close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

KAPITOLA SEDMÁ - RED DEATH

13. září 2010 v 18:18 | Awia |  Blue Eyes: Ztráta
.
Hodina se chýlila ke konci. Přednášející ještě neskončil, ale ona si už do uší cpala pecky. Nezajímalo ji, co jim ten šašek vykládal. Však se zeptá Nobua. Ten jí řekne, co dostali za úkol… Nasadila zaujatý výraz a očima sledovala učitele, i když ho ve skutečnosti nevnímala. Její pohled byl prázdný. V duchu se viděla, jak sedí u piana a mačká bílé a černé klapky, přičemž vyluzuje melodii, linoucí se teď z jejího přehrávače. Milovala klavírní skladby. Jakmile zaslechla první tóny, pouštěla se po stopách fantazie, snila s otevřenýma očima a rozvíjela tak své umělecké nitro. Unikala z reality, která ji svazovala, do míst s vlastními pravidly, kde se její duše osvobodila a volně dýchala.
Podle šumu pochopila, že přednáška právě skončila. Pár svým spolužákům mávla na rozloučenou a pak se znovu ponořila do vlastní fantazie. Pohupovala se na vlnách nádherné melodie a pomalu si balila věci. Nikam nespěchala. Než se s partou vydají do hospody, aby řádně zapili další týden v tomto blázinci, zbývala pořád spousta času. Z učebny šla automaticky. Své okolí vnímala jen okrajově, a kdyby si ten člověk nestoupl přímo před ni a nezatarasil jí cestu, asi by si ho ani nevšimla. Neslyšela ho, ale pohybující se rty jí prozradily, že k ní dotyčný mluví. Ztlumila hudbu a z levého ucha vyjmula sluchátko. "Co prosím?" zeptala se.
Muž znejistěl. Povzbudivě se na něj usmála. Přemýšlela, co řekla špatně. Byla snad nějak neslušná? Třeba jí nerozuměl… Tuto možnost okamžitě zavrhla. Už na první pohled to byl rodilý Japonec. Ztraceného studenta mohla taktéž zamítnout, neboť tento muž na to neodpovídal věkem a na sobě měl navíc dobře padnoucí oblek. Mezi profesory by ho však taktéž nezařadila. Určitě před ní stál nějaký úředník, businessman, či něco takového.
"Promiňte, neslyšela jsem Vás. Potřebujete něco?" formulovala svou předešlou otázku přece jen o něco kultivovaněji.
"Ah," vzdychl neznámý a okamžitě nasadil profesionální výraz. "Jste slečna Okasawa Sora?" tázal se ještě jednou.
Role se vyměnily. Tentokrát znejistěla ona. Uhnula očima a rychle se rozhlédla. Byli v místnosti sami. Přednášející už určitě taktéž odešel. Kdyby jí ten muž chtěl něco udělat, neměl jí kdo pomoci. Neznala ho a to jí nebylo příjemné. Polkla naprázdno. Doufala, že její nervozita není na pohled moc patrná. Náhle jí však došlo, že mužova otázka byla naprosto zbytečná. Každý tu věděl, jak Sora vypadá. Pokud se na to zeptal, nemělo cenu nic zapírat.
"Ano," odpověděla po chvíli. "Chcete si to ověřit v mém občanském průkaze?" dodala nepřátelsky. Ten muž mohl být kdokoliv. Klidně i advokát nebo policista. Toho se děsila nejvíce. I tak si nemohla vzpomenout na nic, čím by se byla bývala provinila. Na čele jí vyvstaly studené kapky potu.
"Ne, to myslím nebude nutné," odmítl muž s úsměvem. Uctivě se uklonil. "Mé jméno je Yanagi Shouta a jsem vyslancem CJST[1]. Zde je můj průkaz." Podal jí identifikační kartičku. "O našem institutu jste už doufám slyšela," poznamenal, když si všiml jejího překvapeného výrazu.
Soře jeho představení vyrazilo dech. "A-ano," vykoktala v odpověď, ale na víc se nezmohla. CJST. Samozřejmě, že o nich slyšela. Chodila přece na katedru věd! Byli by hlupáci, kdyby je o nejprestižnějším vědeckém centru v zemi neinformovali. Dostat se tam alespoň na krátkou exkurzi bylo snem každého zdejšího studenta. A teď s ní mluvil jejich vyslanec. Svět se zbláznil. Jiné vysvětlení neexistovalo.
"Skvěle. Tak můžeme přejít rovnou k věci," pochválil si pan Yanagi. "Jménem našeho institutu bych pro vás měl jistou nabídku. Přesněji řečeno nabídku, která se neodmítá. Nechcete se posadit?" Pokynul směrem k sedačkám na chodbě.
