.
"Ten losos byl naprosto úžasný. Délicieux
[1]!" pochvaloval si Leito, když usmívající se Yuzu podával prázdný talíř.
"Ale no tak! Nepřeháněj…" mávla nad tím paní Yagami rukou a rychle se otočila, aby skryla začervenání. "Vsadím se, že bys to zvládl mnohem lépe."
Leito se při na narážce na jeho kuchařské umění zasmál. Věděl, že Yuzu jeho jídla přímo zbožňuje. "V rybách se moc nevyznám," přiznal popravdě. "Ve skutečnosti je ani nemám nijak rád."
Spokojený výraz vystřídalo zděšení. "Nechutnají ti? Jestli jsi to jedl jenom ze slušnosti…"
"Non, non!" skočil jí Leito do řeči. "Tohle bylo vážně vynikající. Hotová pastva pro moje chuťové buňky. Ještě teď se mi sbíhají sliny. Bohužel se už toho do mě víc nevejde. Fakt, že jsem to snědl, jen dokazuje, jak skvělá jste kuchařka."
"Lže ti," vložila se do hovoru Viola, která právě na vidličku nabrala poslední zbytek rýže a následně si jej vložila do úst. Krátce sousto požvýkala, polkla a pak pokračovala: "Snaží se být vtipný a milý, abys ho náhodou nepřestala mít ráda. Věř mi, ten ti skládá poklony jen proto, aby si zajistil tvoji přízeň."
"Violo!" Nebyl to jen leitův hlas, který zvolal její jméno. Avšak to byl jen a pouze on, kdo se na ni pobouřeně obořil: "Kazíš mi tu reputaci! A navíc je pravda. To jídlo mi doopravdy chutnalo."
"Počkejte, až vám navařím já," ozval se pan Yagami a v ten moment se u stolu rozezvoněl smích nad právě vyřčeným vtipem. Všichni moc dobře věděli, že Violin otec vaření rozuměl asi tak jako Leito šití.
"Ale stejně pak musíte někdy přijít o něco dřív," pokračovala Yuzu dál, "abys nám mohl udělat jednu z těch francouzských specialit." Mrkla na něj.
"Abys věděl, Yuzu se mi sama svěřila, že na Violu občas žárlí. Prý kvůli tomu, že jí tvoje jídla mnohem častěji," naklonil se k Leitovi pan Yagami. "Ale představě francouzské večeře bych se taky nebránil."
"Fuj! To by zas byl hnus," uniklo Kisame jedovatě.
"Kisame!" zvolala rozhořčeně matka.
"No co? Dávám přednost domácí kuchyni," pokrčila nevinně rameny. "A když dovolíte, odcházím. Dřív, než se mi začne dělat špatně…" dodala kysele, vstala od stolu a odešla z místnosti.
Matka se už nadechovala, že na to Kisame něco řekne, ale Viola ji zarazila. "Nech ji," pronesla unaveně a prosebně na matku pohlédla. "Jenom byste se pohádaly."
Chvíli si hleděly do očí. Yuzu si nakonec odevzdaně odechla, i když na ní bylo vidět, že s takovým chováním, jaké její mladší dcera převedla, rozhodně nesouhlasí. "Dobře," přitakala potichu a sklidila Kisamin talíř ze stolu.
"Bylo by to moc zlý?" zeptal se Leito později toho večera u Violy. Seděli v obýváku, pan Yagami plně ponořen do večerních zpráv, po té, co je Violina matka vyhnala z kuchyně se slovy, že to tam zvládne sama, i když jí mladá dvojice chtěla pomoci.
"Co myslíš?" otočila se na něj Viola s otázkou. Neodpověděl. Oběma bylo jasné proč. Kdyby mělo dojít jen k obvyklé výměně názorů, Viola by nezasahovala. Tahle bouře by však skončila slzami. Už od prvního okamžiku, kdy se spolu seznámili, Kisame Leita nesnášela. Nikdo nevěděl proč. Yuzu se Violina nová známost prostě nelíbila. Toho kluka vůbec neznala, nikdo o něm nic nevěděl a navíc to byl jakýsi přistěhovalec. Tyto důvody se ještě daly pochopit, avšak pramen Kisaminy nenávisti byl pro každého záhadou. Pravdou však zůstávalo, že i přes dvě léta k jeho osobě zachovávala onu "vstřícnou" náklonnost. Věděla, že právě přímé návštěvy by se dnešní hádka týkala. A příjemná by nebyla pro nikoho z nich. Stačilo, že si ji poslechla sama Viola.
