close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

KAPITOLA ŠESTÁ - MILENCI V TEXASKÁCH

9. září 2010 v 20:20 | Awia
Upozornění: Kapitola obsahuje erotické scény!
.
"Kisame!" zvolala toho dne matka už po páté. Nedostalo se jí odpovědi. Odložila noviny a unaveně si povzdechla. Zavřela oči. V duchu počítala do deseti. Náhle nabyla dojmu, že by se nezklidnila, ani kdyby vyčkávala do sta. Když to nejde po dobrém… "Snídaně je na stole!" vykřikla naposledy a čekala, co se bude dít dál. Mluvila nahlas, avšak z jejího proslovu se vytratil jakýkoliv náznak citu. Promlouvala klidně, bez vzrušení. A právě to byl signál ke zvýšení pozornosti. Jako ticho před bouří. Jako ono znepokojující ticho, kdy celý prales utichne, zvířata se stáhnou do úkrytů nebo pláchnou co možná nejdále od probouzejícího se vulkánu. Z matky se stala časovaná bomba. Stačilo ji jen popíchnout a katastrofa byla na světě. Kisame si to celé moc dobře uvědomovala, avšak netušila, jak dlouho v sobě matka vztek dusila. Že se nejednalo pouze o dnešní den, ale kupilo se to v ní po celé týdny.
"Jo pořád! Jenom si učešu vlasy…" zaznělo v odpověď z opačné části bytu.
"Žádný vlasy! Ty můžou počkat!"
"Jasně…"
Právě dceřin otrávený tón stačil k tomu, aby Yuzu vyletěla. "A už toho mám tak akorát dost!" vzplála. Malinkatý plamínek vzrostl v mocný a nebezpečný plamen. Matčina ohnivá povaha se opět projevila. Pěstí práskla do stolu. Vstala a dala si záležet, aby židle po podlaze hlasitě vrzla. Dupání se neslo celým bytem, stejně jako rázné zaklepání na dveře od koupelny. "Vylez!" vyštěkla směrem ke dřevu vsazenému do stěny.
Nastalo hrobové ticho. Druhé zaklepání na dveře jasně potvrdilo, že pokud Kisame neodemkne, Yuzu by si cestu dovnitř byla schopná prorazit třeba i zdí. Kisame nebyla hloupá. Rychle si dala dvě a dvě dohromady. Pro vnějšího pozorovatele to možná vypadalo jako sebevražda, ale ona věděla, že kdyby neotevřela, bylo by to ještě horší. Matku nemělo cenu v těchto náladách provokovat. I tak si výraz naprostého neviňátka nemohla odpustit. Ona přece nic špatného neudělala.
Kisame ani nestačila pořádně otevřít, když ji matka drapla za ruku a stáhla za sebou. "Počkej! Mám ještě hřeben," ohradila se dívka a snažila se matce vykroutit, čímž dosáhla přesného opaku, jelikož stisk na její paži zesílil.
Hlasitá rána se nesla až do kuchyně. Yuzu hodila hřebínek zpět do koupelny. Ani se neobtěžovala s úklidem. "Nechápu, co si na těch vlasech češeš půl hodiny," spustila, když táhla dceru za sebou, a narážela tak na Kisamino nedávno střižené mikádo. Nejdelší vlasy jí stěží dosahovaly po bradu. "Na hlavě máš pět chlupů a děláš, jako kdybys tam nosila lví hřívu." Došly do kuchyně, přičemž matka dívku posadila na židli. "A teď jez. Až si budeš jídlo chystat sama, dělej si to jak chceš. Dokud si ale dělám tu práci a všechno ti milosrdně servíruju skoro až pod nos, buď té lásky a alespoň se ukaž u stolu, když už mou práci nedokážeš jinak ocenit."
Viola celou scénu z povzdálí sledovala. Takových tu už bylo. Sledovala sestru, jak se s uraženým výrazem rýpe v jídle a sama spořádala svůj díl. Aniž by k tomu potřebovala jakékoliv upomínky, vstala a umyla zašpiněný talíř. Do minuty se celý nablýskaný parádil ve své přihrádce. Beze slova opustila místnost a vrátila se až ve školní uniformě. Cestou při té příležitosti uklidila hřeben, který našla pohozený na zemi. Ranní hádky ji už nedokázaly vzrušit. Dokud do nich nebyla nějak zatažena, vůbec si jich nevšímala.
"Po škole půjdeš rovnou domů," pokračovala Yuzu v kázání. "Uděláš si úkoly, utřeš prach a zajdeš nakoupit. Napíšu ti seznam. Ne, aby tě napadlo zatěžovat s tím Violu. Ta se teď musí učit. A večer budeš taky poctivě studovat. Slyšela jsem, že píšete test z literatury."
"Ale dneska jsem přece měla spát u Keiko!" ozvala se Kisame okamžitě.