Pomalu si sedla. Neopírala se. Pohupovala se na samotném okraji, jako by zasedla ke klavíru, na kterém se chystala hrát. Bohužel tu šlo o něco jiného. Nabídku? Jménem institutu? Byla celá napjatá. "Pokračujte," vyzvala ho, když se delší dobu k ničemu neměl.
Právě na to pan Yanagi zřejmě čekal. Usmál se naklonil se blíž k ní. "Nevím, jak bych začal… Snad tím, že docela před nedávnem odešlo pár našich prominentních vědců a kolegů na odpočinek." Odmlčel se. Počkal, co s ní ta zpráva udělá.
Sora se zhluboka nadechla. Velmi dobře věděla, co tím chtěl říci. Na odpočinek? Moc hezký název pro smrt. Nebyla hloupá, aby si nedala dva a dva dohromady. Vědci se svého řemesla neradi vzdávali. Pokud jim to tělo umožňovalo, pracovali do sedření. Od jejich milované vědy je dokázalo oddělit jen pár věcí. Většinou k nim patřila nemoc.
Pan Yanagi pokračoval: "Sháníme za ně náhradu. Rádi bychom v našem institutu přivítali mladé lidi, kteří by mohli přijít s jiným, neotřelým náhledem na věc a taktéž novými nápady či vizemi do budoucnosti. Zajímá nás, jak si dnešní generace představuje náš další vývoj. Vy, slečno Okasawo, jste jednou z nich. Byl jsem pověřen, abych Vás oslovil. A neříkejte mi, že se mezi nás nehodíte. Svými schopnostmi daleko předčíte své spolužáky. Nemáte tu konkurenci. Vaše práce jsou přijímány s kladnou kritikou. Dáváte do nich pokrokové myšlenky. Jste tou nejzářivější perlou ve vědeckém oceánu. Rádi bychom Vás přivítali jako novou členku našeho vědeckého týmu."
Sora se během řeči mírně začervenala. Tolik chvály na její hlavu. To nemusel. Určitě přeháněl. I když pravda, většina jejích spolužáků nedokázala stíhat její myšlenkové pochody. Vždy byla o několik kroků dopředu a vysvětlování ostatním ji jen zdržovalo. Na okamžik se zamyslela, jaké by to bylo, kdyby se ocitla mezi lidmi, kteří by ji pochopili.
"To nejde," řekla nakonec. Yanagiho obličej posmutněl. "Jsem ve druhém ročníku. Nemůžu teď zanechat studia a-"
"Ale o tom tu přece nikdo nemluví!" zvolal pan Yanagi. Bylo na něm vidět, jak se mu ulevilo. "Nechceme Vás připravit o budoucnost. Právě naopak! Dáváme Vám možnost, abyste na svých seminárních a bakalářských pracích mohla pracovat u nás. Poskytneme Vám naše laboratoře, nápomocen Vám bude i personál. Jsem si jist, že tam najdete i nějakého významného vědce jako vedoucího Vašich prací."
To všechno znělo krásně, jenže… "Nevěřím, že byste mi tohle všechno poskytli zadarmo a jen proto, že mám ve škole výborné výsledky."
"Ano, je tu jedna podmínka. Právě jsem se k tomu chtěl dostat…"
Proč mu v ten moment nevěřila ani proužek na jeho zebrované kravatě? Netrpělivě nadzvedla obočí.
"Podepsala byste smlouvu o účasti na našich projektech do konce studií, tedy na dva roky." Čekal na odpověď. Když stále nepřicházela, pokračoval: "Neváhejte. Dva roky. Do konce studií. Poté můžete jít kam chcete. Věřte, že kdybyste u nás zůstala jen měsíc, všude by Vás brali všemi deseti. Uděláte si tím to nejlepší možné hodnocení."
"Nejde o to, že bych nechtěla," ozvala se nakonec. "Je to lákavá nabídka. Jak jste sám říkal, taková se neodmítá. Teď Vám však nejsem schopná odpovědět. Musím se o tom poradit s rodinou…" vykrucovala se.
"Ach! Tak to je jiná. Rozumím. Každopádně víte, kde mě máte hledat. Zde máte pro jistotu ještě mou vizitku. Na shledanou." Vtiskl jí papírek do ruky a odešel.
Dívala se na něj, jak se od ní vzdaloval. Zanedlouho zahnul za roh a zmizel jí z dohledu. Takže žádná hospoda dnes večer nebude, pomyslela si chmurně. Byla ráda, že jí na to skočil. Neřekla mu pravdu. S rodinou se o ničem radit nemusela. Už viděla matku, jak bude skákat radostí dva metry do vzduchu. Otec jí bude blahopřát. Tímto je potěší. Chtěli pro ni jen to nejlepší. Ale chtěla to i Sora?

