24. října 2010 v 14:15 | Awia
|
Tento školní rok čeká studenty čtvrtých ročníků nová zkouška dospělosti. Státní maturity, s kterými se strašilo už kolik let, jsou konečně tady. Je to ale doopravdy výhra? Vážně dokáží splnit účel svého vzniku? Kolik škody dokáže udělat dobrý nápad, když je použit nepřipravený a nedomyšlený ve špatnou chvíli? Bez ohledu na to, jak dlouho se tato myšlenka ve školství vyskytuje, nemáte náhodou taktéž ten dojem, že je to všechno až příliš brzy?
.
Státní maturity. Nápad, který se ve školství nevyskytuje jen poslední dva roky, kdy se kvůli nim studenti bouřili, ale přetřásá se již několik let. Ještě dnes si pamatuji, jak nám paní třídní profesorka v prvním ročníku říkala, že jimi ministerstvo školství hrozí, ale stejně si myslí, že z toho nakonec nic nebude. A jak to dopadlo? Právě novými maturitami máme letos zakončit své čtyřleté studium na středních školách, což je ostatně docela úsměvné, jelikož mi v hlavě utkvěla další věta naší třídní profesorky, kdy nám oznámila, že jelikož se ministerstvo ohledně státních maturit ještě nevyjádřilo a pro náš ročník je nepotvrdilo, budeme se tedy připravovat na model maturity staré. Tak jsme se tedy připravovali do konce třetího ročníku, aby nám až do začátku školního roku nebyl nikdo schopen říci, zda tedy státní maturity budou či nikoliv. Snad proto, že je tento ročník nějak prokletý a smůlu si vybral i v deváté třídě, kdy mohl podávat přihlášku jen na jednu střední školu, byl bez optání vybrán za pokusného králíka podruhé, aby ukázal, jak se státní maturity (ne)osvědčí v praxi.
Neříkám, že je to špatný nápad. Vždyť i naši rodičové maturovali podobným způsobem. Tedy kromě toho, že jim testy nepřipravovala firma CERMAT a výsledky nevyhodnocoval počítač. Myšlenka, že by maturitní zkouška byla schopná objektivně posoudit množství znalostí studenta a dokonce by nahradila přijímací zkoušky na vysoké školy, není až tak scestná. Vždyť v některých státech tento systém s klidem funguje. Tak kde je tedy problém u nás? Proč se v našem státě dělá kolem státní maturity takový humbuk? Velkou roli hraje nepřipravenost a vlastně taktéž do jisté míry jakási nedomyšlenost celého tohoto systému. Proč jsme se na nový typ zkoušky nemohli připravovat již od prvního ročníku? Jak to, že jsme do zkušebních maturit vůbec netušili, co nás čeká? Proč nám učitelé nebyli schopni podat jakékoliv informace? Čím jsme si vůbec tento trest vysloužili?
Stále více ve mně taktéž narůstá pocit, že jsme si jako stát před časem od Evropské Unie půjčili na tento projekt peníze, ty utratili na něco jiného, a když jsme náhle zjistili, že nám tak trošku zatéká do bot a blíží se termín, do kterého jsme státní maturity měli zavést, abychom nemuseli platit pokutu, popřípadě vypůjčené peníze vracet. Jak ale vrátit to, co už dávno nemáme? Tak se tedy narychlo vymyslelo něco, aby se neřeklo. Koho zajímá, že v podstatě nikdo nemá pořádné informace? Co na tom, že jsme si nyní vyzkoušeli systém, aby se případné chyby mohly do dubna vychytat? Poslanci v poslanecké sněmovně přece nematurují. Ti mají své zahřáté místo pevně dané, stejně jako tučné platy a zajištěnou budoucnost. To samé by se mohlo říci o pánech z ministerstva, stejně jako o autorech zkoušek, kteří o tom, jak to vlastně na školách chodí, už dávno nemají nejmenší tušení. Jinak si vážně nedovedu představit, jak něco takového mohlo vzniknout.
