Září 2010

Kdyby... chyby!

25. září 2010 v 18:43 | Katherine.
Co kdybych vám teď řekla, že končím? Odcházím a už se nikdy nevrátím? Že už mě to tu nebaví a nadobro odcházím z internetového světa. Žádný blog, žádný deviantART, žádné Bez hranic? Že už mě tu neuvidíte. Nikdy.

Protože mě už to nebaví. A každý druhý den, každý druhý člověk, každé slovo, který mi daný jedinec řekne mi berou sílu bojovat. Už prostě nemám sílu jít dál. Najednou se ocitám ve světě, kde přetvářka a lež vyhrává. Kde slib nic neznamená. Kdy je každé slovo prázdné, protože nepochází od srdce. Co takhle říct jednou "děkuju"? Říct to, ale i myslet. Upřímně. Vážně. Už jste to někdy udělali? Poděkovali jste druhému člověku - a tím myslím doopravdy poděkovali? Začínám pochybovat, zda takoví lidé vůbec existují. A já se ptám proč? Proč se lidé ráno v tramvaji nedokáží usmívat? Proč se k vám každý otočí zády, když žádáte o pomoc? Proč je to pořád těžší? Proč se postupně ironie a sarkasmus vecpávají do všeho, co chcete sdělit? Proč jsou všechno jen plané sliby? Proč lidé jenom kritizují? Proč nám ostatní pořád předhazjí naše chyby? Proč je lehčí vzdát se, než bojovat? Proč slova tolik bolí? A proč bolí vyřčená od člověka, od kterého byste je nejméně čekali? Co je tohle za svět?

Jak to, že se mě dokážou dotknout slova, která tak původně nebyla myšlena? A přesto bolí. Proč mi nikdo nerozumí? Proč se vůbec snažit, když vaši práci nikdo nedokáže ocenit? A pokud to už udělá, myslí to dotyčný doopravdy upřímně? Tak co dělat? Čemu věřit?

A nyní odcházím. Možná bych se i rozloučila, ale proč se loučit, když vlastně nikomu chybět nebudu? Řekne mi to vůbec někdo?

Toto je konec, vážení. Zbyly jen slzy.

Je to Američan. Tečka.

25. září 2010 v 12:05 | Katherine. |  Jedou za čas šílím...
Leito se tázavě otočil na Violu. "Jaké máme plány na odpoledne? Máme vůbec nějaké?"
Viola se jeho poslední otázce zasmála. Celý Leito! Radostný obličej však vystřídal obličej zkroušený. Nechtěla to probírat tady před obecenstvem, ale zdálo se, že nejspíš bude muset. Nejistě se na něj podívala. Poznal, že se něco děje. Na čelu se mu objevila starostlivá vráska. Kousla se do rtu. Netušila, jak začít. "Právě o tom jsem si s tebou chtěla promluvit," přiznala nakonec, i když to nebyla tak úplně pravda. "Dneska odpoledne už něco mám."
"Vážně?" podivil se Leito. "To jsem mi novinky.
"Nejde o to, že bych ti to nechtěla říct. Dozvěděla jsem se to už ve čtvrtek, ale raději jsem s tím počkala na dnešek, kdy se ta akce potvrdila. Nechtěla jsem zbytečně plašit, kdyby z toho nakonec nic nebylo."
"Nechtěla jsi plašit… Aha. A o co se jedná?"
"Mám schůzku," řekla prostě.
"Schůzku?"
"Teda Violo," ozvala se Kisame. "Ty máš odvahu. Klidně svýmu příteli do očí přiznáš, že máš rande s jiným…"
"Kisame!" okřikla ji matka, avšak místo pohoršení v jejím hlase zaznívalo potlačované pobavení. "Tohle se neříká." Vzala to jako pokus o vtip. Jen nad dcerou zakroutila hlavou. Viola však pochopila. Moc dobře věděla, na co její mladší sestra narážela. Doba, kdy stále ještě chodila s Toshirem, ale zároveň se scházela s Leitem, sice patřila k dávné minulosti, ale vzpomínka na ni Violu vždy trápila. Nepamatovala si, že by se kdy ke komu chovala tak nečestně. Vyčítala si to i přes to, že se z Toshira vyklubal někdo úplně jiný, kdo jí rozhodně nechtěl pomoci. A Kisame si vždycky našla chvilku, aby jí to připomněla. Nikdy Violu nepřistihla, neměla přímý důkaz, ale nepřestávala ji podezírat. Violiny reakce její domněnku jen potvrdily. Ta si teď sestru nenávistně prohlížela. Časy, kdy si od benjamínka nechávala cokoliv líbit už vítr nenávratně odvál. Nyní zůstal boj. Válka, ve které bylo vše dovoleno.
"Jde o něco do sebeobrany," uvedla Viola věci na pravou míru, aby uklidnila jednak bujnou fantazii mladší sestry, tak Leitovo znepokojení. "Můj bývalý trenér mě požádal o pomoc. Nic víc, nic míň."
Kisame se však nedala. "Ale je to chlap!" zvolala vítězoslavně.
"Jenom napůl. Je homosexuál."
"A myslíš, že je dobré se s ním stýkat?" vložila se do hovoru Yuzu.
"Mami, teď už je jiná doba než před padesáti lety. Nemůžeme se k těmto lidem stavět zády. Nejsou nemocní." Na chvíli se zarazila. O Chrisově duševním zdraví se dalo vážně polemizovat. To však nahlas prohlašovat nehodlala. "Toho, že bych od něj chytla nějakou vysoce nakažlivou nemoc se bát nemusíš," dodala a doufala, že to bude stačit. Yuzu byla skvělá matka, ale některé názory měla příliš zastaralé.
"Kdože to je?" zeptal se Leito.
"Chris. Nevím, jestli si ho pamatuješ, ale párkrát jsem ti o něm říkala."
Matka stále pochybovala. "Nějak se mi to nelíbí…"
"Je to Američan. Co bys chtěla?" řekla Viola, jako by to snad vše vysvětlovalo. Je to Američan. Tečka. Dál se o tom odmítala bavit. Stejně by tam šla, i kdyby jí to zakázali. Byla už téměř dospělá, tak si snad mohla dělat, co chtěla. Navíc s ním žádné prasečinky rozhodně neplánovala. Nechápala, z čeho má Yuzu takový strach.
(kapitola desátá - Čas žít)