.
Jméno? Yagami Viola. Třída? IV.C. S povzdechem se podívala na zadání prvního příkladu. Řešte rovnici s neznámou xER:
příklad
Další příklad se stejným zadáním nevypadal o nic lépe. A tak to šlo až na konec písemky.
Zadívala se na prázdný list papíru před sebou. Srdce se jí rozbušilo rychleji, jako pokaždé, když se schylovalo k tomu, k čemu se chystala. Podvod. Předtím to slovo v její mysli křičelo. Varovná světýlka se rozsvítila. To se nedělá, říkala jí. Ale ona neposlouchala. Nepouštěla si ta slova k tělu. I tak nezabránila nervozitě, zvýšenému pocení rukou, či strachu z prozrazení, i když moc dobře věděla, že ji nemají jak odhalit. Ona nepoužívala taháky. Uvědomovala si, že kdyby ve škole na něco takového přišli, daný student by si mohl rovnou sbalit věci a rozloučit se se spolužáky. Ona nehazardovala. Pomáhala si jinak.
Teď nepociťovala strach nebo vinu. Bylo tu jen příjemné vzrušení, jaké doprovází zloděje před lupem. Hladina adrenalinu stoupla, i když navenek nešlo nic poznat. Zůstávala klidná. I tak podváděla nerada. Učitelka si za to však mohla sama. Kdyby neměla v oblibě nehlášené tresty, Viola by si to celé klidně odpustila. Vždy se raději naučila, ale tentokrát nedostala šanci. Smutně si povzdechla a ve vzpomínkách se začala vracet do dnešního rána.
.
Nevzbudil ji podrážděný křik sestry, či její pobíhání po pokoji, jak tomu obvykle bývalo. Ani to nezpůsobilo jemné šimrání ranního sluníčka na víčkách, ale šimrání docela jiného druhu. Jako by po ní něco lezlo. Cítila to i v polospánku. Probudila se. Ležela na boku a chtěla shodit tu mouchu nebo pavouka, co ji šimral u žeber, ale setkala se tam s Leitovou rukou, kterou jí konečky prstů jezdil po pokožce. Propletla své prsty s jeho. Poznala tak, že je vzhůru. Otočila se k němu čelem.
"Bonjour[1]," popřál jí s úsměvem.
"Dobré."
Protáhla se. Chvíli si beze slova hleděli do očí.
"Promiň," řekl.
"Za co?" podivila se s chvilkovým odstupem. Pořád ještě napůl spala.
"Za včerejšek."
Zavřela oči a usmála se. "Nemusíš se omlouvat," ujistila ho. "Neměla jsem tě provokovat."
"Nevím, co to do mě vjelo," pokračoval, jako by nic neřekla. "Nechal jsem se unést. Nechtěl jsem…"
Pohladila ho po tváři. "Pšššt," snažila se ho utišit. Viděla na něm, jak ho to mrzí. "Nemusíš se omlouvat," zopakovala. "Kdybych nechtěla, nedošlo by k tomu." Při těch slovech si vzpomněla na okamžik, kdy potlačila touhu kopnout ho do slabin. I tak svým slovům úplně nevěřila. Leito měl sílu, a i když byla v sebeobraně mezi nejlepšími, s ním se měřit nemohla. Moc dobře věděl, jak člověka znehybnit bez možnosti na obranu. V jeho očích stále zůstávala lítost. To ji popudilo. Už o tom nechtěla přemýšlet. Vstala.
Ta reakce ho překvapila. "Kam jdeš?"
"Nachystat se."
"Nachystat?"
"No. Do školy přece!"
Leito zaúpěl.
"Copak?"
"Musíme tam?"
Na chvíli se zamyslela. "Nemusíme," připustila nakonec, ale i tak šmátrala ve skříni, kam si nedávno zanesla pár svých věcí, když už u něj přespávala.
"Tak co kdyby sis vlezla zpátky do postýlky? Sem vedle mě?" zaškemral a dodal prosebné gesto.
"To je lákavá nabídka, ale ne."
"Ne?!" vydechl nevěřícně. "Proč ne?"
"Protože," otočila se k němu již ve spodním prádle, "by se to mámě moc nelíbilo. A ty moc dobře víš, že nám tohle přespávání uprostřed týdne toleruje jen proto, že se pak další den bez remcání objevíme ve škole." Během své řeči došla až k posteli, naklonila se nad něj a při posledních slovech držela svou tvář pár centimetrů od jeho obličeje. "A teď se obleč," poručila mu. Dřív, než stihl cokoliv udělat, byla zase pryč z jeho dosahu.
