close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Skřivan na větvi

8. srpna 2010 v 21:35 | Awia |  Jedou za čas šílím...
Menší úryvek, tentokrát z druhé knihy. Viděla bych to někdy tak na desátou nebo devátou kapitolu, ale sama ještě nevím. Menší pohled do života postavy, která tu byla zatím jen nastíněna. Toto vzniklo pod vlivem čtení Dorina Graye. Vážně netuším, co mě k napsání takových prasečinek přimnělo. Lidé pod patnáct by to možná číst neměli... Čtení jen na vlastní nebezpečí.
.
"Tak na co čekáš? Zabij ho!" přikázal mu pevný, velitelský hlas.
"J-já…" zakoktal, ale téměř okamžitě zmlkl. Co by mu řekl? Já to nezvládnu? To sotva. Takováto odpověď byla naprosto nepřijatelná. Něco jako "nezvládnout" nebo "nedokázat" neexistovalo. Jeho přítel by mu takovou zradu nikdy neodpustil. I tak se o něj při představě toho, co se chystal udělat, pokoušely mdloby. Copak takhle lehce mohl ukončit jeden nevinný život? Život, který vlastně ještě pořádně nezačal? Když se podíval do těch velkých temných korálkovitých očí, jak na něj lhostejně hledí a vůbec si neuvědomují stávající situaci, přepadla ho vlna lítosti. Ten tvor - živoucí bytost, si takový konec vůbec nezasluhoval. Nepociťoval strach a vyzařovala z něj ona tajemná magie, které dodávala jeho srdci sílu bít a nepřestávat, nutila plíce nadouvat se vzduchem a poté následně zase splasknout, aby jeho krev mohla roznést kyslík ke všem jeho buňkám, dokázala mozku vštípit základní instinkty. Vyzařoval z něj život, který měl být krutě a nelítostně ukončen. Bez možnosti úniku. Bez jakékoliv šance na záchranu. Bez naděje.
No? Čekám… říkaly mu chladné černé oči. Joseph zatnul čelist, aby mu nedrkotaly zuby. Ještě jednou pohlédl na svého přítele, a pak svůj zrak stočil ke králíkovi, jak se poklidně pásl ve výběhu. Natáhl k němu ruku, ale zaváhal. Moc dobře věděl, kde hledat volnou kůži vzadu na krku. Vzal by ho tak, jak by ho brávala maminka. Králík by se pak mohl jakkoliv zmítat a snažit se poškrábat nepřítele. Stejně by ruku nikdy nezasáhl. Než to však Joseph stihl udělat, králíka popadla jiná ruka a vytáhla ho do výše. Joseph polknul naprázdno přesně ve chvíli, kdy mu druhá ruka podávala nůž.
"Uděláš to přesně tak, jak jsme si to nacvičili," poručil mu hlas vlídně, i když přítelova tvář zůstávala bez citu. "A teď si vem toho králíka," dodal znovu tím pevný, nesmlouvaným tónem.
Nejistě králíka od přítele převzal. Ten, jako by vycítil Josephovu nejistotu, sebou začal divoce zmítat. Snažil se být silný. Snažil se, aby se mu ruka netřásla. Stisk na zvířecí kůži o něco zesílil. Stále to v něm přetrvávalo. Nějaká zábrana, která způsobovala jeho nerozhodnost. Tichý hlásek v koutku jeho mysli, který mu našeptával. "Tohle je špatné. Neměl bys to dělat. Běž pryč od toho člověka. Není to tvůj přítel. Je nebezpečný a právě teď si užívá tvou nerozhodnost. Tvé váhání…" "Dost!" okřikl se v duchu. "To není pravda!"Jak by mohla? To on mu dal to, co mu doma odpírali. Konečně někdo, kdo se o něj zajímal. Někdo, s kým si mohl otevřeně popovídat a následně zažádat o radu, protože věděl, že on ho poslouchal a v jeho tváři nikdy nebyl předstíraný zájem, jako když s Josephem seděl otec, ale doopravdy svého prvorozeného neposlouchal. Nestaral se o Josephovu rodinu. Nezajímalo ho, že mají doma benjamínka, kolem kterého se teď všichni točili. Držel nad ním pevnou mužskou ruku, kterou tolik postrádal. Staral se o něj jako niko a už jen proto ho nemohl zklamat. Nechtěl ho zklamat a proto to musel udělat. Zabije toho králíka.
V momentě rozhodnutí sebou onen nebohý tvor začal zmítat ještě divočeji. Jako by snad nějak vytušil, že se jeho život blížil ke konci. Naposledy zabojoval a pak už mu hrdlo prořízl nabroušený nůž. Ten pohyb byl naprosto plynulý. Jistý, klidný a vyrovnaný. Bez jediného zadrhnutí. Udělal to přesně tak, jak ho to jeho přítel naučil. Chladně. Automaticky. Tak, jak později podřezával krky svým nepřátelům. Ale tehdy, když byl ještě malý kluk, králík sebou naposledy škubnul a pak povadl v jeho sevření, jak z něj život vyprchal… Když se jeho ruce prvně potřísnily krví. Tehdy se v něm něco zlomilo. Jedna jeho část odumřela a jiná se narodila. Zábrany se postupně samy ztrácely, jak bylo jeho svědomí pomalu, ale jistě zabíjeno…