KAPITOLA SEDMÁ - RED DEATH

13. září 2010 v 18:18 | Awia |  Blue Eyes: Ztráta
.
Hodina se chýlila ke konci. Přednášející ještě neskončil, ale ona si už do uší cpala pecky. Nezajímalo ji, co jim ten šašek vykládal. Však se zeptá Nobua. Ten jí řekne, co dostali za úkol… Nasadila zaujatý výraz a očima sledovala učitele, i když ho ve skutečnosti nevnímala. Její pohled byl prázdný. V duchu se viděla, jak sedí u piana a mačká bílé a černé klapky, přičemž vyluzuje melodii, linoucí se teď z jejího přehrávače. Milovala klavírní skladby. Jakmile zaslechla první tóny, pouštěla se po stopách fantazie, snila s otevřenýma očima a rozvíjela tak své umělecké nitro. Unikala z reality, která ji svazovala, do míst s vlastními pravidly, kde se její duše osvobodila a volně dýchala.
Podle šumu pochopila, že přednáška právě skončila. Pár svým spolužákům mávla na rozloučenou a pak se znovu ponořila do vlastní fantazie. Pohupovala se na vlnách nádherné melodie a pomalu si balila věci. Nikam nespěchala. Než se s partou vydají do hospody, aby řádně zapili další týden v tomto blázinci, zbývala pořád spousta času. Z učebny šla automaticky. Své okolí vnímala jen okrajově, a kdyby si ten člověk nestoupl přímo před ni a nezatarasil jí cestu, asi by si ho ani nevšimla. Neslyšela ho, ale pohybující se rty jí prozradily, že k ní dotyčný mluví. Ztlumila hudbu a z levého ucha vyjmula sluchátko. "Co prosím?" zeptala se.
Muž znejistěl. Povzbudivě se na něj usmála. Přemýšlela, co řekla špatně. Byla snad nějak neslušná? Třeba jí nerozuměl… Tuto možnost okamžitě zavrhla. Už na první pohled to byl rodilý Japonec. Ztraceného studenta mohla taktéž zamítnout, neboť tento muž na to neodpovídal věkem a na sobě měl navíc dobře padnoucí oblek. Mezi profesory by ho však taktéž nezařadila. Určitě před ní stál nějaký úředník, businessman, či něco takového.
"Promiňte, neslyšela jsem Vás. Potřebujete něco?" formulovala svou předešlou otázku přece jen o něco kultivovaněji.
"Ah," vzdychl neznámý a okamžitě nasadil profesionální výraz. "Jste slečna Okasawa Sora?" tázal se ještě jednou.
Role se vyměnily. Tentokrát znejistěla ona. Uhnula očima a rychle se rozhlédla. Byli v místnosti sami. Přednášející už určitě taktéž odešel. Kdyby jí ten muž chtěl něco udělat, neměl jí kdo pomoci. Neznala ho a to jí nebylo příjemné. Polkla naprázdno. Doufala, že její nervozita není na pohled moc patrná. Náhle jí však došlo, že mužova otázka byla naprosto zbytečná. Každý tu věděl, jak Sora vypadá. Pokud se na to zeptal, nemělo cenu nic zapírat.
"Ano," odpověděla po chvíli. "Chcete si to ověřit v mém občanském průkaze?" dodala nepřátelsky. Ten muž mohl být kdokoliv. Klidně i advokát nebo policista. Toho se děsila nejvíce. I tak si nemohla vzpomenout na nic, čím by se byla bývala provinila. Na čele jí vyvstaly studené kapky potu.
"Ne, to myslím nebude nutné," odmítl muž s úsměvem. Uctivě se uklonil. "Mé jméno je Yanagi Shouta a jsem vyslancem CJST[1]. Zde je můj průkaz." Podal jí identifikační kartičku. "O našem institutu jste už doufám slyšela," poznamenal, když si všiml jejího překvapeného výrazu.
Soře jeho představení vyrazilo dech. "A-ano," vykoktala v odpověď, ale na víc se nezmohla. CJST. Samozřejmě, že o nich slyšela. Chodila přece na katedru věd! Byli by hlupáci, kdyby je o nejprestižnějším vědeckém centru v zemi neinformovali. Dostat se tam alespoň na krátkou exkurzi bylo snem každého zdejšího studenta. A teď s ní mluvil jejich vyslanec. Svět se zbláznil. Jiné vysvětlení neexistovalo.
"Skvěle. Tak můžeme přejít rovnou k věci," pochválil si pan Yanagi. "Jménem našeho institutu bych pro vás měl jistou nabídku. Přesněji řečeno nabídku, která se neodmítá. Nechcete se posadit?" Pokynul směrem k sedačkám na chodbě.