Viola začala pomáhat s nádobím. Sklidila ze stolu, nedočtené noviny odložila na poličku. Umývala talíře a hádka v pozadí vesele pokračovala dál.
"Zavolám mamince, že nemůžeš. Domluvíte se na jindy."
"Ale-"
"Žádné ale!"
Kisame zbrunátněla. Tváře se jí nafoukly a ruce zaťala v pěst. Moc dobře věděla, že pokud matka zavolá paní Hanakariové, nepropašuje se k nim ani pod lživou záminkou.
"Mami…" ozvala se Viola a nenápadně se tak vložila do hovoru. Uvědomovala si, že se teď pouští na tenký led a svou poznámkou nastalé situaci moc nepomůže, ale musela to matce říct. Cítila, že je jí to povinna. Navíc nepochybovala, že by se nepříjemná hádka strhla v jakoukoli dobu, kdy by Kisame zůstávala na blízku. Třeba jen pár minut bez ní však již nebylo možno. "Když už jsme u těch plánů na večer…" Matka se na ni netečně podívala. "…včera jsem se s tatínkem dohodla, že dneska přespím u Leita."
Yuzu zavřela oči. Tohle zrovna slyšet nepotřebovala. "Dobře," řekla po chvíli, i když tušila, co bude následovat. Nezmýlila se. Kisame to nemohla nechat jen tak.
"Jak to, že ona může a já ne?!"
"Viola se na rozdíl od tebe umí chovat," odbyla ji matka chladně.
"Ale to není fér!" nedala se Kisame. Chvíli danou situaci zvažovala a pak se jí ústa zkroutila do úsměvu. To nevěstilo nic dobrého. "Takže kdybych chtěla spát u přítele jako Viola, taky bych mohla?" zeptala se.
"Ne," odpověděla Yuzu bez váhání.
"Proč ne?"
"Protože nejsi dospělá."
"Ale Viola taky není dospělá!" zvolala Kisame triumfálně.
Viole to celé začínalo být krajně nepříjemné. Bavily se tam o ní. Navíc, když stála vedle nich. Ale i tak nedokázala zasáhnout. Netušila, co by v ten moment sestře řekla.
"Do dvaceti jí zbývá jenom rok. A navíc mám občas pocit, že se dospěle chová za vás za obě. Z ní by sis měla vzít příklad. Dál už se o tom odmítám bavit. Do pěti minut ať jsi nachystaná. Vyrážíme." S těmi slovy Yuzu odešla.
Kisame Violu probodávala pohledem. Nebylo těžké uhodnout, co si teď mladší z dívek myslí. Cítila se ukřivděná a zrazená. Donedávna byla miláčkem rodiny, všichni ji obletovali, tak co se teď stalo? Co bylo jinak? Jak to, že to Viole tak snadno prošlo? Proč jí na to matka nic neřekla? Proč jí na to nikdy nic neřekla? No jistě. Viola byla přece ta lepší. Už delší dobu ji Kisame předhazovali jako vzor. Ona za to sestru tím víc nenáviděla. Nechtěla být jako ona. To by znamenalo, že prohrála. Něco takového nedovolí. "Však počkej," usykla na Violu. "Na tebe taky jednou dojde."
"Jasně… Ale to by sis nejdřív musela najít kluka," ušklíbla se Viola.
"Co máš za problém? O mně taky někdo stojí. A není to ten největší ubožák na škole."
Viola se usmála, oči ztvrdly. Na Kisame rázem shlížely dva kusy ledu. Sestra však nedokázala vycítit, jak strašlivá je ve vodě síla. "Chápu, ty sis místo toho našla největšího tupce."
"C-co…? Co si to…?"
"Máma měla vlastně pravdu," mávla nad sestrou Viola rukou. "Vůbec si neuvědomuješ, co pro tebe my ostatní děláme. Ale to ti vlastně ani nemá cenu říkat, když stejně neposloucháš, kdo ti co říká. Měla by ses nad sebou zamyslet. Ale ty kecy o ublíženosti a jak tě nikdo nemá rád by sis mohla pro tentokrát odpustit. Svět se netočí jenom kolem tebe. To, že kolem tebe rodiče skákali, jak jsi pískala, ještě neznamená, že to tak bude napořád. Kdyby ses pořád nechovala jako rozmazlený fracek, mohla jsi u Keiko klidně spát. A pokud by mi máma návštěvu u Leita zakázala, nehádala bych se s ní, ale spíš bych se zamyslela nad tím, proč to udělala. Důvodů by se našla spousta."
Kisame na sestru vyjeveně zírala. Zrak upírala na stejné místo, i když Viola dávno odešla. Stále dokola o jejích slovech přemýšlela. Došlo jí, že sestra měla pravdu. Vzápětí se to však snažila zamítnout, protože přiznat něco takového by znamenalo hrát podle jejích pravidel. Kisame přitom byla rozhodnuta se tomu nepoddat.

