4. září 2010 v 19:06 | Katherine.
|
.
"Ten losos byl naprosto úžasný. Délicieux
[1]!" pochvaloval si Leito, když usmívající se Yuzu podával prázdný talíř.
"Ale no tak! Nepřeháněj…" mávla nad tím paní Yagami rukou a rychle se otočila, aby skryla začervenání. "Vsadím se, že bys to zvládl mnohem lépe."
Leito se při na narážce na jeho kuchařské umění zasmál. Věděl, že Yuzu jeho jídla přímo zbožňuje. "V rybách se moc nevyznám," přiznal popravdě. "Ve skutečnosti je ani nemám nijak rád."
Spokojený výraz vystřídalo zděšení. "Nechutnají ti? Jestli jsi to jedl jenom ze slušnosti…"
"Non, non!" skočil jí Leito do řeči. "Tohle bylo vážně vynikající. Hotová pastva pro moje chuťové buňky. Ještě teď se mi sbíhají sliny. Bohužel se už toho do mě víc nevejde. Fakt, že jsem to snědl, jen dokazuje, jak skvělá jste kuchařka."
"Lže ti," vložila se do hovoru Viola, která právě na vidličku nabrala poslední zbytek rýže a následně si jej vložila do úst. Krátce sousto požvýkala, polkla a pak pokračovala: "Snaží se být vtipný a milý, abys ho náhodou nepřestala mít ráda. Věř mi, ten ti skládá poklony jen proto, aby si zajistil tvoji přízeň."
"Violo!" Nebyl to jen leitův hlas, který zvolal její jméno. Avšak to byl jen a pouze on, kdo se na ni pobouřeně obořil: "Kazíš mi tu reputaci! A navíc je pravda. To jídlo mi doopravdy chutnalo."
"Počkejte, až vám navařím já," ozval se pan Yagami a v ten moment se u stolu rozezvoněl smích nad právě vyřčeným vtipem. Všichni moc dobře věděli, že Violin otec vaření rozuměl asi tak jako Leito šití.
"Ale stejně pak musíte někdy přijít o něco dřív," pokračovala Yuzu dál, "abys nám mohl udělat jednu z těch francouzských specialit." Mrkla na něj.
"Abys věděl, Yuzu se mi sama svěřila, že na Violu občas žárlí. Prý kvůli tomu, že jí tvoje jídla mnohem častěji," naklonil se k Leitovi pan Yagami. "Ale představě francouzské večeře bych se taky nebránil."
"Fuj! To by zas byl hnus," uniklo Kisame jedovatě.
"Kisame!" zvolala rozhořčeně matka.
"No co? Dávám přednost domácí kuchyni," pokrčila nevinně rameny. "A když dovolíte, odcházím. Dřív, než se mi začne dělat špatně…" dodala kysele, vstala od stolu a odešla z místnosti.
Matka se už nadechovala, že na to Kisame něco řekne, ale Viola ji zarazila. "Nech ji," pronesla unaveně a prosebně na matku pohlédla. "Jenom byste se pohádaly."
Chvíli si hleděly do očí. Yuzu si nakonec odevzdaně odechla, i když na ní bylo vidět, že s takovým chováním, jaké její mladší dcera převedla, rozhodně nesouhlasí. "Dobře," přitakala potichu a sklidila Kisamin talíř ze stolu.
"Bylo by to moc zlý?" zeptal se Leito později toho večera u Violy. Seděli v obýváku, pan Yagami plně ponořen do večerních zpráv, po té, co je Violina matka vyhnala z kuchyně se slovy, že to tam zvládne sama, i když jí mladá dvojice chtěla pomoci.