Pomalu si sedla. Neopírala se. Pohupovala se na samotném okraji, jako by zasedla ke klavíru, na kterém se chystala hrát. Bohužel tu šlo o něco jiného. Nabídku? Jménem institutu? Byla celá napjatá. "Pokračujte," vyzvala ho, když se delší dobu k ničemu neměl.
Právě na to pan Yanagi zřejmě čekal. Usmál se naklonil se blíž k ní. "Nevím, jak bych začal… Snad tím, že docela před nedávnem odešlo pár našich prominentních vědců a kolegů na odpočinek." Odmlčel se. Počkal, co s ní ta zpráva udělá.
Sora se zhluboka nadechla. Velmi dobře věděla, co tím chtěl říci. Na odpočinek? Moc hezký název pro smrt. Nebyla hloupá, aby si nedala dva a dva dohromady. Vědci se svého řemesla neradi vzdávali. Pokud jim to tělo umožňovalo, pracovali do sedření. Od jejich milované vědy je dokázalo oddělit jen pár věcí. Většinou k nim patřila nemoc.
Pan Yanagi pokračoval: "Sháníme za ně náhradu. Rádi bychom v našem institutu přivítali mladé lidi, kteří by mohli přijít s jiným, neotřelým náhledem na věc a taktéž novými nápady či vizemi do budoucnosti. Zajímá nás, jak si dnešní generace představuje náš další vývoj. Vy, slečno Okasawo, jste jednou z nich. Byl jsem pověřen, abych Vás oslovil. A neříkejte mi, že se mezi nás nehodíte. Svými schopnostmi daleko předčíte své spolužáky. Nemáte tu konkurenci. Vaše práce jsou přijímány s kladnou kritikou. Dáváte do nich pokrokové myšlenky. Jste tou nejzářivější perlou ve vědeckém oceánu. Rádi bychom Vás přivítali jako novou členku našeho vědeckého týmu."
Sora se během řeči mírně začervenala. Tolik chvály na její hlavu. To nemusel. Určitě přeháněl. I když pravda, většina jejích spolužáků nedokázala stíhat její myšlenkové pochody. Vždy byla o několik kroků dopředu a vysvětlování ostatním ji jen zdržovalo. Na okamžik se zamyslela, jaké by to bylo, kdyby se ocitla mezi lidmi, kteří by ji pochopili.
"To nejde," řekla nakonec. Yanagiho obličej posmutněl. "Jsem ve druhém ročníku. Nemůžu teď zanechat studia a-"
"Ale o tom tu přece nikdo nemluví!" zvolal pan Yanagi. Bylo na něm vidět, jak se mu ulevilo. "Nechceme Vás připravit o budoucnost. Právě naopak! Dáváme Vám možnost, abyste na svých seminárních a bakalářských pracích mohla pracovat u nás. Poskytneme Vám naše laboratoře, nápomocen Vám bude i personál. Jsem si jist, že tam najdete i nějakého významného vědce jako vedoucího Vašich prací."
To všechno znělo krásně, jenže… "Nevěřím, že byste mi tohle všechno poskytli zadarmo a jen proto, že mám ve škole výborné výsledky."
"Ano, je tu jedna podmínka. Právě jsem se k tomu chtěl dostat…"
Proč mu v ten moment nevěřila ani proužek na jeho zebrované kravatě? Netrpělivě nadzvedla obočí.
"Podepsala byste smlouvu o účasti na našich projektech do konce studií, tedy na dva roky." Čekal na odpověď. Když stále nepřicházela, pokračoval: "Neváhejte. Dva roky. Do konce studií. Poté můžete jít kam chcete. Věřte, že kdybyste u nás zůstala jen měsíc, všude by Vás brali všemi deseti. Uděláte si tím to nejlepší možné hodnocení."
"Nejde o to, že bych nechtěla," ozvala se nakonec. "Je to lákavá nabídka. Jak jste sám říkal, taková se neodmítá. Teď Vám však nejsem schopná odpovědět. Musím se o tom poradit s rodinou…" vykrucovala se.
"Ach! Tak to je jiná. Rozumím. Každopádně víte, kde mě máte hledat. Zde máte pro jistotu ještě mou vizitku. Na shledanou." Vtiskl jí papírek do ruky a odešel.
Dívala se na něj, jak se od ní vzdaloval. Zanedlouho zahnul za roh a zmizel jí z dohledu. Takže žádná hospoda dnes večer nebude, pomyslela si chmurně. Byla ráda, že jí na to skočil. Neřekla mu pravdu. S rodinou se o ničem radit nemusela. Už viděla matku, jak bude skákat radostí dva metry do vzduchu. Otec jí bude blahopřát. Tímto je potěší. Chtěli pro ni jen to nejlepší. Ale chtěla to i Sora?

