Říjen 2010

Vzduchoprázdno

31. října 2010 v 14:37 | Awia |  Výlevárna pocitů, kdy obyčejná slova nestačí...
Do tikotu hodin tlukot srdce se ozývá
- klidný a plačtivý nářek jedné existence,
tu ponurou bolest v sobě jindy neskrývá
a nekřičí, nekřičí z plna hrdla na ty, kdo přišli,
by z té větve uschnuté,sundali oběšence.
.
Mé srdce netouží po záchraně,
i když jako tonoucí se v divoké řece o pomoc volá.
V zoufalství a zlově křičí na ně,
aby odtáhli daleko do nejvzdálenějšího koutu slova a nevraceli se,
dokud žal svá slova neodvolá.
.
Stojím sama samotinká na pokraji hluboké propasti
a ptám se:
vydál-li své tělo v náruč věčnosti,
komu budu chyběť? Vzpomene si někdo?
Když uspěch a štěstí dnes
pomíjivé patří kráse.
.
Přetvářka vládne světu, za pravdu se převlékla podmanivá lež,
která ti do ucha našeptává slova líbezná
a říká ti: Běž,
běž do mé náruči, kde každého pohlezaní čeká,
ale po něm rána nasleduje.
Ta, co s líbezností nic společného nemá.
.
Chtěl sis hrát? Tady ji máš
- pravdu, která tě bije do očí:
že každému vše, co máš rozdáváš?
Co na tom, když po smrti po tobě ani pes neštěkne?
Akorát náhrobek tvůj, květinami obrostlý,
s náramnou radostí pomočí.
.
Připadám si jako v nějakém vzduchoprázdnu:
jsem tu, ale přece mi tu něco nesedí.
Jako by se mě okolní věci dotknout nemohly a já vadnu,
pomalu umírám plná pocitů, které nidko neopětuje. Křičím,
lidé kolem mne však nevědí,
.
že kamenná tvář jen maska je,
jež vysvěla jsem v domění, že mne ochrání,
ale nakonec jen okolí varuje:
zde ledobá bytost se nachází, nestojí o tvé pocity a vyznání,
jen všechny do jednoho je od sebe odhání.

KAPITOLA JEDENÁCTÁ - AŽ KE HVĚZDÁM

28. října 2010 v 11:19 | Awia |  Blue Eyes: Ztráta
Štěstí je dáma nanejvýš vrtkavá. Když už si myslíte, že je vše v pořádku, že vás nic nemůže překvapit, najednou se něco zvrtne a vy z nebeských výšin padáte na pekelné dno. Milují se. Je tu něco, co je sbližije - společné zážitky, příběh, ale zároveň mezi nimi stojí propast, která se každým dnem prohubuje. Problémy však nezmizí, když předstírají, že ždné nejsou. Jen vyčkávají v pozadí na svůj okamžik, aby opět vypluly z hlubin na povrch a ukázaly se ve vší své ošklivosti.
.
<< předchozí kapitola | následující kapitola >>
.
"Vážně je všechno v pořádku?" zeptal se po jejich nekonečně dlouhém polibku, kdy se vpíjeli jeden do druhého a navzájem se ochutnávali.
Viola na něj upřela otrávený pohled. Copak s tím nemohl přestat? Vždyť moc dobře věděl, že jí tyto otázky vadí. Několikrát mu to už říkala. Tak proč to stále nedokázal pochopit? Nebyla už malá holka. Uměla se o sebe postarat a byla dost chytrá na to, aby neudělala nějakou pitomost, díky které by dobrovolně nakráčela do jámy lvové. Minimálně třikrát se ujišťovala, že jí nic nehrozí. Navíc netušila, co by jí Chris mohl udělat. Vždyť byl neškodný! Jak si tedy měla vysvětlit, že s tím Leito zase začínal?
Pochopil. "Promiň," zašeptal a aby si ji usmířil, věnoval jí jeden letmý polibek. Když se jejich tváře oddálily, znepokojení se z té jeho vytratilo a ústa se mu roztáhla do širokého úsměvu. Už zase to byl on. Její pozorný a něžný přítel, i když ji občas štval svými kritickými poznámkami a děsil těmi temnějšími stránkami své osobnosti. Smířila se však s tím, že to všechno k němu patřilo. Právě to jej činilo tím, kým byl. Mužem, kterého milovala. Dlouho s tím bojovala, ale nakonec se i ona na něj usmála. Rázem bylo vše odpuštěno.
Vzal ji za ruku, postavil se vedle ní a v další okamžiku už kráčeli bok po boku směrem k autobusové zastávce, odkud měli namířeno směrem k domovu. Před nimi byl ještě zbytek víkendu, který rozhodně neplánovali strávit posedáváním u televize s rodiči, ale v Leitově bytě, který měli sami pro sebe.
"Tak jak to šlo," zeptal se po chvíli ticha.
"Skvěle," odvětila Viola jednoslovně. Už se zdálo, že nehodlá nijak dál pokračovat, když si to rozmyslela a převyprávěla mu příhodu se snem o Chrisovi a následném prořeknutí během jejich rozhovoru. "V jednu chvíli se zdálo, že se přes to nepřenese, ale pak to naštěstí vzal jako vtip," dokončila svůj proslov.
"Takže on je vážně gay?" vydechl Leito překvapeně.
"Jo. Vlastně jsem se to takhle dozvěděla," přisvědčila klidně.
Leito se stěží zmohl na slovo. Jeho šepot spíš připomínal zaševelestění větru. "Impossibles…"
"Copak? Začneš mi teď kázat jako matka u oběda?"
"Ne, to ne! Já jenom ... Zaskočilo mě to. Jasně. Vím, že homosexualita existuje, ale ještě nikdy jsem nepotkal nikoho, kdo by byl doopravdy teplej. Teda ne, že bych se s tím Chrisem doopravdy potkal, ale chápeš," drmolil, když se jí to snažil rychle vysvětlit. "Navíc představa, že by spolu dva chlapi… Že by se jeden na druhého dívali jako… Fuj! To je odporný!"
"Ale!" okřikla ho a pořádně jej udeřila do ramene. "V dnešní době musíš být otevřený."
"Copak tobě to přijde normální?!" skočil jí zděšeně do řeči.
"Já neříkám, že je to normální," vyvedla ho s klidem z omylu. "Jenom se ti snažím říct, že se to stává. Tito lidé tu byli, jsou a budou. Nikoho neubude, když je budeme tolerovat. A navíc je to dle mého názoru lepší, než kdyby trpěli nějakou dušení poruchou a byli by z nich masoví vrazi. Jsou vlastně naprosto normální, jenom se jim líbí… něco jiného," řekla nakonec, protože nenacházela ta správná slova.
Pocítila, jak se Leito otřásl. "Stejně je to hnus. Dokážeš si představit, že bys- Ne! Radši to nedělej."