"Co myslíš?" otočila se na něj Viola s otázkou. Neodpověděl. Oběma bylo jasné proč. Kdyby mělo dojít jen k obvyklé výměně názorů, Viola by nezasahovala. Tahle bouře by však skončila slzami. Už od prvního okamžiku, kdy se spolu seznámili, Kisame Leita nesnášela. Nikdo nevěděl proč. Yuzu se Violina nová známost prostě nelíbila. Toho kluka vůbec neznala, nikdo o něm nic nevěděl a navíc to byl jakýsi přistěhovalec. Tyto důvody se ještě daly pochopit, avšak pramen Kisaminy nenávisti byl pro každého záhadou. Pravdou však zůstávalo, že i přes dvě léta k jeho osobě zachovávala onu "vstřícnou" náklonnost. Věděla, že právě přímé návštěvy by se dnešní hádka týkala. A příjemná by nebyla pro nikoho z nich. Stačilo, že si ji poslechla sama Viola.
Leito se díval na televizi. Sledoval zprávy stejně, jako Violin otec. Nic nenamítala. Usmála se na něj a ještě více se k němu přitulila. Vychutnávala si ty okamžiky, kdy mohla být sním. Stále tomu odmítala uvěřit. I po takové době, po tom všem, co spolu prožili, zůstávali spolu. Malinko se od něj odtáhla a pozrovala jeho tvář. Každý milimetr kůže na ní jí byl důvěrně známý. Přísahala by, že by ho dokázala věrohodně nakreslit jen ze vzpomínek. Jistě by to zvládla, nebýt onoho faktu, jak děsné bylo její malířské umění. Byla si jistá, že by našla každou jeho pihu, kdyby nějakou měl. Od okamžiku, kdy se poznali, se moc nezměnil. Havraní vlasy mu již docela narostly a nejdelší prameny mu dosahovaly něco pod ramena, kde se lehce vlnily. Občas mu pár neposedných vlásků spadalo do očí a on si je pak odhrnoval z obličeje. Pokaždé se u toho mračil. Smaragdově zelené oči ji už tolikrát propalovaly pohledem, že i kdyby zapomněla na celou jeho tvář, ony by v její mysli stále zůstávaly. Dokázaly být téměř černé, když se nacházely v nedostatku světla. Evropský původ mu pak přopůjčoval světlejší pleť, která se v létě vlivem sluníčka zbarvila do bronzova. Důvěrně znala jeho vystouplé lícní kosti stejně jako onen důlek na bradě…
"Děje se něco?" zeptal se nejistě, když zachytil její zamyšlený pohled.
"Nic," odpověděla okamžitě a zářivě se na něj usmála. S tím zmatkem ve tváři byl vážně rozkošný! Potlačovala smích. "Jen jsem ráda, že jsem s tebou," dodala po chvíli a znovu se k němu přitulila. Cítila z něj teplo, které k ní přes jeho obleční sálalo. Vdechovala onu nezaměnitelnou osobitou vůni. Prsty jezdila po jeho kůži a nahmatávala tak pevné svaly. Právě měla vše, co si jen mohla přát. S přítelem a obklopená rodinou byla jednoduše šťastná.
"Já jsem taky rád," ujistil s vážnou tváří.
"Tak mě napadlo," spustila z nenadání, "jestli bych u tebe nemohla zítra přespat?" Šibalsky na něj mrkla.
Ústa se mu zkřivila do úsměvu. "Takhle v týdnu, jo?"
"No a?" pokrčila rameny.
"Myslel jsem, že by ses raději věnovala studiu. Upevňovala své znalosti…"
"Čert vem studia," zašepatala mu do ucha, aby ji otec neslyšel, a rozverně se zasmála. Neřekl ne. Brala to jako souhlas.
Leito u nich zůstal ještě něco přes hodinu, než se s omluvami odebral k odchodu. S rodiči se rozloučil mezi dveřmi a Viola ho pak doprovodila až před dům, kde stála jeho černá motorka, jak měli ve zvyku. Rozlučku si odbyli taktéž po svém. Jeden dlouhý hladový polibek, kdy se rty vpíjely jeden do druhého, jim rozhodně vyhoval víc, než několik málo trapných slov. Nejprve lehce přejela přes jeho ústa. Cítila tu energii, která mezi nimi pulzovala. Atmosféra se rázem změnila k nepoznání. Lehce se rozechvěla a opět začínala roztávat. Zanedlouho se v ní však vzedmula vlna vášně a po jednom vlažném polibku si jej k sobě přitáhla, rukou mu zajela do vlasů a bez ostychu se zakousla do jeho spodního rtu. Na tváři jí pohrával lehký úsměv. Hrála si. Leito na její hru přistopil a zanedlouho už zapomínali na okolní svět, kdy se navzájem mezi polibky provokovali.