Leito se díval na televizi. Sledoval zprávy stejně, jako Violin otec. Nic nenamítala. Usmála se na něj a ještě více se k němu přitulila. Vychutnávala si ty okamžiky, kdy mohla být sním. Stále tomu odmítala uvěřit. I po takové době, po tom všem, co spolu prožili, zůstávali spolu. Malinko se od něj odtáhla a pozrovala jeho tvář. Každý milimetr kůže na ní jí byl důvěrně známý. Přísahala by, že by ho dokázala věrohodně nakreslit jen ze vzpomínek. Jistě by to zvládla, nebýt onoho faktu, jak děsné bylo její malířské umění. Byla si jistá, že by našla každou jeho pihu, kdyby nějakou měl. Od okamžiku, kdy se poznali, se moc nezměnil. Havraní vlasy mu již docela narostly a nejdelší prameny mu dosahovaly něco pod ramena, kde se lehce vlnily. Občas mu pár neposedných vlásků spadalo do očí a on si je pak odhrnoval z obličeje. Pokaždé se u toho mračil. Smaragdově zelené oči ji už tolikrát propalovaly pohledem, že i kdyby zapomněla na celou jeho tvář, ony by v její mysli stále zůstávaly. Dokázaly být téměř černé, když se nacházely v nedostatku světla. Evropský původ mu pak přopůjčoval světlejší pleť, která se v létě vlivem sluníčka zbarvila do bronzova. Důvěrně znala jeho vystouplé lícní kosti stejně jako onen důlek na bradě…
"Děje se něco?" zeptal se nejistě, když zachytil její zamyšlený pohled.
"Nic," odpověděla okamžitě a zářivě se na něj usmála. S tím zmatkem ve tváři byl vážně rozkošný! Potlačovala smích. "Jen jsem ráda, že jsem s tebou," dodala po chvíli a znovu se k němu přitulila. Cítila z něj teplo, které k ní přes jeho obleční sálalo. Vdechovala onu nezaměnitelnou osobitou vůni. Prsty jezdila po jeho kůži a nahmatávala tak pevné svaly. Právě měla vše, co si jen mohla přát. S přítelem a obklopená rodinou byla jednoduše šťastná.
"Já jsem taky rád," ujistil s vážnou tváří.
"Tak mě napadlo," spustila z nenadání, "jestli bych u tebe nemohla zítra přespat?" Šibalsky na něj mrkla.
Ústa se mu zkřivila do úsměvu. "Takhle v týdnu, jo?"
"No a?" pokrčila rameny.
"Myslel jsem, že by ses raději věnovala studiu. Upevňovala své znalosti…"
"Čert vem studia," zašepatala mu do ucha, aby ji otec neslyšel, a rozverně se zasmála. Neřekl ne. Brala to jako souhlas.
Leito u nich zůstal ještě něco přes hodinu, než se s omluvami odebral k odchodu. S rodiči se rozloučil mezi dveřmi a Viola ho pak doprovodila až před dům, kde stála jeho černá motorka, jak měli ve zvyku. Rozlučku si odbyli taktéž po svém. Jeden dlouhý hladový polibek, kdy se rty vpíjely jeden do druhého, jim rozhodně vyhoval víc, než několik málo trapných slov. Nejprve lehce přejela přes jeho ústa. Cítila tu energii, která mezi nimi pulzovala. Atmosféra se rázem změnila k nepoznání. Lehce se rozechvěla a opět začínala roztávat. Zanedlouho se v ní však vzedmula vlna vášně a po jednom vlažném polibku si jej k sobě přitáhla, rukou mu zajela do vlasů a bez ostychu se zakousla do jeho spodního rtu. Na tváři jí pohrával lehký úsměv. Hrála si. Leito na její hru přistopil a zanedlouho už zapomínali na okolní svět, kdy se navzájem mezi polibky provokovali.
Zdálo se jí to až neuvěřitelné, že její pocity stále zůstavily stejné jako při jejich prvních schůzkách. Tehdy to bylo zakázané. Scházela se s ním, i když chodila s jiným, ale byl to Leito, kdo v ní probudil dosud nepoznané. Žilami se jí rozproudila chtíč a spalovala ji vášeň, které ji stále neopouštěly. Když byla sním, klidně mohla zapomenout na celý svět. V ten moment existovaji jen oni dva a na ničem jiném nezáleželo. Nechávala se plně ovládat svými zvířecími pudy a prouzela tak k životu onu divokou stránku svého vlastního já. Nijak se v tom nekrotila a Leito ji při tom ještě podporoval. Nakonec však i oni přestali a za chvíli působili stejně klidně jako předtím, i když to byla jen maska, protože se Viola uvnitř ještě hojnou chvíli třásla.
"Jeď opatrně!" houkla na něj, když nasedal na onen pekelný stroj a během chvilky se ocitl na druhé straně ulice.
Schody do patra brala po dvou. Rychle se ujišťovala, že se mu cestou nic nestane. Vzpomněla si, jak se předtím choval divně. Pro jistotu se podívala, jestli bude v pořádku. Překvapilo ji, když vůbec něco viděla. Sledovala ho, jak jde do sprchy a následně zasedá k počítači. Další den ve škole se choval naprosto normálně. Mohla být klidná. Nic hrozného mu nehrozilo. Kdyby se však podívala pozorněji! Možná bylo hezké, že v následujících dvanácti hodinách nedělal žádnou nekalou činnost, ale i tak by nejspíš nebyla zrovna dvakrát nadšná, kdyby věděla, po jakých informacích se na internetu sháněl. Mračna se začínala pomalu stahovat.