Aby nedošlo k nějakým mylným dojmům, pokusím se postihnout jak nedostatky, tak dobré poselství, které v sobě tato zkouška v některých ohledech nese. Není to pouze o negativech. Vždyť se ve státní maturitě skrývá mnoho skvělých myšlenek, které by doopravdy stály za zvážení, ale jsou špatně podané a jejich poselství stojí ve stínu již zmiňovaných nepřipravenosti a nedomyšlenosti. Nejsem vyhraněným odpůrcem této myšlenky, ale dva metry do vzduchu taktéž neskáču, hlavně proto, že se mě letošní zkoušky více než týkají. Nic není dokonalé a státní maturity mají do dokonalosti doopravdy daleko.
Předminulý týden jsme si všichni vyzkoušeli, jak by tato maturita měla vypadat. Byla to novinka jak pro nás studenty, tak pro učitele. Jelikož jsme si na naší škole museli dát úroveň vyšší (jsme přeci prestižní gymnázium, které něco takového s lehkostí zvládne), nemohu posuzovat obtížnost lehčí varianty, i když jsem slyšela, že otázky v této verzi jsou primitivní až přímo stupidní, kdežto druhá úroveň je vysoce nadsazená. Už následující den se nás učitelé ptali na naše pocity. Bylo nám řečeno, abychom o tom mluvili, nenechávali si to pro sebe. Ale komu to máme říci? Rodičům, kteří se o tom pobaví v práci, s kolegy zhodnotí, jací jsme chudáčci, ale tím to končí? Neměli bychom to spíše říkat učitelům, kteří by to posílali dál? Co tedy dělat, když nám i ti řeknou, že jsou v tomto ohledu malí páni? To snad máme psát na ministerstvo? Ale kdo zaručí, že si naši zprávu přečtou? Kdo zaručí, že ji budou brát vážně? Kdo zaručí, že budeme vyslyšeni? Odpověď si dokáže představit snad každý. Nikdo.
Nová zkouška s sebou přináší spoustu nesmyslností. Tak jsme kupříkladu v jeden den psali didaktický test z jazyka českého, následovala slohová práce a končili jsme, dle mého názoru naprosto nesmyslně a neefektivně, esejí v angličtině, kdy už měla většina studentů všeho tak akorát dost a vážně neměla náladu na vymýšlení kdejakých prací, navíc v cizím jazyce. O tom však později. Celkově mi průběh zkoušky připadal jako nějaký nepovedený tyátr. Zvláště administrační část byla více než úsměvná, kdy jste si říkali, zda se máte smát nebo začít hystericky brečet. Kontrolování občanských průkazů a čísel prací, aby nám souhlasili se zadáním, upozornění, že nesmíme používat žádné pomůcky, jako by nám snad taháky mohli pomoci, odkládání tašek před tabuli, na stole jen pracovní listy, občanský průkaz a psací potřeby. Podepisování papírů, že jste se zkoušky doopravdy zúčastnili, zpětně překontrolování a přepočítávání. Jedno ujištění za druhým a do toho navíc pokyny jako pětiletému dítěti. No nepřipadalo by vám to vtipné? Tak takovéto pocity měla z této procedury moje osoba.
Taktéž mě velmi pobavilo, že během zkoušky nesmíme opustit místnost a to ani v případě nevolnosti či potřebě na záchod. Když už jednou ze třídy odejdete, nemůžete se vrátit zpět. A když doopravdy musíte? Tak už vám pak nezbývá nic jiného, než si vše zopakovat na druhý pokus v září. Toto pravidlo, či jak bych to měla nazvat, platilo i v případě didaktického testu z angličtiny, který se skládal ze dvou částí - didaktického testu a poslechu. Mezi těmito částmi byla jakási pauza, aby si studenti oddychli. To jste ale nesměli jíst, pít a opustit místnost. Korunu tomu všemu nasadilo opětovné kontrolování občanských průkazů. Jako kdybychom se za tu dobu nějak záhadně vypařili. Vždyť jsme z té třídy nesměli odejít, tak nač to? K neopouštění místnosti ještě nutno podotknout, že právě ve stresových situacích, jakými maturitní zkouška bezesporu je, se člověk přirozeně více potí, tělo vylučuje více tekutin a tím pádem daný jedinec potřebuje častěji na záchod.