Zdálo se jí to až neuvěřitelné, že její pocity stále zůstavily stejné jako při jejich prvních schůzkách. Tehdy to bylo zakázané. Scházela se s ním, i když chodila s jiným, ale byl to Leito, kdo v ní probudil dosud nepoznané. Žilami se jí rozproudila chtíč a spalovala ji vášeň, které ji stále neopouštěly. Když byla sním, klidně mohla zapomenout na celý svět. V ten moment existovaji jen oni dva a na ničem jiném nezáleželo. Nechávala se plně ovládat svými zvířecími pudy a prouzela tak k životu onu divokou stránku svého vlastního já. Nijak se v tom nekrotila a Leito ji při tom ještě podporoval. Nakonec však i oni přestali a za chvíli působili stejně klidně jako předtím, i když to byla jen maska, protože se Viola uvnitř ještě hojnou chvíli třásla.
"Jeď opatrně!" houkla na něj, když nasedal na onen pekelný stroj a během chvilky se ocitl na druhé straně ulice.
Schody do patra brala po dvou. Rychle se ujišťovala, že se mu cestou nic nestane. Vzpomněla si, jak se předtím choval divně. Pro jistotu se podívala, jestli bude v pořádku. Překvapilo ji, když vůbec něco viděla. Sledovala ho, jak jde do sprchy a následně zasedá k počítači. Další den ve škole se choval naprosto normálně. Mohla být klidná. Nic hrozného mu nehrozilo. Kdyby se však podívala pozorněji! Možná bylo hezké, že v následujících dvanácti hodinách nedělal žádnou nekalou činnost, ale i tak by nejspíš nebyla zrovna dvakrát nadšná, kdyby věděla, po jakých informacích se na internetu sháněl. Mračna se začínala pomalu stahovat.
.
Téměř okamžitě mu naskočila husí kůže. Mírně se zatřásl, jak jej ovanul chladný vzduch proudící do místnosti otevřeným oknem. Ovšemže uvnitř bylo větší teplo než venku v mrazivém podvečeru. Chlad se dovnitř hrnul v obrovských vlnách připravený pohltit vše, co mu přišlo do cesty, jako tsunami pohříbající pod sebou město na pobřeží. Ovinul se mu kolem nohou, políbil ho na tváři. Dostal se i do plic, do nichž se mu zevnitř bodavě zařezával. Užíval si své převahy. Z místnosti už vytlačil veškeré teplo a pomalu ochromoval všechny předměty, které měl na dosah. Nejprve postupoval jen po okraji, a až ho celý prozkoumal, ponořil se dál k nitru. Pomalu se k němu blížil, dokud nezasáhl srdce, nezmrazil v něm každičkou kapičku vody a neroztrhal hladkou svalovinu, dokud nepřestalo bít.
"Do háje!" Leito zaklel a s prásknutím okno zabouchl. Chvíli sledoval chvějící se okenici a divil se, jaktože ji ještě nevysklil. Čím to, že i přes jeho jemné zacházení tabule skla zůstávala stále nepoškozená. Proč už na ní dávno nebyly prasklinky? Pustil to z hlavy. Vážně netoužil dnešní večer prožít polemizováním nad takovými blbostmi.