.
Sluneční paprsky dopadaly na její tvář a láskyplně ji hladily. Nevadilo jí, že jí svítí do očí. Na rozdíl od ostatních cestujících schválně vystavovala tvář zlatavé záři. Nevážili si toho, co jim takováto rána nabízela. Možná byla zima a mráz, ale slunce vystoupilo zpoza mraků a alespoň na chvíli se na obyvatele města usmívalo, než zas zmizelo za mlhavou oponou smogu. Usmívala se a nehodlala si povadlými a mnohdy nešťastnými výrazy spoluobčanů zkazit náladu. Dívala se z okna a sledovala, jak se město probouzelo k životu. Přicházel nový den plný naděje a příslibů. Jen hlupáci nedokázali vidět přísun možností s tím spojených a dál se utápěli ve svém smutku.
Viola netušila, jak moc její slova zapůsobila na sestru a ani ji to nezajímalo. Sama ze své role nebyla nadšená. Neustále ji Kisame předhazovali za vzor a jedinou odměnou jí byl narůstající odpor v sestřiných očích. Ale ani Viola nebyla bez chyby. To však Kisame odmítala vidět. Když matka Leita přijala, jelikož si uvědomila, že tento vrtoch Viole nerozmluví a mohla by tak dceru lehce ztratit, Kisame to od ní brala jako zradu a jen se ztvrdila v tom, že starší sestře vždycky všechno projde. Netušila, že si to samé Viola myslívala o ní. Kisame vnímala jen to, co chtěla, a tak jí i další rodinná hádka vyvolaná sestřiným rozmarem zůstala utajena.
Vyhrála. Nakonec si prosadila svou, i když z toho rodiče nebyli nijak nadšeni. Ukázala jim, že to myslí vážně, a když se ji rodina rozhodla podpořit, snažila se jim to ulehčit, jak jen bylo v jejích silách. Už si našla na prázdniny brigádu, aby našetřila na školné. Svým přijetím si byla jistá. To jen ostatní o ní neustále pochybovali, i když její známky naznačovaly, že se nemá čeho bát. Nevěřili, že by si troufla na jenu z nejprestižnějších univerzit v zemi. Matku těšilo, že se dcera vydala tímto směrem, ale zároveň se o ni bála, čím jí to rozhodně neulehčovala.
Z autobusu vyskočila před školou. Nejezdila s matkou, aby šetřila penězi. Lístek na veřejnou dopravu potřebovala, když chtěla jezdit k Leitovi, a nebyla hloupá, aby ho pak nevyužila i jinak. Matce tak navíc ušetřila cestu ke škole. Usmívala se, když se prodírala davem studentů. Nejen, že ji dnes čekal takřka celý den s přítelem, ale také si uvědomila jednu důležitou věc. Už to nikdy nebude stejné. Tohle byl jeden z posledních dnů, kdy budou jako třída pohromadě, učitelé budou vtipkovat a probírat se učivem, aniž by na nich byl znát stres z blížících se přijímacích zkoušek. Únor byl za dveřmi. A až začne, všechno to šílenství propukne naplno. Najednou byla ráda, že se na rozlučkovém večírku dohodli. Věděla, že se jí nebude chtít loučit.
.
Jako každou středu i dnes Viola po dvouhodinovce biologie pomáhala s úklidem pomůcek. Nijak ji to nezatěžovalo a v podstatě to dělala ráda, neboť pan Kurosaki patřil k jejím nejoblíbenějším učitelům. A ona byla jedou z mála, komu jeho změny nálad a děravá paměť nedělaly žádný problém. Každý jsme přece nějaký.
"Ani nevíte, jak jsem rád, že jste se mi přihlásila do semináře," prohodil učitel jen tak jakoby mimochodem, aby řeč nestála. "Vůbec nevím, co bych si bez Vás počal. Vy jste ten, kdo drží tuto třídu - jak se to říká - na úrovni," mrkl na ni a zářivě se při tom usmál.
Sklopila zrak a snažila se skrýt ruměnec, který se jí po těch slovech rozlil po tváři a její líce zbarvil do růžova. "To přeháníte," pípla nesměle. "Chodí sem i větší mozky, než jsem já." Nejistě se na něj podívala a když zjistila, že ji stále ještě pozoruje, okamžitě zrak stočila jinam. Nechápala to, ale v jeho přítomnosti se pokaždé cítila nervózní.
Kurosaki se jejímu výroku zasmál, jako by řekla kdovíjaký vtip. "Ale no tak, Violo. Nepodceňujte se! Jste chytrá a bystrá. A dokážete se zapálit pro věc. To taky není na škodu."
"Když myslíte," pokrčila neutrálně rameny. Jeho názory mu rozmlouvat nehodlala.
"Od premiantky třídy bych očekával větší sebevědomí," poznamenal zvesela a lehce ji poklepal po zádech, když procházel kolem.
Jen se nejistě usmála. Za normálních okolností by mu dokázala odpovědět milion a jedna způsoby, ale něco na něm mělo za následek, že ze sebe nebyla schopná vypravit ani to slovo. Nerozuměla tomu, ale nebála se ho. Nezačala se mu vyhýbat. Právě naopak! Rozhodla se zjistit, co v ní vzbuzuje ten neklid. Nebyla v tom láska. Nepřitahoval ji fyzicky, i když byl mladý a postavu neměl nejhorší, ani duševně, protože byl přesně ten typ člověka, který by Viola vedle sebe nepotřebovala. Snílek s milionem plánů a hlavou v oblacích. Navíc měl přítelkyni a ona věděla, že by vztah žák-učitel nepodporoval, ani kdyby o to stála.
"Když už jsme u toho," ozval se Kurosaki po chvíli, "kam plánujete jít na univerzitu?"