KAPITOLA DESÁTÁ - ČAS ŽÍT

26. října 2010 v 17:08 | Awia |  Blue Eyes: Ztráta
.
"A to sis pochvaloval, jak je japonská kuchyně senzační," podotkla Viola kysele, když škrábala poslední brambory. Momentálně začínala litovat, že se kdy příteli na výpomoc v kuchyni nabídla. Proč zrovna dneska? Klidně by si dala něco obyčejného, ale to on nemohl. Byla sobota, měli čas a museli mít něco extra.
"Nechápu, co si pořád stěžuješ," obočil se na ni Leito od kuchyňské linky. "Tvoje maminka mě poprosila, abych někdy uvařil. Já vlastně jenom plním její přání. Konám tady dobrý skutek, víš? A podej mi ten zbytek brambor, ať je můžu dát vařit."
Viola vstala od stolu a tři poslední brambory, které oškrabala, vhodila do hrnce. "Kisame to stejně nebude jíst," utrousila, když se vracela zpět na své místo.
"Nevadí. Aspoň zbyde víc pro nás."
Jen nad tím němě zavrtěla hlavou. Občas si přála tu jeho bezstarostnost. Udivovalo ji, jak dokázal prostě vypnout, hodit všechny starosti za hlavu, zapomenout na hromadící se problémy a bez toho, aniž by něco přestíral, či předem nacvičoval hranou přetvářku, dokázal z vteřiny na vteřinu odsunout to špatné do pozadí a užívat si radost daného okamžiku. Jako by se nic nedělo. Jako by se jejich problémy týkaly těch naprosto obyčejných a ve skutečnosti nikterak důležitých věcí každého průměrného teenagerského páru. Najednou před nimi nestálo nic horšího, než oběd v přítomnosti uražené Kisame. Právě tato vlastnost ji na něm fascinovala. Ona to nedokázala. Nemohla se odpoutat od světa takového, jaký byl. Stačila by jen chvilka nepozornosti, aby jí unikla potřebná informace, která by pro její přežití mohla být zcela zásadní. Na druhou stranu však věděla, že se ten pozorný a galantní Leito snadno změní na člověka chladného, vypočitatelného a bezcitného. Většinu nicméně trávila s tím třetím, mnohdy ironickým, ale za to vášnivým z jeho já. Především ale záleželo na situaci, s kterým z nich bude mít tu čest.
Sklidila ze stolu a rovnou ho i utřela, aby se na něj dalo následně hned prostírat. "Chceš ještě s něčím pomoct?" zeptala se pro jistotu dřív, než si sedla.
"To je dobrý. Dál už si to ohlídám," odvětil napůl nepřítomně.
"Jak je libo," pokrčila rameny.
Posadila se ke stolu, aby na něj viděla mohla ho nerušeně pozorovat. Líbilo se jí, s jakým zápalem pracoval. Na všem si dával pečlivě záležet. Vařil s vášní a láskou sobě vlastními. Když však plnil požadavky neznámého, zahrával si na hranici zákona. Občas ji i překročil. Nikdy ho však nechytili. Dával si pozor, což jen dokazovalo, že se v tomto prostřední pohyboval delší dobu. I přes to, nebo možná právě proto, miloval obyčejné činnosti, dokázal si vychutnat kouzlo okamžiku a radovat se z maličkostí, které mu každý nový den přinášel.
Moc dobře věděla, proč k ni na návštěvy chodil tak rád. Od té doby, co ho Yuzu vzala na milost a popochopila, že tuto známost dceři nevymluví, tu vždy panovala ona pokojná rodinná atmosféra, která možná čas od času bývala narušena Kisaminými výlevy, ale jemu scházela. Jednou o rodiče přišel, avšak zde je znovu nalezl. Neznal je dlouho, ale i tak mu dali mnohem více než jeho teta, která s ním byla pokrevně spřízněna. Kdykoliv se téma hovoru stočilo k jeho rodině, viděla, jak bolestivé to pro něj bylo. Proto se mu to bála říct. Pravdu, kterou odhalila. Že jeho bratr pracuje pro společnost a nejspíše je ve Smithově jednotce. Zlomilo by ho to. Jednalo by se o další krutou ránu života. Rozhodla se jí ho ušetřit. Když už měla tu možnost, proč by ji nevyužila?