KAPITOLA ŠESTÁ - MILENCI V TEXASKÁCH

9. září 2010 v 20:20 | Awia
Upozornění: Kapitola obsahuje erotické scény!
.
"Kisame!" zvolala toho dne matka už po páté. Nedostalo se jí odpovědi. Odložila noviny a unaveně si povzdechla. Zavřela oči. V duchu počítala do deseti. Náhle nabyla dojmu, že by se nezklidnila, ani kdyby vyčkávala do sta. Když to nejde po dobrém… "Snídaně je na stole!" vykřikla naposledy a čekala, co se bude dít dál. Mluvila nahlas, avšak z jejího proslovu se vytratil jakýkoliv náznak citu. Promlouvala klidně, bez vzrušení. A právě to byl signál ke zvýšení pozornosti. Jako ticho před bouří. Jako ono znepokojující ticho, kdy celý prales utichne, zvířata se stáhnou do úkrytů nebo pláchnou co možná nejdále od probouzejícího se vulkánu. Z matky se stala časovaná bomba. Stačilo ji jen popíchnout a katastrofa byla na světě. Kisame si to celé moc dobře uvědomovala, avšak netušila, jak dlouho v sobě matka vztek dusila. Že se nejednalo pouze o dnešní den, ale kupilo se to v ní po celé týdny.
"Jo pořád! Jenom si učešu vlasy…" zaznělo v odpověď z opačné části bytu.
"Žádný vlasy! Ty můžou počkat!"
"Jasně…"
Právě dceřin otrávený tón stačil k tomu, aby Yuzu vyletěla. "A už toho mám tak akorát dost!" vzplála. Malinkatý plamínek vzrostl v mocný a nebezpečný plamen. Matčina ohnivá povaha se opět projevila. Pěstí práskla do stolu. Vstala a dala si záležet, aby židle po podlaze hlasitě vrzla. Dupání se neslo celým bytem, stejně jako rázné zaklepání na dveře od koupelny. "Vylez!" vyštěkla směrem ke dřevu vsazenému do stěny.
Nastalo hrobové ticho. Druhé zaklepání na dveře jasně potvrdilo, že pokud Kisame neodemkne, Yuzu by si cestu dovnitř byla schopná prorazit třeba i zdí. Kisame nebyla hloupá. Rychle si dala dvě a dvě dohromady. Pro vnějšího pozorovatele to možná vypadalo jako sebevražda, ale ona věděla, že kdyby neotevřela, bylo by to ještě horší. Matku nemělo cenu v těchto náladách provokovat. I tak si výraz naprostého neviňátka nemohla odpustit. Ona přece nic špatného neudělala.
Kisame ani nestačila pořádně otevřít, když ji matka drapla za ruku a stáhla za sebou. "Počkej! Mám ještě hřeben," ohradila se dívka a snažila se matce vykroutit, čímž dosáhla přesného opaku, jelikož stisk na její paži zesílil.
Hlasitá rána se nesla až do kuchyně. Yuzu hodila hřebínek zpět do koupelny. Ani se neobtěžovala s úklidem. "Nechápu, co si na těch vlasech češeš půl hodiny," spustila, když táhla dceru za sebou, a narážela tak na Kisamino nedávno střižené mikádo. Nejdelší vlasy jí stěží dosahovaly po bradu. "Na hlavě máš pět chlupů a děláš, jako kdybys tam nosila lví hřívu." Došly do kuchyně, přičemž matka dívku posadila na židli. "A teď jez. Až si budeš jídlo chystat sama, dělej si to jak chceš. Dokud si ale dělám tu práci a všechno ti milosrdně servíruju skoro až pod nos, buď té lásky a alespoň se ukaž u stolu, když už mou práci nedokážeš jinak ocenit."
Viola celou scénu z povzdálí sledovala. Takových tu už bylo. Sledovala sestru, jak se s uraženým výrazem rýpe v jídle a sama spořádala svůj díl. Aniž by k tomu potřebovala jakékoliv upomínky, vstala a umyla zašpiněný talíř. Do minuty se celý nablýskaný parádil ve své přihrádce. Beze slova opustila místnost a vrátila se až ve školní uniformě. Cestou při té příležitosti uklidila hřeben, který našla pohozený na zemi. Ranní hádky ji už nedokázaly vzrušit. Dokud do nich nebyla nějak zatažena, vůbec si jich nevšímala.
"Po škole půjdeš rovnou domů," pokračovala Yuzu v kázání. "Uděláš si úkoly, utřeš prach a zajdeš nakoupit. Napíšu ti seznam. Ne, aby tě napadlo zatěžovat s tím Violu. Ta se teď musí učit. A večer budeš taky poctivě studovat. Slyšela jsem, že píšete test z literatury."
"Ale dneska jsem přece měla spát u Keiko!" ozvala se Kisame okamžitě.