Leito zůstal ležet v posteli. Tahat ho z ní nehodlala. Naposledy se na něj ohlédla, a když se nijak nehýbal, pokrčila rameny a odešla do koupelny. Chystala se vyčistit si zuby, ale ještě než kartáček stačila strčit do úst, dolehlo k ní Leitovo zvolání: "Jsi zlá! Víš to?" Následoval šum, jak se hrabal z postele. Musela se usmát. Do minuty byl u ní a na tvář jí vtiskl první polibek do nového dne.
Zatímco Leito byl z koupelny za okamžik venku a stihl si přitom vyčistit zuby, umýt obličej, zkontrolovat stav vousů a pročísnout vlasy, které hned při letmém pohledu do zrcadla zkritizoval, jelikož se mu nepoddajně vlnily, Viola při jeho odchodu vracela kartáček do kelímku a vymlouvala mu, že si tak má ty vlasy nechat, protože venku je pořádná zima a ty jeho pačesy by mu nestihly uschnout. Když navíc dodala, že se jí s mírnými vlnami líbí, vzdal to a s rukama nahoře na znamení prohry vycouval z místnosti.
Po svém ranním rituálu se učesaná a oblečená do školní uniformy přišourala do kuchyně, kde Leito chystal snídani. Zastavila se hned ve dveřích, opřela se tam o rám a sledovala, jak se ohání u linky. Znala spoustu žen, které hudrovaly, že jejich muži neumí vařit. Její matka k nim taktéž patřila, avšak Yuzuin manžel byl doma tak zřídka, že si toho jen málokdy všimla. Zato Viola si nemohla stěžovat. Ať už jídla doma bylo sebeméně, Leito pokaždé dokázal něco vykouzlit. A chutnalo to báječně.
"Co tam tak stojíš?" zeptal se jí, i když k ní stál celou dobu zády. Vycítil její přítomnost.
"Ále," mávla nad tím rukou. Pak se rozhodla říct pravdu: "Jenom si říkám, že by z tebe byl skvělý kuchař."
"Cože?" podivil se.
"Nic," odvětila bleskově a nevinně se na něj usmála. "Chceš s něčím pomoct?"
"Ne. Už to budu mít hotový. Kdyžtak se posaď."
Stůl stál zpět na svém místě. Nic nenasvědčovalo boji, ke kterému předešlého večera v místnosti došlo. Poslechla ho. Zvědavě natahovala krk ke kuchyňské lince. "Co to bude?" zeptala se se zájmem. Pokaždé chtěla vědět, co připraví.
"Snídaně po anglicku. Nebo spíš svačina," opravil se. "Vejce na slanině vážně nečekej. Na to tu nejsem vybavený. Ale," udělal dramatickou pauzu, "místo toho mám skvělé sendviče! Doufám, že to nevadí," mrkl na ni a na stůl postavil talíř plný sendvičů. "A tady je čaj pro tebe a káva pro mě," dodal, když vedle talíře přistály dva hrnky. Než si k ní přisedl, přešel ještě k CD přehrávači a pustil Beethovenovu 9. symfonii.
"Jak tohle můžeš poslouchat?" podivila se. Neměla nic proti vážně hudbě, ale toto byla jedna z Leitových zálib, které na něm nechápala.
"Líbí se mi," přiznal prostě.
"Neznám kluka tvého věku, kterému by se tohle líbilo," opáčila a zakousla se do prvního sendviče.
"Omyl. Právě se na jednoho díváš. A dovol, abych ti připomněl, že s ním taky chodíš, pokud sis toho ještě nevšimla…"
Kvůli plné puse se na něj pouze ušklíbla.
"Uklidňuje mě," dodal po chvíli. "Nevím, čím to je, ale je to jediná hudba, u které můžu přemýšlet. Žádný text, žádná chytlavá melodie. Jen tóny, které na svých nástrojích vyluzuje orchestr…" Zasnil se. "Najednou mám jasnou mysl a všechno do sebe snáz zapadá. Nevím, jak bych to líp popsal."
"Myslím, žes to zvládl dostatečně. Stejně to ale nechápu."
"Nemusíš to chápat. Vem to jako fakt. Tak to prostě je. Stejně to máš třeba s ptáky, když táhnou na jih. Taky nechápeme, podle čeho poznají, kdy se slítat do hejn, nebo jak doletí na dané místo a zase zpátky. Ale děje se to a my to nedokážeme ovlivnit, tak to bereme, jak to je."