A proč bychom ze sebe neudělali pokusné králíky?

24. října 2010 v 14:15 | Awia |  Diskuze
Tento školní rok čeká studenty čtvrtých ročníků nová zkouška dospělosti. Státní maturity, s kterými se strašilo už kolik let, jsou konečně tady. Je to ale doopravdy výhra? Vážně dokáží splnit účel svého vzniku? Kolik škody dokáže udělat dobrý nápad, když je použit nepřipravený a nedomyšlený ve špatnou chvíli? Bez ohledu na to, jak dlouho se tato myšlenka ve školství vyskytuje, nemáte náhodou taktéž ten dojem, že je to všechno až příliš brzy?
.
Státní maturity. Nápad, který se ve školství nevyskytuje jen poslední dva roky, kdy se kvůli nim studenti bouřili, ale přetřásá se již několik let. Ještě dnes si pamatuji, jak nám paní třídní profesorka v prvním ročníku říkala, že jimi ministerstvo školství hrozí, ale stejně si myslí, že z toho nakonec nic nebude. A jak to dopadlo? Právě novými maturitami máme letos zakončit své čtyřleté studium na středních školách, což je ostatně docela úsměvné, jelikož mi v hlavě utkvěla další věta naší třídní profesorky, kdy nám oznámila, že jelikož se ministerstvo ohledně státních maturit ještě nevyjádřilo a pro náš ročník je nepotvrdilo, budeme se tedy připravovat na model maturity staré. Tak jsme se tedy připravovali do konce třetího ročníku, aby nám až do začátku školního roku nebyl nikdo schopen říci, zda tedy státní maturity budou či nikoliv. Snad proto, že je tento ročník nějak prokletý a smůlu si vybral i v deváté třídě, kdy mohl podávat přihlášku jen na jednu střední školu, byl bez optání vybrán za pokusného králíka podruhé, aby ukázal, jak se státní maturity (ne)osvědčí v praxi.
Neříkám, že je to špatný nápad. Vždyť i naši rodičové maturovali podobným způsobem. Tedy kromě toho, že jim testy nepřipravovala firma CERMAT a výsledky nevyhodnocoval počítač. Myšlenka, že by maturitní zkouška byla schopná objektivně posoudit množství znalostí studenta a dokonce by nahradila přijímací zkoušky na vysoké školy, není až tak scestná. Vždyť v některých státech tento systém s klidem funguje. Tak kde je tedy problém u nás? Proč se v našem státě dělá kolem státní maturity takový humbuk? Velkou roli hraje nepřipravenost a vlastně taktéž do jisté míry jakási nedomyšlenost celého tohoto systému. Proč jsme se na nový typ zkoušky nemohli připravovat již od prvního ročníku? Jak to, že jsme do zkušebních maturit vůbec netušili, co nás čeká? Proč nám učitelé nebyli schopni podat jakékoliv informace? Čím jsme si vůbec tento trest vysloužili?
Stále více ve mně taktéž narůstá pocit, že jsme si jako stát před časem od Evropské Unie půjčili na tento projekt peníze, ty utratili na něco jiného, a když jsme náhle zjistili, že nám tak trošku zatéká do bot a blíží se termín, do kterého jsme státní maturity měli zavést, abychom nemuseli platit pokutu, popřípadě vypůjčené peníze vracet. Jak ale vrátit to, co už dávno nemáme? Tak se tedy narychlo vymyslelo něco, aby se neřeklo. Koho zajímá, že v podstatě nikdo nemá pořádné informace? Co na tom, že jsme si nyní vyzkoušeli systém, aby se případné chyby mohly do dubna vychytat? Poslanci v poslanecké sněmovně přece nematurují. Ti mají své zahřáté místo pevně dané, stejně jako tučné platy a zajištěnou budoucnost. To samé by se mohlo říci o pánech z ministerstva, stejně jako o autorech zkoušek, kteří o tom, jak to vlastně na školách chodí, už dávno nemají nejmenší tušení. Jinak si vážně nedovedu představit, jak něco takového mohlo vzniknout.
Aby nedošlo k nějakým mylným dojmům, pokusím se postihnout jak nedostatky, tak dobré poselství, které v sobě tato zkouška v některých ohledech nese. Není to pouze o negativech. Vždyť se ve státní maturitě skrývá mnoho skvělých myšlenek, které by doopravdy stály za zvážení, ale jsou špatně podané a jejich poselství stojí ve stínu již zmiňovaných nepřipravenosti a nedomyšlenosti. Nejsem vyhraněným odpůrcem této myšlenky, ale dva metry do vzduchu taktéž neskáču, hlavně proto, že se mě letošní zkoušky více než týkají. Nic není dokonalé a státní maturity mají do dokonalosti doopravdy daleko.
Předminulý týden jsme si všichni vyzkoušeli, jak by tato maturita měla vypadat. Byla to novinka jak pro nás studenty, tak pro učitele. Jelikož jsme si na naší škole museli dát úroveň vyšší (jsme přeci prestižní gymnázium, které něco takového s lehkostí zvládne), nemohu posuzovat obtížnost lehčí varianty, i když jsem slyšela, že otázky v této verzi jsou primitivní až přímo stupidní, kdežto druhá úroveň je vysoce nadsazená. Už následující den se nás učitelé ptali na naše pocity. Bylo nám řečeno, abychom o tom mluvili, nenechávali si to pro sebe. Ale komu to máme říci? Rodičům, kteří se o tom pobaví v práci, s kolegy zhodnotí, jací jsme chudáčci, ale tím to končí? Neměli bychom to spíše říkat učitelům, kteří by to posílali dál? Co tedy dělat, když nám i ti řeknou, že jsou v tomto ohledu malí páni? To snad máme psát na ministerstvo? Ale kdo zaručí, že si naši zprávu přečtou? Kdo zaručí, že ji budou brát vážně? Kdo zaručí, že budeme vyslyšeni? Odpověď si dokáže představit snad každý. Nikdo.