Viola začala pomáhat s nádobím. Sklidila ze stolu, nedočtené noviny odložila na poličku. Umývala talíře a hádka v pozadí vesele pokračovala dál.
"Zavolám mamince, že nemůžeš. Domluvíte se na jindy."
"Ale-"
"Žádné ale!"
Kisame zbrunátněla. Tváře se jí nafoukly a ruce zaťala v pěst. Moc dobře věděla, že pokud matka zavolá paní Hanakariové, nepropašuje se k nim ani pod lživou záminkou.
"Mami…" ozvala se Viola a nenápadně se tak vložila do hovoru. Uvědomovala si, že se teď pouští na tenký led a svou poznámkou nastalé situaci moc nepomůže, ale musela to matce říct. Cítila, že je jí to povinna. Navíc nepochybovala, že by se nepříjemná hádka strhla v jakoukoli dobu, kdy by Kisame zůstávala na blízku. Třeba jen pár minut bez ní však již nebylo možno. "Když už jsme u těch plánů na večer…" Matka se na ni netečně podívala. "…včera jsem se s tatínkem dohodla, že dneska přespím u Leita."
Yuzu zavřela oči. Tohle zrovna slyšet nepotřebovala. "Dobře," řekla po chvíli, i když tušila, co bude následovat. Nezmýlila se. Kisame to nemohla nechat jen tak.
"Jak to, že ona může a já ne?!"
"Viola se na rozdíl od tebe umí chovat," odbyla ji matka chladně.
"Ale to není fér!" nedala se Kisame. Chvíli danou situaci zvažovala a pak se jí ústa zkroutila do úsměvu. To nevěstilo nic dobrého. "Takže kdybych chtěla spát u přítele jako Viola, taky bych mohla?" zeptala se.
"Ne," odpověděla Yuzu bez váhání.
"Proč ne?"
"Protože nejsi dospělá."
"Ale Viola taky není dospělá!" zvolala Kisame triumfálně.
Viole to celé začínalo být krajně nepříjemné. Bavily se tam o ní. Navíc, když stála vedle nich. Ale i tak nedokázala zasáhnout. Netušila, co by v ten moment sestře řekla.
"Do dvaceti jí zbývá jenom rok. A navíc mám občas pocit, že se dospěle chová za vás za obě. Z ní by sis měla vzít příklad. Dál už se o tom odmítám bavit. Do pěti minut ať jsi nachystaná. Vyrážíme." S těmi slovy Yuzu odešla.
Kisame Violu probodávala pohledem. Nebylo těžké uhodnout, co si teď mladší z dívek myslí. Cítila se ukřivděná a zrazená. Donedávna byla miláčkem rodiny, všichni ji obletovali, tak co se teď stalo? Co bylo jinak? Jak to, že to Viole tak snadno prošlo? Proč jí na to matka nic neřekla? Proč jí na to nikdy nic neřekla? No jistě. Viola byla přece ta lepší. Už delší dobu ji Kisame předhazovali jako vzor. Ona za to sestru tím víc nenáviděla. Nechtěla být jako ona. To by znamenalo, že prohrála. Něco takového nedovolí. "Však počkej," usykla na Violu. "Na tebe taky jednou dojde."
"Jasně… Ale to by sis nejdřív musela najít kluka," ušklíbla se Viola.
"Co máš za problém? O mně taky někdo stojí. A není to ten největší ubožák na škole."
Viola se usmála, oči ztvrdly. Na Kisame rázem shlížely dva kusy ledu. Sestra však nedokázala vycítit, jak strašlivá je ve vodě síla. "Chápu, ty sis místo toho našla největšího tupce."
"C-co…? Co si to…?"
"Máma měla vlastně pravdu," mávla nad sestrou Viola rukou. "Vůbec si neuvědomuješ, co pro tebe my ostatní děláme. Ale to ti vlastně ani nemá cenu říkat, když stejně neposloucháš, kdo ti co říká. Měla by ses nad sebou zamyslet. Ale ty kecy o ublíženosti a jak tě nikdo nemá rád by sis mohla pro tentokrát odpustit. Svět se netočí jenom kolem tebe. To, že kolem tebe rodiče skákali, jak jsi pískala, ještě neznamená, že to tak bude napořád. Kdyby ses pořád nechovala jako rozmazlený fracek, mohla jsi u Keiko klidně spát. A pokud by mi máma návštěvu u Leita zakázala, nehádala bych se s ní, ale spíš bych se zamyslela nad tím, proč to udělala. Důvodů by se našla spousta."
Kisame na sestru vyjeveně zírala. Zrak upírala na stejné místo, i když Viola dávno odešla. Stále dokola o jejích slovech přemýšlela. Došlo jí, že sestra měla pravdu. Vzápětí se to však snažila zamítnout, protože přiznat něco takového by znamenalo hrát podle jejích pravidel. Kisame přitom byla rozhodnuta se tomu nepoddat.