Tu otázku dříve či později čekala. I když se jí o tom nechtělo moc mluvit, neměla před ním co skrývat. "Todai - Tokijská univerzita," odpověděla krátce.
"Fíha," Kurosaki uznale hvízdnul. "Cíle nemáte zrovna nízké… Ale Vy to zvládnete. O tom nepochybuji. Jste si jistá, že chcete jít právě tam? Když opomenu náročnost a požadavky, které tam kladou na studenty, školné taktéž není žádná zábava."
Chtěl ji od jejího záměru odradit? Nebo se za položenou otázkou skrývala pouhopouhá zvědavost? Ať tak či tak, ve výsledku na tom stejně nezáleželo. "Tokijská univerzita je sen každého studenta," odvětila chladně. "A kdybych nemířila vysoko, co by pak ze mě bylo? Když mám tu možnost, zaplacení školného je to poslední, co pro to můžu udělat."
"Ale jistě, já Vám to nevymlouvám," bránil se Kurosaki, stále ještě s úsměvem. "Jsem rád, že víte, co chcete. Líbí se mi, jak smýšlíte. Na který obor se vlastně hlásíte, není-li to tajemství?"
Viola se pro sebe mimoděk ušklíbla. Toho tedy rozhodně jen tak něco nerozhodí z rovnováhy. "Fakulta věd - biochemie a biofyzika," řekla nevzrušeně, i když v skutečnosti byla víc než zvědavá, jak na tuto zprávu učitel zareaguje. Napnula sluch a usmála se, když zaznamenala, že pohyb v druhém rohu místnosti ustal. Nepatrně se natočila a opravdu - Kurosaki se v ten moment překvapením zastavil!
"Vy si tedy rozhodně troufáte," ozval se po chvíli. "Proč jste nešla jen na biologii?"
"Řekněme, že tohle zaměření mi vyhovuje o něco více."
Kurosaki se na ni zkoumavě zadíval. "Vidíte. Kdyby jste šla na biologii, mohla byste pak učit stejně jako já."
"Copak vy jste tady spokojený?" vyhrkla dřív, než ta slova stačila zarazit. Okamžitě zrudla. "Promiňte," zamumlala. "Já myslela… Jestli byste nebyl spokojenější třeba někde v laboratoři…?"
"Ale kdeže!" mávl nad tím učitel rukou. "Mě práce s mládeží baví. Člověk se tu dozví spoustu zajímavých věcí… A Violo?"
"Ano?"
"Neměla byste už jít na další hodinu?" mrkl na ni.
Chvíli na něj vyjeveně zírala. Na hodinu? Na hodinu! Sakra! V ten moment ožila. Úplně ztratila pojem o čase. Jestli si nepospíší, přijde do japonštiny pozdě. "J-já…" koktala zmateně a snažila se mu omluvit.
Kurosaki nad ní pobaveně zakroutil hlavou. "Jen běžte," pobídl ji. "Však já to tady bez Vás zvládnu." Vděčně se na něj usmála a za moment už byla pryč.
.
"Smithe odvolali z funkce."
Ticho. A pak v televizi začala další reklama. Herečka v žlutém tričku se snažila diváky nalákat na nový prací prášek. Samozřejmě, že byl nejlepší na trhnu, dokázal si poradit s těmi největšími nečistotami, přičemž zachovával barvy a pružná vlákna, ale navíc se dal sehnat za bezkonkurenční cenu. Viola chmátla po ovladači a televizi bez milosti vypnula. Pohrdavě si odfrkla. Nechápala lidi, co si tohle koupí, co věří lživým reklamám a nechávají se jimi manipulovat. Kdyby se nad tím zamysleli, zjistili by, že všude říkají to samé. Natáhla se na gauči jako kočka a kdyby mohla, určitě by i spokojeně zavrněla. Zaklonila hlavu a podívala se na Leita.
Stál u okna. Zády se opíral o parapet. Zapadající slunce nebe zabarvilo do oranžova a okolo Leitovy hlavy vykouzlilo svatozář. Vypadal jako anděl. Padlý anděl. "Proč?" zeptal se.
"Protože jim není schopný dát požadované výsledky. Dost ho to vzalo."
"Zvláštní, že o tom nic nevím."
"Třeba si myslí, že to pro tebe není důležité," pokrčila rameny.
"Třeba… Kdo to po něm převzal?"
"Nějaký Genji. Nevím, kdo to je. Nikdy jsem o něm neslyšela."
Mírně se zamračil. Po chvíli na ni stroze kývnul. Podívám se na to, říkal jí tím. Poté se otočil a zahleděl se z okna. Tuto debatu považoval za uzavřenou.
"Zase mluvili o té Anně," ozvala se Viola znenadání. Už se nedívala na Leita, ale hleděla kamsi do zdi.
"Co s ní?" V jeho hlase bylo patrné rozladění. Nechtěl se o tom dál bavit.
"Myslím, že je to moje matka."
Opět ticho. Tentokrát ho však nenarušovala televize a o to bylo děsivější. Dolehlo na ně plnou vahou, stejně jako ona věta, které zazněla z Violiných úst.
"Probereme to později," zaznělo v odpověď. Pochopila.
Už si nepamatovala, kdy ji to poprvé napadlo. Po biologických rodičích pátrala už dlouho, ale nebyla hloupá, aby se na ně ptala doma. Co by jí na to řekli? Rodiče by tím dostala do svízelné situace. Jak by jí vysvětlili, že je její rodný list padělek? Ne, nechtěla je tím zatěžovat. Už se rozhodla. I když si s tou myšlenkou občas pohrávala. Anino jméno do té doby na schůzi několikrát padlo, ale teprve tuto noc se jí to potvrdilo. Vzpomněla si na Mogiho slova. Byla to snad Miyoshiho chyba, že jim vzorky D15 a D5 utekly? A já myslel, že jste tou dobou jejich hlídáním byl pověřen právě vy. Nebo Anna. Je to snad má chyba, když vám neřekla, že byla těhotná? Nebylo pochyb. Byla to její matka. Jak však o ní mohla zjistit něco víc? Společnost se o ní vždy sotva zmínila.