Výkřik do tmy

23. října 2010 v 23:03 | Awia |  Rubbish
A najednou jsem vzteklá. Ani nevím proč, ale prostě jsem. Naštvaná sama na sebe tak, jak jsem ještě nikdy nebyla. A když se podívám do zrcadla, vidím trosku, která nikdy nic nedokázala. Nikoho. Člověka beze jména. Nemá ani pořádný charakter. Nic neví. Nic nezná. Nic neumí. Tak nával vzteku pokračuje do šílené agonoie. Musím jít něco dlělat. Jinak se z toho zblázním. Protože jinak bych se nejspíš nervově zhroutila. A to nechci. Ne teď. Ne tady.

otazník

18. října 2010 v 19:29 | Awia |  My dear diary I want to tell you what happend to me...
Umřel. A já nejsem schopná uronit ani jednu pitomou slzu. Necítím smutek. Necítím lítost. Necítím nic. Vše, co zbylo, je prázdnota. Prázdnota spolu s myšlenkami, jestli bylo doopravdy nutné, nechat ho umírat v takových podmínkách. Jestli jsme mu nemohli pomoci. Nějak mu to ulehčit. Ale na to už je stejně pozdě.

KAPITOLA DEVÁTÁ - SKŘIVAN NA VĚTVI

16. října 2010 v 21:27 | Awia |  Blue Eyes: Ztráta
.
"Co tím myslíš?"
"Sama jsi mi přece říkala, že Smith chtěl zůstat v Takasaki. Tím pádem by vlastně hledal správně, ne? Jenže teď už pátrací tým nemá na starosti. A Mogi se sem nechce vracet. To znamená, že od nich máme klid. Alespoň na čas."
"Jenže Smith stejně pokračuje na vlastní pěst."
"To je sice možný, ale rozhodně k tomu nemá moc valný prostředky. Půjde mu to pomalu."
"Jenže on chce začít tady! V Takasaki!"
"To nevíš jistě…"
"Já ho slyšela, Leito. Možná do toho telefonu mluvil anglicky, ale jméno města, ve kterém žiju snad ještě poznám." Do you still want to stay in Takasaki? To byla otázka, kterou Smith položil. Nebylo o tom pochyb. Pamatovala si ji do písmene přesně. A podle následujícího hovoru usoudila, že člověk na druhé straně telefonu odpověděl kladně.
Povzdechl si. "Dobrá, vyhrála jsi. Ale dokud nevíme, co má v plánu, nemůžeme nic udělat. Nezbývá nám nic jiného, než čekat. A pak, stejně nechápu, čeho se pořád bojíš. Tady nic nenajde. Není co by našel. O to už jsem se postaral. I když to bylo kvůli Midorikawovi."
"Já vím," přiznala tiše. "Ale pořád mám strach, že jsme na něco zapomněli. Že najde něco nového, co ho přivede přímo ke mně." Upřela na něj zoufalý pohled. Oči se jí lesky, jak se do nich hrnuly slzy. Ale ona nechtěla brečet! Snažila se je všemi silami zadržet. Jedna část její mysli moc dobře věděla, že se nemusí strachovat. Druhá hlásala opak. Dohromady pak dávaly chaos. Hleděla na něj s nevyřčenou prosbou o podporu. Potřebovala uklidnit. Slyšet, že to zvládne. Že na to není sama. Protože právě toho se děsila nejvíce. Že by tu celou tíhu musela nést jen na svých bedrech. Nemohla se nikomu svěřit. S nikým se o to podělit.
Leito ji nezklamal. Když potřebovala, byl tu pro ni. Přitáhl si ji k sobě, objal ji svými pažemi a nechal ji, aby se mu stočila na klíně a hlavu položila na jeho rameno. Konejšivě ji hladil po vlasech. "Neboj," řekl něžně. "Tady ve městě nic nenajdou," pošeptal jí slova, která v ten moment potřebovala slyšet nejvíce. "Pšššt. Už je to dobrý. Nemusíš se bát. Jsem tady. Spolu to zvládneme. Určitě…"