Jiří Wolker - Těžká hodina

9. září 2010 v 18:46 | Awia |  Nlezeno, polapeno, přečteno
Jiří Wolker (1900 - 1924) , rodák z Prostějova, který byl nejnadanějším přestavitelem proletářské poezie a stal se taktéž jejím symbolem, jelikož zemřel velmi mladý a za svého krátkého života se nestačil zařadit k jinému směru v básnictví. Wolker pocházel z dobře situované rodiny, avšak už od dětství měl chatrné zdraví, tudíž jezdil často k moři či se aktivně účastnil ve skautských táborech. Nebylo tedy divu, že se z něj později stal nadšený Sokol a skaut. Po dokončení prostějovského gymnázia odešel do Prahy studovat práva, avšak tam se zapsal i na několik seminářů na filosofické fakultě. Při studiích poznal bídu dělnického života, která se stala později častým tématem jeho básní. Na vysoké škole taktéž onemocněl tuberkulózou, která se i přes ozdravné pobyty nepodařila vyléčit a stála ho život. Největší vliv na něj měli Zdeněk Nejedlý a František Xaver Šalda. Jeho nejslavnějším dílem je bezesporu básnická sbírka Těžká hodina (1922), které předcházela sbírka Host do domu (1921), k níž byla později přiřazena i původně samostatná skladba Svatý kopeček (1921). Kromě básní byl Wolker taktéž autorem několika pohádek.
Pozn.: Wolker si v předtuše své brzké smrti napsal vlastní epitaf: "Zde leží Jiří Wolker, básník, jež miloval svět, a pro spravedlnost jeho chtěl se bít, dřív však než mohl srdce své k boji vytasit, zemřel mlád dvacet čtyři let!"
.
Básnická sbírka Těžká hodina se celkově skládá z čtyřiadvaceti básní, které vznikaly v době, kdy si Wolker procházel dospíváním. Nejedná se však o dovršování plnoletosti, neboť když tuto básnickou sbírku psal, bylo mu již dvaadvacet let. Wolker však dosáhl k poznání, že svět není takový, jaký si ho maloval, že dobro ne vždy zvítězí, že láska není odpovědí na všechny problémy. Už samotný název sbírky evokuje k tomu, aby si čtenář domýšlel, co to znamená. Básník tu došel k jisté chvíli, mezníku v jeho životě, převratu především ve svém myšlenkovém vývoji. Z muže se stává chlapec, sny putují do pozadí a na mysl dopadá tíživá realita. Zmatenost, žal nad ztracenými ideály, strach z budoucnosti. To vše se odráží v první a taktéž nejznámější básni, jež nese stejný název jako sbírka sama.

Viktor Dyk - Krysař

6. září 2010 v 19:10 | Katherine. |  Nlezeno, polapeno, přečteno
Viktor Dyk (1877 - 1931), rodák z Pšovky u Mělníka vystudoval se do světa literatury zapsal především jako příslušník generace buřičů. Navštěvoval pražské gymnázium v Žitné ulici, kde byl jedním z jeho učitelů Alois Jirásek. Poté studoval na Karlově Univerzitě práva, avšak svůj život zasvětil žurnalistice, literatuře a politické kariéře. Byl významný básník, prozaik a dramatik, kulturní a politický publicista, divadelní a literární kritik, překladatel z francouzštiny a němčiny. Od roku 1907 redigoval časopis Lumír, což mu vydrželo až do jeho smrti. Svá díla nicméně publikoval i v jiných časopisech. Jeho ranná poezie se objevila v Moderní revui či Světozoru, vedl fejetonistickou rubriku v Lidových novinách a významně působil taktéž v Pokrokové revui, Samostatnosti a Národních listech. V roce 1911 Viktor Dyk neúspěšně kandidoval za stranu Samostatnost ve volbách do říšské rady. Brzy po volbách se stal důsledným stoupencem řešení české otázky, počítajícího s násilným odtržením od rakouské monarchie. Za první světové války byl za svou publicistiku vězněn. Po vzniku samostatného Československa se stal poslancem za národně demokratickou stranu, v roce 1925 senátorem. Viktor Dyk zemřel na srdeční mrtvici při koupání se v Jaderském moři v blízkosti jugoslávského ostrova Lopud. V této souvislosti je často připomínána jeho báseň Soumrak moře ze sbírky Devátá vlna (1930). Z ostatních děl stojí za zmínku básnické sbírky A porta infern (1897), Síla života (1898), lyricko-epická poema Milá sedmi loupežníků (1906), povídka Stud (1900), sbírka povídek Píseň o vrbě, novela Krysař (1915) a román Prsty Habakukovy (1925).
.
Celková charakteristika
Novela Krysař nejprve vycházela časopisecky pod názvem Pravdivý příběh (Lumír, ročník 40, 1911-1912). Autor se inspiroval staroněmeckou pověstí ze 13. století, která vypráví o krysaři, který roku 1284 očistil město Hameln od krys. Do hanzovního města Hameln nás zavádí i Dyk, avšak báje se mu stala pouze rámcovým schématem, protože se příběh v určitých bodech odlišuje. Toto vrcholné Dykovo dílo s romantickými prvky je částečně také jistou filozofickou úvahou o lásce, pomstě a nenávisti.