Rychle na sebe něco hodil a lehce přitopil, aby tam nezmrzl. Dostat teď nějakou chřipku a poležet si s ní dva týdny v posteli, to by mu tak ještě scházelo! Pro jistotu dal ještě vařit vodu, aby se mohl nadopovat horkou kávou. Jak tak čekal, až rychlovarmá konvice sepne a ohlásí mu konec své práce, v myšlenkách se přesunul k jinému tématu. Mnohem aktuálnějšímu a rozhodně zajímavějšímu. Začal se zaobírat vlastním životem a v prvé řadě přemýšlel nad tím, jak to, že se dostal tam, kde teď je. Co ho dohnalo dát se touto cestou? Proč vedl život, který tolik odsuzoval? Co ho přimělo k tomu, aby obětoval všechno, pro co do té doby žil, pro jedinou osobu? Dělal věci, které se mu do doby příčily a nanejvýš hnusily. Copak byl přece jen stejný jako všichni ostatní? Tak lehce se nechal ovládat touhou a živočišnými pudy. Možná právě proto, že v sobě ony pohnutky tak dlouho potlačoval, se jej nyní tak lehce zmocňovaly a přebíraly nad ním kontrolu.
Láska. To slovo pro něj nikdy nic neznamenalo. Byl to jen klam. Něco neexistujícího. Pomíjivého. Láska mohla být tak lehce zničena. A v jejím jméně byly už provedeny nejhorší zločiny. Postupem času pro něj toto slovo ztratilo význam a způsobovalo jen bolest. Bolest při vzpomínkách na ni. Nepochyboval, že ho matka milovala. Stejně, jako ho miloval jeho otec. A pro svou lásku pak byli zatraceni. Nebo snad ne? Jak to vlastně bylo? Co přesně se tehdy stalo? Nepamatoval si to. Jeho mozek si to nechtěl pamatovat. Bránil se tak před výjevy, které by ho mohly pronásledovat. Zachovával si zdravý rozum. Láska začala být něco zbytečného. Láska svazovala. A on ji později nadobro zavrhl. Ale mohl by to říci i teď? Sám znal odpověď až moc dobře. Ona si ho podmanila. Nevědomky si ho omotala kolem prstu. Potichu mu do ucha šeptala sladká slůvka a on se jimi nechal odvádět od svého prvotního cíle. Naprosto jej ovládla a on se jí bez protestů oddal. Najednou si už nedokázal představit, že by tam nebyla. Ona. Viola.
Připomínala mu matku. To byl první impulz, který ho k ní přitáhl. Chtěl vědět, co je zač. Provokovala ho a on na její hru přistoupil. Oba moc dobře věděli, jak to skončilo. Přešel k miniaturní knihovničce a z jedné knihy vylovil starou fotografii. Jedinou, která mu zůstala. Byl na ní ještě batole a matka jej svírala v náručí. Vlastně si nebyly až tak podobné… Nyní shlížel do zelených pronikavých očí, které po ní zdědil stejně jako temné kadeře. Tvář však převzal po otci, který stal na snímku vedle staršího syna, jež se netvářil zrovna dvakrát nadšeně. Plavovlasý majitel vinice se na svět díval ocelově šedýma očima a s úsměvem na rtech mával do fotoapátu. Netušil proč, ale Joseph mu vždy připomínal spíš otce, i když i druhý syn byl podobný na matku. Jen ty oči měli oba dva naprosto stejné. Modré a chladné. Možná si je podvědomě spojoval právě proto, že je oba téměř neznal. Koho z nich vlastně znal? Nikoho. Neměl tu možnost. Dřív, než k tomu vůbec mohlo dojít, byl o tuto příležitost ochuzen. Dnes mohl jen polemizovat, kterému z rodičů se povahově více podobal. Už pro něj téměř nic neznamenali. Jen bolestivé vzpomínky a občasné myšlenky na to, jaký jeho život mohl být, kdyby o ně nebyl krutým životem připraven.