Ráda by to s ním probrala, ale Leito se o tom teď nechtěl vybavovat. Momentálně měl jiné starosti a ona mu to nevyčítala. Dělal pro ni už tak dost. Až bude mít čas a náladu, promluví si o tom. Určitě nezapomene. Podívala se jeho směrem. Stále k ní stál zády a vyhlížel z okna. Co se mu teď asi honí hlavou? Občas by dala cokoliv, jen aby místo vidění do budoucnosti dokázala číst myšlenky. Když se tak na něj dívala, náhle dostala chuť přijít za ním, připlížit se k němu po špičkách, rukama zajet na jeho hruď, přitisknout se k němu a do ucha mu zašeptat "Miluju tě". Neměl náladu. Bohužel.
S povzdechnutím vstala a protáhla se. "Jdu se vykoupat," houkla na něj a za moment už zmizela v koupelně. Rychle ze sebe shodila všechny svršky, aby její pokožka mohla volně dýchat. Než vlezla do sprchy, vlasy si vyčesala do drdolu posazeného vysoko na hlavě, aby se zbytečně nenamočily. Jakmile za sebou přivřela matnou stěnu sprchového koutu, otočila kohoutkem a na kůži jí dopadla první sprška vody. Veškeré nečistoty toho dne z ní skapávaly a odcházely kanálkem kamsi do ztracena. Zanedlouho byla čistá.
Dveře do koupelny zavrzaly. Usmála se. "Přišel jsi mi umýt záda?" Komu vadilo, že už si je jednou myla?
Poslouchala. Šramot v koupelně nepřestával. Asi něco hledal... A pak odešel. Tak to mi snad dělá schválně?! Do minuty byl nicméně zpátky, tentokrát i ve sprchovém koutě, pozoroval Violu s šibalským úsměvem na rtech a neposednými plamínky v očích. Byl bosky a na sobě měl jenom kalhoty.
"Namočíš se," upozornila ho, když mu podávala sprchovou hadici.
"S tím rizikem se počítá," zazubil se na ni.
"Jak myslíš." Otočila se a pustila vodu.
"Já přece nemyslím," připomněl jí a pustil se do práce.
Prýštící voda jí narazila na pokožku mezi lopatkami. Kroužil jí po zádech a ona pociťovala ono příjemné chvění. Zaplavovala ji jedna vlna za druhou. Vzrušení pozvolna prostupovalo celým jejím tělem. Rozbouřené hormony se pustily do práce. Smysly se nastražily, postoupily na další úroveň do pohotovostního stavu. Pociťovala napětí blížícího se doteku. Zastavil vodu a na ruku si nalil kapku sprchového gelu. Zavřela oči a čekala. Ta chvíle jí připadala nekonečně dlouhá, ale nakonec se jeho prsty přece jen dotkly její kůže.
Zachvěla se. V momentě, kdy došlo ke kontaktu, jeho konečky prstů vyslaly elektrický impulz a jí se na okamžik zastavilo srdce, než se dalo do zběsilého maratónu. Po těle jí přejelo ono známé mrazení. Chloupky se postavily. Naskočila jí husí kůže. Masíroval jí záda, kroužil po nich rukama a kreslil jí tam různé tvary. Pak jí jemně omyl i krk, pronikl do podpaží a šel dál vpřed, aby se zastavil na jejím poprsí. Chvilku si pohrál s jejími bradavkami. Byly ztvrdlé vzrušením. Vrátil se zpět k podpaží, pokračoval dolů přes žebra a boky až po zadek, ale ani tam se nezastavoval. Po stehnech, na lýtka a zpátky. Jakmile došel k bokům opět vklouzl vpřed a hladil ji po břiše, kde se na okamžik zastavil, než vyrazil k jejímu podbřišku.
"Ale tam jsem se už myla," upozornila ho, avšak jeho pátravé ruce nezastavovala. Fascinovaně zírala do zrcadlové stěny, která jí nabízela odraz jí samotné a muže za ní, z kterého viděla jen široká ramena, temnou kštici a chtivé ruce.
"Hygieny není nikdy dost," odvětil, ale i když se snažil o klidný tón, poznala, že ani on nezůstal jako kus ledu.
Nejdříve přejel na stehna, jako by se rozhodl umýt jí nohy zepředu, i když se o to už postaral. Po čase se nicméně vrátil zpět k jejím tříslům. Stále zírala na jejích odraz v zrcadle. Připadala si, jako by sledovala nějaký film. Jako by vůbec nebyla účastníkem toho všeho. Pozorovala Leitovu ruku, jak se stále více přibližuje k její komůrce a pak první prsty dosáhly svého cíle. Projela jí nová, mocnější vlna vzrušení a právě v tu chvíli ho zradila. Věděla, o co mu šlo. Chtěl ji provokovat tak dlouho, až by se z ní stala bezmocná loutka poddajná k čemukoliv. To však nechtěla dovolit. Ještě chvíli si přála zůstat pánem situace.
Nedržel ji nijak pevně. Jemně jeho ruce odstrčila. Využila momentu překvapení a otočila se k němu čelem s laškovným úsměvem na tváři. Nechápavě na ni zíral. Jak si mohla dovolit skončit? Ztěžka oddechoval a díval se jí do očí. Byly jasně modré jako polední nebe bez mráčku. Zornice měla rozšířené a probodávala ho chtivým pohledem. "Co kdybych teď umyla já tebe?" zeptala se s nadzvednutým obočím.
