.
Právě štěbetajícímu hloučku vysvětlovala svou přítomnost, když se k nim pětice kluků začala pomalu přibližovat. Říkali jí, jak rádi ji vidí. Ta slova pohladila na duši o to víc, že byla upřímná. Přestávala je vnímat. Svou pozornost soustředila na přicházející hráče. Ještě si jí nevšimnul… Jen na to pomyslela, její srdce se rozbušilo o něco rychleji. Nepociťovala strach. Věděla, že jí neměl jak ublížit. I kdyby ji dotáhl za otcem na stanici, nic by neřekla. Stejně by Toshirovi nevěřil. Bez důkazů pro ni nepředstavoval žádnou hrozbu.
S překvapením si uvědomila, že se vůbec nezměnil. Oříškově hnědé vlasy v mírném rozcuchu, karamelové oči s veselými jiskřičkami, rty zvlněné do svůdného úsměvu. Slušelo mu to. Pořád z něj vyzařovala ona pohoda a sebevědomí. Přes jeho pověst se mu v obličeji usadila andělská nevinnost, svalnaté paže sváděly k představě ochranitelského objetí. Hned po nich následovala sladká slůvka pronesená jeho sametovým hlasem. Po těle jí přejel mráz, když si vybavila tyto okamžiky. Jen málokdo by věřil, že tento milý, charismatický chlapec byl schopen něčeho špatného, zlého a zákeřného. Viola si však moc dobře pamatovala jeho oči plné chladu a slova bez citu. Uvnitř se skrýval ďábel. Lstivý a slizký manipulátor, který byl však příliš dobrý herec na to, aby ho ostatní prokoukli. Nemohla se tedy divit Tatsuki, že jí nevěřila. Dokázal být tak pozorný a velice galantní.
Od toho okamžiku ho viděla jen párkrát. Nějakou dobu zůstal v nemocnici a když se vrátil do školy, vyhýbala se mu, jak mohla. Stále se uklidňovala tím, že mu zbýval poslední ročník. Leito ji nespouštěl z dohledu, aby Toshira náhodou nenapadlo něco nekalého. Byla mu za to vděčná. Když Toshiro odešel na policejní akademii, zmizel z jejího života. Teď se s ním tváří v tvář setkala poprvé po dlouhé době, a co víc, byla sama.
Jakmile si jí Ando všimnul, radostně zavolal: "Ahoj, Violo!"
Ano! Přesně na tento okamžik čekala. S napětím sledovala Toshirovu tvář. Nejdřív poplašeně zvedl hlavu, zmateně se rozhlédl, a pak se zastavil na jejím obličeji. Chladně si jej měřila. "Ahoj," pozdravila Anda s pohledem stále upřeným na Toshira. Překvapení vystřídala kamenná maska. Se škodolibým uspokojením zjistila, že mu právě nejspíš zkazila den.
"Co ty tady?" pokračoval Ando a Viola mohla začít nanovo. Svou pozornost přesunula na vysokého hubeného výrostka s širokým úsměvem a křivými zuby.
"Tolik se mi stýskalo. Už jsem to bez vás nemohla vydržet…"
"Vážně?"
"Mám tady nedaleko nějaké vyřizování. Promiň."
Úsměv na tváři mu na okamžik povadl. Hned se však rozzářil nanovo. "Vypadáš skvěle. Změnila ses. Málem jsem tě nepoznal."
"Cože?" podivila se Viola. "Vždyť jsem si jen trošku ostříhala vlasy…"
"Tak jsem to nemyslel," vyvedl ji Ando z omylu. "Sám nevím, čím to je. Nejdřív jsem to připisoval výrazu… Vychází teď z tebe nějaká síla, která tam dřív nebyla." Odmlčel se. Všiml si, jak se jí na tváři rozšiřuje úsměv a že potlačuje smích. Mávl nad tím rukou. "Mě neposlouchej. Nejspíš zas jen tak plácám. Jsem tím proslulej."
Celá skupinka se rozesmála. Viola využila volné chvilky a rozhlédla se. Toshiro a Tatsuki stáli opodál a o něčem horlivě diskutovali. Téma jejich hovoru nebylo zas tak těžké uhodnout. Určitě se dohadovali o ní. O tom si iluze nedělala.
"Neplácáš," otočila se zpět na Anda. "Nejsi jediný, kdo mi to řekl. Omluvíte mě?" řekla a s těmi slovy zamířila k debatující dvojici. Zanedlouho jim byla na doslech.
"Je to do školy," říkala právě Tatsuki.
"No a? To ji musíš tahat zrovna sem? A co do tý školy vlastně máte?" namítl Toshiro.
"Jde o tu rozlučkovou párty. Už jsem ti o ní říkala…"
"I tak se mi to nelíbí. Půjdu s vámi."
"Cože? Toshiro, nejsem malá. Dokážu se o sebe postarat sama," obořila se na něj. Podle toho, jakým způsobem zkřížila ruce na prsou, Viola poznala, že se jí to dotklo. Toshiro si toho všiml taky.
"Já vím," ujistil ji s pohledem upřeným do jejích očí. "Jen mám o tebe starost. Bojím se, že by se ti mohlo něco stát." Pohladil ji po tváři. Pomalu roztávala. "Byly jste spolu takové kamarádky. Co kdyby si tě k sobě těmi lžemi zase přitáhla?"