Znechuceně fotografii vrátil na své místo. Už se na ni nechtěl dívat. Připomínala mu tolik zlého. Byl tady a teď a zažíval štěstí. Proč se tedy nesmál? Jakto, že tento večer netrávil bezstarostně jako všechny ty předešlé? Protože ho viděl. Josepha. Stál tam kousek od něj. Živý. A až moc reálný na to, aby se jednalo jen o Leitovu fantazii. Téměř si bratra nepamatoval, ale i tak okamžitě věděl, že to byl on. Jeho šestý smysl mu to prozradil. A nyní, když si opět vybavil jeho tvář, se mu jeho domněnka jen potvrdila. Zamrazilo ho při pomyšlení, jak blízko se Viole ocitl, a nebylo to zimou, jelikož se za tu chvilku pokoj docela dobře vytopil. Náhle se ozvalo jakési lupnutí, když mu rychlovazná konvice oznamovala, že je voda připravená k zalití.
Dvě lžičky rozpustné kávy, něco málo smetany a byl spokojený. Z hrnku stoupala pára, když jej stavěl vedle klávesnice k počítači. Jemně uskrl, nevnímaje, že si právě opařil jazyk. Přístroj během chvíle naběhnul. Zíral na téměř prázdnou plochu a přemýšlel, proč ten krám vůbec zapínal. Aby si popovídat s internetovými přáteli? To sotva! Sám tento druh komunikace odmítal. Nechápal lidi, co si na síti vytvářeli novou identitu, hledali si nové přářele a utíkali od reálného světa. Ty, co před obrazovkou dokázali strávit většinu svého času, když jim život utíkal mezi prsty. Ano, opravdový svět byl krutý, ale pro něj bylo pořád lepší v něm přetrávavat, než ho odložit na vedlejší kolej a při pokusu o návrat být nemilosrdně přejet prvním vlakem, co se po této trati hnal.
Začaly ho svrbět prsty. Pohrával si s dost nebezpečnou myšlenkou. Slíbil jí přece, že toho nechá. Sliby by se měly dodržet. Na druhou stranu ho zžírala zvědavost. Ta neustála nervozita ho začínala štvát. A kdyby to byl on, jako že to Joseph stoprocentně byl, tak přece musel zabránit, aby se pohyboval v její blízkosti. S ním nemohla být v bezpečí. Věděl lépe než kdokoliv jiný, čeho všeho byl bráška schopný. Tak proč se nemohl přinutit jednat? Proč tu jen tak seděl s rukama založenýma v klíně? Jak to, že se ještě neodhodlal jít dál? Odpověď byla prostá. Bál se. Strach ho svazoval a on si to stále odmítal připustit. Když nad tím tak přemýšlel, nidko neřekl, že by Joseph nutně musel setrávavat ve městě. Co když to byl jen jeden z návštěvníků, co na přednášku zavítali. Vůbec nemusel být členem toho jejich klubu. Jen náhodný občan… Neměl se přece čeho bát. Proč by tu Joseph setrával? V takové díře, kde se nic nedělo? Tep se mu zpomalil a on se postupně uklidnil. Adrenalin se ustálil na své obvyklé hladině.
Ždibeček nejistoty ale stále zůstával v jeho nitru. Nakonec přece jen zapnul internet a do vyhlevadače napsal několik málo slov: sportovní centrum Mír Takasaki - sebeobrana. Musel se ujistit. Pro její i jeho dobro. Prohlížeč začal vyhazovat první odkazy.
.
Matsuda Hideaki, finanční ředitel Yamanaka Company. Datum narození: 24.9.1978. Identifikační kód: 4840E325. Ano, jsem to já. Tak me pusť dovnitř, nebo mi milostivě řekni, co ti tak dlouho trvá.Teatrálně si povzdechl. Už zase. Už zase tu musel čekat, až stroj načte data z jeho karty, ty následně odešle k řídícímu počítači, který je vyhodnotí a někdy, možná ještě dnes, když se mu bude chtít, otevře dveře. Občas míval dojem, že někde nastala chyba. Ten počítač snad stávkoval schválně, nebo co. Dokonce i vstup na snímání sítnice pracoval rychleji. Zalené světýlko se po nekonečně dlouhé chvíli konečně rozzářilo a on mohl vejít dovnitř.
