učil středy…"
Chris se usmál. "To už je dávná minulost. Teď mívám mládež v pondělky. Na středu se přesunuly večerní kurzy pro dospělé. Proč? V pondělí by ti to nevyhovovalo?"
"Ne, právě naopak. Na středu už něco mám. Ale tohle pondělí… Nevím, jestli to půjde."
"Proč ne?"
"V pátek budou přijímačky a mámě by se moc nelíbilo, kdybych trajdala někde po venku místo toho, abych se poctivě učila." Jak to řekla, uvědomila si onu škokující skutečnost. Únor je tady. V pátek dělá přijímačky. První kolo. Předtím se jí to zdálo tak vzdálené a najednou bylo soudné datum tady. Už příští týden ji to čekalo.
"A další pondělí?"
"Jo, to by šlo…" odpověděla duchem napůl úplně někde jinde.
"Ale nezapomeň na to, ano?"
Právě jí připomněl její matku, když k ní takto promlouvala. To však byla Viola malá desetiletá holčička. Nyní už byla téměř dvakrát tak starší. Otráveně se na něj podívala.
"Já jen … nevypadalas, že bys mě poslouchala…" bránil se Chris okamžitě.
"Pondělí, 10. února.V kolik hodin začínáte?" vyvedla ho z omylu.
"Kdy se ti to bude hodit? Můžu se domluvit a hodinu posuneme. Normálně jsme tam od dvou."
"Aha. To bych nestíhala. Tak se pak ozvi. A teď zpátky k tomu Seattlu…"
.
Povídali si něco přes hodinu. Viola se na něj za ten krátký čas dozvěděla spoustu věcí. Snažila se hovor udržet u něj a jeho rodiny, ale i tak na sebe musela pár věcí prozradit. Nepůsobilo by to dobře, kdyby se jen ptala. S překvapením zjistila, kolik toho mají společného. V jeho společnosti jí bylo dobře a bavila se, i tak by s ním však nic nezačínala. Nešlo tu o věkový rozdíl ani o fakt, že ho ženy nepřitahovaly, jak nedopatřením zjistila, ale nepřitahoval ji. Připadala si s ním jako se starším bratrem. Nic víc. Jejich schůzka se pomalu chýlila ke konci, neboť před půl hodinou poslala Leitovi zprávu a nyní jen čekala na příhodný okamžik, kdy se zvednout a jít mu naproti. Ke všemu se opět nebezpečně stáčeli k ní a k jejímu životu, o kterém toho nikdy moc nenamluvila. Nerada se svěřovala člověku, kterého znala krátce, i když jí byl sympatický. Právě z Chrisových hodin sebeobrany si pamatovala, že každý může být potenciální nepřítel.
"Takže budeš doktorka?" zeptal se jí poté, co mu prozradila, na jaký obor se chystá jít.
"Možná," připustila zamyšleně. "Já vlastně ještě ani nevím."
"Stejně nechápu, jak se na něco takovýho můžeš hlásit. Biologie? Fuj!" Při té představě se mírně otřásl. "Škola mě vlastně nikdy moc nebrala."
"No, je vidět, že se dokážeš obejít i bez ní," podotkla pobaveně.
"Ale máš můj obdiv, to je pravda. Jak tohle může někdo studovat…" Nevěřícně nad tím zavrtěl hlavou.
"Náhodou! Víš kolik zajímavých věcí se tam dozvíš?" Když si všimla jeho sarkastického úšklebku, pokračovala: "Naučíš se, jak tvé tělo funguje, budeš ho znát do nejmenších detailů. Pochopíš všechny procesy, které lidský život provází. Vlastně se dozvíš, jak vést správnou životosprávu a," zvýšila hlas a uděla dramatickou pauzu, "taky dostaneš lehký návod na dokonalou vraždu."
Chris překvapeně zamrkal. "Teda holka, ty se nezdáš," přiznal po chvíli.
Věnovala mu jeden ze svých nejlíbeznějších úsměvů. "Všechno se dá zneužít."
V očích se mu zvláštně zablesklo. Po tváři se mu rozlil pobavený úsměv. Nebo snad ne? Proč si ji tedy tak zamyšleně prohlížel? Probodával ji pohledem. Dva ledové krystalky na ni shlížely způsobem, jaký v nich ještě neviděla. Zažehl v nich oheň, který však nehřál, ale spaloval svou mrazivou sílou. Sílou, která zde nepřišla tvořit, ale ničit vše, co jí přišlo do cesty. A zničila by i ji, kdyby se proti ní postavila.
Viole přejel mráz po zádech. "Asi bych už měla jít," řekla a s omluvným úsměvem se zvedala ze židle. Rychle zkontrolovala čas, a i když bylo ještě brzy, neměla potřebu tu s Chrisem dále zůstávat. Nechápala to. Z jeho strany neviděla žádné nebezpečí, ale jakkoli jí předtím byla jeho společnost příjemná, nyní pociťovala touhu utéci.
"Už?" vyhrkl překvapeně. "A to se to právě začínalo rozjíždět…" zaprotestoval si pro sebe.