Ještě více se k němu přitiskla. Jeho přítomnost ji dodávala jistotu. Samotná slova nestačila. Potřebovala cítit, aby mohla uvěřit. Vnímat pravidelný pohyb, jak se jeho hrudník zdvíhal a klesal zase zpátky. Slyšet vydechovaný vzduch, co ji šimral na tváři. Zaposlouchat se do tlukotu jeho srdce. Pocítit teplo jeho těla. A nakonec nahmatat a uchopit. Protože jen to, co mohla držet v rukou, pro ni bylo reálné. Když zavřela oči a svět se na čas propadl do temnoty, právě tento jindy opomíjený smysl ji vedl a umožňoval jí odlišovat iluzi od skutečnosti. Nebyla sama. Nebyla sama, ale klidně být mohla. Když si to uvědomila, mimoděk se otřásla. Kdo ví, jestli by to pak zvládla?
Tak jako jiné sny, i tento si živě pamatovala. Vizi, ve které Leito naposledy vydechl. Kulka protrhla plíci a postarala se o rychlý konec. Konec, jež nastal Toshirovou rukou a vyvrcholil Leitovou smrtí. Viola se tomu snažila zamezit. Nechtěla, aby to takhle dopadlo. Propadala panice, když tehdy Leita nemohla najít. Zoufalství ji doprovázelo na každém kroku. Nevěděla, jak ho zastavit. Nakonec ji nenapadlo nic lepšího, než mu říct pravdu. Leitův šok připisovala vyřčení oné skutečnosti. Netušila, že v tom bylo i něco jiného. Objasnění se dočkala až od Toshira, který na ni mířil zbraní. A všechny dílky skládačky do sebe rázem zapadly.
Policie, Viola, Společnost. Během jednoho večera se dozvěděla o spojitosti tohoto bizardního trojúhelníku. Ve víru nečekaných událostí pochopila, co spolu mají společného. Na povrch taktéž vypluly nové informace, které situaci nijak neulehčovaly. Toshiro skončil v komatu, Leito s bodnou ranou, která dost krvácela, a zmatená Viola v ruce prvně držela nabitou pistoli. Hlavně však zbaběle utekla. Tehdy si poprvé uvědomila, že jí hrozí mnohem větší nebezpečí, než si kdy vůbec představovala.
Společnosti se nějakým záhadným způsobem podařilo u člověka vyvinout jisté schopnosti. Viola netušila, jak je něco takového vůbec možné, ale sama toho byla důkazem. Její matka patřila taktéž k lidem se schopnostmi. Patřila ke Společnosti, ale utekla jim. Nakonec ji přece jen dostali. Policie jim chtěla v experimentování na lidech zabránit a Společnost tedy začala mazat stopy. Zašlo to tak daleko, že jediným důkazem, dokládajícím tuto skutečnost, zůstala sama Viola. A to se o ní nikdy neměli dozvědět. Narazili na ni náhodou. Teď po ní obě instituce pásly a předháněly se v tom, kdo ji dostane první. Ani u jedné přitom neměla příliš valné vyhlídky na život. Jak však později zjistila, ve skutečnosti bylo vše ještě o něco složitější.
Snad nějakou ironií osudu měla to štěstí, že chodila se zástupci obou stran. K policii samozřejmě patřil Toshiro. Jakožto syn policejního ředitele, který byl pátráním po Viole pověřený, věděl všechno, i když nespadal do žádné složky ochránců zákona. Jeho otec měl vlastní důvody, proč jej zasvětil. Za Společnost tu pak nemohl být nikdo jiný, než záhadný přistěhovalec Leito. Když nad tím pak zpětně přemýšlela, připadala si jako postava nějaké trapné telenovely. Takovéto scénáře přece nemohl psát sám život. Nebo snad ano? Navíc, když všechno dopadlo relativně dobře. Neotočil se k ní zády, podal jí pomocnou ruku, avšak nechybělo málo a mohlo to celé dopadnout jinak.