Nesnášel ten stroj na stěně, jako všechna ta bezpečnostní opatření tady. Nesnášel tuhle chodbu. Nenáviděl kamery, které ho na každém kroku bedlivě sledovaly. Neměl rád malé moderní výtahy, díky kterým si postupem času vypěstoval klaustrofobii na stejné úrovni, jako byl jeho strach z výšek. Příčilo se mu cokoliv spojeného s jeho prací. Dokonce i nad prací samotnou ohrnoval nos. Už tu nechtěl pracovat. Nejraději by odešel někam hodně daleko, kde by o těch lidech, co každý první čtvrtek v měsíci potkával, vůbec neslyšel. Takového klidu by však dosáhl leda tak v hrobě. Cesta zpátky už nevedla. Jednou jejich nabídku přijal a teď si musel nést následky.
Pamatoval si, jak byl nadšený, když ze všech možných uchazečů vybrali právě jeho. Upřímně v to ani nedoufal. Bývalý finanční ředitel zemřel nešťastnou náhodou, když u něj doma bouchl plyn. Tak si to tedy alespoň všichni mysleli. Hideakiho přátelé byli najedou jeho podřízenými, dostal vlastní kancelář i se sekretářkou, vysoký plat, o kterém se mu ani nesnilo… Ale především se mohl účastnit schůzí, o kterých se v celé firmě jen šuškalo. Tam mohli jen ti nevyšší a on mezi ně najedou patřil. Svou premiéru si vybavoval až moc dobře. Tehdy se seznámil s tajuplnou Společností. Jednalo se o spolek více firem, které spolu byly tajně propojeny. Společnost měla dokonce i vlastní laboratoře, či celou armádní složku. A Hideaki byl pověřen přerozdělováním peněz v tomto komplexu. Do jeho práce spadaly i různé finanční podvody. Nebyl z toho zrovna dvakrát nadšený. Tím to však celé teprve začínalo.
Posadil se vedle svého souseda a čekal, kdy už schůze začne. Díval se po svých společnících a hledal nové tváře. Nic se nezměnilo. Pořád tu zůstával tím nejčerstvějším, i když všechny znal jménem a zasedací pořádek uměl nazpaměť. Vedoucí výroby, manažer marketingu, vedoucí výzkumu… A tak by mohl pokračovat až k sobě, Smithovi po levici a nakonec Mogimu, hlavnímu představenému celého totho šílenství, který seděl v čele stolu. Jakmile na něm spočinul Hideakiho pohled, ředitel si odkašlal a všichni v místnosti rázem zmlkli.
"Pánové, sešli jsme se zde, abychom projednali další kroky této Společnosti. Jak jistě všichni víte, nedávno jsme dosáhli velkého úspěchu. Troufám si říci, že to byl jen jeden z mnoha krůčků k lepší a úspěšnější budoucnosti," řekl a schůze byla zahájena. "Jak jsme na tom?" otočil se na ředitele marketingu.
"Prodej vzrostl o polovinu, pane," odvětil dotazovaný okamžitě.
"O polovinu, vážně?"
"Stáváme se jedničkou na domácím i zahraničním trhu."
"To je pravda," vložil se Hidaeki do debaty. "Naše zisky stoupají, výroba není finančně nákladná a firmě se tak podařilo získat rychlé peníze. Když to tak půjde dál, mohli bychom vydělat miliony."
Ta představa se Mogimu evidentně líbila. Toto téma jim vydrželo ještě hodně dlouho. Plánovali, co a jak, zvažovali své příští kroky. Všechno šlo hladce, dokud se nenarazilo na otázku, co s nakupenými penězmi. "Já osobně bych je věnoval do nevýrobních sfér," utrousil Hideaki jen tak mimochodem, aniž by tušil, jakou hádku tímto prohlášením strhne. Vedoucí výzkumu Miyoshi a hlavní velitel pátrací jedhotky Smith se do sebe v ten moment pustili a dohadovali se, kdo má větší právo na nakupené peníze.