Zíral na ni beze slova, ale něco v jeho výrazu se změnilo. Už tam nebylo zražení či zmatenost. Poskakovaly tam ty hravé plamínky, které jí jasně říkaly, že hodlá ve hře pokračovat. Pokřiveně se usmál, jako pokaždé, když se spolu chystali na něco nekalého. Namísto odpovědi si stáhl kalhoty zároveň se spodky. Zanedlouho stáli vedle sebe nazí a ona jemně mydlila jeho pokožku. Vzala to postupně od ramen. Pak se zarazila.
"Co je?"
Se zájmem si ho prohlížela. Hlavu naklonila mírně na stranu. "Neměla bych … přitlačit?" zeptala se nakonec.
Zakoulel očima. "Ty máš starosti… Dělej, jak myslíš. Jsem chlap, tak snad něco vydržím." Povzdechl si. "Úplně jsi zničila tu atmosféru," poznamenal po chvíli až ji tím připomněl malé dítě, kterému někdo rozšlápl jednu z věží hladu z písku.
Kroužila po jeho těle, prsty sledovala strukturu vytrénovaného svalstva. Zastavila se u té zvláštní jizvy, která se stkvěla kousek nad srdcem. Když k ní dojela, cítila zběsilý tlukot onoho zvláštního orgánu. Perpetuum mobile, problesklo jí hlavou. Prsty obkroužila jizvu, která při jejím dotyku vyvstala. Věděla, že má podobnou na zádech v přibližně stejných místech. Jako by něco projelo skrz. Možná nějaký dlouhý nůž, ale na to byla rána z obou stran příliš malá. Šavle? Meč? Nebo snad střela? Už mnohokrát přemýšlela, co se mu asi stalo, ale až moc dobře si pamatovala, co se stalo, když se ho na ni poprvé zeptala. Rozhodně to nechtěla opakovat. Ještě teď jí z toho běhal mráz po zádech.
Mířila stále níž. Moc dobře pociťovala napětí pramenící v jeho slabinách. Břicho, boky… Na ruku si nalila nový gel. "Otoč se," přikázala mu a opět ho tím vyvedla z rovnováhy. V duchu se smála. Muži byli občas tak manipulovatelní, zranitelní, předvídatelní. Nepotřebovala k tomu ani své schopnosti. Leito se schválně postavil před ni, aby tak zrcadlu vystavil své tělo a Viola se musela dívat na jeho odraz. Lhala by, kdyby tvrdila, že to s ní nic nedělalo, ale navenek si přesto udržela klidnou masku. Bavilo ji pozorovat, jak ho to znervózňovalo. Odraz v zrcadlové stěně nebyl jasný, ale pevné obrysy se daly lehce domyslet. Postupovala teď stejně, jako on před chvílí. Potom mu ale znovu nakázala, aby se otočil a tentokrát stoupala po jeho nohou. Výš a výš až na jeho těle zůstalo jen jedno nedotčené místo. Dívala se mu do očí, když se dotkla penisu.
"Spadneš," vydechla, ale on její slova nevnímal. Jediným rychlým pohybem ji přitáhl k sobě. Narazili do sebe těly. Jednou rukou ji podpíral na zádech, druhou mířil dolů, aby si udělal potřebný prostor. Zvedl jednu nohu, jak se chtěl dostat do vyrovnanější pozice, ale právě v ten moment mu ta druhá na kluzkém povrchu podjela. Tak tak se stihl rukama zapřít o stěny, aby nespadl. "Říkala jsem ti to."
"Nevadí. Dáme druhý pokus," usmál se na ni.
"Tady ne," vyvedla ho z omylu. Bleskově se opláchla a najednou byla pryč. Slyšela, jak polohlasem zanadával. Nedělala to schválně. Ta idea se jí v principu líbila, ale vážně by nechtěla, aby to skončilo tak, jak viděla ve své vizi. Neměl ani tušení, co to s ní udělalo. Jak se rozechvěla a schválně na sebe pustila studenou sprchu, jinak by se nejspíš neudržela. Už byla téměř suchá, když vylezl ze sprchového koutu. Nevraživě ji pozoroval. Musela od něj odvrátit, aby ho ještě více nepopudila svým potlačovaným smíchem.
Sledovala ho. Přehodil si ručník přes hlavu, aby si vysušil vlasy, které se mu mírně zvlnily. Přemýšlela, jestli by mu tak zůstaly, kdyby si je hned nerozčesal, jak měl ve zvyku. Napadlo ji, jak ho k tomu lehce přinutit. Uraženě se k ní postavil zády, takže ji teď nevnímal. Přikradla se k němu a pak ho svým ručníkem plácla přes zadek, jen to plesklo!
"Hej!" vykřikl, ale než se stačil otočit, byla už z jeho dosahu. Vyzývavě na něj mrkla. Zase ten pokřivený úsměv. Hru přijal. V dalším momentě se už naháněli po bytu a snažili se jeden druhého zasáhnout mokrými ručníky.
Viola předvídala jeho pohyby a lehce se mu vyhýbala. Poznala, když se jí snažil zahnat do kouta. Nakonec se mu přece jen podařilo zachytit její ručník a vyrvat jí ho z rukou. Čekala, že teď spustí dvojitou palbu, ale on oba ručníky zahodil a pomalu se k ní s chtivým pohledem přibližoval. Tak o tohle ti jde! pomyslela si a opět mu uskočila. V kuchyni se strategicky postavila na druhou stranu stolu. Nejdříve se honili kolem dokola, ale trpělivost z Leita pomalu vyprchávala. Vztekle stůl odsunul stranou. Nestaral se, že při tom shodil židle. Pro Violu to znamenalo nejvyšší čas přesunout se do vedlejší místnosti. Za sebou uslyšela nebezpečný sykot. "Však já tě dostanu."