.
Probudil se. Oči měl doširoka rozevřené. Zrychleně dýchal a slyšel splašený tlukot vlastního srdce. Mžoural do tmy. Na čele mu vyrazily studené kapky potu. Mimoděk zaznamenal, že se mírně třásl. Třásl se? Třásl? Doopravdy na něj měl pouhý sen takovýto vliv? Mohl by v něm opět probudit strach? Strach, který tak dlouho nepocítil? Byl tak živý! Všechno se zdálo naprosto reálné. Vinice za pozdního léta v jeho milované vlasti. Smith s chladnýma očima a velitelským hlasem. Ubohý králík, který skonal jeho vlastní rukou. Nic z toho by jej však neděsilo tolik, jako pocity, které při tom cítil. Byly tolik vzdálené jeho nynějšímu já, že víc už to ani nemohlo být možné. A přesto se mu zdálo, jako by se na kratičký okamžik ocitl zpět v minulosti. V minulosti, na kterou nechtěl vzpomínat.
"Copak? Špatné sny?" zeptal se mužský hlas nebezpečně blízko.
Trhl sebou. Teprve teď si uvědomil, že v místnosti nebyl sám. "Noční můra," přisvědčil neochotně.
Vedle něj se ozval tlumený smích. "Dokonce i ty máš nějaké děsy," pošeptal mu sametový hlas do ucha a následně cizí prsty začaly hladově bloudit po Josephovi obnažené hrudi.
"Teď ne, Chico," řekl Joseph a znechuceně odtáhl přítelovu ruku.
"Nejmenuji se Chico" odvětil ten druhý ublíženě. "Ale to tě vlastně vůbec nezajímá, že?" pokračoval sklíčeně. "Vůbec nic tě o mně nezajímá. To proto se nesnažíš zapamatovat si ani moje jméno. Jsem ti dobrý jen na jedno. Pro tebe jsem jen děvka pro sex. Dočasné poblouznění. Hračka na odreagování -"
"Nechápeš to, Akiro," skočil mu Joseph do řeči. "Vůbec to nechápeš." Po těch slovech vstal a přešel ke komodě, o kterou se opřel. Náhle jakoby zestárnul o několik let. Vypadal unaveně a překvapivě staře. Nikdo by mu v tu chvíli nehádal něco málo přes třicet. Ani omylem.
"Máš pravdu. Vůbec to nechápu," zaznělo v odpověď.
Joseph si povzdechl. "Viděl jsem svého bratra," poznamenal spíš sám pro sebe, protože vážně netušil, proč by to Akirovi něco takového říkal. Se svým osobním životem, pravým životem, se nikomu nesvěřoval.
"To je dobře, ne?" podivil se Akira. "Proč to tedy říkáš tak sklesle?"
"Ne, není to dobře," obořil se na přítele Joseph naštvaně. Veškerý potlačovaný vztek z něj začal proudit ven. Valil se z něj, jako voda z díry v protržené nádrži. Už bylo příliš pozdě, aby ho mohl zastavit. "On žije, chápeš to? Žije! A já si celou tu dobu myslel, že … To je jedno. Hlavní je, co to teď znamená."
"A co to znamená?" vydechl Akira dychtivě. Takhle rozzuřeného Josepha ještě neviděl. Fascinovalo ho to a děsilo zároveň. Toužil po odpovědi, ale přitom se jí bál. Vzbouřily se v něm pocity, což jen postrčilo jeho uměleckou duši. Náhle ten výjev chtěl namalovat. Odpověď ztratila na důležitosti a on se snažil do mysli vrýt ten obraz rozhořčeného milence, aby jej pak mohl přenést na plátno.
"Znamená to, že jsem zklamal," pronesl Joseph do ticha. Sedl si zpět na postel a zabořil hlavu do dlaní. Co mám teď udělat? ptal se sám sebe a prsty si zajel do vlasů, jak zoufale pátral po odpovědi.
.
Já vám říkala, že to nemáte číst... A v těch komentářích mě neukamenujte. ^^ Prosím o schovívavost.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Polgara | Web | 8. srpna 2010 v 23:00 | Reagovat

Krásná to pohádka na dobrou noc, i když po tomhle nepůjdu spát ještě hodně dlouho. Měla si tam dát varování typu pro nezletilé a slabší nátury :-).
Nicméně moc ehm...hezky popsané, ale pobavil mě ten tvůj přepis na konci...prsy místo prsty :-D. Docela mě ty tvoje úryvky štvou, čtenář se naladí na správnou strunu, a pak najednou konec a dlouhé čekání.

2 Awia | Web | 10. srpna 2010 v 18:11 | Reagovat

[1]: Polgara: Proč ne? Copak tě zabití jednoho králíka tolik vzalo? Na tom přece nic nebylo...
Hele, jako moje přepisy. Však víš jak. Ale díky, že jsi na to upozornila. Taková blbost. xD A nestěžuj si, přidala jsem první kapitolu, i když ty si ji nejspíš nějakou tu chvliku nepřečeteš, protože nejsi doma...

Nový komentář

Vezměte na vědomí, že diskuse je moderována. Než se nový komentář začne zobrazovat, musí jej nejdříve schválit autor blogu.

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.