KAPITOLA OSMÁ - AMORŮV ŠÍP

10. října 2010 v 12:30 | Awia |  Blue Eyes: Ztráta
.
Právě štěbetajícímu hloučku vysvětlovala svou přítomnost, když se k nim pětice kluků začala pomalu přibližovat. Říkali jí, jak rádi ji vidí. Ta slova pohladila na duši o to víc, že byla upřímná. Přestávala je vnímat. Svou pozornost soustředila na přicházející hráče. Ještě si jí nevšimnul… Jen na to pomyslela, její srdce se rozbušilo o něco rychleji. Nepociťovala strach. Věděla, že jí neměl jak ublížit. I kdyby ji dotáhl za otcem na stanici, nic by neřekla. Stejně by Toshirovi nevěřil. Bez důkazů pro ni nepředstavoval žádnou hrozbu.
S překvapením si uvědomila, že se vůbec nezměnil. Oříškově hnědé vlasy v mírném rozcuchu, karamelové oči s veselými jiskřičkami, rty zvlněné do svůdného úsměvu. Slušelo mu to. Pořád z něj vyzařovala ona pohoda a sebevědomí. Přes jeho pověst se mu v obličeji usadila andělská nevinnost, svalnaté paže sváděly k představě ochranitelského objetí. Hned po nich následovala sladká slůvka pronesená jeho sametovým hlasem. Po těle jí přejel mráz, když si vybavila tyto okamžiky. Jen málokdo by věřil, že tento milý, charismatický chlapec byl schopen něčeho špatného, zlého a zákeřného. Viola si však moc dobře pamatovala jeho oči plné chladu a slova bez citu. Uvnitř se skrýval ďábel. Lstivý a slizký manipulátor, který byl však příliš dobrý herec na to, aby ho ostatní prokoukli. Nemohla se tedy divit Tatsuki, že jí nevěřila. Dokázal být tak pozorný a velice galantní.
Od toho okamžiku ho viděla jen párkrát. Nějakou dobu zůstal v nemocnici a když se vrátil do školy, vyhýbala se mu, jak mohla. Stále se uklidňovala tím, že mu zbýval poslední ročník. Leito ji nespouštěl z dohledu, aby Toshira náhodou nenapadlo něco nekalého. Byla mu za to vděčná. Když Toshiro odešel na policejní akademii, zmizel z jejího života. Teď se s ním tváří v tvář setkala poprvé po dlouhé době, a co víc, byla sama.
Jakmile si jí Ando všimnul, radostně zavolal: "Ahoj, Violo!"
Ano! Přesně na tento okamžik čekala. S napětím sledovala Toshirovu tvář. Nejdřív poplašeně zvedl hlavu, zmateně se rozhlédl, a pak se zastavil na jejím obličeji. Chladně si jej měřila. "Ahoj," pozdravila Anda s pohledem stále upřeným na Toshira. Překvapení vystřídala kamenná maska. Se škodolibým uspokojením zjistila, že mu právě nejspíš zkazila den.
"Co ty tady?" pokračoval Ando a Viola mohla začít nanovo. Svou pozornost přesunula na vysokého hubeného výrostka s širokým úsměvem a křivými zuby.
"Tolik se mi stýskalo. Už jsem to bez vás nemohla vydržet…"
"Vážně?"
"Mám tady nedaleko nějaké vyřizování. Promiň."
Úsměv na tváři mu na okamžik povadl. Hned se však rozzářil nanovo. "Vypadáš skvěle. Změnila ses. Málem jsem tě nepoznal."
"Cože?" podivila se Viola. "Vždyť jsem si jen trošku ostříhala vlasy…"
"Tak jsem to nemyslel," vyvedl ji Ando z omylu. "Sám nevím, čím to je. Nejdřív jsem to připisoval výrazu… Vychází teď z tebe nějaká síla, která tam dřív nebyla." Odmlčel se. Všiml si, jak se jí na tváři rozšiřuje úsměv a že potlačuje smích. Mávl nad tím rukou. "Mě neposlouchej. Nejspíš zas jen tak plácám. Jsem tím proslulej."
Celá skupinka se rozesmála. Viola využila volné chvilky a rozhlédla se. Toshiro a Tatsuki stáli opodál a o něčem horlivě diskutovali. Téma jejich hovoru nebylo zas tak těžké uhodnout. Určitě se dohadovali o ní. O tom si iluze nedělala.
"Neplácáš," otočila se zpět na Anda. "Nejsi jediný, kdo mi to řekl. Omluvíte mě?" řekla a s těmi slovy zamířila k debatující dvojici. Zanedlouho jim byla na doslech.
"Je to do školy," říkala právě Tatsuki.
"No a? To ji musíš tahat zrovna sem? A co do tý školy vlastně máte?" namítl Toshiro.
"Jde o tu rozlučkovou párty. Už jsem ti o ní říkala…"
"I tak se mi to nelíbí. Půjdu s vámi."
"Cože? Toshiro, nejsem malá. Dokážu se o sebe postarat sama," obořila se na něj. Podle toho, jakým způsobem zkřížila ruce na prsou, Viola poznala, že se jí to dotklo. Toshiro si toho všiml taky.
"Já vím," ujistil ji s pohledem upřeným do jejích očí. "Jen mám o tebe starost. Bojím se, že by se ti mohlo něco stát." Pohladil ji po tváři. Pomalu roztávala. "Byly jste spolu takové kamarádky. Co kdyby si tě k sobě těmi lžemi zase přitáhla?"