Co mi u samostatných testů velmi vadilo byla jen jakási vzdálená spojitost s daným předmětem. Nešlo ani tak o znalost českého jazyka, jako spíše o logiku a různé dedukce na základě textu. Otázky, které se poté zabývaly nějakým tématem z češtiny ať už šlo o gramatiku, literární teorii nebo literární historii, byly občas až příliš specifické a i náš profesor jen podiveně zakroutil hlavou, když se dozvěděl, jaké otázky se v testech objevovaly. Celkově se v testu objevovala cvičení až primitivně lehká s velmi náročnými otázkami, kdy jste měli kupříkladu řadit úryvky básnických děl od nejstaršího po nejnovější (samozřejmě bez udání autora), velmi sporný pak byla otázka, kde byl u textu obrázek, kde jsme se se spolužáky shodli, že mohly být možné všechny nabízené odpovědi.
Jediné, co mne doopravdy potěšilo, byly slohové práce, u nichž jsem se obávala dvou až tří zadaných témat a piš i co nevíš. Témat bylo deset, každé z nich mělo přiřazený jiný žánr. Ke každému z nich se dalo něco napsat, občas však byl nešťastně zvolen žánr, kdy se měl psát kupříkladu o stavu žen v Arábii článek do časopisu. Téma je dobré, ale pokud o něm nemáte informace, stěží jej správně zpracujete. Pochybuji, že by v tomto případě stačilo vyjádření vlastního názoru. Pro některé byl poněkud problematický limit minimálního počtu slov, s nímž by však dle mého názoru neměl být problém, pokud píšete o tématu, ke kterému máte co říci. Dobrý byl taktéž čas na přípravu. Co mi však chybělo, byly nějaké papíry na přípravu.
Tak, jak byla docela slušně připravená slohová práce v jazyce českém, nebyla promyšlena ta v jazyce anglickém. Zde mi hodnotící úroveň přišla doopravdy nadsazená. Je jisté, že zadají počet slov. Taktéž je snad pochopitelné, že se při jakémkoliv textu musí zachovávat odstavce, čtené slovo by mělo být jednolité, aby se nepřeskakovalo v tématech a taktéž nesmí chybět nadpis. To není o jazyku, nýbrž o úrovni logického uvažování každého z nás. Nicméně mi vadilo, že nám nebyl dopřán čas na přípravu a neobdrželi jsme nic pro práci nanečisto. Ano, mohli jsme používat slovníky, ale v tomto případě bych slovník i oželela, jen abych dostala čas, kdy si srovnám myšlenky a vymyslím a někde zapíšu kostru toho, o čem chci psát. A to nezmiňuji to, že jsme za stejný časový limit jako u obyčejné slohové práce, měli stihnout texty dva. Při koncipování museli tvůrci používat snad všechno, jen ne mozek.
Didaktický test bych zhodnotila podobně jako ten v českém jazyce. Nešlo ani tak o znalost gramatiky, jako o porozumění textu, z něhož jste měli docházet k jistým závěrům. Pokud si správně pamatuji, gramatická cvičení byla jen dvě a to na samotném závěru testu. Mnozí spolužáci si poté stěžovali, že textům plně nerozuměli, jelikož se tam vyskytovala slovní zásoba, kterou neznali. V tomto ohledu s nimi však nemohu být zajedno, jelikož jim muselo být jasné, že neporozumí všemu do puntíku. Poslech mi nepřišel až tak obtížný, navíc, když nahrávky pouštěli dvakrát a byly mezi nimi pauzy na zapisování do záznamových archů.