Projela jí vlna neklidu. Něco jí našeptávalo, že už by s tím provokováním měla přestat. Dveře do ložnice přímo rozrazil. Přelezla přes postel, aby si od něho udržela odstup. Tam se zastavila a zkřížila ruce na prsou. Vyčkávala. I on se zastavil. Zvažoval situaci. Plánoval, jak by se jí co nejrychleji zmocnil. Tentokrát jí nechtěl dát šanci na únik. Rozhodl se postel obejít. V tom okamžiku na ni ona vyskočila, aby se mu opět prosmýkla. On to však čekal a skočil po ní. Strhl ji na postel a snažil se ji dostat do pozice, která by mu vyhovovala. Netušil, že k tomu došlo jen proto, že to tak chtěla. Ať by se pokusila o cokoliv, odehrálo by se to podle podobného scénáře.
"Teď ti ukážu," pošeptal jí do ucha a jí přejel mráz po zádech. Stále se ještě bránila. Snažila se odplazit, ale byl silnější. Nakonec ji převalil na záda. Ruce zablokoval vedle jejího obličeje. Ztěžka oddechoval. Jeho horký dech ji hladil na tváři. Zorničky měl rozšířené, takže téměř pohltily zelenou duhovku. Chvěl se napětím. Pokusila se zvednout, ale stisk kolem jejích zápěstí jen zesílil a on je ještě více přišpendlil k zemi. Potlačila touhu kopnout jej do slabin, jak jí velel pud sebezáchovy. Leito dokázal být něžný, ale pro tento moment, v tuto chvílí z něj veškerá jemnost vyprchala. Nezbylo v něm po ní ani památky. Díval se na ni ten Leito. Ten nevyzpytatelný. Ten nebezpečný. Ten, kterého neznala. A ji to děsilo a vzrušovalo zároveň.
Kolenem se jí snažil roztáhnout nohy. "No tak, buď hodná holka…"
"Zapomeň," procedila mezi zuby. Věděla, že teď nejspíš hazarduje s vlastním životem, ale bylo jí to jedno.
"Děvko."
"Prasáku."
Zuřivost ještě vzrostla, stisk zesílil. Už se mu nemohla bránit. Přece jen byl silnější. Nakonec se vzdala. V uších jí zněl zběsilý tlukot vlastního srdce a naprosto ji ohlušoval. Naklonil se nad ni s očima stále upřenýma do těch jejích. Teď byl pánem on. Stal se šelmou odhodlanou vzít si, co jí dle jejího názoru náleželo. Ji. Pohrdavě se na něj usmála, čímž ho naposledy popíchla a nevyhnutelné tak jen urychlila.
Zavřela oči. Ani nevěděla proč. Prohnula se v zádech, když do ní vniknul a slastně vydechla. Vzrušující extáze se pomalu zmocňovala jejího těla. No tak! Ukaž se! Dej mi! vyzývala ho v duchu. Dostala, co chtěla. Nebral na ni ohledy. Když se na něj znovu podívala, pořád na ni ještě shlížela šelma. Chtěla vyprostit své ruce z jeho sevření, pohladit ho, probudit v něm milovaného člověka, ale nedovoloval jí to. Byl čím dál dravější, chtivější, drsnější, ale i jeho oči nakonec zjihly, aby následně sklonil svou tvář k té její a ponořil se do ní svými rty. Její ruce byly náhle volné a oni se pohupovali v souznění jako jedna mocná vlna. Byli jedno tělo. Jedna duše. Nemilovali se tam jako dva samostatní jedinci, žena a muž, Viola a Leito, ale jako jeden celek. Spojení a nerozlučitelní.
Stejně jako všechno na tomto světě, i oni museli jednou skončit. Zrychleně oddechovali. Snažili se uklidnit, zmírnit tep, snížit hladinu adrenalinu. Leito si vedle ní lehl na bok. Díval se přímo před sebe kamsi do stropu. Její pohled nicméně vycítil a po chvíli se na ni ohlédl s otázkou v očích. Úsměv ji pohrával na rtech. Bleskově se na něj vyhoupla a zářivě se usmála. "Tak a teď já."
.
Nejprestižnější univerzita v Japonsku - Todai, měla své katedry rozmístěny po celém Tokyu. Na fakultě věd bylo několik oborů, avšak jen studentům jednoho z nich končila poslední přednáška takto pozdě. Nejprve se v komplexu naprosto ztrácel, ale i tak se mu hledanou učebnu podařilo najít docela rychle. Netušil, kolik je hodin, tak se na chvíli přiblížil ke dveřím učebny a zaposlouchal se do ticha. Po chvíli k němu dolehl hlas přenášejícího. Ulevilo se mu. Ještě neskončili. Přešel k lavečkám asi v půli chodby a pohodlně se usadil. Nikam nespěchal. Mohl si tu s klidem počkat. Však ona si k němu sama přijde. Musela. Jiná cesta ven než kolem něj totiž neexistovala. Pokud by si nechtěla hrát na kočičí ženu a neskákala by ze čtvrtého patra.
Ani ne do pěti minut se dveře od učebny otevřely a ven začaly proudit studenti. Zbystřil. Hledal dívku podobnou popisu, jež dostal. Když mu o ní prvně říkali, nechtěl věřit, že tak někdo doopravdy vypadá. Pak mu ukázali fotku. Teď už by ji rozeznal kdekoliv. Jako by mu štěstí přálo, rudá hlava se vynořila mezi posledními opozdilci. Určitě si ji barvila. Ta červená v místnosti přímo zářila. Všiml si taktéž piercingu zapíchnutého v pravém obočí. A nakonec se pozastavil i nad oblečením této osoby. Dívka na sobě měla černé kalhoty i tričko. Kolem krku měla obepnutý obojek s hroty. Černé nehty, náramky s ostrými bodáky. Z uší jí stékaly dráty od sluchátek MP3-jky. Tohle že měla být nová posila do vědeckého týmu? zapochyboval.
"Slečna Sora Okasawa?" oslovil ji nejistě. Dívka na něj nejistě pohlédla a v ten moment věděl, že se rozhodně nezmýlil.
.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Lomeril | Web | 10. září 2010 v 9:03 | Reagovat