"Tak toho se neboj." Jistota, s jakou to řekla, Violu zabolela. Nebyla tam žádná naděje. Žádná vyhlídka na cestu zpět.
Usmál se. "Jsem rád, že to vidíš takhle… Sakra! Jde sem!"
Viola viděla, jak se rychle snaží vymyslet nějaké jiné téma hovoru. Viola mu tu práci ulehčila. "Nerada vám tady kazím zábavu," spustila zbytečně hlasitě, jako by část jejich hovoru vůbec neslyšela, "ale ráda bych to vyřídila ještě dneska."
Jindy odvážná a nebojácná Tatsuki musela uhnout před Violiným spalujícím pohledem. "Počkej tady. Dojdu se převlíknout, a pak můžem vyrazit. Ať už to máme z krku!"
Odešla, ale vůbec ne naštvaně. Toshiro si ji možná omotal kolem prstu, ale Viola právě spatřila slabinu celé té dokonalosti. Možná ho Tatsuki měla ráda, ale ještě trošku té přehnané opatrnosti a pohár trpělivosti přeteče. Určitě. Na to znala Tatsuki dostatečně dobře. Toshiro se chvilku pohupoval na patách, jako by snad chtěl něco říci, ale nakonec se rozhodl následovat svoji přítelkyni. Viola ho však zarazila.
"Moment, pane. S tebou jsem si chtěla taky promluvit."
"Vážně? Ale já s tebou ne. My dva už spolu nemáme nic společného," řekl a pokračoval v chůzi.
"Tak proč potom každou noc vysedáváš u počítače a hledáš, jak bys mě dostal?"
Zastavil se. Viola se kousla do rtu. Netušila, jestli tak tráví každý večer, ale ve svých vizích ho občas vídala, jak nad jejím případem pracuje. Pořád se ještě nevzdal. I přes negativní reakce svého okolí si stál za svou vlastní pravdou. Otočil se zpátky na ni.
"Nemysli si," cedil skrz zuby a šlo na něm vidět, jak do té doby mistrně skrývaný vztek vyplouval na povrch, "že nevím, co s tím svým přítelíčkem děláte. Netuším sice, jak se mu podařilo vloupat se k nám do domu, ukrást mi papíry a vymazat harddisk, aniž by po sobě zanechal stopy, nebo jak se mu povedlo smazat veškeré nebezpečné informace o své osobě, takže je teď bílý jako lilie, ale já už na něco přijdu. Když už nemám nic na tebe, najdu si něco na něj. Počkám si, až udělá chybu, a pak si ho pěkně podusím, než ho pošlu na hezkou řádku let do basy."
Viola se na něj dál klidně dívala, jako by se jí jeho proslov nijak nedotknul. Opak byl pravdou. Jak chladně a netknutě vypadala navenek, o to více se v ní všechno bouřilo. Vyhrožoval jí a jeho slova padla na úrodnou půdu. Zachvátil ji strach, protože byl něčeho takového vážně schopný. Víc než o sebe se však bála o Leita. On neměl žádnou schopnost, která by ho v případě nouze ochránila. A Toshiro se ho už jednou pokusil zabít. Proč by do toho nešel znovu? Pohybovali se na tenkém ledě, který se mohl každou chvíli probořit.
"Na to teď nemáš pravomoce," odvětila a útočila tak na jeho hrozbu, že by poslal Leita do vězení. "Ale neboj se, my už se o sebe postaráme. Jen pro tvoji informaci, sleduju každý tvůj krok. Jak jinak si myslíš, že bychom se zbavili důkazů, které jsi proti mně chtěl vytáhnout? A tak to půjde pořád dokola. Nemáš šanci. Nic nenajdeš, i kdybys šel správným směrem. A pokud bys chtěl Leitovi zkřížit jenom vlásek, zastavím tě. Už se mi to jednou povedlo a nevidím důvod, proč by mi to nemělo vyjít znovu. Teď mi navíc věří, takže další minus pro tebe."
Její otevřený protiútok na něj udělal dojem. Tohle nečekal. V očích se mu zrcadlila nejistota.Věděl, že by si s ní neměl zahrávat, jelikož netušil, čeho všeho je schopná. O její schopnosti postrádal informace. Netušil, že dokázala vidět jen pár dní do budoucnosti, a ona se mu s něčím takovým svěřovat rozhodně nehodlala. Dostal z ní strach. Strach z toho, co dokáže. Náhle pochopil, proč po ní otec tak usilovně pátral. Byla hrozbou nejen pro něj, ale pro celou zemi. Tušil, že má tenhle souboj předem prohraný, ale i tak se rozhodl nevzdávat. Jen ho ještě více utvrdila v tom, že dělá správnou věc.
"Jo, a do klubu s námi nechoď. Stejně by ti to k ničemu nebylo," dodala po chvíli, když nic neříkal. V duchu se ušklíbla nad jeho překvapeným výrazem. Když se stále k ničemu dalšímu neměl, bez dalšího slova prošla kolem něj a zamířila zpět k šatnám, kde se už srocovala skupinka převlečených hráčů. Zamávala na Hinatu, aby ještě nechodila, protože si chtěla alespoň na chvilku s kamarádkou popovídat. Chtěla přijít na jiné myšlenky a hlavně se zbavit toho svíravého pocitu, který v ní rozhovor s Tohsirem zanechal.