Zamyšleně se na něj podívala. "Zvláštní, že to přirovnáváš zrovna ke ptákům…"
"Proč?"
"Jen jsem si vzpomněla… To je jedno."
"Ne, není to jedno. Řekni mi to! Prosím," naléhal na ni.
Šibalsky se usmála. "Vzpomněla jsem si na náš projekt to biologie. Pamatuješ si ho ještě?"
I on se usmál. "Jak bych mohl zapomenout?"
Ano, jak by mohl zapomenout? Jak by ona mohla? Nový spolužák k nim přišel v závěrečné části druhé třetiny druhého ročníku. Pro spolužáky byl přitažlivý v mnoha ohledech. Hlavně jeho vzhled na ně působil jako magnet. A on se z naprosto nepochopitelného důvodu začal zajímat o tu nevýraznou Yagamovic holku. Štěstí mu však nepřálo. Zastihl Violu v hektickém období, kdy u sebe začínala objevovat své schopnosti. Taktéž na sebe měli smůlu. Jejich rozhovory končily hádkami a bolestnými nedorozuměními. Jeden druhého ustavičně zraňovali. Nakonec je osud svedl dohromady při jednom biologickém projektu, kdy jejich hádka vyústila v neplánovaný polibek. Tu facku si Leito pamatoval ještě dlouhou chvíli po tom.
Od toho okamžiku to bylo jen otázkou času. Viola začala pociťovat něco nového. Probouzely se v ní vášeň a touha. Pocity se bouřily proti rozumu. V té tobě už byla zadaná, ale to jí ve schůzkách s Leitem nijak nebránilo. Cítila se potom mizerně, ale když byla s ním, ráda na to zapomínala. A když se s Toshirem rozešla, jenom se jí ulevilo. Leitovi ostatně taky, protože už své city nemuseli skrývat. Viola byla bláhová, pokud si myslela, že teď už bude všechno v pořádku. Problémy přitahovala nějakou neviditelnou silou a ty na sebe nenechaly dlouho čekat.
"K obědu bychom si mohli zajít na ramen," poznamenal Leito zamyšleně.
"Jestli chceš, můžu ti uvařit," mrkla na něj.
"Ne, to ne. Nebudu odpoledne doma."
"Jak to?"
"Mám práci."
Dál se Viola nevyptávala. Tato informace jí naprosto stačila. Práce. To slovo vypuštěné z jeho úst znamenalo něco nekalého, nezákonného. Viola nepátrala po tom, co Leito dělal. Nechtěla to vědět. Jen by jí to přidělávalo zbytečné starosti. Dělal to pro ni. Chránil ji. A tím jeho činy omlouvala, ať už je jinak jakkoliv odsuzovala. I tak však nebyla zrovna dvakrát nadšená z toho, že pracoval pro ně. Ale bylo to nezbytné. Lepší plán prozatím nevymysleli.
"Tak co? Chystá se dneska něco ve škole?" změnil znenadání téma. Viola mu za to byla vděčná. Náhle si však něco s hrůzou uvědomila.
"Já nevím," přiznala popravdě. Večer to zapomněla zkontrolovat. "Podívám se."
Jen na to pomyslela, byla tam. Profesorka matematiky jim o volné hodině vybírala příklady na test a pak si je přepočítávala. Viola sledovala každý její krok. Věděla, jak dojít k správnému výsledku. Vrátila se zpět do reality. Nevědomky se zamračila.
"Píšeme z matiky," vysvětlila znepokojenému Leitovi. Oba dva věděli, co to pro ně znamená.
Leitovi to ani tak nevadilo. Stejně by se neučil. Na známkách mu nikdy moc nezáleželo. Pokud pro něco neměl talent od přírody, ztrácelo pro něj smysl snažit se. Na matematiku měl buňky. Stejně tak i fyzika mu šla. Chladná logika se osvědčila. Nikdy se nic neučil nazpaměť. Stačilo mu pochopit princip a už to jelo. Taktéž mu šly jazyky, ale jen do určité míry. Francouzštinu, svou mateřštinu, ovládal mistrně. I když ji nyní moc neužíval, neustále si oživoval své znalosti. S angličtinou byl na podobné úrovni, protože žil dlouho s tetou v Londýně. Japonsky mluvil plynule, bez přízvuku, avšak s psaním to bylo horší. Znaky se mu pletly, což se značně podepisovalo na jeho známce.