Zajímavá charakteristika Kisame a velice zajímavá nová postava. Těším se na pokračování a líbí se mi, jak je druhý díl o hodně dospělejší, než ten první, že je tam vidět ten posun.

2 Kitty | Web | 10. září 2010 v 16:48 | Reagovat

Někdo nový? Sem s ním a rychle! :-D

3 Polgara | Web | 10. září 2010 v 18:53 | Reagovat

Jako vždy ženiální, ta scéna kdy se Kisame staví na zadní byla dokonalá, dovedla jsem si ji představit, protože něco podobného zažíváme doma s moji sestřičkou.
No a k páru Viola a Leito...achjo, já ho chci taky. Nemohla bych být Violou? Jop a kdy bude další kapitola, když už jsem se překonala a přečetla ji poměrně brzy :-D

4 Awia | Web | 11. září 2010 v 22:00 | Reagovat

[1]: Lomeril: Své postavy jsem více poznala, tak se jim i více věnuju. Nejspíš to jde vidět. A díky. Vždycky potěší slyšet, když vám někdo pochválí to, co jste sami zamýšleli...

[2]: Kitty: Jasně. Přece sis nemyslela, že tam budou pořád jedni a ti samí.

[3]: Polgara: :-D Tak to bys mě za sestru určitě nechtěla. Často se chovám jak Kisame. Nesnáším, když mi někdo promlouvá do duše. Pokud se spálím, tak ať. Ale přijít si na to musím sama.

5 Kitty | Web | 12. září 2010 v 2:17 | Reagovat

[4]: Radši si nechci nic myslet.

6 evi | Web | 30. září 2010 v 17:00 | Reagovat

Výborná scénka s Kisame, je fajn, že už je na ni máma přísnější a Viola konečně došla uznání. Ale taky mě zaujalo, že Kisame nakonec alespoň v duchu připustila, že Viola měla pravdu.
A jinak... wow, ta Viola se ale nezdá!:D8-)

Nový komentář

Vezměte na vědomí, že diskuse je moderována. Než se nový komentář začne zobrazovat, musí jej nejdříve schválit autor blogu.

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.