"To víš, v nejlepším se má přestat," mrkla na něj Viola, když se soukala do kabátku, ve kterém přišla. "Přítel už na mě navíc určitě čeká," dodala lepší důvod ke svému odchodu.
"Tak to se máš," utrousil kysele, protože jeho přítel na něj rozhodně nečekal.
"Co je to za postoj?!" okřikla ho Viola. "No tak, Vlasáči, hlavu vzhůru! Pokud tě už tvůj protějšek nebaví, najdi si někoho jiného!" Ten jeho pohled za to rozhodně stál. I tak se vyvarovala slova "přítelkyně". Doufala, že si toho nevšiml.
"Ha, ha," odvětil kysele.
Jen se na něj ušklíbla. "Tak pak dej vědět, v kolik hodin se mám dostavit," houkla na něj ještě a v dalším momentě pádila pryč. Atmosféra se mezi nimi sice uvolnila, ale opět dostala pocit, že řekla něco, co neměla. Když ji však chladný vzduch pohladil na tváři a ona k sobě kabát pevněji přivinula, začala pochybovat, zda se jí to s podivným pohledem jen nezdálo.
Vydala se Leitovi naproti. Jen odhadovala, že by mohl jít touto cestou, a proto ji velice potěšilo, když zjistila, že se nespletla. Široce se na něj usmívala. Nejprve si jí vůbec nešímal, kráčel se sklopenou hlavou a pohledem směrovaným k zemi, jelikož se tak chránil před dotěrným větrem. Taktéž se již připozdívalo. Světla pozvola ubývalo a ve městě se začaly rozsvěcovat první lampy. Po chvíli nicméně vzhlédl a zaraženě zůstal stát, když si uvědomil, kdo se to k němu rychle přiližoval. Zastavila se až těsně před ním.
"Violo…?" vydechl tázavě.
"Copak?" zeptala se, jako by si nebyla vědoma ničeho podivného. Nevině se na něj culila.
"Co tady děláš?"
"Přišla jsem ti naproti," řekla popravdě. Když si ji pořád nedůvěřivě prohlížel, povzdechla si. Copak na všechno potřeboval nějaký důvod? "Chyběls mi. Už jsem to bez tebe nemohla vydržet."
Jeho pohled konečně pookřál. "Vážně?"
Natáhla se k němu, aby ho políbila. V ten moment k ní naprosto nečekaně zavítala vize. Chris. Šel za Violou. Možná jí chtěl něco říci, protože přidal do kroku, když zmizela za rohem. Jakmile však zahnul do této ulice, zarazil se. Viděl mladou líbající se dvojici. Překvapeně na ně zíral. Nechopen slova, neschopen pohybu. Pohledem je poté doprovázel, dokud mu nezmizeli z očí. Pak vize skončila.
"Děje se něco?" zeptal se Leito a mírně se zamračil.
"Ne."
Usmála se. Dřív, než stačil cokoliv namítnout, vpila se do něho svými rty. Dělala to s vědomím, že se Chris dívá. Vždyť mu říkala, že má přítele. Alespoň je nebude obtěžovat. A s tou myšlenkou se zavěsila do Leita, když společně odcházeli. Kdyby však věděla, co všechno za Chrisovou zaražeností stojí, rozhodně by si tak bezstarostně nepřipadala.
Chris vyšel z lokálu a přemýšlel nad uplynulým odpolednem. Šlo to dobře. Nečekal, že se spolu tak rychle dohodnou. Asi se v ní vážně spletl. Pamatoval si ji jako malou ustrašenou holku. Teď jí rozhodně nebyla. Nebála se ho. Provokovala. Dokonce s ním i flirtovala. Lichotilo mu to, i když neměl zájem. Jen pracovní telefonát mu klidnou atmosféru na okamžik zkazil. Naštěstí se nejednalo o nic vážného. Když si pak všimnul, že Viola kráčí pár metrů před ním a navíc zahýbá do stejné ulice, kam měl namířeno i on, přidal do kroku.
Úsměv mu pohrával na tváři. Chtě nechtě si musel představovat nadcházející rozhovor. Už viděl, jak bude překvapená. Místo toho však překvapením strnul on. Nebyla sama. Stála tam s klukem v těsném objetí při jednom vášnivém polibku. No ano, zmiňovala se přece, že má přítele. Jak že se jmenoval? Leilo? Nepamatoval si. Tenkrát mu to nepřipadalo důležité, ale něco ho na tom zarazilo. Za boha si nemohl vzpomenout co.
Za moment polibek ukončili. Viola stála ke Chrisovi zády, takže když se od sebe odtáhli, viděl jejímu příteli jasně do obličeje. Něco jí říkal, ale i když Chris uměl odezíral ze rtů, na jeho ústa se v ten moment nesoustředil. Na chlapci jej v ten moment zaráželo něco jiného. Ta tvář, ten výraz, mimika! Úplně jako… Ne, to přece nemohlo být! A pak mu to došlo. Zelené oči, havraní vlasy, Leito, Francouz. Jeho svět byl otřesen. Základy se začínaly bortit. Nemohl být naživu. Nebo snad ano? Protože v tom případě by to znamenalo problém. Velký problém.
.
.