Zato Viola měla problém. Raději se dopředu naučila. I když znala otázky na test, podívala se na víc. Spoléhala se na své znalosti. Věděla, že se jí v budoucnu budou hodit. Měla na to systém, který se včerejšími událostmi narušil. Vždy se večer podívala do následujícího dne a zkontrolovala, zda nebude volaná, nebo nebudou psát test. Pokud jí nic nehrozilo, neučila se. Stejně si to však nakonec musela vtlouct do hlavy kvůli pozdějšímu zkoušení či závěrečným písemkám. Nerada takto využívala svých schopností. Připadalo jí to nefér vůči ostatním. Nyní jí však nezbývalo nic jiného, než se uchýlit k podvodu.
.
Sledovala bílý papír, vpíjela se do něj očima a myšlenkami se vracela do dnešního rána. Přesněji do onoho okamžiku, kdy měla vizi o tomto testu. Chudák učitelka netušila, že byla při vymýšlení příkladů sledována. A Viole stačilo vybavit si tuto situaci, aby číslice samy začaly vyskakovat na papíře. Neváhala ni vteřinu. Popadla propisku a začala psát.
Tak její schopnost fungovala. Ať už se jí její vize zdála před rokem, nebo měsíc zpátky, vybavit si ji dokázala úplně jasně, jako by se tak stalo včera. Měla ji před sebou stejně živou se všemi detaily. Nechápala, jak tak může její mysl fungovat, avšak pravdou zůstávalo, že smysl některých vidění jí unikal, a takto ho mohla odhalit. Přehrávala si je v hlavě stále dokola jako nahrávku nějakého seriálu a hledala klíčové okamžiky. Většinou figurovala jako nezávislý pozorovatel, pokud ovšem ve svých vizích nebyla sama jako ústřední postava. Pokud ji to zastihlo neočekávaně, občas nerozeznávala mezi snem a realitou. Několikrát ji to však zachránilo. V tomto ohledu si nemohla stěžovat. Možná svou schopnost nerada zneužívala, ale musela uznat, že bez ní by už byla dávno mrtvá.
Odložila propisku bokem. Test dokončila mezi prvními. Nikoho to nepřekvapovalo. Poprvé za celé dopoledne měla chvilku klidu. Čas, kdy mohla přemýšlet. Ten sen. Rázem do sebe všechno zapadlo, ale zároveň tom nastal ještě větší zmatek. Tehdy to nebyla její ruka, co vypisovala přihlášku na vysokou školu. Myslela si to, ale zmýlila se. Jenže to předtím nevěděla. To kvůli tomu tak lehce přistoupila na Leitův plán. Doufala, že je to osud, i když na něj nevěřila. Připisovala to výjimce potvrzující pravidlo, že dokázala vidět až tak dopředu. A ona místo toho zastihla tuto Soru, či jak se ta dívka jmenovala. Tenkrát jí neviděla do obličeje, ale nyní si byla stoprocentně jistá, že viděla ji. Co spolu ty dvě měly vlastně společného? Nic. Tak proč se jí o ní zdálo?
Chtěla si o tom s někým promluvit. Její jedinou možností byl Leito. To on znal její tajemství. Nikomu jinému se nesvěřila. Bylo to až příliš nebezpečné. Tedy kromě Toshira, ale ten se to vlastně nikdy neměl dozvědět. Nedělal by jim pak tolik problémů. Najednou se cítila zmatená a nevěděla, co si tom má myslet. Taky s někým potřebovala probrat Annu. Ale Leito teď měl jiné starosti. Měl přece práci. Promluvíme si o tom zítra, broučku. To bylo jediné, čeho se od něj dočkala. Teď jí nezbývalo nic jiného než čekat. Dnešek jí náhle připadal tak dlouhý! A měl být ještě delší.
Po hodině se u její lavice objevila Yuuki. "Violo, máš odpoledne čas?"
Viola se zamračila. Znělo to dost naléhavě.
"Zatím nic nemám. Co-"
"Super!" skočila jí spolužačka do řeči. "Takže můžeš s Tatsuki po tréninku zajít do baru. Nic víc nepotřebuju."
"Jo, jasně," souhlasila, aniž by si uvědomila, co jí Yuuki právě řekla. Zarazila se. "Počkej… Cože?"
"S Tatsuki je to už domluvený," mrkla na ni Yuuki. "Už musím běžet. Měj se! Čau!"