KAPITOLA PÁTÁ - KRÁLÍCI V KLOBOUKU

4. září 2010 v 19:06 | Katherine. |  Blue Eyes: Ztráta
.
"Ten losos byl naprosto úžasný. Délicieux[1]!" pochvaloval si Leito, když usmívající se Yuzu podával prázdný talíř.
"Ale no tak! Nepřeháněj…" mávla nad tím paní Yagami rukou a rychle se otočila, aby skryla začervenání. "Vsadím se, že bys to zvládl mnohem lépe."
Leito se při na narážce na jeho kuchařské umění zasmál. Věděl, že Yuzu jeho jídla přímo zbožňuje. "V rybách se moc nevyznám," přiznal popravdě. "Ve skutečnosti je ani nemám nijak rád."
Spokojený výraz vystřídalo zděšení. "Nechutnají ti? Jestli jsi to jedl jenom ze slušnosti…"
"Non, non!" skočil jí Leito do řeči. "Tohle bylo vážně vynikající. Hotová pastva pro moje chuťové buňky. Ještě teď se mi sbíhají sliny. Bohužel se už toho do mě víc nevejde. Fakt, že jsem to snědl, jen dokazuje, jak skvělá jste kuchařka."
"Lže ti," vložila se do hovoru Viola, která právě na vidličku nabrala poslední zbytek rýže a následně si jej vložila do úst. Krátce sousto požvýkala, polkla a pak pokračovala: "Snaží se být vtipný a milý, abys ho náhodou nepřestala mít ráda. Věř mi, ten ti skládá poklony jen proto, aby si zajistil tvoji přízeň."
"Violo!" Nebyl to jen leitův hlas, který zvolal její jméno. Avšak to byl jen a pouze on, kdo se na ni pobouřeně obořil: "Kazíš mi tu reputaci! A navíc je pravda. To jídlo mi doopravdy chutnalo."
"Počkejte, až vám navařím já," ozval se pan Yagami a v ten moment se u stolu rozezvoněl smích nad právě vyřčeným vtipem. Všichni moc dobře věděli, že Violin otec vaření rozuměl asi tak jako Leito šití.
"Ale stejně pak musíte někdy přijít o něco dřív," pokračovala Yuzu dál, "abys nám mohl udělat jednu z těch francouzských specialit." Mrkla na něj.
"Abys věděl, Yuzu se mi sama svěřila, že na Violu občas žárlí. Prý kvůli tomu, že jí tvoje jídla mnohem častěji," naklonil se k Leitovi pan Yagami. "Ale představě francouzské večeře bych se taky nebránil."
"Fuj! To by zas byl hnus," uniklo Kisame jedovatě.
"Kisame!" zvolala rozhořčeně matka.
"No co? Dávám přednost domácí kuchyni," pokrčila nevinně rameny. "A když dovolíte, odcházím. Dřív, než se mi začne dělat špatně…" dodala kysele, vstala od stolu a odešla z místnosti.
Matka se už nadechovala, že na to Kisame něco řekne, ale Viola ji zarazila. "Nech ji," pronesla unaveně a prosebně na matku pohlédla. "Jenom byste se pohádaly."
Chvíli si hleděly do očí. Yuzu si nakonec odevzdaně odechla, i když na ní bylo vidět, že s takovým chováním, jaké její mladší dcera převedla, rozhodně nesouhlasí. "Dobře," přitakala potichu a sklidila Kisamin talíř ze stolu.
"Bylo by to moc zlý?" zeptal se Leito později toho večera u Violy. Seděli v obýváku, pan Yagami plně ponořen do večerních zpráv, po té, co je Violina matka vyhnala z kuchyně se slovy, že to tam zvládne sama, i když jí mladá dvojice chtěla pomoci.
"Co myslíš?" otočila se na něj Viola s otázkou. Neodpověděl. Oběma bylo jasné proč. Kdyby mělo dojít jen k obvyklé výměně názorů, Viola by nezasahovala. Tahle bouře by však skončila slzami. Už od prvního okamžiku, kdy se spolu seznámili, Kisame Leita nesnášela. Nikdo nevěděl proč. Yuzu se Violina nová známost prostě nelíbila. Toho kluka vůbec neznala, nikdo o něm nic nevěděl a navíc to byl jakýsi přistěhovalec. Tyto důvody se ještě daly pochopit, avšak pramen Kisaminy nenávisti byl pro každého záhadou. Pravdou však zůstávalo, že i přes dvě léta k jeho osobě zachovávala onu "vstřícnou" náklonnost. Věděla, že právě přímé návštěvy by se dnešní hádka týkala. A příjemná by nebyla pro nikoho z nich. Stačilo, že si ji poslechla sama Viola.