[1] Jistě. (fr)
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Kitty | Web | 26. října 2010 v 19:35 | Reagovat

Zajímavé. Jak se všechny ty úryvky (je to Američan) a nakousávky (jak to říct jinak) začínají vkrádat do kapitol... Úplně jako puzzle. Akorát mi nedochází, že Viola netuší, kdo je Chris...

2 Awia | Web | 26. října 2010 v 20:02 | Reagovat

[1]: Kitty: Netuší. Doufám, že to tam pak nezapomenu někde vysvětlit, ale ona ho vlastně jako Josepha viděla jen jednou - se Smithem a tam je napsané, že měl na hlavě šátek a tmavé brýle. Ona si ty dva prostě nebude spojovat. Nevidí to. A když já píšu o Josephovi a o Chrisovi, tak je to jeden a ten samý, ale pro ni je to v tom snu pořád jen Chris... Blbě se to popisuje. Ale ona na to přijde. Neboj.

3 Lomeril | Web | 26. října 2010 v 20:06 | Reagovat

Nebyla tady ta poslední vize už jednou?
Btw potěšilo mě, že Violka jde na biologii. Budou z nás kolegyně :-)
V povídce se toho popravdě zatím moc neděje, ale štve mě, že víme, kam to neodvratně míří.

4 Awia | Web | 26. října 2010 v 20:30 | Reagovat

[3]: Lomeril: Ano, byla. Některé části vznikly před kapitolou samotnou. Takže asi proto.
:-D No jo. Pro mě to ale zas taková výhra není. Na bilogii jsem nikdy nebyla. Ale tak ... to teď není důležité. Znepokojovat by mě to mělo až ve třetím díle. Tam by se mi jisté informace velice hodily.
V prvních deseti kapitolách jsem chtěla především shrnout děj první knihy. Taktéž nastínit jakousi hlavní zápletku. A neboj, snad se to (časem) rozjede. Celkově je ale tento díl méně dějový. Nejde tam ani tak o situace, jako spíš o rozhovory, nalezené informace. Nějaká akce ale snad bude. Mohla bych nějak zapojit Toshira. Problém je v tom, že tu není žádný druhý Akimachi.
No, ale za to si jako můžete sami! Když jste si to všechno tak krásně uhodli, tak co s tím mám dělat?

5 Lomeril | Web | 26. října 2010 v 22:57 | Reagovat

Tak pokud budeš potřebovat informace o biologii, klidně se ozvi, poradím. A uhodnout to nebylo zas tak těžké ;-)

6 Awia | Web | 29. října 2010 v 15:21 | Reagovat

[5]: Lomeril: Abys později nelitovala, že ses k něčemu takovému nabídla, děvče. :-D Ale dobrá, beru na vědomí. Hm, zvlášť s mou neschopností udržet tajemství, že ...

7 evi | Web | 3. listopadu 2010 v 16:23 | Reagovat

Jej jak já se těším na to, až se jednou Chris a Leito setkají tváří v tvář!Teď musím rychle na další kapitolu, protože u té zmínky na začátku o japonské kuchyni jsem dostala chuť na sushi a už asi dvacet minut tady polykám sliny:D Po dočtení další kapitoly s tím asi budu muset něco udělat:-D

Nový komentář

Vezměte na vědomí, že diskuse je moderována. Než se nový komentář začne zobrazovat, musí jej nejdříve schválit autor blogu.

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.