"A-ale…" namítla Viola, jenže to už byla Yuuki dávno pryč. Neřekla jsi mi, kde a kdy se s ní mám setkat… Jenže to už nebyla Yuukina starost. Domluvila to s Tatsuki a tím její práce skončila. Nyní se mohla dál klidně věnovat studiu. Viola byla ráda, že může přiložit ruku k dílu, avšak spolužačka pod návalem stresu zapomínala, že Viola si ne se všemi skvěle rozumí a některé rozhovory pro ni bývají více bolestivé než jiné. Na druhou stranu chápala, že se Yuuki takovými myšlenkami nemůže zabývat. Ne teď, když má naprosto jiné starosti. Violu tak čekal další nepříjemný rozhovor.
Nakonec se s Tatsuki dohodly, že se sejdou na stadionu hned po tréninku. Tatsuki Viole řekla přibližný čas, kdy by měli skončit, a bylo domluveno. Viola však do té doby měla spoustu volného času. Nejprve se jen tak toulala po městě, ale nebylo to ono. Neměla s sebou žádné peníze, tudíž si nemohla zajít na kávu nebo se podívat po obchodech. Když už netušila, kudy kam, zamířila ke stadionu. Skryla se u tribun, odkud pozorovala dění na hřišti. Trenér je i teď trápil venku, aby v téhle zimě běhali po sněhu. Hráčům to však očividně nevadilo.
Na Violu padla vlna nostalgie. Vzpomínala na časy, kdy sem chodívala ráda. Byla tu podpořit kamarádku, se kterou poté pokaždé něco podnikla. Tatsuki Violu brala do šaten, kde ji seznámila s ostatními holkami z družstva. Patřila mezi ně i Hinata. Dívky ji přijaly a Viola se poprvé necítila odstrkovaná. Zamilovala si to tam. Nevadili jí ani kluci, kteří si ji zprvu dobírali. Časem přestali. Zvykli si na ni. A po nějaké době si jí všiml vyhlášený sukničkář Toshiro Midorikawa, začal za ní chodit a lichotit jí, jak má krásné oči. To byli ještě všichni milí, přátelští a nevinní. Stalo se to tak dávno! Ty časy jí nyní připadaly jako vzdálená minulost, i když to nebyla tak docela pravda.
Hra skončila. Účastníci se začínali plížit k šatnám. Zanedlouho tam vznikl roj bzučících hráčů. Říkali si dojmy z právě uplynulého tréninku. Viola už mrzla. Rozhodla se jít pozdravit pár starých přátel. Při té příležitosti by si taktéž mohla popovídat s nepřítelem. Ukázat mu, že se ho nebojí. Ta myšlenka nebyla od věci. Když vyrazila směrem k hloučku, na opačné straně hřiště ještě pobíhalo pár kluků a jí se v hlavě rodil plán.
Sledoval Anda, jak prohání míč. Svému protivníkovi utekl o několik metrů. I tak nemohl střílet na bránu, jelikož brankář jeho ránu očekával. Stál tam připravený chytit letící míč. Ando se k němu stále přibližoval. Toshiro pochopil jeho úmysl. Pokud jim to vyjde, bude to těsné, ale i tak to za pokus stálo. Rychle vyběhl před Mashira a v další minutě už pálil kopačák přímo do sítě. Brankář nestihl přiběhnout v čas. Vyhráli.
"Jo!" vykřikl Ando.
"Už zase," postěžoval si Mashira.
Toshiro se jen usmál. "Hráli jste skvěle, hoši!" křikl na ně a zamával jim, aby šli za ním. "Dneska to bylo vážně super. Když tak budeme pokračovat, příští sezónu máme pohár v kapse," pokračoval, když se parta čtyř kluků shlukla kolem něj. Začali spolu rozvíjet své šance na uspění v soutěži. Hráli dobře. Vedli si skvěle. Týmová práce jen kvetla. Tohle muselo vyjít. Co víc si mohl kapitán družstva přát? Přestal vnímat rozhovor a uvažoval nad tím, jak skvělý tým to vlastně má. Usmíval se. Byl šťastný. Teď se nemohlo nic pokazit. Zrovna na to pomyslel, dolehla k němu Andova slova:
"Ahoj Violo!"
Zarazil se. Úsměv mu ztuhl na rtech. Tady znal jen jednu Violu. Rozhlédl se. A tam, kousek od něj, stála ona a chladně si ho měřila pohledem.
.