"Vaše výzkumy mají peněz až dost. My potřebujeme nové vybavení. Řekněte mi, jak máme pokračovat v pátrání bez peněz a bez prostředku?" útočil na vědce Smith.
"To já nevím. A ostatně mi do toho nic není." Miyoshi Smithovi věnoval jeden ze svých falešných úsměvů.
"Správně, vůbec nic vám do toho není," ujistil ho Smith kysele.
"Stejně mi ale připadá, že investovat do vás je jen mrhání penězi," pokračoval Miyoshi ve svých úvahách. "Dostal jste už tolik peněz, ale výsledky jsou zatím nulové. Začínam pochybovat, že děláte svoji práci."
"Poslední dobou si říkám to samé…"
"Pánové," ozval se Ukita a snažil se zachránit situaci. "Přestaňte tu šaškovat. Jsme na schůzi."
"Pochybuje o mé loajalitě!" zvolal vědec pobouřeně.
"Vy jste s tím začal první," odpvětil Smith klidně.
"To Vás ale neopravňuje mne takto napadat!"
"A vás snad ano?"
"Nevím, co se tu tak povyšujete. Za celou tu dobu jste nevypátral nic, co by nám bylo nějak platné, kdežto mé laboratoře přinášejí výsledky už od začátku své působnosti."
"Dovolte, abych Vám připomněl, že právě jeden ten Váš výsledek hledáme," poznamenal Smith chladně. "Když se Vám to nelíbí, pátrejte si po něm sám. Ostatně za to celé můžete sám."
"Vážně? Jste si tím jistý?" zeptal se Mogi a upřel svůj nelítostný pohled na Smithe. "Byla to snad Miyoshiho chyba, že jim vzorky D15 a D5 utekly? A já myslel, že jste tou dobou jejich hlídáním byl pověřen právě vy. Nebo Anna. Je to snad má chyba, když vám neřekla, že byla těhotná? Byl jsem to já, kdo stiskl spoušť? Kdo ji na místě zastřelil? Ne. Opět se jednalo o vaši práci. Je to vaše chyba. Všechno je to vaše chyba. Kdyby jste byl pozornější, kdyby jste byl důkladnější při práci, která vám byla svěřena, nic z toho by se nestalo. Nemuseli bychom tu řešit tento problém."
Odmlčel se. Stále Smithe upřeně pozoroval. Díval se protivníkovi zpříma do očí. Ten mu pohled opácel. Jako by spolu hráli duel o to, kdo uhne očima první. Ale ani jeden nepřestávali. Nehodlali se vzdát. Pak Mogi znovu promluvil. Spíš šeptal, ale v hrobovém tichu, které v místnosti nastalo, se jeho mrazivý šepot lehce donesl ke Smithovým uším. Tepre tato slova velitele tajného komanda zlomila.
"A jak se zdá, ani ten nejste schopen vyřešit. Pátráte už tak dlouho a pořád žádné výsledky. Mě už nebaví čekat. Chci mít tuhle záležitost konečně za sebou. Jak to, že když ostatní dokáží jít dál, vy to nezvládáte? Odteď už vám tento případ nenáleží. Předáte jej Genjiho jednotce. Všechny své muže stáhnete. Budete dělat to samé, než jste dostal zplnomocnění podílet se jen na tomto případě. Obvyklé věci - vydírání, zastrašování konkurence, dohlížení na policii - však to znáte."
Smith sklopil zrak k zemi. Byl poražen. Hideaki nervózně pohlížel na souseda. Mogi ťal do místa, kde to nejvíc bolelo. Dvakrát. Viděl, jak Smith pod stolem zatínal pěsti, až mu kouby zbělely. Nozdry se mu rozšířily a on zhluboka dýchal, aby se uklidnil. Svaly na celém jeho těle se napjaly. Vztek na jeho tváři prozrazovaly dvě naběhnuté žíly nad spánky. Nakonec pozvedl hlavu a nenávistně probodával Miyoshiho pohledem. Kdyby dokázal zabíjet očima, napadlo Hideakiho, výzkumník by už byl jistě dávno mrtvý.