"Tak toho se neboj." Jistota, s jakou to řekla, Violu zabolela. Nebyla tam žádná naděje. Žádná vyhlídka na cestu zpět.
Usmál se. "Jsem rád, že to vidíš takhle… Sakra! Jde sem!"
Viola viděla, jak se rychle snaží vymyslet nějaké jiné téma hovoru. Viola mu tu práci ulehčila. "Nerada vám tady kazím zábavu," spustila zbytečně hlasitě, jako by část jejich hovoru vůbec neslyšela, "ale ráda bych to vyřídila ještě dneska."
Jindy odvážná a nebojácná Tatsuki musela uhnout před Violiným spalujícím pohledem. "Počkej tady. Dojdu se převlíknout, a pak můžem vyrazit. Ať už to máme z krku!"
Odešla, ale vůbec ne naštvaně. Toshiro si ji možná omotal kolem prstu, ale Viola právě spatřila slabinu celé té dokonalosti. Možná ho Tatsuki měla ráda, ale ještě trošku té přehnané opatrnosti a pohár trpělivosti přeteče. Určitě. Na to znala Tatsuki dostatečně dobře. Toshiro se chvilku pohupoval na patách, jako by snad chtěl něco říci, ale nakonec se rozhodl následovat svoji přítelkyni. Viola ho však zarazila.
"Moment, pane. S tebou jsem si chtěla taky promluvit."
"Vážně? Ale já s tebou ne. My dva už spolu nemáme nic společného," řekl a pokračoval v chůzi.
"Tak proč potom každou noc vysedáváš u počítače a hledáš, jak bys mě dostal?"
Zastavil se. Viola se kousla do rtu. Netušila, jestli tak tráví každý večer, ale ve svých vizích ho občas vídala, jak nad jejím případem pracuje. Pořád se ještě nevzdal. I přes negativní reakce svého okolí si stál za svou vlastní pravdou. Otočil se zpátky na ni.
"Nemysli si," cedil skrz zuby a šlo na něm vidět, jak do té doby mistrně skrývaný vztek vyplouval na povrch, "že nevím, co s tím svým přítelíčkem děláte. Netuším sice, jak se mu podařilo vloupat se k nám do domu, ukrást mi papíry a vymazat harddisk, aniž by po sobě zanechal stopy, nebo jak se mu povedlo smazat veškeré nebezpečné informace o své osobě, takže je teď bílý jako lilie, ale já už na něco přijdu. Když už nemám nic na tebe, najdu si něco na něj. Počkám si, až udělá chybu, a pak si ho pěkně podusím, než ho pošlu na hezkou řádku let do basy."
Viola se na něj dál klidně dívala, jako by se jí jeho proslov nijak nedotknul. Opak byl pravdou. Jak chladně a netknutě vypadala navenek, o to více se v ní všechno bouřilo. Vyhrožoval jí a jeho slova padla na úrodnou půdu. Zachvátil ji strach, protože byl něčeho takového vážně schopný. Víc než o sebe se však bála o Leita. On neměl žádnou schopnost, která by ho v případě nouze ochránila. A Toshiro se ho už jednou pokusil zabít. Proč by do toho nešel znovu? Pohybovali se na tenkém ledě, který se mohl každou chvíli probořit.
"Na to teď nemáš pravomoce," odvětila a útočila tak na jeho hrozbu, že by poslal Leita do vězení. "Ale neboj se, my už se o sebe postaráme. Jen pro tvoji informaci, sleduju každý tvůj krok. Jak jinak si myslíš, že bychom se zbavili důkazů, které jsi proti mně chtěl vytáhnout? A tak to půjde pořád dokola. Nemáš šanci. Nic nenajdeš, i kdybys šel správným směrem. A pokud bys chtěl Leitovi zkřížit jenom vlásek, zastavím tě. Už se mi to jednou povedlo a nevidím důvod, proč by mi to nemělo vyjít znovu. Teď mi navíc věří, takže další minus pro tebe."
Její otevřený protiútok na něj udělal dojem. Tohle nečekal. V očích se mu zrcadlila nejistota.Věděl, že by si s ní neměl zahrávat, jelikož netušil, čeho všeho je schopná. O její schopnosti postrádal informace. Netušil, že dokázala vidět jen pár dní do budoucnosti, a ona se mu s něčím takovým svěřovat rozhodně nehodlala. Dostal z ní strach. Strach z toho, co dokáže. Náhle pochopil, proč po ní otec tak usilovně pátral. Byla hrozbou nejen pro něj, ale pro celou zemi. Tušil, že má tenhle souboj předem prohraný, ale i tak se rozhodl nevzdávat. Jen ho ještě více utvrdila v tom, že dělá správnou věc.
"Jo, a do klubu s námi nechoď. Stejně by ti to k ničemu nebylo," dodala po chvíli, když nic neříkal. V duchu se ušklíbla nad jeho překvapeným výrazem. Když se stále k ničemu dalšímu neměl, bez dalšího slova prošla kolem něj a zamířila zpět k šatnám, kde se už srocovala skupinka převlečených hráčů. Zamávala na Hinatu, aby ještě nechodila, protože si chtěla alespoň na chvilku s kamarádkou popovídat. Chtěla přijít na jiné myšlenky a hlavně se zbavit toho svíravého pocitu, který v ní rozhovor s Tohsirem zanechal.