Leito se díval na televizi. Sledoval zprávy stejně, jako Violin otec. Nic nenamítala. Usmála se na něj a ještě více se k němu přitulila. Vychutnávala si ty okamžiky, kdy mohla být sním. Stále tomu odmítala uvěřit. I po takové době, po tom všem, co spolu prožili, zůstávali spolu. Malinko se od něj odtáhla a pozrovala jeho tvář. Každý milimetr kůže na ní jí byl důvěrně známý. Přísahala by, že by ho dokázala věrohodně nakreslit jen ze vzpomínek. Jistě by to zvládla, nebýt onoho faktu, jak děsné bylo její malířské umění. Byla si jistá, že by našla každou jeho pihu, kdyby nějakou měl. Od okamžiku, kdy se poznali, se moc nezměnil. Havraní vlasy mu již docela narostly a nejdelší prameny mu dosahovaly něco pod ramena, kde se lehce vlnily. Občas mu pár neposedných vlásků spadalo do očí a on si je pak odhrnoval z obličeje. Pokaždé se u toho mračil. Smaragdově zelené oči ji už tolikrát propalovaly pohledem, že i kdyby zapomněla na celou jeho tvář, ony by v její mysli stále zůstávaly. Dokázaly být téměř černé, když se nacházely v nedostatku světla. Evropský původ mu pak přopůjčoval světlejší pleť, která se v létě vlivem sluníčka zbarvila do bronzova. Důvěrně znala jeho vystouplé lícní kosti stejně jako onen důlek na bradě…
"Děje se něco?" zeptal se nejistě, když zachytil její zamyšlený pohled.
"Nic," odpověděla okamžitě a zářivě se na něj usmála. S tím zmatkem ve tváři byl vážně rozkošný! Potlačovala smích. "Jen jsem ráda, že jsem s tebou," dodala po chvíli a znovu se k němu přitulila. Cítila z něj teplo, které k ní přes jeho obleční sálalo. Vdechovala onu nezaměnitelnou osobitou vůni. Prsty jezdila po jeho kůži a nahmatávala tak pevné svaly. Právě měla vše, co si jen mohla přát. S přítelem a obklopená rodinou byla jednoduše šťastná.
"Já jsem taky rád," ujistil s vážnou tváří.
"Tak mě napadlo," spustila z nenadání, "jestli bych u tebe nemohla zítra přespat?" Šibalsky na něj mrkla.
Ústa se mu zkřivila do úsměvu. "Takhle v týdnu, jo?"
"No a?" pokrčila rameny.
"Myslel jsem, že by ses raději věnovala studiu. Upevňovala své znalosti…"
"Čert vem studia," zašepatala mu do ucha, aby ji otec neslyšel, a rozverně se zasmála. Neřekl ne. Brala to jako souhlas.
Leito u nich zůstal ještě něco přes hodinu, než se s omluvami odebral k odchodu. S rodiči se rozloučil mezi dveřmi a Viola ho pak doprovodila až před dům, kde stála jeho černá motorka, jak měli ve zvyku. Rozlučku si odbyli taktéž po svém. Jeden dlouhý hladový polibek, kdy se rty vpíjely jeden do druhého, jim rozhodně vyhoval víc, než několik málo trapných slov. Nejprve lehce přejela přes jeho ústa. Cítila tu energii, která mezi nimi pulzovala. Atmosféra se rázem změnila k nepoznání. Lehce se rozechvěla a opět začínala roztávat. Zanedlouho se v ní však vzedmula vlna vášně a po jednom vlažném polibku si jej k sobě přitáhla, rukou mu zajela do vlasů a bez ostychu se zakousla do jeho spodního rtu. Na tváři jí pohrával lehký úsměv. Hrála si. Leito na její hru přistopil a zanedlouho už zapomínali na okolní svět, kdy se navzájem mezi polibky provokovali.
Zdálo se jí to až neuvěřitelné, že její pocity stále zůstavily stejné jako při jejich prvních schůzkách. Tehdy to bylo zakázané. Scházela se s ním, i když chodila s jiným, ale byl to Leito, kdo v ní probudil dosud nepoznané. Žilami se jí rozproudila chtíč a spalovala ji vášeň, které ji stále neopouštěly. Když byla sním, klidně mohla zapomenout na celý svět. V ten moment existovaji jen oni dva a na ničem jiném nezáleželo. Nechávala se plně ovládat svými zvířecími pudy a prouzela tak k životu onu divokou stránku svého vlastního já. Nijak se v tom nekrotila a Leito ji při tom ještě podporoval. Nakonec však i oni přestali a za chvíli působili stejně klidně jako předtím, i když to byla jen maska, protože se Viola uvnitř ještě hojnou chvíli třásla.
"Jeď opatrně!" houkla na něj, když nasedal na onen pekelný stroj a během chvilky se ocitl na druhé straně ulice.
Schody do patra brala po dvou. Rychle se ujišťovala, že se mu cestou nic nestane. Vzpomněla si, jak se předtím choval divně. Pro jistotu se podívala, jestli bude v pořádku. Překvapilo ji, když vůbec něco viděla. Sledovala ho, jak jde do sprchy a následně zasedá k počítači. Další den ve škole se choval naprosto normálně. Mohla být klidná. Nic hrozného mu nehrozilo. Kdyby se však podívala pozorněji! Možná bylo hezké, že v následujících dvanácti hodinách nedělal žádnou nekalou činnost, ale i tak by nejspíš nebyla zrovna dvakrát nadšná, kdyby věděla, po jakých informacích se na internetu sháněl. Mračna se začínala pomalu stahovat.