"Kde jsme to skončili? Ah, už vím…" pokračoval Mogi a lehce navázal tam, kde předtím skončili. Jako by se nic nestalo. Schůze pokračovala dál.
Hideaki se však musel stále ohlížet na Smithe. Rozhovor ostatních vnímal jen vzdáleně. Neměl tušení, o čem se teď baví. Pozoroval toho zvláštního muže a přemýšlel, co se s ním asi právě teď děje. Musela to pro něj být těžká rána pod pás, když ho teď Mogi zbavil funkce. A potom ta narážka na Annu. Za ta léta, co tu Hideaki strávil, zaznamenal, že se ve Smithovi vždy něco hnulo, když rozhovor sklouzl na tuto záhadnou dámu. Jeho oči se zatemnily, přes obličej mu přeletěl stín. Pokaždé se celý napjal, jako by v něm bublal vztek. Něco mezi ním a tou ženou bylo. Rozhodně. Kdo však byla? Hideaki netušil. To jméno se tu několikrát přetřásalo, šuškalo se o něm, ale pokaždé, když jej někdo vyslovil nahlas, atmosféra se v místnosti změnila k nepoznání. Najednou tam bylo dusno, každému bylo horko, nastalo hrobové ticho. A v očích ostatních se odrážel strach. Mimo tuto mísnost bylo téma okolo té ženy tabu. A i tady o ní neradi mluvili. O to zvláštnější bylo, když to jméno zaznělo z Mogiho úst. Hideaki však nepochyboval, že jej jejich ředitel použil schválně.
.
"Sakra!" Smith zařval z plných plic. Všechna lejstra, která do té chvíle ležela úhledně uspořádána do komínku, spadla na zem. Po nich vzduchem letěly i další předměty ze stolu. Zanedlouho tam zbýval už jen monitor s klávesnicí, počítačová myš a popelník. Donesla jsem ti něco k narozeninám. Smích. Koketní mrknutí. Byl to dárek od ní. Dala mu ho pár dní před tím, než se to stalo. Proč se to vlastně stalo? Proč mu ho vlastně dávala? Proč si ho tu nechal? Vzal popelník ze stolu. Zkoumavě se na něj zadíval. Chvíli si s ním pohrával a pak ho hodil přes celou místnost, kde narazil do stěny a roztřístil se na milion kousků. Keramika, pomyslil si a pohrdavě si odfrkl.
Zhroutil se do židle u stolu. Co teď bude dělat? Vzali mu práci. Připravili ho o ni. Sprostě mu ji ukradli. Ani se jim nemohl bránit. Rozdrtili by ho. Odklidli z cesty. Klidně by ho i zabili, kdyby museli. O tom nepochyboval. On se přitom tak snažil. Dával do toho všechno. Hledal kde se dalo. Jak mu to tedy mohli udělat? Jistě, Mogi už nechtěl čekat. Nechtěl slyšet, jak pořád nic nenacházejí. Nechtěl toho tolik. A Smith si byl přitom tak jist, že kdyby se mu pořád nepletl do cesty, nedával mu pitomé podmínky, neomezoval ho, už by měli celou záležitost dávno z krku. Ale on se jen tak nevzdá. Ne. Jestli od něj čekali, že odejde se svěšenou hlavou a dál se do toho nebude míchat, tak se tedy pěkně spletli. On jim ještě ukáže, čeho všeho je schopný. Oddaných lidí na to má dost. A zbytek jednotky? Ten se přece nic nemusí dozvědět.
Rty se mu zformovaly do úšklebku podobného úsměvu. V hlavě se mu začínal rodit plán. Věděl, co musí udělat. Nejdřív zavolá Cartierovi. Jeho oddaný služebník ho určitě nezklame.
.