Ústní zkoušky se pro jistotu nezkoušely vůbec, čemuž se však nijak nedivím, neboť by to z časového vytížení nemohlo být možné. Mnoho informací o nich samotných nemáme a proto se o nich budu zmiňovat jen krátce. Líbí se mi myšlenka, že by ústní zkouška z českého jazyka měla vycházet ze studentovy četby. Byly nám taktéž předvedeny ukázky pracovních listů a pokud jste to dílo doopravdy četli, neměli byste mít strach, že byste zkoušku neudělali. Na čtverku to musí projít každý, jelikož k dané knize vždy něco řeknete (pokud se ovšem vaše sdělení neomezí jen na oznámení, že jste knihu četli a tím končíte). Rozporuplné názory mám však opět a znovu u jazyka, kdy si hlavu neví ani samotní profesoři. Zkouška má příliš mnoho částí, každá je na jiné téma a pokud člověk nemá možnost se pořádně rozmluvit, pravou úroveň jeho jazyka nepoznáte. Pár vět na dané téma se nazpaměť dokáže naučit každý, ale to ještě neznamená, že jazykem umíte mluvit.
Sečteno a podtrženo se mi zamlouvá hlavní myšlenka státních maturit, forma by taktéž nebyla nejhorší, ale stále ve mně přetrvává dojem, že výsledky z tohoto testu nejsou objektivní. Nemohu posuzovat obtížnost matematiky, kterou jsem netestovala, ale slyšela jsem na ni názory rozporuplnější než na jednotlivé jazyky, které nepokládám za připravené.
Tím však problémy spojené s novou maturitou zdaleka nekončí. Zkoušky jsou rozloženy na velmi dlouho a nejsem příliš nadšená z představy, až budeme v průběhu maturity děla přijímačky na vysoké školy. Navíc, když se výsledky maturit dozvíme snad ještě po výsledcích z vysokých. Už vidím jásajícího studenta přijatého na přírodovědeckou fakultu, jak bude nadšený, až se v červnu dozví, že maturitu neudělal. Tak mi řekněte, kdy poté bude skládat opravné zkoušky? Celý měsíc od září do října? Vždyť už jen první kolo s má táhnout necelé tři měsíce! Navíc taktéž nikdo neví, co s úrovněmi. Pokud se však postoj vysokých škol nezměnil, stále ještě platí, že k výsledkům státní maturity nepřihlížejí, tudíž je cílem každého studenta projít a maturitu udělat, přičemž nezáleží za kolik.
Co říci závěrem? Stále jsem plná rozporuplných pocitů a dokud nevím výsledky, netroufám si naplno říci, zda s novými maturitami souhlasím. V samotném textu jsem se snažila vyjádřit svůj názor na to, co se mi na státní maturitě líbí a nelíbí. Uvidíme, jak se mi to bude zamlouvat, až budu maturovat "naostro". Pokud byste rádi k novým maturitám sehnali nějaké informace, k dostání jsou na portálu
http://novamaturita.cz/. Teď už mi nezbývá nic jiného, než všem čtvrtým ročníkům popřát hodně zdaru, aby tu novou maturitu zvládli, a obrátit se na vás, čtenáře, kteří byli tak vytrvalí a došli až na konec tohoto sáhodlouhého článku, s otázkou, co si o nových státních maturitách myslíte vy. A pokud ještě nematurujete, nebo jste již odmaturovali a máte k tomto tématu, co říci, nebojte se a napište. Ráda si poslechnu i cizí názor.
Když slyším o tomhle veleslavném projektu, obrací se mi kudla v kapse. Měli na to deset let, tak upřímně nechápu, jak je možné, že to stále neni domyšlené, a i přesto tuhle vymeženost pouští do světa. Jak sama řikáš, pár dobrých myšlenek to má, funguje to i jinde ve světě, ale u nás podle všeho asi chvíli potrvá, než se to zaběhne.
A k tomu, že testy byly lehké. Někdo pravil, a já s tim souhlasím, že to tak udělali naschvál, aby to o pár let později mohli ztížit a tvrdit, že jsme si ty státní maturity nadšeně odsouhlasili.