[1] Dobré jitro. (fr.)

[1] anglická zkratka Centre of Japanese Science and Technology; jedná se o neexistující institut
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Kitty | Web | 13. září 2010 v 19:34 | Reagovat

Sora? Kdo to má vědět :-P

2 Pistynka | Web | 13. září 2010 v 19:59 | Reagovat

Ty jo. Docela mě zajímá jaká souvislost je mezi Sorou a Violou, ale bohužel mě nic nenapadá. :-) Stejně jak už někdo říkal se i já souhlasím s tím, že tento druhý díl je daleko více promyšlený. Je hrozně moc vidět, jak pracuješ s jednotlivými postavami... Každou novou kapitolu hltám hned jak jen to jde, ale bohužel se ne vždy donutím napsat komentář.

3 Lomeril | Web | 13. září 2010 v 23:11 | Reagovat

Spojitost mezi SOrou a Violou? Pokud Sora není Violino falešné jméno za několik let, tak se ji nakonec pokusí zabít. Nebo tak něco :-)

4 Kikulka | Web | 14. září 2010 v 18:24 | Reagovat

Musím uznat, že se to začíná hrozně zamotávat. Nová kapitola, další nové tajemství a zápletka.
A spojistost Violy se Sorou bude zase něco skoro nečekaného :-)

5 Polgara | Web | 17. září 2010 v 15:52 | Reagovat

Soru jsem si oblíbila, tu její zálibu hraní na piáno chápu, a jak už jsem psala kdysi, víš jak jednoduší by byla škola s Violinou schopností? Mimochodem, lepšíš se, i když je Sora nová postava, tak tam jednoduše zapadla, je vidět že s příběhem hraješ a promýšlíš ho.

6 Zmražená Opice | Web | 19. září 2010 v 16:48 | Reagovat

Jejejej, už sedmá kapitola, to jsem nějak pozadu :( Ale není to mojí vinou-díky tátovi sjem se za celé září dostala na internet celkem jen tak na tři hodiny... Tak doufám, že se mi někdy povede dostat se sem na delší dobu a přečíst si všechny nové kapitoly :)

7 Mystann | E-mail | Web | 22. září 2010 v 19:10 | Reagovat

Já jsem tak pozadu (2. kapitola) ._.
*jde se zahrabat*
No nic, smysl TOHOTO komentáře byl..odkaz.
Jo, odkaz na ÁtrTrejd. :-D
http://mystann.deviantart.com/gallery/#/d2z8xt0

8 Kaori | Web | 24. září 2010 v 13:18 | Reagovat

Awww... Chvíli tu nejsem a hned několik nových kapitol *__* Promiň, že jsem se neozvala dříve, ale škola se mi do volného času cpe čím dál tím víc -.-" *navíc jí ke všemu umřel počítač*
Abych pravdu řekla, myslela jsem si, že už to lepší nebude, ale... jak já se spletla :D Druhá kniha je o tolik lepší! Všechny ty postavy jsou dospělejší nejen věkem, ale i chováním, charakteristikou, emocemi... Navíc i styl psaní se mi zdá ještě více skutečnější a vyspělejší. Jednoduše zírám a tleskám.
Líbí se mi i časový pokrok a všelijaké změny mezi postavami (Viola x Tatsuki).
Jsem hrozně zvědavá na rozuzlení tajemství Společnosti, protože tím vzorkem D5 a D15 jsi mě hrozně zmátla :D
A je mi jasný, že zase melu pátý přes devátý, takže to jednoduše shrňme: Fascinující! *__*

Jo a mám super zprávu... Asi jsem si zase oblíbila Leita :D

9 Anyffe | Web | 26. září 2010 v 14:04 | Reagovat

tyo to s tim pianem je dobrý ;) a co se Sory týče... buď je to Viola, nebo spolu budou spolupracovat, nebo tak... každopádně bude to Sořino rozhodnutí podstatný :) vlastně ona celá :D

10 evi | Web | 30. září 2010 v 17:14 | Reagovat

To mi řekni ty, jaká je spojitost mezi Sorou a Violou! :-P
Takže dojde na setkání s Toshirem? Hmm.
Vážně se mi líbí to Violino podvádění a plně ji chápu8-) Tohle jsem na základce a střední vždycky nesnášela, jak člověk nikdy nevěděl, kdy bude volaný a kdy z čeho bude jaký test. VŠ je oproti tomu tak moc v pohodě! Člověk se přihlásí na konkrétní termín, vše se na ten den naučí, paráda! POčítám, že se Viole bude na univerzitě líbit a podvádět ani nebude potřebovat:-)

Nový komentář

Vezměte na vědomí, že diskuse je moderována. Než se nový komentář začne zobrazovat, musí jej nejdříve schválit autor blogu.

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.