Nový dech

9. října 2010 v 16:27 | Awia |  My dear diary I want to tell you what happend to me...
Je to tady. Už zase. Nevím, jak začít. Ale přesto musím. I když se mi do toho absolutně nechce. Jenže jakmile jsem jednou začala, musím to dotáhnou do konce. Musím dopsat tento článek. Protože vám to dlužím. Všem.
.
Co se vlastně stalo? To není až tak důležité. Nemusíte to vědět ani pochopit. Každopádně jsem před časem napsala, že končím. Ano, částečně to bylo vážně z odporného sobeckého důvodu, jelikož jsem si začala připadat nedoceněná a opomíjená. Nezačalo to zde, na blogu, ale v mém osobním životě, kdy jsem si ponenáhlu začala uvědomovat, jak ty lidi, s kterými už čtvrtým rokem sdílím jednu třídu a navštěvuji s nimi ten samý ústav, vlastně vůbec neznám. Jak mi spousta z nich zůstala cizí. Pořád mi jsou tou samou záhadou. A nikdo z nich o mě vlastně vůbec nic neví. Náhle jsem si začala připadat sama, ale aby toho nebylo málo, ani na internetu, kde se čas od času objevím, o mě nikdo nestál. Nikdo nepsal. Nikdo se nestaral. Upadla jsem do melancholie, která mívá v mém případě velmi blízko depresi, kterou taktéž odstartovala. To však nebylo oním podnětem, který mě donutil napsat to, co jsem napsala. Po dlouhé době se někdo ozval. Napsal pár slov, ale takových, která mne v daný moment bodala. A já najednou začala přemýšlet nad tím, proč se vlastně snažit? Vždyť o mě nikdo nestojí!
.
Nikoho za nic neobviňuju. Za všechno si můžu sama. A za to, co jsem řekla, nesu taktéž plnou zodpovědnost, uvědomuju si to a vím, že to bylo vážně nefér, ale já musela. Musela jsem to říct! Už zase jsem se ocitla ve světě, kde se lidé přetvařují, hrají na city. Tak proč bych nemohla taky?! Právě ta myšlenka za to mohla. A i když ta zpráva byla adresovaná jen jedné jediné osobě, které jsem tím chtěla něco říci, naznačit, aby pochopila a možná se nad sebou zamyslela, odnesli jste si to i vy všichni ostatní. A mě je to líto. Bolí to. A vážně se za to kaju. Protože to bylo tak hnusné a podlé. Možná moje část toužila po ztracené pozornosti, ale věřte, že původní záměr byl poněkud jiný. A já se z komentářů nemohla těšit nebo radovat, nemohla jsem si říkat, jak jsem všechny obelhala, nemohla jsem si to užívat. Ne. Při každém slovu mi bylo do breku. U každého komentáře mi pukalo srdce a ... vždyť jsem je ani nedočetla do konce! Ani jeden z nich. Vždy jsem začala, ale následně nemohla pokračovat, protože najednou to bylo tady - obviňování sebe sama, že si tu dělám hej z jiných lidí. Spíš se po pár dnech dostavil pocit naprosto opačný, kdy jsem sarkasticky zhodnotila, jak se najednou spousta lidí ozývá a všemožně mě chce. V těchto chvílích jsem měla vážně co dělat, abych nezmáčkla ono tlačítko "zrušit blog."
.
Nestalo se tak. Naštěstí. Jelikož bych si za to pěkně barvitě nadávala. Chuť do psaní mě opustila a já tak přemýšlela, co pro mě blog znamená. Přiznejme si to, byla jsem líná vůbec něco napsat. Udělala jsem si prázdniny. A nevadilo mi to. I když tu byl pořád ten nepříjemný pocit, bodnutí viny, že tu ostatním nalhávám něco, co není pravda. Nedokážu skončit. Nejde to. Na to jsem do blogu investovala příliš mnoho času, příliš jsem se s ním snažila, je v něm příliš ze mě. A vždyť právě díky němu jsem poznala spoustu skvělých lidí. Tak proč to teď zahazovat? Chovala jsem se jako malá. Jednala jsem impulzivně. Vůbec jsem nepřemýšlela. Pocity, které jsem v sobě dusila už musely ven. A pokud bych někdy blog v nějakém záchvatu zuřivosti přece jen zrušila, tak bych se ho nejspíš o minutu později snažila vrátit zpátky. Snad k tomu nikdy nedojde.
.
Co říci závěrem? Nechci být taková. A už se nikdy nechci zachovat tak, jak jsem se zachovala! Můžete to nazvat novým začátkem. Nabrala jsem nový dech. Uvidíme, jak dlouho vydrží... A jednou, jednou třeba budu dost silná na to, abych si přečetla, co jste mi všichni napsali.